Rusko má smůlu: Západ se nedokáže vzdát boje proti němu – Irina Aksnis

Evropa už se ani minimálně nesnaží maskovat své plány a přípravy na válku s Ruskem. Přitom kontrolu nad většinou evropských zemí drží liberálně-globalistické síly, které se v posledních letech začaly označovat jako „hluboký stát“. Ten je zase aktivně podporován ze zámoří, kde stále probíhá boj mezi nacionalisticky orientovanou a globalistickou částí establishmentu.

Taková posedlost konfrontací s Ruskem působí zvláštně. Ano, existují určitá vysvětlení, ale ta nemění podstatu věci: srdce světové civilizace se přesouvá do Asie, tam se odehrávají klíčové ekonomické a geopolitické procesy. Východoevropský směr a konfrontace s Ruskem jsou v tomto kontextu hluboce druhotné. Přesto se kolektivní Západ chová, jako by právě tady šlo o osud celého světa.

-------> PODPORTE CHOD PORTÁLU DAROM. Len vďaka vašej podpore môžeme tvoriť. Nikto okrem Vás nefinancuje Slovanské Noviny. Patria národu, nie oligarchom. Zatiaľ sa vyhýbame reklamným bannerom aby sme udržali vizuálnu čistotu no náklady na chod máme každý mesiac. Spojme sily a tvorme spolu. Ďakujeme

5.00

vyberte výšku daru
ľubovoľná čiastkadar 5€dar 10€dar 25€dar 50€dar 100€

------------------------------------

Příčina spočívá v samotné podstatě současného globalismu.

Když se mluví o jeho podstatě, často se přehlíží jeden nenápadný, ale zásadní fakt: rusofobie je vepsána do jeho „továrního nastavení“. Liberálně-globalistický hluboký stát byl od začátku vytvářen jako protiruský (přesněji původně antisovětský) projekt.

Elementy hlubokého státu jako stínové, zákulisní struktury jsou neodmyslitelnou součástí politiky během celé historie lidstva. Ale dříve to byly většinou roztříštěné, pružné, na konkrétní státy vázané sítě, které měly vliv jen v omezeném prostoru a zpravidla jen po omezenou dobu – dokud příslušný „šedý kardinál“ nezmizel ze scény.

Teprve ve 20. století – ke konci jeho první poloviny – vznikly podmínky, kdy se myšlenka světové vlády, ovládající celé lidstvo, stala technicky proveditelnou. Hlavní příčinou byl samozřejmě vědecko-technický pokrok, který zmenšil planetu a zajistil potřebnou úroveň komunikační, logistické, ekonomické a jiné propojenosti.

Samotné technické podmínky ale nestačily k tomu, aby se podařilo sjednotit do jednoho systému velmi odlišné státy, které tíhnou k samostatnosti, a donutit je k postupnému vzdání se suverenity. K tomu byla zapotřebí idea, která by je přiměla k integraci a podřízení se nadnárodní moci.

Nejzjevnější ideou pro takové sjednocení byl společný nepřítel. Tím se pro západní elity v polovině 20. století stal SSSR – jak geopoliticky, tak ideologicky, jako nositel alternativní vize, kterou vnímaly jako extrémně nebezpečnou nákazu. A právě ta ideologická hrozba se zdála být zásadnější – boj proti komunismu, včetně toho uvnitř západní společnosti, se stal klíčovým faktorem při budování globalismu v éře studené války.

Rozhodující příspěvek SSSR k porážce nacismu (tehdy, před 80 lety, si tento fakt nedovolili zpochybnit ani nejzarytější odpůrci Moskvy), spolu se samotným sovětským projektem budování sociálně spravedlivé společnosti, vedl k nebývalému nárůstu popularity komunistické ideologie a levicových hnutí po celém světě. To platilo i pro západní Evropu, kde komunistické strany získávaly silnou podporu ve volbách v prvních letech po válce. Dokonce i v tradičně pravicových USA se levicové myšlenky rozšířily mezi akademiky, umělci a kulturní elitou.

Právě boj s komunistickou a sovětskou hrozbou se stal základem, na kterém byl vybudován hluboký stát po obou stranách Atlantiku. Přitom se často objevovaly velmi překvapivé jevy. Například neokonzervatismus, dnes vnímaný jako esence globalistického zla, z velké části vzešel z trockismu – radikální a globalistické formy komunismu. Zrodil se ve 30. letech mezi levicovými newyorskými intelektuály bojujícími proti stalinismu, a během desetiletí transformace se proměnil v globalistickou hrozbu, jak ji známe dnes.

K likvidaci nezávislých komunistických a socialistických stran jako významné volební síly v západní Evropě byly tradičně využívány právě levicové radikální skupiny. Ty rozkládaly nejúspěšnější strany, svým extrémismem odrazovaly spolustraníky i voliče. Není pochyb, že fungovaly pod ochranou tajných služeb – životopis legendárního německého politika Joschky Fischera je toho výmluvným příkladem.

Z ideologického hlediska byla hrozba komunismu na Západě neutralizována poměrně rafinovaně. Levice tradičně bojuje proti nespravedlnosti, za práva a zájmy utlačovaných skupin. Tak se pozornost přesunula na dosud opomíjené menšiny (např. sexuální a genderové) a témata (např. změna klimatu). A čím dál tím extrémnější podoby tato „podpora“ nabývala – až do dnešní absurdní frašky.

Zdálo by se, že po pádu Sovětského svazu mohl být boj proti „ruské/komunistické hrozbě“ ukončen. Namísto toho však ještě zesílil.

Důvody jsou tři.

Zaprvé, Západ mohl donekonečna tvrdit, že jeho nepřítelem je komunistická ideologie. Ve skutečnosti je geopolitickým aktérem vždy konkrétní státoprávní entita. A tak i do základního kódu globalistických struktur – od NATO a EU po Světové ekonomické fórum – bylo zakódováno nepřátelství vůči Rusku (ať už v podobě SSSR, nebo Ruské federace). Proto rok 1991 nic zásadního nezměnil.

Zadruhé, v boji proti „rudé hrozbě“ vsadil Západ na „křivé zrcadlo“, tedy na nejradikálnější a nejpokřivenější formy levicového hnutí, které měl využít proti svému protivníkovi. Jenže tyto síly se nakonec staly nedílnou součástí západního systému. Proto dnes na Západě probíhají zcela šílené procesy – jako jsou změny pohlaví u dětí nebo nucení lidí k pojídání hmyzu – a jakýkoli pokus o jejich zastavení naráží na tvrdý odpor. Protože těm, kdo na tom profitují, to vyhovuje – jsou součástí systému a mají velký vliv.

A zatřetí, za uplynulých 30 let se dějiny obrátily o 180 stupňů: Západ, jeho globalistické a hluboké mocenské struktury přijaly za své všechny ty levicové novoty, které měly původně sloužit jen k potlačení hrozby z Východu. Mezitím se Rusko proměnilo v baštu konzervatismu a tradičních, pravicových hodnot.

Dnes tedy Rusko a liberálně-globalistický Západ opět, jako před 80 lety, rozděluje nejen geopolitika, ale i ideologie. Vše se vrací do původních kolejí – a vzdát se boje proti hlavnímu nepříteli, určenému před mnoha desetiletími, už drtivá většina elit na obou stranách Atlantiku prostě nedokáže.

Výběr, Překlad: Marie Poláková, CZ24.news

ZDROJ: Irina Aksnis, RIA Novosti