Václav Klaus: Najednou je všude pravicový extrémismus

Prožíváme politicky překotné období, i když se v podstatě nic zásadního nemění. Pokračujeme ve stejném stylu a směru. Evropské volby, parlamentní volby ve Velké Británii a Francii, založení frakce Patriotů v Evropském parlamentu, Orbánova mimořádná aktivita při předsednictví EU, mistrovství Evropy ve fotbale a slabý český výkon (slabý, ale adekvátní naší kvalitě a našemu odhodlání).

Doma prožíváme spoustu nepříjemných věcí jako důsledek politické beznaděje Fialovy vládní koalice. A musím připomenout, že je Turek v Bruselu, ale Turci, naopak, nejsou v semifinále fotbalového mistrovství Evropy.

-------> PODPORTE CHOD PORTÁLU DAROM. Len vďaka vašej podpore môžeme tvoriť. Nikto okrem Vás nefinancuje Slovanské Noviny. Patria národu, nie oligarchom. Zatiaľ sa vyhýbame reklamným bannerom aby sme udržali vizuálnu čistotu no náklady na chod máme každý mesiac. Spojme sily a tvorme spolu. Ďakujeme

5.00

vyberte výšku daru
ľubovoľná čiastkadar 5€dar 10€dar 25€dar 50€dar 100€

------------------------------------

Britští konzervativci si za svůj výkon v postthatcherovských posledních třiceti letech nezaslouží sebemenší lítost či soustrast. Stará dobrá Anglie už dávno neexistuje, jak v pondělí výstižně ve své glose popsal Jiří Weigl. Anglie je v současnosti nejvíce progresivistickou, tedy levicovou zemí Evropy. Utekla sice z EU, ale dnes je horší než sama EU.

Francouzi s Macronem v čele znovu ukázali, že parlamentní demokracie není jejich silnou stránkou. To není novinka. Parlamentní demokracie tam byla vždy podřízena málo demokratickým „velikánům“ – od Napoleona přes de Gaulla až k Macronovi. Při francouzském volebním systému a ústavě volby moc neznamenají – vláda ke své existenci nepotřebuje být schválena parlamentem a parlamentní systém umožňuje věci nevídané. Porovnejme si tři „žebříčky“: Le Penová minulý víkend dostala 32,1 % hlasů, Mélenchon 25,7 % a Macron 23,2 %. Žebříček mandátů (míst ve francouzském parlamentu) je však opačný – Mélenchon 178, Macron 150, Le Penová 126. Všechno jsou to „francouzsky“ nedefinitivní výsledky. Stojí za to chodit k volbám?

Francouzský volební systém úspěšně „zatočil“ s údajně krajně pravicovou stranou Le Penové „Národní sdružení“. Fascinuje mne obrat krajně pravicová strana. Když proběhly evropské volby, náš prezident neomylně – jako jeden z prvních – mluvil o úspěších extrémistů. Kdo jsou extrémisté? Každý, kdo není plně mainstreamový, plně probruselský, plně proukrajinský, plně proizraelský je automaticky krajně pravicový a extrémistický. Mimochodem, krajně levicový už není skoro nikdo, protože se krajní levicovost, v devadesátých letech u nás nepředstavitelná, stala new normal, novou normou.

Roger Köppel ve Weltwoche (z 13. června, str. 41) otiskl článek s názvem „Najednou jsou všichni extrémně pravicoví“. Říká v něm, že po evropských volbách už není žádná pravice, a že se – jako na povel – všichni pravicoví populisté stali extrémní pravicí. Pravicí, která částečně uspěla v evropských volbách. To je její jedinou extrémností.

V německé televizní talk show označil minulý týden jeden ze šéfů SPD Klingbeil svou partnerku v diskusi, předsedkyni AfD Weidelovou, jako nacistku. V Německu je možné asi všechno, neboť každý, kdo je mimo CDU/CSU a FDP, je „pravicově extrémní“. Köppel správně říká, že v minulosti byli jako pravicově extrémní „označovány násilnické bandy, rasisté, příznivci diktatur a nedemokratických států“, zatímco dnes jsou pravicově extrémní ti, kteří požadují „omezení imigrace, zavedení přímé demokracie a návrat státní suverenity“. Všímá si, že „establishment a média vytvářejí pevný blok“ a že je to účinná cesta, jak násilně umlčet demokratickou opozici.

Ve stejném čísle tohoto časopisu píše Alexander Grau, že je tím vším vytvářeno „uniformní myšlení“ a že se „stále zužuje koridor hodnot, názorů a životních postojů, od něhož se není dovoleno vzdalovat“. Kdo se o to pokouší, je „marginalizován, skandalizován a nakonec kriminalizován“. To podle tohoto švýcarského filosofa otevírá dveře pro „tyranii většiny“.

Rád bych citoval z domácího tisku, ale u nás žádná diskuse tohoto typu vedena není. Není žádná politická strana, která by se tomu způsobu myšlení vzpírala. Mainstreamová média by takovou diskusi považovala za příliš složitou. Míra respektu k nestandardnímu názoru je proto u nás minimální. Nejde-li o hlouposti. Přemýšlení o vážných věcech nepatří k bontonu. Převládá podivná neutrálnost. Ve státní televizi (vím, že se politicky korektně jmenuje veřejnoprávní) běží dokola Louis de Funès, Rio Bravo, Sherlock Holmes a Hercule Poirot. Občas i Slunce, seno, jahody. A pak nekonečná řada stádních českých televizních detektivek.

Kde jsou nějaké ostrůvky racionálního myšlení, odvažující se nesouhlasit? Relativně svobodný týdeník Echo v pečlivě vybíraném vzorku dopisů čtenářů uvedl v minulém čísle hned na počátku jako ukázku tyto věty: „Volby do Evropského parlamentu u nás vyhrál Václav Klaus, který se do politiky vrátil přes manekýna Turka“. To je ukázka rozmanitosti (módně snad diverzity) myšlení čtenářů Echa nebo pouhé „šťouchnutí si“ a zařazení se do politicky správné řady? V těchto volbách jsem nekandidoval a většinu hlasů dostaly strany, které nemohu vystát. Je to moje vítězství? Je to vážná diskuse o evropských volbách? Člověk musí číst Die Weltwoche a Junge Freiheit. Zoufám si, že podobné texty nevycházejí u nás.

Václav Klaus

institutvk.cz