Krůček po krůčku. Sledujete, že ve zprávách už není v podstatě nic jiného, než strašení válkou?

Říkám si, kam až to chtějí hnát a co je skutečně cílem. Protože posuďte sami. Sotva člověk po ránu protře oko, už vidí: Rusko by neváhalo použít jadernou zbraň! Rusko je úspěšnější! Zabraňte destrukci, schvalte pomoc Ukrajině! Válka jen tak neskončí, jak blízko je Česko k válce? A tak dál a tak podobně pořádně hezky česky „vyšturmovat“ populaci. Ale já se opět ptám k čemu?

K Macronovu plánu vyslat vojáky evropských zemí bojovat na Ukrajinu? Tedy i naše? To prý podle našeho premiéra ne. A v době, kdy jich máme pět a půl a Ukrajina nemá munici ani pro ty svoje, by to nebylo zrovna rozumné. Už jen z toho důvodu, že co se Evropa tak báječně zbrojně vyluxovala, těžko byste hledali lepší a dokonalejší okamžik, kdy na ní zaútočit. Pokud byste tedy ovšem zaútočit chtěli, že. A taky proto, že sice nemáme na hranicích žádnou protivzdušnou obranu, ale nějaké ty migrační vlny bychom s jejich pomocí odklonit snad mohli. Pokud bychom ovšem chtěli.

Taky si třeba uvědomit, že jakmile pošle nějaký evropský stát oficiálně do války proti Rusku své vojsko, tak jaksi vstupuje do války s Ruskem. A pokud je členem NATO, tak asi úplně ty fráze o tom, že je tam jen ze své dlouhé chvíle moc fungovat nebudou. Zkrátka a dobře nás tam vtáhne taky, ať si kdo chce, co chce říká. Slovní finty fungují u možná soudů, ale fakt ne ve válce s Rusem. A tak bude nejspíš lepší si ty kluky v zeleném nechat tady. Mimochodem zde si dovolím upozornit, že Evropa na rozdíl od zaostalého Ruska nevyrobila za dobu války ani jeden tank, ba ani jednu proslulou polní lopatku. A munici nestíhá jako celek vyrábět ani pro stávající potřeby. Jsme na tom dokonce tak špatně, že ji hodláme nakupovat od rozvojového světa. Docela trapas.

Pokud to strašení má mít nějaké motivační účinky, moc se to taky nedaří. Považte sami, dvě třetiny středoškoláků nesouhlasí s tím, že by měla být v Česku jakákoliv forma vojenské služby a tři pětiny by se pak nezapojily ani do obrany vlasti. To už je docela mazec a moc válečného optimismu to věru neskýtá. Válčit a nenávidět ano, ale jen virtuálně, a umírat ano, ale jen jinde a z jiné krve. Tak to vidí naše progresivní mládež a tak jste si ji vážení vychovali a teď to máte. Naděje na rychlou změnu nula. Tihle za vás válčit nepůjdou. Půlka by se jich zhroutila už jen z toho, že nemají ráno snídani a čistý ponožky u nosu.

Co tedy chtějí kromě toho, že tato rétorika zasévá ve společnosti semeno nesmiřitelné nenávisti a ochoty dehonestovat a udávat každého, kdo chce tenhle konflikt ukončit? Že neomylně rozděluje, stigmatizuje, omezuje? Pomocí strachu opanovávají mediální prostor i veřejné mínění. Pomocí strachu nás nutí udávat, dokonce na to zřizují speciální weby. Není už divné prásknout souseda, nebo kolegu na sociální síti. Není divné kvůli názoru vyhodit někoho z práce. Není divné jít za názor k soudu. Není divné, že někomu projde všechno a někomu nic.

Společnost se opět nechala oblbnout a stalo se z ní bezhlavé stádo tupě následující své vůdce, ač ho evidentně vedou do maléru. Kdo se stádu nepodřídí, toho stádo hodlá ušlapat, protože žádné pochybnosti slyšet nechce. Stádo se chce bát jen těch správných a státem podporovaných věcí. Má z toho výhody a dobrý pocit, že je lepší a vlastní myšlenky mít nehodlá. Myslet je problematické a nepohodlné. Takové stádo totiž není v případě potřeby problém obětovat. Klidně i proti jeho vůli, pokud mu ještě nějaká zbyde. Ideálně v jeho zájmu samozřejmě. A je jedno, jestli to bude na oltář války, nebo Green Dealu nebo třeba neřízené migrace.

Takže se ptám, není a nebylo toto skutečně cílem? A můžeme tuhle jedinou skutečně naši válku ještě vyhrát?

AUTOR: Jana Marková

ZDROJ