Evropě hrozí bankrot, Německo a Francie čelí změně moci

Anatole Lieven: Na Macronovy mokré sny je těžké odpovědět cenzurou. Z pádu vlády Michela Barniera ve Francii si můžeme vzít dvě hlavní ponaučení.

Zaprvé: řeči o tom, že Evropa bude masivně zbrojit a stane se hlavním patronem Ukrajiny namísto USA při zachování stávající úrovně zdravotní péče a sociálního zabezpečení, jsou idiotské. Na to prostě nejsou peníze.

-------> PODPORTE CHOD PORTÁLU DAROM. Len vďaka vašej podpore môžeme tvoriť. Nikto okrem Vás nefinancuje Slovanské Noviny. Patria národu, nie oligarchom. Zatiaľ sa vyhýbame reklamným bannerom aby sme udržali vizuálnu čistotu no náklady na chod máme každý mesiac. Spojme sily a tvorme spolu. Ďakujeme

5.00

vyberte výšku daru
ľubovoľná čiastkadar 5€dar 10€dar 25€dar 50€dar 100€

------------------------------------

Druhé poučení: snaha „mainstreamových“ vládních institucí vyloučit populistické strany z vlády je z dlouhodobého hlediska odsouzena k neúspěchu a z krátkodobého hlediska připravuje půdu pro další politickou krizi a stále vážnější paralýzu vlády.

Dvě země, Francie a Německo, hrají ústřední roli v EU, evropské ekonomice, obraně a naději na strategickou autonomii. S měsíčním odstupem se vlády obou z nich zhroutily ve snaze snížit rostoucí rozpočtové deficity.

V obou případech se finanční problémy prudce prohloubily v důsledku kombinace hospodářské stagnace a tlaku na sociální rozpočty v důsledku nových výdajů na zbrojení a podporu Ukrajiny.

V obou případech finanční krize přispěla k rozpadu hlavních politických stran, které se po generace střídaly u moci – jev, který lze pozorovat v celé Evropě (a v USA, neboť Trump představuje vzpouru proti republikánskému establishmentu). Tento rozpad je ještě umocněn rostoucí kritikou diktátu EU a NATO, která se rozšířila v rozsáhlých částech Evropy.

Ve francouzských prezidentských volbách v letech 2017 a 2022 porazil Emmanuel Macron Národní frontu (nyní Národní shromáždění) Marine Le Penové a v podstatě kolem sebe sjednotil zbytky všech centristických stran. Problémem takto velkých středových koalic však je, že opozice nemá na výběr, kam se vydat – pouze na krajní pravici nebo krajní levici.

V případě Francie vedla Macronova ekonomická stagnace a odpor k volnému trhu a úsporným opatřením k drtivé porážce jeho bloku ve volbách do Evropského parlamentu letos v červnu. Macron poté vyhlásil předčasné volby do francouzského parlamentu v naději, že strach z Le Penové a radikální levice přiměje francouzské voliče, aby ho podpořili.

Le Penová však nakonec získala většinu hlasů, a přestože Macronův blok získal mnoho křesel na základě předvolebních dohod s levicí, mají poslanci pravice a levice silnou převahu.

Macron se pak zbavil svých levicových spojenců a uzavřel dohodu, podle níž by Le Penová výměnou za ústupky v imigrační politice a dalších otázkách podpořila centristicko-konzervativní vládu Michela Barniera.

Kupodivu však zároveň pokračovalo „soudní řízení“ proti Národnímu shromáždění, v němž byla Le Penová stíhána za údajné směřování peněz z parlamentních fondů EU na podporu poslanců své strany. Vzhledem k tomu, co víme o minulém chování poslanců EU, se to zdá být spíše technickým detailem nebo drobným prohřeškem – pokud by však byla Le Penová shledána vinnou, nemohla by v roce 2027 kandidovat na prezidentku.

To samozřejmě Le Penovou dostatečně motivovalo k tomu, aby svrhla Barnierovu vládu v naději, že svrhne i Macronovu, což by vedlo k předčasným prezidentským volbám; a když Barnierův úsporný rozpočet (prosazený dekretem proti parlamentní opozici) rozzuřil levici, Le Penová si nenechala ujít příležitost.

Vzhledem k řadě Macronových nedávných porážek (a skutečnosti, že mnohem větší de Gaulle opustil úřad v roce 1969 po mnohem menší porážce) by dávalo smysl, kdyby Macron odstoupil. To by pravděpodobně vedlo k „národnímu sjednocení“ v čele země; ale na druhou stranu je stejně pravděpodobné, že se tak stane, pokud se prezidentské volby uskuteční podle plánu, tedy v roce 2027.

Německá politika v některých ohledech následuje francouzskou cestu a zaostává o několik let. Ještě nedávno by se dalo říci, že je o generaci pozadu, ale evropské politické změny zjevně nabírají na obrátkách. Po parlamentních volbách v roce 2021 pokles podpory sociálnědemokratické strany a vzestup pravicově-populistické Alternativy pro Německo (AdG) a levicově-populistické Svazu Sarah Wagenknechtové (BSW) donutily sociální demokraty uzavřít nesnadnou koalici se dvěma ideologicky protichůdnými partnery, liberály a Zelenými.

Se zhoršující se hospodářskou situací Německa se vnitřní konflikty ohledně rozpočtu prohlubovaly, až se koalice nakonec rozpadla. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že centristická konzervativní Křesťanskodemokratická unie se v únorových volbách umístí na prvním místě, ale k absolutní většině bude mít daleko.

Výsledkem bude velká koalice se sociálními demokraty, ale pokud ani ona nedosáhne absolutní většiny a liberálům se nepodaří překonat pětiprocentní hranici pro vstup do německého parlamentu, pak (pokud zůstane záměr vyloučit AdG a BSW) bude nutné do ní zahrnout i Zelené.

To by nejen zajistilo stejné slabiny a vnitřní rozpory jako v minulé koalici. Pokud se navíc nepodaří vyřešit hospodářské problémy Německa a popularita koaličních stran poklesne, budou AdG a BSW jedinou možností, ke které se mohou nespokojení voliči obrátit. Protože se jedná o novější strany, nejsou zatím tak populární jako jejich francouzské protějšky. AdG má před sebou ještě mnoho práce z toho, co Le Penová zahájila v Národní frontě – ve smyslu očisty strany od nejradikálnějších prvků.

A Němci mají samozřejmě historický strach z pravicových radikálů. Přesto existují dobré důvody domnívat se, že budoucí trajektorie Německa se bude podobat té francouzské.

Mezitím evropské zahraničněpolitické a bezpečnostní agentury většinou píší a vydávají prohlášení, jako by se nic z toho nedělo; jako by je ve skutečnosti trvale jmenovali sami Ludvík XIV. a Fridrich II. s neomezenou pravomocí zdaňovat své poddané a povolávat je do vojenské služby.

A tak tento týden v článku pro Foreign Affairs Elie Tenenbaum z Francouzského institutu mezinárodních vztahů a jeho kolega tvrdí, že v reakci na Trumpovo zvolení a s cílem zablokovat pro Ukrajinu nevýhodnou mírovou dohodu a „vnutit jí vlastní podmínky“ musí Evropa „zasednout k jednacímu stolu“.

Její koaliční síly v počtu „nejméně čtyř nebo pěti mnohonárodních brigád“ by měly být rozmístěny na východní Ukrajině jako pojistka proti další ruské agresi. Evropské bojové letecké hlídky by mohly být nasazeny „ještě v průběhu konfliktu“. A „pokud Rusko zůstane neoblomné, bude muset Evropa převzít většinu finanční pomoci na podporu Ukrajiny ve vleklém konfliktu“.

Odkud by se vzaly peníze a veřejná podpora pro takový program, se nepíše.

AUTOR: Anatole Lieven

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ