Vděčnost jako alternativní medicína pro vztek a depresi.

 Výzkumy ukazují, jak krátká každodenní praxe vděčnosti může pozitivně ovlivnit emoční zdraví a mezilidské vztahy.

Vděčnost mění náš pohled na svět. Posouvá naše zaměření z toho, co nám chybí, na to, co už máme.

V klidném, sterilním prostředí ordinace seděla Serena neklidně a v hlavě si přehrávala scénu, která ji sem přivedla. Ten den ráno, během důležité schůzky k projektu, plachá stážistka Sára nabídla svůj návrh. K překvapení všech manažer tuto novou myšlenku podpořil a rozhodl, že bude použita v příštím projektu — na úkor původního návrhu Sereny.

V ten moment se v Sereně něco zlomilo. Její reakce nebyla jen nesouhlasem, ale výbuchem slov a hněvu. Její tiráda byla neúprosná; Sára skončila v slzách a v místnosti zavládlo ticho.

Serena měla s hněvem problémy už dříve, s občasnými výbuchy agrese, ale nikdy se to neprojevilo tak jako ten den. Teď, když seděla v ordinaci, cítila vinu a frustraci.

Očekávala, bláhově, že dostane jednoduché lékařské řešení – pilulku na potlačení hněvu, rychlou náplast na problém, nad kterým se cítila bezmocná. Místo toho jí Corson podal něco mnohem skromnějšího, skoro až archaického ve své jednoduchosti: malý, prázdný deník.

„Tohle není to, co jsi čekala,“ uznal Corson, když zahlédl její skepse. „Chci, abys každý den napsala tři věci, za které jsi vděčná. Toto je jiný druh medicíny.“

Serena se podívala na deník, jeho prázdné stránky jako by byly výsměchem jejího vnitřního chaosu. Psát deník se jí zdálo banální tváří v tvář jejím ohromujícím emocím. Přesto, poháněná silnou touhou změnit se, neochotně souhlasila, že to zkusí.

Protilék na hněv

Když Serena začala svou praxi vděčnosti, přetrvávaly pochyby. Každý večer však svědomitě psala do svého deníku. Postupně nastala změna. Tam, kde dříve byla jen frustrace a hněv, se začaly objevovat momenty ocenění.

Dříve ji rozčilovali její kolegové a často si stěžovala na dojíždění do práce. Po týdnu psaní deníku pocítila posun. Začala cítit vděčnost za pomoc kolegy, klidné ráno a dokonce i za spolehlivost svého starého auta.

Serenin zážitek, ačkoli velmi osobní, není neobvyklý. Vědecký výzkum na téma vděčnosti podporuje její změnu povahy.

Studie publikovaná v roce 2012 v časopise Social Psychological and Personality Science zjistila, že lidé, kteří praktikovali vděčnost, zažívali nižší úroveň agrese, dokonce i po urážkách. Naopak, u lidí z kontrolní skupiny — kteří vděčnost nepraktikovali — agrese po urážkách vzrostla.

Ti, kteří praktikovali vděčnost, měli výrazně menší sklony k odvetě. Tento vztah je podobný smíchu narušujícímu fyzickou námahu: Stejně jako je nemožné pokračovat ve vyčerpávajícím cvičení během smíchu, vděčnost vyvolává psychický stav, kde agrese a hněv mají málo prostoru.

Účinek vděčnosti při potlačování nepřátelských pocitů zdůrazňuje její význam jako osobní ctnosti a nástroje pro podporu empatických sociálních interakcí.

Vděčnost rozšiřuje štěstí

Doma si Serena sedla ke svému stolu, s perem v ruce, přemýšlejíc o tom, za co byla ten den vděčná. Po chvilce volného psaní si uvědomila, že mimoděk píše o Sáře, stážistce. Srdce ji bolelo kvůli vině, kterou cítila při vzpomínce na slzy, které jí způsobila.

Serena věděla, že to musí napravit. Napsala Sáře dopis, ve kterém vyjádřila své lítosti a vděčnost za to, že jí pomohla uvědomit si nutnost změny. Následující den ji pozdravila v kanceláři, omluvila se za svůj předchozí výbuch, předala jí dopis a ocenila její cenný přínos v práci. Té noci Serena pocítila lehkost, jakou necítila už týdny, možná i roky.

Tato lehkost pramenila ze skutečného uspokojení. Studie publikovaná v roce 2005 ukázala, že psaní děkovných dopisů zvýšilo štěstí účastníků o 10 procent a snížilo jejich depresivní symptomy o 35 procent. Tyto pocity přetrvaly až šest měsíců po napsání dopisu, což zdůrazňuje mocný efekt tohoto gesta.

Toto se projevilo i v Serenině životě — záchvaty hněvu, které dříve dominovaly jejím dnům, byly méně časté, téměř neexistující. Na jejich místě se začaly objevovat okamžiky skutečného štěstí. Byla překvapena, že se usmívá nejen nad svými úspěchy, ale i nad drobnými radostmi každodenního života.

O čtyři týdny později, když Serena opět vstoupila do Corsonovy ordinace, atmosféra působila jinak, téměř neznámě. Nebyla to ta stejná osoba, která kdysi váhavě přijala deník místo konvenčního receptu. Změna v ní byla hmatatelná, vyzařující z nově nalezeného míru, pozitivního myšlení a porozumění.

Rozsáhlé přínosy

Když si Corson všiml proměny, pozdravil Serenu vřelým a chápavým úsměvem. „Rád vás vidím. Pomohla ta nekonvenční léčba?“

Serena chvíli mlčela, překvapená a pokorná nad vlastní proměnou. „Upřímně, doktore, sama bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila na vlastní kůži.“

„Ale proč?“ zeptala se. „Jak může mít něco tak jednoduchého tak zásadní dopad, z vědeckého hlediska?“

Corson ani na okamžik neváhal. Přisunul si židli blíž a vysvětlil: „Vděčnost není jen zvyk – je to změna myšlení. Když pěstujeme ctnosti, jako je vděčnost, naše mysl se stává zdravou a tělo následuje.“

„Ale když se ptáte konkrétně, podívejte se na tohle,“ řekl Corson a podal Sereně plakát s přínosy vděčnosti.

„Pamatujte, že tyto poznatky jsou jen špičkou ledovce. Věda stále objevuje, jak široký dopad vděčnost má.“

Mnoho příznaků, nemocí a poruch sužuje naši moderní společnost. V popředí je nedostatek spánku co do množství i kvality. Vděčnost může tyto vedlejší účinky zmírnit tím, že zlepšuje spánek. Výzkumy ukázaly, že účastníci – dokonce i ti s poruchami spánku – kteří před spaním přemýšleli o tom, za co jsou vděční, zaznamenali výrazně lepší kvalitu i délku spánku.

Ti, kteří si vedou deník vděčnosti, také zažívají menší bolest, s téměř osmiprocentním snížením bolesti, a častěji se věnují cvičení.

Vděčnost může výrazně snížit hladiny stresu. To pak prospívá jak duševnímu, tak fyzickému zdraví, včetně posílení imunitního systému. Podporováním chování, které posiluje imunitní funkce, vděčnost snižuje hladiny proteinu interleukinu-6, který je hlavním viníkem chronického zánětu.

Past srovnávání

Corson pokračoval: „Vděčnost mění náš pohled na svět. Posouvá naše zaměření z toho, co nám chybí, na to, co už máme. Uvedu vám příklad:

Muž jel po městě na starém kole a cítil nespokojenost. Zpozoroval nablýskané nové auto a pomyslel si: ‚Kdybych měl takové auto místo tohohle kola.‘

V autě byl řidič ve stresu z půjčky. Viděl cyklistu a přemýšlel: ‚Kéž bych mohl být bezstarostný jako ten cyklista, bez finanční zátěže.‘

Na blízké zastávce čekal člověk na autobus. Při pohledu na projíždějící auto a kolo a dumal: ‚Kéž bych měl kolo nebo auto. Bylo by to mnohem pohodlnější než čekat na autobus.‘

Dál po silnici pozorovala cyklistu, auto a čekajícího na autobus osoba na invalidním vozíku. Pomyslela si: ‚Kéž bych mohl stát a chodit, třeba takto čekat na autobus, jezdit na kole nebo řídit auto.‘

A nakonec, v nemocničním pokoji s výhledem na ulici ležel těžce nemocný pacient. Díval se z okna a řekl si: ‚Dal bych cokoliv, abych mohl být venku, i kdyby jen na vozíku, jen tak cítit slunce a znovu dýchat čerstvý vzduch.‘“

„Každý toužil po tom, co měl jiný, tvořící řetězec, kde nejjednodušší požehnání jednoho byla nejhlubší přání druhého. Proto bychom se měli vyvarovat pohledu na to, co nám chybí, a zaměřit se na to, co již máme,“ vysvětlil Corson.

„Tato změna myšlení také výrazně zlepšuje sociální vztahy,“ pokračoval. „Díky tomu se stáváme lidmi, se kterými chtějí ostatní trávit čas, což obohacuje naše vztahy a posiluje pocit sounáležitosti a spokojenosti.“

Serena to sama zažila – věděla, co tím Corson myslí. Po omluvě a předání dopisu poděkování Sáře obě zjistily, že mají mnoho společného, a jejich vztah se stal přátelským.

Corson shrnul: „Jako lékař předepisuji cvičení vděčnosti, protože je to zcela zdarma a může ovlivnit všechny aspekty vašeho života, nejen fyzické zdraví. Můžete vidět, že moderní medicína se zaměřuje pouze na řešení příznaků, často pomocí léků. To není špatně, ale není to celý obraz. Mnozí přehlížejí silný vliv mysli na tělo.“

Biologická podstata vděčnosti

Serena chtěla pochopit, jak se v těle stimulují pocity vděčnosti. Corson následně odpověděl:

„Vděčnost aktivuje části mozku spojené s regulací emocí a potěšením, jako je kaudát (ocasaté jádro) a frontální gyrus (čelní závit). Když praktikujeme vděčnost, jsou stimulovány části mozku odpovědné za pozitivní emoce, zatímco oblasti spojené s negativními emocemi jsou potlačeny.

Tato aktivita mozku je rychle zprostředkována elektrickými signály, které si můžete představit jako textové zprávy – přímé a specifické. Vděčnost také působí prostřednictvím hormonů, které jsou pomalejší, jako dopis poslaný poštou, ale silnější.

Když se cítíme vděční, náš mozek uvolňuje dopamin a serotonin – dva neurotransmiterové hormony odpovědné za to, jak se cítíme. Dopamin nám přináší ten ,pocitový nával dobré nálady‘, když něčeho dosáhneme, zatímco serotonin zlepšuje naši náladu po delší dobu a pomáhá ji stabilizovat.

Vděčnost vytváří přirozenou, samoudržující smyčku pozitivního posílení. Čím více praktikujeme vděčnost, tím lépe se cítíme – okamžitě i dlouhodobě. Náš mozek si začne užívat uvolňování hormonů dobré nálady, což nás povzbuzuje, abychom pokračovali ve vděčnosti. Postupem času se tento návyk může stát součástí našeho života.“

Když Serena opouštěla ordinaci, cítila se moudřejší a sebevědomější. Z původní skeptičky se stala věřící, z nabručené kolegyně vděčná. Vyzbrojena vědeckými poznatky a praktickými radami se těšila na pokračování své praxe vděčnosti.

Poznámka autora:

Zkušenosti v tomto článku jsou kompozicemi skutečných příběhů, zatímco Dr. Corson je fiktivní postava. Výzvy, vědecké poznatky a přínosy praxe vděčnosti jsou založeny na současném výzkumu a nabízejí čtenářům inspiraci i praktické rady.

Zdroj: theepochtimes.com
Preklad: epochtimes.cz