VIDEO: Lživá interpretace dějin. Co bylo skutečnou příčinou srpna 68? O okupaci nešlo.

Nebyli jsme suverénní země. Dubček splnil svou roli, když jako šéf parlamentu vyhlásil drakonický obuškový zákon, který měl potlačit pokračující protesty. Šlo o policejní akci v bouřící se provincii. A jejím důvodem ani zdaleka nebyla „demokratizace“ – prováděná jedním křídlem téže komunistické strany – ale potřeba umístit u nás jaderné zbraně – jako odpověď na americké rakety s jadernými nosiči umístěnými za našimi západními hranicemi, říká Petr Hájek.

Protiproud TV přináší komentář Petra Hájka, tentokrát nejen čtenářům, ale i divákům a posluchačům Protiproudu – a zrovna na každoročně hlučně prožívané výročí srpna osmašedesát:

V našem světě je málo jistot. Mezi těch několik výjimek patří, že 21. srpna budou politici a mainstreamová média spílat Rusku a 17. listopadu slavit a velebit posvátného Václava Havla.

V prvním případě to bude pod značkou okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pod vedením Sovětské svazu, při níž zahynulo několik desítek našich občanů. V případě druhém pod značkou sametové revoluce, kterou jsme si bez jediného výstřelu vybojovali svobodu. Obojí je mystifikace – tedy, jak se dnes říká dezinformace a lež. Přesněji řečeno lživá interpretace dějin.

Ze stejných vajec

To, co se kolem těchto dvou výročí pravidelně rok, co rok řine z médií – čemu jsou po desetiletí vystaveny děti a mladé generace ve školách – je zrcadlovým opakem toho, co se pravidelně rok, co rok řinulo z médií za předlistopadového „reálného socialismu“ – a co bylo stejně tak mystifikací a lživou interpretací dějin. Je to stejné proto, že také oba režimy jsou si podobné jak vejce vejci – protože pocházejí ze stejných totalitních vajec – jen je každé jinak obarveno.

Mají proto i stejné propagandistické návyky – především v naší části Evropy. V zemích ležících na západ od nás většina generací propagandu, která povoluje jediný názor, výklad či informaci a otevřenou cenzuru všeho ostatního zažívá poprvé. U nás to známe jako své staré boty, které sice tlačí, teče do nich a způsobují odřeniny a puchýře, ale víme, jak v nich chodit, aby se to dalo snést. Až do chvíle, kdy to snést nejde – a pak je prostě musíme odhodit a se všemi riziky ještě většího trápení nazout nové.

Okupace? Ne, policejní akce

Byl to šok, když mě v noci z 20. na 21. srpna 1968 rodiče vzbudili, že nás obsazují Rusové. Říkalo se to tak, přestože i oficiální média opakovala, že to jsou vojska Německa, Polska, Maďarska, Bulharska a Sovětského svazu – pochopitelně v opačném pořadí. Až když jsme pak běhali po ulicích, roznášeli podomácku vyrobené letáky či zprvu i zvláštní vydání novin, jsme zjistili, že těch Rusů na tancích opravdu moc není. Alespoň jsme si je jako snědé šikmooké nepředstavovali.

Byl to šok. Všude znělo OKUPACE a DUBČEK a SVOBODA – v tomto případě jako jméno prezidenta i obecný pojem. Později se tomu říkalo BRATRSKÁ POMOC. Ale to už mouřenín Dubček splnil svou roli, když jako šéf parlamentu vyhlásil drakonický obuškový zákon, který měl potlačit pokračující protesty.

Obojí byl nesmysl. Nešlo o žádnou okupaci. Nebyli jsme suverénní země, ale satelitní člen „tábora míru a socialismu“ jak zněl oficiální termín, tedy něco jako „region“ na západní hranici sovětského bloku – jímž jsme se ostatně z vlastní většinové vůle stali během „sametové revoluce v roce 1948“ po relativně svobodných volbách, které vyhrála komunistická strana. Nemohlo tedy jít o okupaci. Šlo o policejní akci v bouřící se provincii.

Demokratizace? Ne, jaderná parita Západu a Východu

A jejím důvodem ani zdaleka nebyla „demokratizace“ – prováděná jedním křídlem téže komunistické strany – ale potřeba umístit u nás jaderné zbraně – jako odpověď na americké rakety s jadernými nosiči umístěnými za našimi západními hranicemi. Jen nám to tehdy nikdo neřekl. Stejně bychom to nepochopili. Vládla emoce – a ta byla příliš silná.

Dnes je to úplně stejné – a přece docela jiné. Rusko – dnes už opravdu jen na kost ořezané Rusko – obkličované americkými zbraněmi od severu po jih právě z území někdejších satelitů Sovětského svazu – se rozhodlo nedovolit úplné obklíčení, a ponechat nedotknutelný alespoň svůj jižní „podbřišek“, zvaný od Lenina Ukrajina. Prostor po staletí patřící k Rusku, zatímco jeho západní části si nárokovalo vždy Polsko, Maďarsko a po vzniku Československa zčásti i my.

Jako tehdy v osmašedesátém jde o pokus alespoň zčásti vyvážit poměr sil. Všechny sliby, že se NATO nepřiblíží k ruským hranicím výměnou za Gorbačovův souhlas se sjednocením Německa byly porušeny. 

Dnes už mají úplně jinou legendu léta dramatického rozpadu sovětského bloku organizovaného ve spolupráci tajných služeb SSSR a USA, v představě „konvergence“ – tedy jakéhosi prolnutí obou systémů, jež zabrání nebezpečí jaderné války. V rámci této velmocenské dohody jsme měli být přiřazeni do jakéhosi „sanitárního koridoru“ mezi Západem a Východem. To byla celá naše sametová revoluce. Plánovaný převrat, do jehož legendy byla vložena loutka jménem Havel.

Heartland, aneb Srdce světa

Nešlo o nic nového. Vše v rámci staleté teorie Heartlandu – Srdce světa –  britského geografa Halforda Mckindera, kterou se dodnes řídí anglosaská – americká a britská zahraniční politika. Její základní teze zní: „Kdo vládne střední a východní Evropě, ovládá Heartland. Kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov. Kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět“.

Základem je neumožnit spolupráci Ruska a Německa. Postavit mezi ně řetěz malých či středně velkých států na východní ruské hranici od severu po jich, plně závislých na americko-britské podpoře. To byl ostatně jediný důvod, proč prezident Wilson souhlasil se vznikem Československa. Údajné Masarykovy zásluhy jsou jen dodatečně vymyšlená legenda – obdobně jako role Václava Havla a jeho disidentů – převážně bývalých komunistů z křídla, které v osmašedesátém prohrálo vnitrostranický boj – při „sametové revoluci 1989.

Sledovat souboj Německa (Angely Merkelové) s Anglosasy o plynovod Nord Stream 2 byla z tohoto pohledu pro každého trochu zasvěceného do skutečných zájmů a doktrín Západu skutečná lahůdka. Včetně jeho konce.

Nekonal by se, kdyby nebyl volebním podvodem odstraněn Donald Trump s jeho „Amerikou na prvním místě“. Globalistická klika – od Clintona (respektive je manželky „krvavé Hillary“) přes Bushe a Obamu až k Bidenovi – jede podle staré doktríny: Ovládnout svět buď podvodem – teď se tomu říká Velký reset – nebo riskovat jadernou válku. To je to, co právě žijeme.

Ani dobrý den

21. srpna 1968 tomu nebylo jinak. Jenže to také nebylo dlouho od dramatické zkušenosti Karibské krize, při níž už sila s jadernými mezikontinentálními raketami byla pootevřena. A proto Američané souhlasili s „paritou“ – tedy rozmístěním jaderných zbraní na území Československa (které „po dobrém“ nechtěl dovolit přece jen částečně nezávislý prezident Antonín Novotný – a ti, kteří jej odstranili už tuplem ne).

A proto USA, respektive prezidenta Johnsona potýkajícího se navíc s blížícím se debaklem války ve Vietnamu, „invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa“ nijak nevzrušovala.

Ani nemusela. Právě tehdy totiž startoval projekt „Konvergence“, který po dalších dvou dekádách – přes vnitřní oslabení SSSR Gorbačovem a jeho Perestrojkou – přinesl i naši sametovku. Státní převrat (v režii CIA a sovětské KGB) bez jediného výstřelu, stejně jako o chvíli později v samotném SSSR.

Jenže Anglosasům nelze věřit ani dobrý den. Loutku Jelcina, jenž jim měl Rusko, Heartland, „Srdce světa“ vydat bez boje za pár lahví vodky, v kritickém okamžiku před úplným zhroucením země vystřídal Vladimír Putin. A Rusko se postavilo na nohy a vybavilo zbraněmi, které jsou dnes technicky daleko před americkými.

Připravme se

Je 21. srpen 2022. Datum, které před více než půlstoletím patrně zabránilo jaderné válce šokující policejní akcí – a následným rozmístěním sovětských jaderných raket v Československu proti americkým v Západním Německu.

Pro mnohé to byl tehdy šok, z něhož se dosud nevzpamatovali. A jako pověstní Pavlovovi psi proto okamžitě zaslintají, když současná propaganda zaláteří o „ruské okupaci“. Ti vnímavější, kteří si uvědomují, co se v dalším opakování této americké hry o světovládu právě kolem nás děje, na to však neskočí.

Opět jde o všechno. Jen jsme na druhé straně zrcadla – bohužel opět na té špatné. Nepatříme na Západ, ani na Východ. Navzdory všemu bychom se měli pokusit stát se po osmdesáti letech suverénem ve své zemi.

To ale bude mnohem těžší než kdy předtím. Ostatně – čeká nás velmi pravděpodobně velmi brzy šok nepoměrně horší, než byl ten Jedenadvacátý před čtyřiapadesáti roky.
Připravme se na to.

Petr Hájek – spisovatel, publicista, zakladatel a první šéfredaktor časopisu Reflex, v posledních deseti letech – do 28. února 2013 – státní úředník. Vicekancléř prezidenta Václava Klause a jeden z jeho nejbližších spolupracovníků a poradců. V novém Institutu Václava Klause sekci pro humanitní a mediální studia. Vytvořením „kontrarevolučního časopisu Protiproud“  se vrací do mediální praxe. Více ZDE.

Zdroj: protiproud.info