Evropský chemický průmysl jako teploměr nemoci EU

Evropský chemický sektor prochází dlouhodobým útlumem, který je způsoben trvalou nadkapacitou, nižší poptávkou, než se očekávalo, a tvrdou konkurencí čínských výrobců s nízkými náklady. Hlavní příčinou je však ztráta konkurenceschopnosti v důsledku vysokých cen energií.

Společnost ExxonMobil, která působí ve Francii od roku 1902, patří mezi historicky klíčové hráče francouzského energetického a chemického sektoru.

Po více než sto letech činnosti se však podnik chystá uzavřít důležitou kapitolu – oznámil totiž plánované uzavření své rafinerie a petrochemického závodu v Port-Jérôme-sur-Seine na severu Francie a také záměr prodat rafinerii ve Fos-sur-Mer u Marseille.

Společnost přitom významně přispěla k hospodářskému rozvoji Francie – zajišťovala energetické dodávky a výrobu klíčových chemických produktů pro francouzský i evropský průmysl, vytvářela kvalifikovaná pracovní místa a přidanou hodnotu. Současná rozhodnutí však představují zásadní obrat, který je výsledkem tlaku globální konkurence a stále obtížnějšího ekonomického prostředí.

Podle deníku Financial Times z půlky září skupina plánuje prodej svých výrobních závodů na polyetylen v belgických městech Zwijndrecht a Meerhout a rovněž závodu na výrobu ethylenu ve skotském Fife. Ve Spojeném království se už společnost stáhla z rafinerie Fawley.

V Nizozemsku ExxonMobil zahájil přezkum ziskovosti svých zařízení, což vyvolává mezi odbory obavy o budoucnost průmyslu v zemi. Podobné pochyby se ozývají také v Itálii, Irsku a Německu. ExxonMobil přitom není výjimkou – další společnosti, jako LyondellBasell či Sabic, se rovněž rozhodly přesunout své aktivity jinam, což potvrzuje, že výhledy pro petrochemii a rafinérství v rámci Evropské unie se stále zhoršují.

Evropský chemický sektor prochází dlouhodobým útlumem, který je způsoben trvalou nadkapacitou, nižší poptávkou, než se očekávalo, a tvrdou konkurencí čínských výrobců s nízkými náklady. Hlavní příčinou je však ztráta konkurenceschopnosti v důsledku vysokých cen energií. Jak upozornila zpráva Maria Draghiho z loňského roku, elektřina je v Evropě dvakrát až třikrát dražší a plyn třikrát až čtyřikrát dražší než ve Spojených státech, takže podniky přestávají vidět v EU svou budoucnost.

Tato krize odhaluje jeden z hlavních omylů evropské politiky energetické transformace: ideologické cíle jsou prosazovány bez ohledu na průmyslovou a ekonomickou realitu. Výsledkem je deindustrializace, která oslabuje ekonomickou bezpečnost kontinentu, zvyšuje jeho energetickou zranitelnost a ohrožuje tisíce vysoce kvalifikovaných pracovních míst – chemický průmysl je po farmaceutickém sektoru druhým největším zaměstnavatelem v této kategorii. Energetická transformace EU tak urychluje odchod klíčových průmyslových hráčů.

Od nulových emisí k nulovému průmyslu

Je nutná reforma, která bude vycházet z konkurenceschopnosti a průmyslové bezpečnosti. Bez ní se „nulové emise“ mohou proměnit v „nulový průmysl“ – a tedy i nulovou ekonomiku. Pro akcionáře však současná situace nepředstavuje důvod k obavám: rostoucí ziskovost je naopak motivuje k útěku z Evropy, kterou považují za příliš regulovanou.

Obraz je známý: stejně jako mech, který prospívá ve stínu dubu, i množství malých a středních podniků bylo závislých na chemických gigantech. Pokud se tito velcí hráči stáhnou, malé podniky nebudou schopny přesunout výrobu do zahraničí a budou nuceny zavřít, což povede k rozsáhlé sociální krizi s dramatickými dopady na zaměstnanost.

Aby Evropská komise zastavila průmyslovou krizi chemického sektoru, představila 20. února 2024 tzv. „Antverpskou deklaraci“ při summitu v Antverpách, kde se sešlo více než 70 generálních ředitelů chemických koncernů za účasti předsedkyně Komise. Navzdory deklarovanému závazku a široké podpoře průmyslu tato iniciativa nepřinesla žádné konkrétní změny. Komise se omezila na konzultace a sliby, aniž by přijala reálná opatření odpovídající očekáváním.

Tento nedostatek výsledků vyvolal mezi zúčastněnými podniky značné zklamání. Firmy otevřeně litovaly absence konkrétních kroků ze strany Bruselu a upozornily na riziko, že kapitál i pracovní místa se přesunou na jiné kontinenty kvůli chybějící skutečné evropské průmyslové politice. Generální ředitel koncernu INEOS Jim Ratcliffe vyjádřil hořkost nad tím, že rozsáhlé investice uskutečněné po deklaraci nebyly následovány politickými rozhodnutími, která by trvale posílila konkurenceschopnost Evropy. Zhoršující se průmyslové klima a složitá regulace tak staví do nejistoty samotnou budoucnost chemického průmyslu v EU.

Bez opuštění Zelené dohody bude EU dál ztrácet know-how, přicházet o investice a vysoce kvalifikovaná pracovní místa, zatímco její závislost na zahraničních mocnostech poroste. Unie tak obětuje své základní zájmy na oltáři dekarbonizace. Zatímco v EU se výroba dusí, světová poptávka po chemických surovinách prudce roste a průmysl mimo Evropu zažívá rozkvět.

Autor: Samuel Furfari – bývalý vysoký úředník Evropské unie. Pracoval 36 let na Generálním ředitelství pro energetiku Evropské komise. Působí také jako profesor geopolitiky energie a je autorem knihy „Energie, státní lži. Organizovaná likvidace konkurenceschopnosti EU“ (L’artilleur, 2024).

Zdroj: epochtimes.fr
Preklad: epochtimes.com