Záhady DNA – Experiment číslo 2

DNA je nejdokonalejší anténou ve Vesmíru. Je to fakt, který už nikdo nedokáže zpochybnit. Experiment Dr. Baxtera a jeho týmu nutí člověka zamyslet se nad vážnými fakty. Pojďme se na to podívat.

Experiment číslo 2

V roce 1993, časopis „Advances“ zveřejnil zprávu o studiích provedených v americké armádě. Cílem tohoto výzkumu bylo zjistit vliv pocitů člověka na jeho vzorky DNA, umístěné na určité vzdálenosti od něj. U člověka byly z úst odebrány vzorky tkáně s DNA. Vzorek byl umístěn v jiné místnosti téže budovy ve zvláštní komoře vybavené elektrickými senzory, které fixovaly všechny změny v DNA. Pozorovali reakci na pocity člověka, jenž se nacházel ve vzdálenosti několika set metrů.
Člověku ukazovali speciální videa, vyvolávající v něm nejsilnější pocity – od brutálních válečných dokumentů až po komedii a erotické scény. V okamžicích silných emocionálních vybuzení vzorky DNA, vzdálené stovky metrů, reagovaly silnými elektromagnetickými výkyvy. Jinými slovy, chovaly se tak, jako by byly stále součástí lidského organismu.

Poté, co americká armáda uzavřela výzkumný projekt, Dr. Baxter a jeho tým pokračovali ve studii, a přitom zadávali mnohem větší vzdálenosti mezi člověkem a jeho DNA. Začali se vzdálenosti 350 mil, a pro měření časového intervalu, mezi emocionálním stimulem na člověka a reakci vzorku jeho DNA, byly použity atomové hodiny v Coloradu. Zjistili, že žádný časový posun mezi momentem, kdy člověk dostával emoční podněty a momentem reakcí DNA, nebyl! Všechno probíhalo ve stejnou dobu! Bez ohledu na vzdálenost vzorky DNA reagovaly, jako by zůstaly částí těla člověka. Jak výmluvně řekl kolega Bastera, Dr. Jeffrey Thompson: „Není žádné takové místo, kde naše tělo skutečně začíná a kde končí.“ 

Zdravý rozum nám říká, že tento výsledek je nemožný. Vždyť pokus Michelsona Morleyho v roce 1887 ukázal, že neexistuje žádné pole, umožňující spojitost mezi všemi objekty. Z hlediska zdravého rozumu, pokud se jakákoli tkáň, orgán nebo kost fyzicky oddělí od těla, mezi nimi nebude žádná spojitost. Ale ukazuje se, že ve skutečnosti je to jinak!

Experiment Baxtera nutí člověka zamyslet se nad vážnými a dokonce i trochu děsivými fakty. Každý den většina z nás přijde do styku s desítkami až stovkami lidí. A pokaždé, když stiskneme někomu ruku, na naší dlani zůstávají buňky DNA jeho kůže. My zase předáváme svou DNA jemu. Znamená to, že zachováváme kontakt se všemi těmi lidmi, jichž jsme se fyzicky dotkli? A pokud ano, jak hluboká je tato spojitost? Na první otázku musíme odpovědět kladně: ano, spojitost je udržována. Pokud jde o její hloubku, pak se zdá, že tady záleží na tom, do jaké míry si my toto spojení uvědomujeme. 

Experiment Baxtera dokazuje následující: 
1. Živé tkáně jsou propojené neznámým energetickým polem.
2. Prostřednictvím tohoto energetického pole buňky těla a vzorce DNA, izolované od daného těla, udržují vazbu.
3. Lidské pocity mají přímý dopad na izolované DNA.
4. Tento efekt se projevuje stejně na libovolné vzdálenosti.

Navzdory tomu, že o vlivu pocitů na zdraví člověka bylo psáno v různých duchovních tradicích od nepaměti, vědecky to bylo dokázáno teprve nedávno. V roce 1991, pracovníci Výzkumného Ústavu Matematiky Srdce, vyvinuli program ke zkoumání vlivu emocí a citů na tělo. Hlavní zaměření bylo na lidské srdce. Tato průkopnická studie byla publikována v prestižních časopisech a je často citována ve vědeckých pracích. 

Jedním z nejvýznamnějších úspěchů Institutu bylo objevení energetického pole, soustředěného v okolí srdce a vycházejícího až za hranici lidského těla. Toto pole má tvar „torus“ o průměru jeden a půl až dva a půl metru.

žijeme vedome?