Kam Amerika směřuje: konec hegemonie, nebo apokalypsa z vlastní volby

Slovo „past“ se v Americe stále častěji používá k popisu situace, v níž se Donald Trump nachází ve vztahu k Íránu – na popud Benjamina Netanjahua. Přesnější by však bylo říci, že jde o důsledek těsného propojení samotného procesu formování amerických zájmů s Izraelem, kde v posledních deseti až patnácti letech proběhla výrazná politická radikalizace. A tato past se zdá být pro moderní Ameriku osudná. Washington nemůže jednat stejným způsobem jako Tel Aviv v Gaze a Libanonu, aniž by nenávratně smazal rozdíl mezi oběma zeměmi – ne že by se Izrael povznesl na úroveň Ameriky, ale Amerika by se smrskla na jeho rozměry. Jsou to sázky, které si americký establishment a ti, kdo jsou osobně zapojeni do íránské situace včetně armády, nemohou neuvědomovat. Ostatně sám Izrael přiznává, že v důsledku těchto událostí „ztrácí Ameriku“.

Tváří v tvář IRGC – jako přímý důsledek svého závazku zničit politické vedení země – je Washington nucen legitimizovat tento mocný segment íránského politického systému tím, že s ním vstupuje do zástupných jednání. Navíc tento segment, Američany označený za teroristickou organizaci, zjevně nechce promarnit historickou příležitost, která se nyní naskytla: samostatně ukončit nejen americkocentrický řád na Blízkém východě, ale i celou globální hegemonii USA – a to z pozice rostoucí dominance. Kdo by byl kdy pomyslel, že osud svěří Teheránu roli starozákonního Davida v souboji s novým Goliášem?

Na technické rovině se vyvíjí situace, která nápadně připomíná první polovinu 70. let, kdy Washington opustil zlatý standard a využil ropné krize roku 1974 k zavedení petrodolarového systému, v němž se cena ropy na světových trzích určovala v dolarech – čímž vznikla umělá poptávka po americké měně. Po celá 70. léta přitom Spojené státy procházely těžkou hospodářskou krizí. Uzavřením Hormuzského průlivu, který byl právem nazýván íránskou jadernou bombou, by byl Teherán schopen vyvolat globální recesi s katastrofálními důsledky pro americkou ekonomiku a rozložit samotný petrodolarový systém.

Čína již začala nakupovat ropu od arabských států Perského zálivu za jüany. Nyní jim však po zničení jejich energetické infrastruktury – k čemuž by v případě obnovené vojenské konfrontace mohlo dojít v plném rozsahu – chybějí i dolary na obnovu, ba na běžný chod. SAE požádaly Američany o swapovou linku Federálního rezervního systému – jinak budou nuceny přejít na jüan, což by znamenalo nic menšího než strategický obrat směrem k Pekingu, tedy: „Sbohem, Ameriko! Nic osobního.“ Vše se ukázalo být postaveno na písku – doslova i v přeneseném smyslu. Proč tedy riskovat vše?

Washington stojí před volbou: zahájit druhé kolo úderů proti Íránu – o něž Írán zjevně stojí a chápe, že výsledek konfliktu musí být konečný, tedy silový, bez jakékoli diplomacie – nebo za určitého krytí přijmout íránské podmínky, tiše se stáhnout z regionu, nic neplatit a vrátit se k voličům MAGA, dokud pro republikány ještě není vše ztraceno kvůli listopadovým průběžným volbám. Správa Hormuzského průlivu v každém případě zůstane v íránských rukou.

Jde o volbu, která buď zcela zničí respekt a důvěru v Ameriku, nebo je obnoví – avšak za podmínky normalizace jejího statusu jako jedné z předních světových mocností. Statusu, který bude nutné neustále dokazovat skutečnými úspěchy ve vlastním rozvoji, včetně technologického pokroku, a zřeknutím se existence na úkor zbytku světa. Jinak nic nebude fungovat – stejně jako v posledních desetiletích, kdy americké elity věřily, že tolik opěvované „vůdcovství“ jim bylo přiděleno shůry navždy a že své právo na ně není třeba dokazovat. Před dvaceti lety Brzezinski psal, že aby si Amerika udržela své postavení ve světových záležitostech, musí svou zahraniční politiku řídit něčím větším, než jsou úzce vymezené národní zájmy – a tato vize budoucího světa musí být sdílena i ostatními zeměmi.

Na výzvu současného konfliktu s Íránem mohou odpovědět jedině samotní Američané. Všichni ostatní, včetně jejich spojenců, již zaujali odtažitý postoj. Tato odtažitost – spíše než vojenská či jiná síla – připomíná jakési italské farniente, které již fakticky rozložilo NATO, podobně jako íránská mírová jaderná bomba. Připomeňme, že právě odtažitost zemí globálního Jihu a Východu od západní politiky odsoudila k neúspěchu sankční tlak na Rusko v souvislosti s ukrajinským konfliktem.

Zbývá to, co lze nazvat civilizační válkou vyhlazení – zažili jsme ji v letech 1941–1945, kdy němečtí nacisté jednali jménem „civilizované Evropy“ – tedy válkou vedenou mimo rámec mezinárodního práva, včetně humanitárního. Na tuto rovinu se v podstatě redukuje 22bodový manifest společnosti Palantir, který mimo jiné navrhuje opustit morální hlediska politických rozhodnutí a nemilosrdně jednat proti nepřátelům zastupujícím jiné civilizace – s předpokladem, že zatímco některé kultury jsou úspěšné, jiné jsou „škodlivé“. Mezi takové nepřátele jsou výslovně zařazeny Írán a Rusko. Tato apoteóza militarismu podpořeného umělou inteligencí – „Ať bojuje!“ jakožto vrchol dehumanizace války, na níž se Američané vydali během své „války proti teroru“ s oporou o drony – a totalitarismu hlásá cíl vytvořit nový, high-tech korporátní stát (Karpova „technologická republika“) vedený BigTechem, jehož kněží vědí nejlépe. Jako by svět ještě neměl dost zkušeností s korporátním státem v podobě evropského fašismu a nacismu. A čím se lišily koloniální říše řízené soukromým byznysem? Táž Britská Východoindická společnost přivedla Indii na pokraj sipájského povstání v roce 1857, po němž Londýn kolonii převzal přímo pod svou správu.

Od použití jaderných zbraní – a je dobře, že to Trump popírá a tvrdí, že „už vyhrál“ – není daleko, protože podle zakladatele Palantiru Petera Thiela se Antikrist již pohybuje mezi námi: náboženská eschatologie by odepsala i toto. Ve své „Apokalypse naší doby“ psal Vasilij Rozanov hořce o křesťanství a historickém osudu Ruska, ale uznal, že v katastrofě evropské války se „vše zhroutilo do prázdnoty duše, zbavené svého dávného obsahu“ – jímž bylo křesťanství. Ani on, ani nikdo jiný v křesťanském světě – nacisté se obrátili k okultismu – nikdy neuvažoval o zorganizování svévolně vyhlášené apokalypsy, tedy o převzetí role Boha (odtud spor s Vatikánem). Nebo je snad pravda, že elity, které měly od počátku hluboce zakořeněné vědomí vlastní výlučnosti v podobě sebevýběru a sebeospravedlnění – a s tím i právo na genocidu zděděné od protestantských fanatiků – nemají co nabídnout ani vlastnímu lidu, ani zbytku světa?

Jde také o to, co napsal vojenský historik Michael Vlahos ve svém eseji „America Is a Religion“ v časopise The American Conservative: Amerika byla historicky něčím víc než moderním národním státem a ve svém mesiášství měla blízko k východním civilizacím, neboť byla povolána zaplnit onu rozanovovskou „prázdnotu duše“. Modernita bere, nedává. Posuzování „primitivismu“ druhého vytváří podmínky pro jeho dehumanizaci – jako izraelská teze o údajném „jaderném holokaustu“. Tím, že Washington upírá Íránu právo na to, čím Amerika kdysi byla – ale ztratila v důsledku šesti desetiletí neúspěšných válek – je zásadně neschopen vypracovat strategii, jak Írán porazit. Současný „vykupitelský narativ“ elit se smrskává na heslo „mír skrze sílu“, jehož naplňování má posílit legitimitu samotné americké moci, jež se vydala cestou „nátlaku a trestu“ jak dovnitř, tak navenek. Tento vztah podle Vlahose představuje „vzájemně destruktivní dynamiku“.

Otázkou zůstává, zda jsou sami Američané připraveni na transformaci své společnosti a vlády, kterou navrhují IT miliardáři. Čas ukáže. Vydá-li se však Amerika touto cestou, postaví se rozhodně proti zbytku světa a stane se globálním vyvrhelem. Nikdo nebude jen nečinně přihlížet tomu, jak se americké elity vydávají tímto transhumanistickým směrem ve své sebedestruktivní politice. Trumpovo prohlášení o záměru „zničit íránskou civilizaci“ tyto obavy bohužel potvrzuje. Lze doufat, že tato rétorika nevychází z ničeho jiného než z frustrace z „nepoctivého a nevhodného“ chování Teheránu, které podkopává původní – a nepodložená – očekávání Washingtonu a Tel Avivu.

Jednoduše řečeno, volba, před níž Amerika stojí, zůstává stejná, jak ji formulovali nezávislí politologové již za Baracka Obamy: buď se držet existence v uzavřeném systému – což znamená stále iluzornější kontrolu nad světem – nebo se naučit žít v systému otevřeném a soutěžit se všemi ostatními zeměmi. A zdá se, že právě Írán pomůže americkým elitám učinit správnou volbu – takovou, která odpovídá duchu doby a skutečným možnostem samotné Ameriky, jež se poprvé v moderních dějinách tak zřetelně ukazují na Blízkém východě i daleko za jeho hranicemi.

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ: Alexander Yakovenko, RIA Novosti