Ukrajina je mlýnským kamenem na krku Evropy & Kissinger o válce na Ukrajině

Henry Kissinger na Světovém ekonomickém fóru v Davosu otevřeně prohlásil, že Evropa musí mít vlastní, nezávislou a jasnou definici svých strategických cílů. V pondělním rozhovoru se zakladatelem WEF Klausem Schwabem Kissinger uvedl tři důležité body. 

Dopady války na Ukrajině na Evropu jsou do značné míry spojeny s nejistotou ohledně velké závislosti kontinentu na ruské energii a jejího dopadu na ekonomiky 27 členských zemí EU. Uvalení omezení na ruskou ropu se ukázalo jako mnohem složitější úkol, než se dříve zdálo.

Země, které jsou na ruských fosilních palivech vysoce závislé, se obávají důsledků takových opatření pro své vlastní ekonomiky. Například Maďarsko zřejmě žádá o finanční podporu ve výši 16 až 19 miliard dolarů na odklon od ruské energetiky. Odmítá také, aby se o této záležitosti jednalo na nadcházejícím mimořádném evropském summitu, který se uskuteční v pondělí/úterý v Bruselu. Premiér Viktor Orbán v dopise předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi požádal, aby ropné embargo bylo z témat jednání summitu vyřazeno.

Stejně tak na Evropu dopadá mnoho trosek na jiných frontách. OSN uvádí, že k 24. květnu opustilo Ukrajinu a vydalo se do sousedních zemí 6,6 milionu uprchlíků. Mají nárok na sociální dávky a přístup k bydlení, lékařské péči a školám. To se však překrývá s krizí životních nákladů v Evropě. Souběh hospodářských otřesů nadále ohrožuje vyhlídky bloku EU. Ředitelé několika evropských společností s blue chipem nedávno pro televizi CNBC uvedli, že vidí, že se v Evropě blíží výrazná recese.

Pro Evropu je však zdaleka nejzásadnější konečná hra na Ukrajině, kterou si Rusko nemůže dovolit prohrát. Takové války obvykle končí špinavým diplomatickým urovnáním. Je zřejmé, že počáteční fázeválky mávající modrožlutými vlajkami postupně ustupuje chmurné náladě, protože pomalá, rozmělňující se fáze ruského postupu v Donbasu a ohromující úspěch v Mariupolu přinášejí chmurnou realitu.

Henry Kissinger na Světovém ekonomickém fóru v Davosu otevřeně prohlásil, že Evropa musí mít vlastní, nezávislou a jasnou definici svých strategických cílů. V pondělním rozhovoru se zakladatelem WEF Klausem Schwabem Kissinger uvedl tři důležité body. Řekl:

Strany by měly být přivedeny k mírovým rozhovorům během příštích dvou měsíců. Ukrajina měla být mostem mezi Evropou a Ruskem, ale nyní, když se vztahy přetvářejí, můžeme vstoupit do prostoru, kde se překreslí dělící čára a Rusko bude zcela izolováno.

Kissinger odhadl, že evropským zájmům by nejlépe posloužila normalizace vztahů a větší spolupráce přímo na evropském kontinentu, včetně Ruska a Ukrajiny. To je první bod. Za druhé, podle něj může konflikt na Ukrajině trvale restrukturalizovat světový řád.

Nyní čelíme situaci, kdy by se Rusko mohlo zcela odcizit Evropě a hledat trvalé spojenectví jinde. To může vést k diplomatickému oddálení podobnému studené válce, což nás vrátí o desetiletí zpět. Měli bychom usilovat o dlouhodobý mír.

Velmi jemná narážka na to, že zájmy Evropy i Ruska vůči vzestupu Číny se shodují, a pokud budou atlantističtí politici v Bruselu a jejich různí rusofobní spojenci ve východní Evropě a jejich mentoři ve Washingtonu nadále prosazovat zastaralou ideologii studené války nad dlouhodobými politickými a ekonomickými zájmy evropských občanů, nejpravděpodobnějším scénářem bude ještě větší sblížení Ruskas Čínou.

Proslov Henryho Kissingera k účastníkům zasedání WEF v Davosu:

Zopakujme co Kissinger řekl:

Z dlouhodobého hlediska bylo Rusko po 400 let podstatnou součástí Evropy a evropská politika byla po tuto dobu zásadně ovlivněna evropským hodnocením role Ruska. Někdy jen pozorovatelsky, ale v řadě případů jako garanta nebo nástroje, jímž lze obnovit evropskou rovnováhu. Současná politika by měla mít na paměti, že obnovení této role je důležité rozvíjet, aby Rusko nebylo zahnáno do trvalého spojenectví s Čínou. Evropské vztahy s ní však nejsou jediným klíčovým prvkem.

V podstatě Kissinger naznačil, že ve stávajícím modelu je EU odsouzena ke ztrátě vlivu a k subalterní roli vůči Washingtonu, s menší strategickou samostatností, než jaké by se těšila a mohla těšit, kdyby nepodřizovala všechny své zájmy Washingtonu a místo toho si zachovala nezávislejší a vyváženější pozici.

Zatřetí Kissinger tvrdí, že reálná politika vyžaduje, aby se evropské úsilí soustředilo na řešení územních sporů mezi Ruskem a Ukrajinou: „V ideálním případě by se dělící linie měla vrátit ke statu quo ante. Pokračování války za tímto bodem nebude o svobodě Ukrajiny, ale o nové válce proti samotnému Rusku.“ Statusem quo ante měl pravděpodobně na mysli souhlas Kyjeva s tím, aby Krym, Lugansk a Doněck zůstaly pod kontrolou Ruska.

Z velmi osvěžujícího pohledu Kissinger pouze naznačil, že osa EU-Ukrajina-Rusko by byla na globálním hracím poli konkurenceschopná Pekingu a Washingtonu. Názorně předestřel, že Čína a Spojené státy „v příštích letech musí dospět k určité definici, jak vést dlouhodobé vztahy zemí, záleží na jejich strategických kapacitách, ale také na jejich interpretaci těchto kapacit… Výzvou je, zda tento protichůdný aspekt může být zmírněn a postupně zmírňován diplomacií, kterou vedou obě strany, a nemůže to dělat jednostranně jedna strana. Obě strany tedy musí dospět k přesvědčení, že určité zmírnění politických vztahů je nezbytné...“.

Vzhledem ke Kissingerovu impozantnímu zahraničněpolitickému odkazu diplomata a státníka budou mít jeho výroky jistě vliv na evropské státníky ohledně konečné hry na Ukrajině. Na pozadí výše uvedeného lze vnímat sobotní telefonický rozhovor mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německým kancléřem Olafem Scholzem.

Rozhovor se uskutečnil v předvečer evropského summitu v Bruselu. Washington se však již v sobotu nechal prostřednictvím úniku informací z médií slyšet, že Bidenova administrativa zvažuje transfer raketových systémů dlouhého doletu na Ukrajinu již v příštím týdnu. To by nyní Rusko považovalo za provokaci. Vše nasvědčuje tomu, že Bidenově administrativě prodloužená válka na Ukrajině nevadí a možná v ní vidí i výhody.

Bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč varoval, že Ukrajina riskuje nejen ztrátu rozsáhlých území na jihu a východě země, ale také „úplné zničení“ své suverenity. Řekl, že USA nikdy ve skutečnosti neviděly Ukrajinu jako nezávislou zemi, ale jako pouhé „území, od kterého by mělo začít úplné oslabení Ruska“. Ostatně sám Zelenský stále více připomíná křesťanskou legendu o bloudícím Židovi, který je v důsledku odmítnutí Ježíše odsouzen k tomu, že nikdy nezemře, ale bude se bez domova potulovat světem.

Zhruba před měsícem ruská zahraniční rozvědka (SVR) ve zvláštním prohlášení obvinila Washington a Varšavu ze spiknutí s cílem obnovit polskou kontrolu nad částí západní Ukrajiny, kterou Polsko v minulosti v různých obdobích ovládalo, naposledy mezi dvěma světovými válkami. K těmto územím patří i město Lvov, které bylo na konci druhé světové války začleněno do Sovětského svazu.

SVR uvedla, že USA jednají s Polskem o plánu, podle něhož by polské „mírové“ síly bez mandátu NATOvstoupily do těch částí západní Ukrajiny, kde je velmi malá pravděpodobnost střetu s ruskými silami. Zpravodajská nahrávka SVR byla nejspíše důvodem k vyhoštění 45 ruských diplomatů z Polska a fyzickému útoku na ruského velvyslance na veřejné akci ve Varšavě.

Zajímavé je, že krátce poté, 24. května, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský oznámil „společnou celní kontrolu“ na hranicích Ukrajiny s Polskem, což označil za „také začátek naší integrace do společného celního prostoru Evropské unie… (a) skutečně historický proces„. Zelenský uvedl, že ukrajinsko-polské vztahy dnes jsou „konečně zcela zbaveny hádek a dědictví starých konfliktů. Přál bych si, aby bratrství mezi Ukrajinci a Poláky trvalo navždy… naše jednota Ukrajinců a Poláků je konstantou, kterou nikdo nezlomí.“ Dva dny předtím navštívil Kyjev polský prezident Andrzej Duda.

Zelenský a Duda jistě jednali se souhlasem USA. V důsledku toho je narušena svrchovanost Ukrajiny nad jejími západními regiony sousedícími s Polskem. Kyjev rovněž oznámil plány na udělení zvláštního právního statusu polským občanům. Jednoduše řečeno, dochází k faktickému „sloučení“.

Zpětným získáním ztracených území na západní Ukrajině (podle odhadů 178 000 km2) by se Polsko stalo mnohem větším než Německo – přesáhlo by 500 000 km2 oproti německým 357 588 km2. Geopolitické důsledky jsou příliš hluboké, než aby se daly přeceňovat – jmenujme alespoň některé: budoucnost EU, vzestup Německa, autonomie Evropy, německo-ruské vztahy, bezpečnost Ruska.

Zdroj: orientalreview.org
Preklad: topcz.net