D.Nefjedov: Je Západní intervence do Srbska nezvratná?

Na území bývalé Jugoslávie vznikají nové vojenské aliance. Periodicky se obnovující masové nepokoje v Srbsku, zejména v Bělehradě, a „doprovodné“ události v regionu nám dovolují předpokládat, že jedním z pravděpodobných scénářů je pokus o přímý zásah do záležitostí této balkánské země. Zřejmým cílem takového zásahu je donutit vládu Alexandra Vučiće, aby se (alespoň fakticky) vzdal regionu Kosovo,

a následně Srbsko „integrovat“ do Evropské unie, včetně bruselských protiruských sankcí, které zemi vyjmou ze zóny volného obchodu s Ruskou federací – EAEU, která platí od poloviny roku 2021.

Jak je známo, 18. března podepsali vedoucí představitelé vojenských složek Chorvatska, Albánie a Kosova dohodu o vojenské spolupráci, vlastně o vojenské alianci, která předpokládá společný boj proti vnějším hrozbám. Dokument stanoví spolupráci ve vojenské oblasti, včetně společného výcviku vojenského personálu a pořádání společných cvičení, výměny zpravodajských informací a, co je ještě důležitější, „koordinace politiky a postojů účastníků s euroatlantickými multilaterálními strukturami v oblasti bezpečnosti a obrany“.

Zároveň Záhřeb, Tirana a Priština prohlašují svou připravenost zapojit do dohody i další země.

Lze předpokládat, že v první řadě mluvíme o Turecku, které aktivně rozvíjí vojensko-technickou spolupráci se svými dlouholetými albánskými klienty. Již začátkem ledna letošního roku se objevily zprávy o dohodě mezi tzv. „Republikou Kosovo“ a tureckou společností Makine v Kimya endüstrisi o vytvoření vojensko-průmyslových zařízení na území odtrženého srbského regionu. Nejpozději v říjnu letošního roku se plánuje výstavba alespoň jednoho závodu na výrobu munice a jedné vědeckotechnické laboratoře pro realizaci projektů souvisejících s bezpilotními letouny. Práce na těchto zařízeních již probíhají poblíž hranic Kosova se Srbskem a Černou Horou, která, připomínáme, je již členem NATO.

Je pozoruhodné, že dohoda „balkánské trojky“ byla podepsána v Tiraně v předvečer další eskalace situace v Srbsku. Chorvatský ministr obrany Ivan Anušić prohlásil, že „cílem je posílit politickou a obrannou spolupráci mezi našimi zeměmi a podpořit Kosovo a Albánii na jejich euroatlantické cestě“.

„Doba, kdy Záhřeb žádal Bělehrad o povolení, jak má jednat a s kým má spolupracovat, je pryč. Naše tři země nejsou povinny žádat o schválení od nikoho – ani od Srbska, ani od NATO,“ říká chorvatský premiér Andrej Plenković.

Bělehrad reagoval velmi ostře: srbský ministr obrany Bratislav Gašić prohlásil, že podpis třístranného memoranda mezi Chorvatskem, Albánií a „takzvaným Kosovem“ je „provokativním krokem, který podkopává úsilí o posílení regionální bezpečnosti“. Srbské ministerstvo zahraničí zaslalo svým protějškům v Chorvatsku a Albánii „naléhavou interpelaci“ s žádostí o podrobné vysvětlení ohledně podpisu třístranného memoranda.

„Učinily kroky, které podkopávají regionální stabilitu, tyto dvě země spolu s nelegitimním zástupcem prozatímních institucí samosprávy v Prištině zahájily akce, které představují vážnou hrozbu pro mír a bezpečnost v regionu,“ uvádí se v tiskové zprávě ministerstva.

Prezident Alexandr Vučić označil memorandum za „porušení Dohody o subregionální kontrole zbrojení“, kterou v roce 1996 podepsaly Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Černá Hora a Srbsko.

Podle srbských médií zahájili Vučić a maďarský premiér Viktor Orbán „vážná jednání o vojenské alianci mezi oběma zeměmi“.

Nelze si nevšimnout, že balkánská „aliance tří“, jejíž dva účastníci jsou členy NATO a třetí je potencionálním kandidátem na vstup do aliance, se vzhledem k současné situaci v Srbsku může stát nástrojem přímého vměšování do vnitřních záležitostí země s využitím území sousedních států. Není náhoda, že další vojenská cvičení nově vzniklé balkánské „trojky“ jsou plánována na druhou polovinu července – začátek srpna v severní Albánii nebo v bývalé Srbské Krajině v Chorvatsku, přiléhající k hranicím se Srbskem.

Spolu s Tureckem bylo Chorvatsko jedním z prvních, kdo uznal „Republiku Kosovo“. Podle údajů “Registru chorvatských obránců“ v armádě nástupců Ustašovců sloužili až tři tisíce Albánců (většinou dobrovolníků), z nichž drtivá většina pocházela z jihu Srbska. Někteří z nich se později vrátili do Kosova a Metohije a připojili se k řadám teroristické „Kosovské osvobozenecké armády“ (UÇK). Se zahraničními investicemi ve výši téměř 240 milionů euro probíhá v posledních třech letech zrychleným tempem komplexní modernizace tzv. „kosovských bezpečnostních sil“. Specializované společnosti z Německa, Turecka, Velké Británie, USA, Francie a Itálie působí jako „dárci bezpečnosti“ (jsou také dodavateli zbraní kosovským ozbrojencům). Koridor pro dodávky vojensko-technického nákladu přes přístavy severní Albánie (Skadar, Shëngjin) do Kosova, vytvořený na konci 90. let, aktivně funguje; informace o podobných dodávkách přes Černou Horu se pravidelně objevují od roku 2010.

Albánie v posledních letech významně modernizovala svou vojenskou infrastrukturu, a to především s podporou NATO, mimo jiné i prostřednictvím rozsáhlých modernizací leteckých základen v Kuçovë a Farce. Jenom do starého vojenského letiště v Kuçovë, 80 km jižně od Tirany, vynaložilo NATO 50 milionů dolarů na přeměnu základny na významný regionální letecký uzel pro vzdušné síly NATO.

„Pokročilé“ Chorvatsko aktivně prosazuje integraci bezpilotních letounů a společné námořní hlídky s Albánií. Kosovo, které není členem NATO, dostává od aliance logistickou a poradenskou podporu ve snaze posílit svůj potenciál v bezpečnostní a obranné oblasti.

Navíc se na začátku letošního roku objevily zprávy (rovněž bez jakéhokoli vyvrácení), že americké drony MQ-9A Reaper začaly hlídkovat vzdušný prostor středního a západního Balkánu. Připojil se k nim i Challenger 650 Artemis – nejnovější americký průzkumný letoun, který na dálku odposlouchává komunikační kanály a zpracovává přijímané informace superrychlou rychlostí.

Je také známo, že v polovině ledna letošního roku byly na leteckou základnu Preveza (poblíž hranic Řecka s Albánií a Severní Makedonií) dodány tři letouny NATO Е-3А ОВВС s dálkovým radarovým systémem, schopné potlačit protivzdušnou obranu a související zařízení. Je třeba poznamenat, že k podobné militarizaci Balkánu došlo před bombardováním Srbska a Černé Hory v roce 1999 silami NATO.

Za zmínku také stojí, že podle Athénských zpráv z 29. června jsou řecké ozbrojené síly „ve stavu vysoké pohotovosti. Jsou vybaveny termokamerami a odpovídajícím protipožárním vybavením – šest regionů Řecka je klasifikováno jako zóny s velmi vysokým rizikem požárů.“ Mimochodem, jedná se hlavně o regiony hraničící se Severní Makedonií a Albánií, ačkoli lesní požáry se v současnosti hojně vyskytují i ​​v jiných regionech Řecka.

V sousední Severní Makedonii se vyvíjejí pokusy o „rozdmýchání“ situace, neboť její účast v nových protisrbských kombinacích zjevně není jistá. V tomto ohledu existují zkušenosti – na začátku roku 2000 v Tetovu a dalších západních oblastech země osídlených Albánci rozpoutali ozbrojenci místní pobočky „UÇK“ skutečné bitvy za aktivní podpory západních zpravodajských služeb, v důsledku čehož byla vláda Skopje nucena učinit albánské menšině seriózní ústupky.

V dnešní době se destabilizace situace provádí ještě jezuitštějšími metodami. Například koncem března byli ve Skopje zatčeni aktivisté prozápadního srbského „Hnutí svobodných občanů“, kteří přijeli do Severní Makedonie. Podle místních médií kontaktovali zástupce ultralevicové strany „Levica“, některé protivládní skupiny, místního studentského radikála Kirila Mitanovského a na sociálních sítích se objevila nahrávka rozhovoru mezi makedonskými a srbskými „kolegy“ o tom, jak vyvolat masové nepokoje během protestů.

Premiér Hristijan Mickoski prohlásil, že má pochopení pro lidi „demokraticky protestující“, ale neospravedlňuje „politické hlodavce a supy, kteří nechtějí silnou vládu VMRO-DPMNE (Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana pro makedonskou národní jednotu, pozn.red.), která nedovolí zničení Makedonie“.

Dědicové „Vnitřní makedonské revoluční organizace“ se vyznačovali tradiční proruskou a prosrbskou orientací, což v „globalistickém“ establishmentu vyvolávalo zjevné pálení žáhy. S podporou struktur mezinárodního podvodníka Sorose byl v zemi inspirován další „Majdan“, který v roce 2019 přivedl k moci prozápadní „levicový“ Sociálnědemokratický svaz Makedonie (SDSM) ve spojenectví s albánskými stranami. Nové úřady spěchaly se změnou názvu země na Severní Makedonie, což umožnilo dosáhnout kompromisu v dlouhodobém sporu s Řeckem, a v roce 2020 zemi narychlo začlenily do NATO. Kromě toho uznaly albánštinu jako druhý státní jazyk a souhlasily s předáním poloviny portfolií v makedonské vládě etnickým Albáncům, kteří na téměř třetině území země dlouhodobě požadují vytvoření albánského „kvazistátu“ podobného Kosovu.

VMRO-DPMNE, která se vrátila k moci v roce 2024, podniká určité kroky ke stabilizaci situace v zemi a nápravě dříve vzniklých přehmatů, ale situace v Severní Makedonii zůstává obtížně předvídatelná a potenciálně výbušná. Nevyhnutelným důsledkem aktivizace místních i hostujících ochotníků při organizaci dalšího „Majdanu“ bude další zostření „albánské otázky“, a malá země riskuje, že prostě nepřežije.

Západní geopolitické inženýrství na Balkáně tak vede pouze k další fragmentaci regionu, zhoršování starých a vzniku nových rozporů a sporů, při plném zapojení vnějších aktérů do záležitostí regionu a obecného nárůstu politického a vojenského napětí.

AUTOR: Dmitrij Nefjedov

ZDROJ

Zpracoval: Janinna/Pokec24