Kronika předem ohlášené epidemie

Bývalý prezident České republiky Václav Klaus a jeho recenze knihy Paula Schreyera pro Lidové noviny.

Německý publicista Paul Schreyer na podzim roku 2020 vydal knihu, kterou otitulkoval parafrází názvu slavné knihy Gabriela Garcíi Márqueze „Kronika ohlášené smrti“. Ukazuje se, že původní název, pozměněný na „Kronika ohlášené krize“, až tak daleko od dnešní současnosti není.

Kniha se zabývá covidovou epidemií a její název, že jde o krizi „ohlášenou“, jasně naznačuje autorův pohled. Je to kniha klidná, věcná, pro mne sice nescientistní, ale nikoli lacině dryáčnická. Není to hledání kauzalit, ani potvrzování testovatelných hypotéz, je to hledání „volných spojení“, volných asociací. Neříká se v ní, že se stalo to či ono pro to či pro ono, ale naznačují se „asociace“ událostí. Autor si je toho vědom (str. 29), ale odmítá, že by to bylo hledání zavádějící (wahnhaft), hloupé, nemocné (krank). I já jsem se z této knihy leccos inspirativního dozvěděl.

Je třeba říci, že je to „jarní“ kniha. Její psaní bylo ukončeno v červenci a já mám v ruce její už čtvrté vydání. Data druhé poloviny roku v úvahu nebere, ale to nevadí. I já si myslím, že naše kniha Karanténa (IVK, duben, 2020) ani s odstupem deseti měsíců nemusí být v ničem přepisována.

Kniha má obecnější, spíše filosofickou či ideologickou úvodní část, pak následuje popis oněch „asociačních“ (nebo asociujících) jevů, který se soustřeďuje na nejrůznější „cvičení“ (Übungen), jež jako přípravu na budoucnost organizovali v minulých dvou desetiletích vysocí představitelé americké administrativy a byznysu spolu s „davoskými“ lidmi (já už před patnácti lety poznal, že existuje specifický homo davosensis) a třetí část popisuje realitu prvních měsíců epidemie.

Paul Schreyer si všímá, že „mizí nejen svoboda, ale i rozum“ (str. 13). Zlobí ho Bill Gates (musím se přiznat, že mne neméně) a všímá si toho, že v interview pro německé ARD v loňském dubnu řekl: „My musíme dát vakcínu sedmi miliardám lidí“ (str. 14). Autora knihy trápí ono „my“. Ptá se, kdo je to my? Gatese přece „nikdo nevolil“, a on přesto vystupuje „jako mluvčí nikým nevolené světové vlády“. To je postřeh naprosto přesný a přesvědčivý.

Autora trápí, že je v koronavirové éře svět interpretován černobíle, dobro proti zlu. „Kdo tento nový souzvuk narušuje, je považován za nebezpečného.“ (str. 18), což označuje za nový fundamentalismus. „Tím se radikalizují názory, zužuje se pohled na svět, lidé jsou snadněji ovládatelní.“ Férová debata není možná. Není to přesně to, co vidíme dnes a denně kolem sebe?

Schreyer dává slovo „Wissenschaft“ (věda) do uvozovek. Ví, že existují nesporné vědecké pravdy, ale ví i to, že je často údajná „shoda vědců jenom fasádou, za kterou se skrývají různé zájmové skupiny, které se tváří jako autority“ (str. 19). Stejně jako mnozí z nás zdůrazňuje, že koronavirová krize umožnila „radikální urychlení řadu let trvajícího vývoje“ (str. 21) a že směřujeme „k perfektnímu, centrálně řízenému světu, v němž bude individuální svoboda zcela výjimečným luxusem“ (tamtéž). Připomíná Aldouse Huxleyho a jeho Brave New World a ve shodě s Nikolajem Berďajevem se obává se, že „utopie jsou realizovatelné“. V únoru 2021 si to už kolem nás říká kde kdo.

Jak jsem poznamenal na počátku, apriorně neodmítá různé tzv. spiklenecké teorie. Je si však vědom toho, že teorie tohoto typu mají slabé místo v tom, že nehledají kauzalitu, že jim stačí, že se „věci propojují“. Jádrem jeho pohledu je názor, že je záměrně a plánovaně prováděna „politika strachu“ (str. 34). Nahrává tomu koncept tzv. „biosecurity“, což považuje za spojení válečné a zdravotní politiky. Tato „biobezpečnost“ má být „obranou jak před pandemií, tak před útoky biologických zbraní“ (str. 35). Je to však nejen obrana před těmito zbraněmi, ale i vývoj těchto zbraní. Slovo biosecurity považuje autor za „propagandistický pojem“, který spojuje s tím, že se hlavní hrozbou – když zmizel ze světa Sovětský svaz – stal terorismus (str. 43), což umožňuje vést boj proti „neviditelnému nepříteli“.

Vznikla určitá výzkumná centra (často ve spojení s dnes tak známou Johns Hopkins University), která – zejména v USA – od druhé poloviny devadesátých let organizují cvičení nouzových stavů, vakcinace, izolování lidí, aktivit WHO (Světové zdravotnické organizace), atd. Tato cvičení jsou brána vážně a účastní se jich různí političtí prominenti. Např. v roce 2005 při tomto „cvičení“ (str. 73) hrála roli amerického prezidenta Madeleine Albrightová a šéfka WHO Norka Brundtlandová (která jistou dobu dokonce šéfkou WHO byla) – s oběma dámami jsem se opakovaně velmi ostře střetával, proto mne jejich účast v těchto „hrách“ až tak nepřekvapuje.

Detaily nemá smysl popisovat, jsou to desítky stránek pro mne nepochopitelného čtení. Všechno je to spojováno vyvoláváním strachu. Abych citoval dalšího tam zmiňovaného svého neoblíbence, je to Jacques Attali (bývalý poradce Mitteranda a objevitel Macrona), který v roce 2009, když se objevila prasečí chřipka, řekl: „Dějiny nás učí, že se lidstvo významně dále rozvíjí jen tehdy, když má opravdu strach“ (str. 82). Dodával, že řešením našeho světa musí být „vytvoření základů pro skutečnou světovou vládu“ (str. 83).

Koronavirová krize je v jednom z těchto cvičení (v roce 2019) opakovaně označována za „Planspiel“ (plánovací hru), která byla v lednu 2020 „představena v Davosu“, na Světovém ekonomickém fóru, „aniž by byla zmíněna už rozbíhající se koronavirová krize“ (str. 116). Do této chvíle se v těchto podivných cvičeních mluvilo o neštovicích, ale od 21. ledna 2020 o koronaviru. Mimochodem, tato „cvičení“ nás měla připravovat na budoucnost, ale bezhlavé jednání vlád celého světa naznačuje, že se nikdo nic nenaučil.

Zbytek knihy přechází od „cvičení“ k realitě, ale v tom zvláštnost a aktuálnost knihy není. Jedna ze závěrečných vět (str. 156) říká, že „strach rozděluje zemi“. Rozděluje ji do dvou skupin, na „očkované“ a „ohrožené“. Přesně v tomto světě žijeme.

Václav Klaus, Lidové noviny, 9. března 2021

Informace o knize: Paul Schreyer, Chronik einer angekündigten Krise, Westend Verlag, Frankfurt/Main, 2020, 126 stran.

Zdroj: Institut Václava Klause