Hrajeme si na … očkování aneb co je „povinné očkování proti onemocnění Covid-19“?

Když si dva malí kluci začnou hrát na doktory, může to být zábava, sledovat jejich vážné tváře a jejich fantazii nahrazující systematické znalosti. No, aspoň jsou chvíli hodní, a když si nebudou hrát na endoskopisty, nemůže se jim dohromady nic stát. Když si ale hrají na doktory vysocí představitelé exekutivy, je zle…

Čím dál častěji slyším od lidí „z oboru“, jak přiznávají, že současná opatření proti epidemii a všeobecný přístup k očkování „prostě nechápou“. Proč? Protože jsou v zajetí vlastních představ a nejsou schopni připustit, že někdo může vidět situaci docela jinak. Například u očkování: málokdo vidí, že se stalo účelem samo o sobě, že z prostředku k získání imunity se stal cíl – výhodný prodejní artikl. Staromilci nejčastěji přisuzují očkování účel zvýšení obranyschopnosti a tím zlepšení zdraví očkovaného jedince. Také patřím mezi ně, ale svět se hodně změnil a je potřeba to vnímat.

„Chemické látce, kterou je pro zachování účinku potřeba dodávat do organismu ve zkracujících se intervalech, se neříká vakcína, ale droga.“ – Takto jízlivě komentoval současnou kvalitu vakcín jistý blogger. Uveďme to na pravou míru: situace je mnohem horší, než to vypadá.

Délka účinku vakcíny je stanovena na základě příslušných studií, v přímém přenosu však zjišťujeme, že ochrana vakcínou je mnohem kratší, proti původním představám (či lépe slibům) až řádově. Byly tedy studie provedeny špatně? Byly vůbec provedeny?

Stejně je to i s trvanlivostí vakcín – jejich stabilita je předmětem zkoumání dalších experimentů a od nich se odvíjí délka a podmínky skladování. mRNA vakcíny jsou známy jako mimořádně choulostivé na jejich nedodržení – až do chvíle, kdy přišel jakýsi pán a řekl, že nám dává 3 měsíce navíc. Čím to měl podloženo?

Nic se nemění tak rychle jako očkovací kalendář vakcín proti Covidu. Pokusy o změny jsou tak časté, že vlastně žádný časový rozpis ani neexistuje. A to chceme tvrdit, že se nejedná o experimentální vakcínu?

 Mladiství již od 15 let mohou být v péči praktického lékaře pro dospělé. Až na jednu výjimku – a tou je očkování, to  může provádět pouze pediatr. Ale pokud si na očkování pouze hrajeme, jeho nepřítomnost v nákupně-očkovacích centrech nikomu nevadí.

Že některé vakcíny mají věkové omezení, to běžně sleduje očkující lékař. V hypermarketu na to není čas, je fronta, lidi se strkají, předbíhají a vánoční večírek, na který potřebují potvrzení o „bezinfekčnosti“, je už zítra…

Pokud očkuje lékař, může včas zhodnotit zdravotní stav pacienta, prohlédnout jeho  zdravotní dokumentaci a v případě, že je pro to důvod, může vakcinaci v tomto konkrétním případě nedoporučit nebo přímo odmítnout. Nejčastěji to bude asi v případě zvýšené krevní srážlivosti, přítomnosti autoimunitního onemocnění a při závažné nežádoucí reakci na předchozí očkování. Výrobci vakcín sice tvrdí, že pro první dávku kontraindikace (=zákaz podání) neexistuje, ale vzhledem k tomu, že za svůj produkt nijak neručí, nemá jejich provolání žádnou váhu. Opět platí, že pokud si na očkování chceme pouze hrát, můžeme tyto detaily vynechat.

Politici se chytají každé další očkovací dávky jako zázračného stébla a doufají, že když budou opakovat nesmysl dostatečně dlouho, že se náhle stane zázrak. U lidí stokrát opakovaná lež funguje, u viru ne.

To by hře nevadilo. Horší je, že třetí a každá další dávka je mimo doporučení výrobce, uvedené v Souhrnu informací o přípravku, tzv. SPC. Tento souhrn definuje podmínky pro správné podání léku (stavy či diagnózy, při kterých se může používat, jeho dávkování, jeho vzájemné ovlivňování s dalšími léky, aj.). Lékař, který aplikuje lék v souladu s tímto doporučením, je do značné míry chráněn proti případnému obvinění z poškození zdraví pacienta. Pokud se lékař z nějakého důvodu od tohoto „návodu“ odchýlí, (léčí podobnou, avšak odlišnou diagnózu, překračuje dávkování, mění dávkovací schéma…), přebírá prakticky plnou odpovědnost za to, co lék způsobí.

To samozřejmě neznamená, že je to špatně, naopak, rozumné „off-label“ vykročení mimo svazující opatrnická sdělení SPC patří do arsenálu lékařského umění. Kdo ale na sebe bere odpovědnost za podání dávky vakcíny jdoucí nad rámec doporučení? Kdo rozhodl, že se třetí dávka může bezpečně podávat? A na základě čeho rozhodl?

A koho napadlo porušit základní vakcinační pravidlo, že během epidemie se neočkuje? Zvlášť v případě, kdy je vakcinační antigen shodný s nejnebezpečnější strukturou obávaného viru ?!

Naši dva kluci si hráli na očkování, dokud je mámy nezahnaly do postelí. Před usnutím ještě měli hry plnou hlavu a přáli si, aby se jim o ní zdálo. Politicko-vakcinační realita v Česku vypadá úplně jinak: je to zlý sen, ze kterého se chceme probudit a ono to nejde.

A co nás čeká zítra? Konec předstírání dobrovolnosti, facka svobodě rozhodování a dosažení významného milníku v přebírání moci státu nad občany. Povinné očkování. Nedejme se mýlit, že jde zatím jenom o některé profese nebo věkové skupiny. Povšimněme si klíčového slůvka „zatím“.

O tu skupinovou povinnost by tolik nešlo, kdyby k ní byl opravdu vážný zdravotní důvod. Ale to není a nikdy nebyl.

Co je tedy „povinné očkování proti onemocnění Covid-19“?

– nucená aplikace směsi, jejíž fyzikálně-chemická čistota je nejistá, obsahující formulace, které nejsou určeny ani k veterinárním účelům, a jejíž hlavní komponenta je totožná s nejdůležitější aktivní částí viru.

– nucená aplikace léčiva, o kterém nevíme přesně, jak dlouho vydrží být skladováno, jak dlouho vydrží v organismu, jak se v něm distribuuje a které nemá pevný časový rozpis podávání.

– nucené podání léčiva, které je určeno výhradně pro nouzové situace, které není určeno pro rutinní podání a jehož dlouhodobé nežádoucí účinky nejsou systematicky sledovány.

– nucené podání vakcíny proti variantě viru, který se už prakticky nevyskytuje,

– nucená účast na třetí fázi klinického zkoušení léku, bez zdravotních záruk, bez možnosti připojištění a bez nároku na event. finanční kompenzace.

Čekáme-li na okamžik dosti vhodný, aby se všem nebezpečným bludům, pocházejícím z dílny našich největších politických desperádů, řeklo „Dost!“, je to právě teď.

Autor: Martin Hála (*1971) je lékař – anesteziolog, celou svoji profesní dráhu se věnuje anesteziologii a intenzivní medicíně. Texty začal psát v období první koronavirové karantény, z nutnosti duševní sebeobrany. Témata volí zdravotnická nebo medicínská, ne však bezvýhradně, občas (i sám sebe) překvapí.

Zdroj: blog.echo24.cz