Václav Klaus: Najednou je všude pravicový extrémismus

Prožíváme politicky překotné období, i když se v podstatě nic zásadního nemění. Pokračujeme ve stejném stylu a směru. Evropské volby, parlamentní volby ve Velké Británii a Francii, založení frakce Patriotů v Evropském parlamentu, Orbánova mimořádná aktivita při předsednictví EU, mistrovství Evropy ve fotbale a slabý český výkon (slabý, ale adekvátní naší kvalitě a našemu odhodlání).

Doma prožíváme spoustu nepříjemných věcí jako důsledek politické beznaděje Fialovy vládní koalice. A musím připomenout, že je Turek v Bruselu, ale Turci, naopak, nejsou v semifinále fotbalového mistrovství Evropy.

Britští konzervativci si za svůj výkon v postthatcherovských posledních třiceti letech nezaslouží sebemenší lítost či soustrast. Stará dobrá Anglie už dávno neexistuje, jak v pondělí výstižně ve své glose popsal Jiří Weigl. Anglie je v současnosti nejvíce progresivistickou, tedy levicovou zemí Evropy. Utekla sice z EU, ale dnes je horší než sama EU.

Francouzi s Macronem v čele znovu ukázali, že parlamentní demokracie není jejich silnou stránkou. To není novinka. Parlamentní demokracie tam byla vždy podřízena málo demokratickým „velikánům“ – od Napoleona přes de Gaulla až k Macronovi. Při francouzském volebním systému a ústavě volby moc neznamenají – vláda ke své existenci nepotřebuje být schválena parlamentem a parlamentní systém umožňuje věci nevídané. Porovnejme si tři „žebříčky“: Le Penová minulý víkend dostala 32,1 % hlasů, Mélenchon 25,7 % a Macron 23,2 %. Žebříček mandátů (míst ve francouzském parlamentu) je však opačný – Mélenchon 178, Macron 150, Le Penová 126. Všechno jsou to „francouzsky“ nedefinitivní výsledky. Stojí za to chodit k volbám?

Francouzský volební systém úspěšně „zatočil“ s údajně krajně pravicovou stranou Le Penové „Národní sdružení“. Fascinuje mne obrat krajně pravicová strana. Když proběhly evropské volby, náš prezident neomylně – jako jeden z prvních – mluvil o úspěších extrémistů. Kdo jsou extrémisté? Každý, kdo není plně mainstreamový, plně probruselský, plně proukrajinský, plně proizraelský je automaticky krajně pravicový a extrémistický. Mimochodem, krajně levicový už není skoro nikdo, protože se krajní levicovost, v devadesátých letech u nás nepředstavitelná, stala new normal, novou normou.

Roger Köppel ve Weltwoche (z 13. června, str. 41) otiskl článek s názvem „Najednou jsou všichni extrémně pravicoví“. Říká v něm, že po evropských volbách už není žádná pravice, a že se – jako na povel – všichni pravicoví populisté stali extrémní pravicí. Pravicí, která částečně uspěla v evropských volbách. To je její jedinou extrémností.

V německé televizní talk show označil minulý týden jeden ze šéfů SPD Klingbeil svou partnerku v diskusi, předsedkyni AfD Weidelovou, jako nacistku. V Německu je možné asi všechno, neboť každý, kdo je mimo CDU/CSU a FDP, je „pravicově extrémní“. Köppel správně říká, že v minulosti byli jako pravicově extrémní „označovány násilnické bandy, rasisté, příznivci diktatur a nedemokratických států“, zatímco dnes jsou pravicově extrémní ti, kteří požadují „omezení imigrace, zavedení přímé demokracie a návrat státní suverenity“. Všímá si, že „establishment a média vytvářejí pevný blok“ a že je to účinná cesta, jak násilně umlčet demokratickou opozici.

Ve stejném čísle tohoto časopisu píše Alexander Grau, že je tím vším vytvářeno „uniformní myšlení“ a že se „stále zužuje koridor hodnot, názorů a životních postojů, od něhož se není dovoleno vzdalovat“. Kdo se o to pokouší, je „marginalizován, skandalizován a nakonec kriminalizován“. To podle tohoto švýcarského filosofa otevírá dveře pro „tyranii většiny“.

Rád bych citoval z domácího tisku, ale u nás žádná diskuse tohoto typu vedena není. Není žádná politická strana, která by se tomu způsobu myšlení vzpírala. Mainstreamová média by takovou diskusi považovala za příliš složitou. Míra respektu k nestandardnímu názoru je proto u nás minimální. Nejde-li o hlouposti. Přemýšlení o vážných věcech nepatří k bontonu. Převládá podivná neutrálnost. Ve státní televizi (vím, že se politicky korektně jmenuje veřejnoprávní) běží dokola Louis de Funès, Rio Bravo, Sherlock Holmes a Hercule Poirot. Občas i Slunce, seno, jahody. A pak nekonečná řada stádních českých televizních detektivek.

Kde jsou nějaké ostrůvky racionálního myšlení, odvažující se nesouhlasit? Relativně svobodný týdeník Echo v pečlivě vybíraném vzorku dopisů čtenářů uvedl v minulém čísle hned na počátku jako ukázku tyto věty: „Volby do Evropského parlamentu u nás vyhrál Václav Klaus, který se do politiky vrátil přes manekýna Turka“. To je ukázka rozmanitosti (módně snad diverzity) myšlení čtenářů Echa nebo pouhé „šťouchnutí si“ a zařazení se do politicky správné řady? V těchto volbách jsem nekandidoval a většinu hlasů dostaly strany, které nemohu vystát. Je to moje vítězství? Je to vážná diskuse o evropských volbách? Člověk musí číst Die Weltwoche a Junge Freiheit. Zoufám si, že podobné texty nevycházejí u nás.

Václav Klaus

institutvk.cz