„Liberální“ demokracie aneb Demokracie 2.0, v které nám „Demokraté“ dávají všemi způsoby najevo, že žádná demokracie jim nebude jejich plány kazit

„Orwellovský svět se skutečné před našima očima zhmotňuje. Popření dosavadních evropských hodnot, tradic a pravidel se nazývá v oficiálním mainstreamovém žargonu jejich obranou, extrémní revoluční fantasmagorie popírající historickou zkušenost lidstva jsou prezentovány jako tradiční západní standardy, projektované ožebračení obyvatelstva je označeno jako záruka budoucí prosperity,“ píše vo svojom článku český ekonóm, politický analytik a bývalý šéf prezidentskej kancelárie Jiří Weigl z Inštitútu Václava Klausa (IVK) vo svojom článku pre MF Dnes.

Mainstreamová propaganda nás přesvědčuje, že základním antagonismem současné doby je zápas mezi „demokraty“ a „populisty“ či „extrémisty“.

Za „demokraty“ se sami označují ti, kteří dnes na Západě vládnou. Je pro ně příznačné, že v jejich pojetí je demokracie ve zkratce pouze takový výsledek voleb, který je udrží u moci. Jiný výsledek demokratický není.

„Demokraté“ se poznají podle toho, že prakticky bez výjimky vedou hospodářství zemí, ve kterých vládnou, od desíti k pěti, vrší další a další nesplatitelné dluhy, zavádějí podivné a velmi radikální společenské změny a další a další regulace. Odmítají svobodný trh a konkurenci, úspěšným berou a bankrotářům dávají. Dotace místo zisku a dávky místo výdělku, to je jejich heslo. Prohlašují, že jsou obránci evropských hodnot, ale prosazují pravý opak – genderovou ideologii, sňatky homosexuálů, potraty, rozvody, boj proti křesťanským hodnotám, masovou migraci, multikulturní společnost, vnucují zelenou revoluci, zákazy spalovacích motorů a topení fosilními palivy, projektují v údajném zájmu planety „dopravní chudobu“ a záměrné umělé zchudnutí miliónů svých spoluobčanů, volají po bombardování Moskvy raketami dlouhého doletu a maximální eskalaci války na Ukrajině.

Proti nim stojí „extrémisté“ a „populisté“, kteří nic takového nechtějí. Extrémisté jsou v dnešním newspeaku ti, kteří tvrdí, že pohlaví jsou dvě, rodina je základ společnosti, manželství je vztah muže a ženy, pohlaví si člověk nevybírá podle své vůle a národní stát je základním stavebním kamenem Evropy. Jsou přesvědčeni, že změnám klimatu se máme přizpůsobovat, ne proti nim donkichotsky bojovat za cenu devastace ekonomiky a společnosti. „Populisté“ a „extrémisté“ rovněž tvrdí, že bez fosilních paliv se naše civilizace nemůže obejít a že bez průlomu v technologiích nelze likvidovat základy, na nichž prosperita naší civilizace stojí. „Extrémisté“ rovněž volají po míru a odpovědnosti jaderných velmocí za přežití lidstva, a proto vyzývají k deeskalaci válečných konfliktů a jejich urovnání jednáním. „Populisty“ jsou proto, že říkají to, co si myslí většina normálních lidí. S tím se tedy musí něco udělat.

Orwellovský svět se skutečné před našima očima zhmotňuje. Popření dosavadních evropských hodnot, tradic a pravidel se nazývá v oficiálním mainstreamovém žargonu jejich obranou, extrémní revoluční fantasmagorie popírající historickou zkušenost lidstva jsou prezentovány jako tradiční západní standardy, projektované ožebračení obyvatelstva je označeno jako záruka budoucí prosperity.

Volby v režii „demokratů“ jistí korespondenční hlasování, v němž hlasy z nevysvětlitelných důvodů směřují pouze ve prospěch jejich progresivistických kandidátů, i když v prezenčních volbách bývá situace opačná. Pokud tato pojistka nestačí, hlasování se opakuje tak dlouho, dokud není kýženého výsledku dosaženo (referendum v Irsku). Pokud volby „extrémisté“ přece jen vyhrají, nebere se na to ohled (Německo, Francie). Buď jsou v zastupitelských sborech izolováni, je na ně nasazen bezpečnostní aparát a politická či kriminální a justiční perzekuce a mohou být jako „extrémisté“ zakázáni, anebo se na ně, tak jako dnes ve Francii, prostě nebere ohled. Volební výsledek není důležitý, vládnout bude ten, koho určí „demokratická“ elita.

Komu se to snad nelíbí, je podezřelý, extrémista, ruský agent, dezinformátor, dezolát, či zkrátka svině, jak prostě po goeringovsku byli u nás tito lidé vládní strategickou komunikací označeni. Tvrdí nám, že o cenzuru v žádném případě nejde, ale všichni, kteří si takto zahráváte, si následky přičtěte sobě.

A tak se starší člověk svými dnešními dojmy vrací do mládí. Znovu předem vím, co se v mainstreamových médiích dočtu, tak jako zamlada v Rudém právu. Něco nepěkného o Trumpovi, něco pozitivního o EU, něco špatného o Rusku a Číně. Tak třeba v našem zpravodajství o bojích na Ukrajině je vždy jasné, že celkově vždy „naše zbraně postupují vítězně vpřed“, abych citoval klasika. Tuto sobotu některý obzvlášť nadšený „expert“ v článku v MfDnes dokonce přirovnal ukrajinský vpád do ruské Kurské oblasti ke slavnému Hannibalovu tažení do Itálie přes Alpy !!! Zkrátka člověk nevychází z úžasu, co je všechno možné, a zasmál by se, kdyby to nebylo tak smutné.

Nikdy by mě po roce 1989 nenapadlo, že aktuální postavou dneška bude Haškův putimský strážmistr Flanderka a jeho boj s domnělými švejkovskými ruskými špióny a že nepříliš odlišné výplody podobných individuí z vysokých míst budou dnes udávat oficiální tón veřejné komunikace našeho státu a zastrašovat občany. Že se budou lidé znovu obávat něco říkat, někam jít, s někým se stýkat. Že budou mluvit jinak doma a jinak na veřejnosti.

„Demokraté“ dávají všemi způsoby najevo, že žádná demokracie jim nebude jejich plány kazit. Občané prý podléhají dezinformacím, takže jejich ve volbách projevené názory nemohou být rozhodující. Majitelé pravdy o moc přijít nemohou. To je ta pravá, správná, jediná, prý „liberální“ demokracie, nazvěme ji moderně – Demokracie 2.0. Máme ji i u nás. Uvidíte po příštích parlamentních volbách.

Jiří Weigl, publikováno pod názvem „Slasti a strasti demokracie 2.0“ v MfDnes 21.9.2024.

Zdroj: Institut Václava Klause / InfoVojna