Volby v Maďarsku jako spouštěč evropského převratu. Brusel sahá po moci, kterou mu státy nikdy dát nechtěly

Skončily volby v Maďarsku. Maďaři si drtivě zvolili Orbánovu opozici v podobě Pétera Magyara ze strany TISZA. Šlo o jedny z nejsledovanějších voleb v Evropské unii a na Ukrajině. Samozřejmě také v zemích V4, které měly ambici tvořit účinnější opoziční blok proti nesmyslům, které se od prapodivně přijaté Lisabonské smlouvy na země EU řítí jako ničivý meteorit, jenž má ambice vymazat v Evropě národní státy a nastolit probruselskou totalitu po vzoru Číny.

Začnu vtipem: Víte, proč se nemluví o vměšování do maďarských voleb ze strany Ruska? Protože teď Rusové analyzují, jak to udělala EU, protože je svou intervencí do maďarských voleb zahanbila.

Ještě než byly sečteny všechny hlasy z celého Maďarska, Viktor Orbán poblahopřál vítězi voleb a deklaroval připravenost k hladkému předání moci. Ano, to udělal ten „diktátor“ a „antidemokrat“. Zatímco naše současná opozice stále jako rozmazlený fracek za pomoci mnohých mediálních domů bezmála půl roku po prohraných volbách verdikt občanů nepřijala. No nic…

Deset až čtrnáct dní před volbami v Maďarsku se mi to na zdi hemžilo facebookovými stránkami a fejkovými profily „EU FEDERATION“, „EU UNION“ a podobně. Reklamy na skvělé výsledky a „we are strong together“ nebo „unity make greater“ a jiné skvělé zítřky s „bezpečnou, prosperující Evropou se silným vedením“.

A jak je vidět, Ursula von der Leyenová už měla v záloze plán. Věděla, že Orbán padne, a že peníze, které byly investovány do kampaně Magyara v Maďarsku proti Orbánovi, nepřijdou vniveč.

A ještě než se stačilo po oslavách v Maďarsku uklidit náměstí, nechala se Leyenová slyšet, že „je nutné využít současného momentu a zrušit právo veta. Přechod na kvalifikovanou většinu v zahraniční politice je důležitý způsob, jak se vyhnout systémovým blokacím, jaké jsme v minulosti viděli. Členské státy musí být připraveny se na takové reformě shodnout.“

Už Lisabonská smlouva, která aby prošla, musela změnit název z Evropské ústavy právě „jen“ na Lisabonskou smlouvu (kvůli níž se v několika zemích musela opakovat referenda, aby „přinesla správný výsledek“, a kvůli níž byl u nás prezident Václav Klaus vydírán někdejším premiérem Topolánkem zbavením příčetnosti), nás připravila o možnost rozhodovat v různých oblastech.

Jde o tyto oblasti

Prostor svobody, bezpečnosti a práva. Toto je nejvýznamnější oblast, kde byla dřívější nutnost shody všech států nahrazena většinovým rozhodováním:

• Justiční spolupráce v trestních věcech: například minimální pravidla pro definici trestných činů a sankcí.
• Policejní spolupráce: opatření týkající se operativní spolupráce, vyjma nejcitlivějších aspektů.
• Hraniční kontroly, azyl a přistěhovalectví: společná pravidla pro správu vnějších hranic a azylovou politiku.
• Justiční spolupráce v občanských věcech: opatření s přeshraničními dopady.

Oblast hospodářské a sociální politiky:

• Sociální zabezpečení migrujících pracovníků: přijímání opatření nezbytných k zajištění volného pohybu pracovníků, zde existuje „záchranná brzda“, pokud stát cítí ohrožení svého systému.
• Doprava: rozšíření na další aspekty společné dopravní politiky.
• Energetika: zavedení nového právního základu pro energetickou politiku EU.
• Cestovní ruch, sport a ochrana spotřebitele: nové či posílené pravomoci, kde se rozhoduje většinou.

Vnější činnost a instituce:

• Společná obchodní politika: rozšíření na oblast služeb, duševního vlastnictví a přímých zahraničních investic.
• Humanitární pomoc: vytvoření specifického rámce pro operace humanitární pomoci.
• Jmenování orgánů: například volba předsedy Evropské komise nebo vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Co Leyenové slova ve své podstatě obnášejí? Jsou si vůbec občané EU schopni domyslet důsledky? Které zbývající oblasti by spadly pod „jurisdikci“ EU, resp. EK?

Výjimky

Závěrem uveďme výjimky, kde jednomyslnost, tedy právo veta, zůstala:

• Daně, přímé i nepřímé; ztrátou veta bychom nesměli mít vlastní úrovně DPH, a tím možnost ovlivňovat vlastní hospodářskou politiku, sociální politiku apod.
• Zahraniční a obranná politika, SZBP; ztrátou veta bychom ztratili možnost jakkoli ovlivňovat naše bilaterální vztahy s ostatními zeměmi světa, a představte si, že by nás zastupovala Kaja Kallas. Byla by to také jasná vstupenka k vytvoření společné evropské armády, na jejíž nasazení, i proti vlastním občanům, „spřátelená pomoc vojsk Bruselské smlouvy“, bychom neměli žádný vliv, a to včetně armádních rozpočtů.
• Sociální zabezpečení, v určitých aspektech; ztrátou veta bychom nesměli určovat výši ani adresnost dávek, a schválně můžete hádat, které entity by byly zvýhodněny.
• Rozšiřování EU o nové členy; skončila by diskuse o tom, jestli a za jakých podmínek do EU vstoupí třeba Ukrajina apod. Nezapomeňte, že už v EU/EK přijali jakýsi „Pakt o Středomoří“, který usnadňuje migraci „mladých inženýrů, jaderných fyziků a doktorů“ ze zemí severní Afriky a oblastí Blízkého východu.
• Víceletý finanční rámec, tedy dlouhodobý rozpočet EU; to by znamenalo, že už nebudeme smět vytvářet vlastní státní rozpočty, jen budeme implementovat nařízení, která nám rámce a oblasti rozpočtu určí. Samozřejmě v tom lze předpokládat povinnost přijmout euro a digitální evropskou měnu.

Pokud by došlo ke ztrátě veta, už nás nemusí trápit revize Benešových dekretů, protože by nastalo to, co během okupace německými nacisty prohlašoval Emanuel Moravec: „Zda bude, nebo nebude český národ součástí evropského společenství, to na osudu Evropy a světa nic nezmění. Osm milionů krátkozrakých, domýšlivých, nesmiřitelných a popudlivých kmocháčků se rozplyne v několika desetiletích v evropském džberu jako kostka cukru.“

Teď už tu zůstali jeden Robert a jeden rozpolcený Andrej, kteří by ještě mohli teoreticky vzdorovat.

AUTOR: Ivan Šrámek

ZDROJ