Další studie odhaluje klimatický podvod: Relativní význam oxidu uhličitého a vody ve skleníkovém efektu

Boj proti CO2, který má za důsledek například ničivou politiku Green Dealu, je založen na tvrzení, že jde o důležitý skleníkový plyn. Nicméně ani toto není pravda, neboť v rámci skleníkových plynů má CO2 jen minimální význam.

Pomineme-li fakt, že v teplejším klimatu vždy lidstvo prosperovalo, a že více CO2 prospívá rostlinám, pak je patrné, že ono údajné „oteplování“ nemůže být způsobeno CO2 již jen z toho důvodu, že má jen malý podíl na celkových skleníkových plynech.

A co víc, z toho nepatrného množství jsou maximálně 3 – 4% produkovány lidskou činností, zbytek má přírodní původ. Vliv člověka je v tomto kontextu zcela mizivý – a v případě Evropy, která se žene do zkázy ve jménu boje proti CO2, pak nulový.

Nová studie potvrzuje, že obsah CO2 coby skleníkového plynu je zcela zanedbatelný, mnohem větší význam má v tomto směru vodní pára. To je sice to, co mnozí nás již dlouho ví, nicméně další studie měla za cíl vědecky objasnit, jaký je přesný podíl CO2 coby skleníkového plynu.

Na rozdíl od klimatických alarmistů mají totiž jejich odpůrci na svojí straně vědu, zatímco celá klimatická agenda pochází z předem počítačově zmanipulovaných dat.

Nikdo však zatím nepodal vědecký důkaz, že CO2 produkovaný člověkem má jakýkoli vliv na klima.

Přesto se na základě této agendy prosazuje ničivá politika Green Dealu, která má ve skutečnosti za cíl zničit Evropu.

Ve svém článku „Relativní význam oxidu uhličitého a vody ve skleníkovém efektu: vrtí ocas psem?“ Demetris Koutsoyiannis zkoumá hlavní hnací síly skleníkového efektu a předpokládá, že vodní pára a mraky výrazně zastiňují oxid uhličitý (CO₂) z hlediska jejich příspěvku.

Pomocí modelu přenosu záření (MODTRAN) Koutsoyiannis analyzuje klesající a odcházející dlouhovlnné záření a odvozuje makroskopické vztahy, které kvantitativně vyjadřují účinky skleníkových plynů.

Jeho výpočty naznačují, že vodní pára a mraky se na skleníkovém efektu podílejí 87 % až 95 %, zatímco dopad CO₂ je pouze kolem 4 % až 5 %.

Zjištění také naznačují, že nedávné zvýšení atmosférického CO₂, z 300 na 420 ppm, přispívá zanedbatelně – efekt kvantifikovaný na pouhých 0,5 %.

Abstrakt studie:

Pomocí podrobného atmosférického modelu přenosu záření jsou odvozeny makroskopické vztahy klesajícího a odcházejícího dlouhovlnného záření, které umožňují určit jejich částečné derivace s ohledem na vysvětlující proměnné, které reprezentují skleníkové plyny.

Tyto makroskopické vztahy ověřujeme pomocí empirických vzorců založených na datech o sestupném záření, běžně používaných v hydrologii, a satelitních datech pro odcházející záření….

Výsledky ukazují, že podíl CO2 je 4 % – 5 %, zatímco převládá voda a mraky s příspěvkem 87 % – 95 %. Malý vliv oxidu uhličitého
je potvrzen malým, nepostřehnutelným efektem nedávné eskalace koncentrace atmosférického CO₂ z 300 na 420 ppm.

Tento efekt je kvantifikován na 0,5 % jak pro sestupné, tak pro odcházející záření.

Voda a mraky také plní další důležité funkce v klimatu, jako je regulace akumulace tepla a albedo, stejně jako ochlazování zemského povrchu prostřednictvím latentního přenosu tepla , což přispívá 50 %.

Potvrzením hlavní role vody na klima tyto výsledky naznačuj , že hydrologie by měla hrát významnější a aktivnější roli v klimatickém výzkumu.

Dobrým pravidlem, které je třeba mít na paměti, je, že cokoli, co se nazývá „vědou“, pravděpodobně vědou není.
J.R. Searle (1984)

Studie staví tato zjištění do rozporu s široce rozšířeným názorem, že CO₂ je kritickou hnací silou skleníkového efektu Země.

Koutsoyiannis tvrdí, že hojnost vody a její rychlý hydrologický koloběh jí umožňují dominovat v regulaci atmosférické teploty a účinně působit jako primární skleníkový plyn.

Tvrdí, že historické zaměření na CO₂ zkreslilo výzkum klimatu, snížilo roli hydrologie a omezilo úplné pochopení dynamiky klimatu.

Koutsoyiannis také kritizuje mainstreamovou perspektivu klimatologie, která se podle něj příliš proplétá s politickými agendami. Poukazuje na diskuse v prominentních časopisech, které rámují CO₂ jako „ovládací knoflík“ klimatu, což je příběh, který považuje za nepodložený empirickými důkazy.

Aplikací svého modelu zpochybňuje tvrzení, že odstranění CO₂ by dramaticky změnilo klima Země. Místo toho tvrdí, že vodní pára by nadále regulovala teplotu prostřednictvím svého dominantního skleníkového efektu a krátké doby setrvání v atmosféře.

Studie zahrnuje data z ERA5 Reanalysis a družicových měření radiace, konkrétně z projektu CERES, pro validaci. Tyto soubory dat poskytují vhled do radiačních profilů a podporují tvrzení autora, že regionální variabilita a rychlý koloběh vodní páry jí umožňují vyvinout silný skleníkový efekt, kterému se CO₂ nemůže rovnat.

Koutsoyiannis uznává, že hypotetické odstranění CO₂, které je často diskutováno v teoretických studiích, postrádá empirickou podporu, protože CO₂ je v geologickém časovém horizontu trvale součástí zemské atmosféry.

Koutsoyiannis ve své analýze vyzývá k přeorientování klimatického výzkumu a naléhá na vědeckou komunitu, aby věnovala větší pozornost hydrologii a přehodnotila ústřední roli CO₂ v klimatických modelech.

Dochází k závěru, že pochopení zemského klimatu může být omezeno současným důrazem na emise CO₂, které podle něj přehlížejí nuance a regionálně specifické účinky vodní páry.

Stručně řečeno, „Vrtí ocas psem?“ je kritikou převládajících paradigmat klimatologie, obhajuje model, který uznává vodní páru a mraky jako hlavní skleníkové činitele, zatímco bagatelizuje celkový vliv CO₂.

Koutsoyiannisův článek podporuje posun v zaměření výzkumu klimatu směrem k hydrologii a zpochybňuje mainstreamové umístění CO₂ jako základního kamene teorie změny klimatu.

Kromě toho Koutsoyiannis zveřejnil komentáře recenzentů ze svých dřívějších pokusů publikovat v jiných časopisech.

Slovanka

/ necenzurovanapravda.cz /