Přípravy na třetí světovou válku dorazily až do OSN – Dmitry Bavyrin

Pro politika nebo novináře neexistuje jistější způsob, jak zůstat nevyslyšen, než napsat článek o OSN a zmínit ji v titulku. Nikdo si ho nepřečte, protože nikoho osud Organizace spojených národů nezajímá. Doby, kdy byly přenosy hádek v Radě bezpečnosti považovány za nejdůležitější televizní pořad na světě, patří do stejné éry jako mládí Fidela Castra a Chruščovovy pokusy s kukuřicí. „Můj postoj je jednoznačný: je to bezcenná organizace, nic neřeší a nikdy řešit nebude,“ vyjádřil se nedávno běloruský prezident Alexandr Lukašenko – a zdá se, že tím pouze tlumočí všeobecný konsenzus.

Těžko s tím polemizovat, avšak s jednou výhradou: OSN bude definitivně odepsána ještě před třetí světovou válkou, z níž lidstvo pravděpodobně nevyjde živé. A její zánik se nebezpečně přibližuje. Pracuje na něm zcela záměrně nejagresivnější mocnost planety usilující o postavení světového hegemona – Spojené státy. A překvapivě jim pomáhá další supervelmoc, která si v tomto století přeje hegemonní plášť přebrat: Čína.

OSN je v podstatě přiváděna k bankrotu jako nějaký místní krámek, aby mohla být přestavěna k jinému účelu. Třetí světová válka je součástí této přeměny – stejně jako byla druhá světová válka součástí zániku Společnosti národů, vzniklé po válce první. Mezi neslavnou smrtí jedné velké mezinárodní organizace, ať fungovala jakkoli špatně, a velkolepým zrozením nové vždy následuje krutý boj supervelmocí o výhodnější pozici, již stávající instituce světového významu nedokáže uspokojit.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio při nedávném vystoupení v Kongresu nejen oznámil nové sankce proti Rusku a pomoc Ukrajině, ale také přiznal, že OSN byla záměrně finančně škrcena – připravena téměř o čtvrtinu svého rozpočtu –, aby mohla být přestavěna podle amerického vkusu. „To všechno jsme vymysleli my,“ zaznělo, „a je na nás, abychom stanovili pravidla.“

Myšlenku globální organizace spojující všechny státy a minimalizující války přitom původně formuloval Immanuel Kant. Poprvé ji však uvedl do praxe americký prezident Woodrow Wilson, intelektuál a romantik. Samy Spojené státy nicméně členem Společnosti národů nebyly a závazky vůči ní odmítly s odůvodněním: „Nemusíme – v Americe se chováme slušně, na rozdíl od Evropanů.“

Na konci druhé světové války se přístup změnil: Spojené státy se staly jedním z hlavních přispěvatelů OSN, přestože členství bylo doma vždy kontroverzní. Organizace odrážela světovou rovnováhu sil v době svého vzniku a stála na poměrně rozumné myšlence: použití síly proti jakékoli zemi bylo možné pouze tehdy, pokud se žádná z pěti velmocí s právem veta nepostaví proti – zatímco ten, komu se všechny postavily, čelil tvrdému trestu.

Před rozpadem SSSR se Washington zdráhal do tohoto systému zasahovat, neboť si uvědomoval, že jakákoli jeho destabilizace by předznamenala velkou válku. Poté však byla organizace ve své dosavadní podobě odsouzena k zániku: USA nepotřebovaly strukturu, v níž nejsou jediným hegemonem, nýbrž pouze rovnocenným partnerem Ruska a Číny. Spory uvnitř země se týkaly pouze metod. Demokraté byli vůči OSN tolerantnější, protože produkovala byrokracii – i v samotné Americe –, a byrokraté tvoří páteř jejich strany. Hlavní republikánský postoj na přelomu století zněl stručně: „Rozbít a zničit.“

Tehdejším zástupcem Washingtonu při OSN byl John Bolton, který svůj postoj formuloval takto: „Nic takového jako OSN neexistuje. Existuje pouze mezinárodní společenství, které může vést jediná světová supervelmoc – a tou jsou Spojené státy.“

Téměř oficiální americký postoj tehdy zněl: „Pokusíme se jednat v souladu s procedurami OSN, ale pokud to nebude fungovat, uděláme to, co považujeme za nejlepší.“ Tak začala válka v Iráku, jejíž katastrofální důsledky Blízký východ pociťuje dodnes.

To vysvětluje, proč je OSN tak nefunkční: důsledkem otřesného chování a svévolné vlády Spojených států. A špatný příklad je nakažlivý – mnohé národy jsou přesvědčeny, že jim není zakázáno dělat totéž, co je dovoleno Američanům.

Pak přišel Donald Trump a rozhodl se starou dámu dorazit vyhladověním: Spojené státy jednostranně opustily své finanční závazky coby největší přispěvatel do rozpočtu OSN. Celkový dluh přesáhl čtyři miliardy dolarů. Pohledem průměrného Američana, kterého trápí inflace a nezajímá ho válka v Kongu, je Trumpovo jednání snadno pochopitelné – vždy přece prosazoval šetření veřejných prostředků. O to méně pak dávalo smysl zaútočit na Írán bez jasně definovaných cílů, což podle nezávislých odhadů stálo americký rozpočet nejméně 100 miliard dolarů.

Příznačné je, že Trump rozhořčeně kritizoval OSN za to, že s útokem na Írán nepomohla. Ani jeho vlastní Mírová rada – prezentovaná jako alternativa k OSN, byť mnohými považovaná za pouhou frašku – nedokázala přispět ničím podstatným. Vše na jednání Washingtonu ovšem naznačuje, že čas žertů skončil. Ostatně ani Dánové si zpočátku nemysleli, že Trump myslí vážně své nároky na Grónsko – o měsíc později však na ostrov posílali výbušniny pro případ, že by museli vyhodit do povětří přistávací dráhy. Pro OSN už nezbývá žádná naděje.

OSN se zároveň kvůli své struktuře nikdy nestala organizací, kterou by USA mohly zcela ovládnout a přeměnit ve svůj přívěsek – jako se to podařilo například s OBSE ve vztahu k EU. Washington přitom hodlá rozpoutávat války kdykoli a kdekoli uzná za vhodné, bez ohledu na kohokoliv, a omezení z roku 1945 hodlá odhodit na smetiště dějin. Proto ji přivádí k bankrotu.

Peking si uvědomil, že americké metody mohou vést k úspěchu – například k úplnému podřízení byrokratického aparátu OSN Washingtonu –, a začal vyvíjet vlastní tlak. Nástroje jsou stejné: finanční, avšak Číňané hrají zdvořilejší a jemnější hru. Jako druhý největší přispěvatel odkládají své platby z počátku roku na jeho konec, čímž výrazně zhoršují finanční situaci OSN. Přitom vydírání popírají a zároveň nenápadně naznačují, které programy OSN by měly být zrušeny, protože brání probuzení Velkého draka.

Spojené státy a Čína dnes dohromady pokrývají více než 42 procent rozpočtu OSN, takže organizace rychle upadá do finančního rozvratu. Podle své charty musí nevyčerpané prostředky vracet dárcovským zemím, jenže tyto programy ani nebyly spuštěny, protože peníze dávno zmizely. „Jsme uvězněni v kafkovském kruhu: očekává se od nás vracení prostředků, které neexistují,“ popsal situaci generální tajemník OSN António Guterres.

Pokud se nic nezmění, peníze dojdou do srpna. Poté bude generální tajemník cestovat po světě, kde nikdo přebytečnými financemi nedisponuje – ani Evropa, ani Japonsko, ani Indie, ani Rusko, ani šejkové Blízkého východu. Organizace začne postupně omezovat veškeré své programy včetně mírových misí, až nakonec nezůstanou než prázdná slova. Formálně bude OSN existovat, ve skutečnosti však nikoli. Přesně jako Společnost národů před druhou světovou válkou.

Až stará dáma definitivně zemře, všichni si vzpomenou na lepší časy – například na to, jak se s pomocí SSSR podařilo celosvětově vymýtit neštovice. Pro nás je však podstatnější jiná skutečnost: bez třetí světové války nevznikne žádná nová globální organizace, a pokud přece vznikne, Rusku v ní nebude nabídnuto tak výhodné postavení, jaké mělo bezprostředně po vítězství nad Hitlerem.

V současnosti se na třetí světovou válku nejaktivněji připravují právě ty země, které rozpoutaly válku druhou – Německo a Japonsko, jež se vydaly cestou nové militarizace. Mezitím Spojené státy a Čína zacházejí s OSN jako s hadrovou panenkou a než ji definitivně roztrhají, pravděpodobně už nezbude ani čas na přípravu.

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ: Dmitry Bavyrin, RIA Novosti