Energetická krize: Jak Ursula von der Leyenová zničila náš průmysl

„Evropská komise vždy dbala na to, abychom měli dostatek levné energie, což bylo heslo, které vedlo k vytvoření Evropské unie. Jak chcete, abychom se ekonomicky rozvíjeli, když nemáme energii, které je dostatek a je levná? A tak to bylo, dokud nepřišla paní von der Leyenová a nerozhodla, že to není dobré a že musíme dekarbonizovat,“ tvrdí Samuel Furfari.

Energie se ve velmi krátké době stala drahou a vzácnou. Inženýr Samuel Furfari, který pracoval 36 let na ředitelství pro energetiku Evropské komise, ukazuje, že tato krize je přímým důsledkem iracionálních politických rozhodnutí evropských představitelů. „Vnucování zelené ideologie občanům povede k tomu, že už nebudou moci spotřebovávat tak, jak byli zvyklí,“ míní Furfari.

Evropská unie se zrodila z energie, Smlouvy o ESUO a Smlouvy o Euratomu. Již 60 let je cílem „dostatek levné“ energie, jak bylo rozhodnuto na zasedání v Messině v červnu 1955. Od Lisabonské smlouvy je energetika ve sdílené pravomoci členských států a Unie, a členské státy si mohou svobodně vybrat, jaké energie budou používat. Politika snižování emisí CO₂ tuto základní výsadu vyplývající ze Smluv vyvrátila. Je překvapivé, že žádný členský stát nezpochybňuje vzdání se energetické suverenity, přestože je v Lisabonské smlouvě stanovena. Je zřejmé, že díky ekologům na všech stranách v Bruselu-Štrasburku je boj proti změně klimatu důležitější než národní suverenita a bezpečnost dodávek energie, které jsou základními prvky Lisabonské smlouvy.

Rozhodující roli při neuplatňování evropských smluv hrálo v posledních letech Německo, které je vlajkovou lodí EU, ale dělo se tak za spoluúčasti členských států. Je snadné kritizovat ty či ony, ale v konečném důsledku je za to odpovědná Evropská rada, protože všechny země podlehly německé ideologii. Je zřejmé, že evropská energetická politika je dnes ideologická, neboť opustila racionalitu, kterou měla v prvních 60 letech své existence, uvádí se v interview s Furfarim pro portál jesuisfrancais. Zmínil kromě jiného dopady pro Německo.

Německý průmysl, zejména chemický, několik let těžil z relativně nízkých cen energií díky ruskému plynu dodávanému společností Gazprom. Nezapomínejme, že uhlovodíky jsou nejen zdrojem energie, ale také surovinou pro chemický průmysl, který je v Německu tak důležitý. Vysoké mzdy v Německu byly kompenzovány nízkou cenou plynu. Nyní, když plyn již není k dispozici, se tato výhoda ztratila. Výsledkem je velká hospodářská krize. Nejvíce byl zasažen německý chemický průmysl, který se organizoval a přesouval. Německá vláda se nakonec rozhodla reagovat a podepsala s Norskem dohodu o dodávkách plynu v hodnotě 50 miliard eur. Zakázku získala německá státní společnost SEFE (dříve znárodněný Gazprom Německo), protože Německo potřebuje stabilitu. Němci tedy začínají chápat, že země ke svému fungování potřebuje plyn a uhlí a že plně obnovitelná energie, kterou štědře financují, je utopickým snem. Lhali jim, že všechno je obnovitelné, čisté a levné, ale teď vláda shání plyn, kde se dá, za jakoukoli cenu. Němci to pochopili.

Pokud se podniky začnou kvůli cenám energií stěhovat, míra nezaměstnanosti prudce vzroste a nespokojenost ještě více zesílí. Jak už to v ekonomice bývá, všechno se sčítá, upozorňuje Furfari.

AUTOR: Samuel Furfari

Zpracoval: Časopis Argument

ZDROJ