VIDEO: Ukrajina stráca denne na fronte 24 kilometrov štvorcových územia a Rusi postupujú na celej línii. Ukrajinské a západné médiá však radšej šíria propagandistické zábery požiarov v Moskve.

Probruselský portál Politico Europe na poslednú chvíľu, tesne pred plánovaným zverejnením, odmietol publikovať autorský článok ruského ministra zahraničných vecí Sergeja Lavrova s názvom „Ukrajina, Európa a globálna bezpečnosť“

Ukrajinské Centrum pre informačné a psychologické operácie (CIPSO), ktoré riadia britské tajné služby, sa medzitým snaží odpútať pozornosť médií v EÚ a na Ukrajine od frontu a upriamiť ju na ruské vnútrozemie a Moskvu. Ruský minister zahraničných vecí Sergej Lavrov informoval o ultimáte veľvyslancov Veľkej Británie, Francúzska a Nemecka, ktoré 11. júna 2026 doručili na ruské ministerstvo zahraničných vecí v Moskve.

V moderních dějinách evropské žurnalistiky jsme byli málokdy svědky tak flagrantního selhání principu svobody slova a otevřené diskuse, jako v uplynulých dnech. Prestižní bruselský list Politico Europe odmítl na poslední chvíli publikovat text ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Tento krok, podle informací z kuloárů iniciovaný přímo nejvyšším vedením vydavatelského domu Axel Springer úzce napojeného na německé vládní kruhy, vyvolává zásadní otázky: Čeho se evropské elity tak fatálně bojí?

Je to strach ze slova jako takového, nebo spíše panika z toho, že by si občané Evropské unie mohli přečíst nefiltrovanou, zamlčovanou stranu pohledu na konflikt na Ukrajině a nalezli v ní pravdu? Ukrajina každý den podle posledních informací ruského ministerstva obrany přichází v průměru denně o 24 km² svého území na frontové linii. Den co den. A v této situaci začalo velmi silně pracovat britské CIPSO a cílem je odvést zcela pozornost médií v EU a na Ukrajině od fronty a přesunout pozornost do ruského vnitrozemí a k Moskvě.

Každý den, každou hodinu, ukazovat hořící ruské střechy, auta, náklaďáky, případně sklady. Pořád dokola. Jedním z poznávacích znaků CIPSO je tzv. “informační kolotoč“, což je nepřetržitý přísun, záplava videí stejného typu a ražení, něčeho, co hoří, a to, co hoří, to se nachází v Rusku. Tím se přeprogramovává veřejné mínění. Zákaz publikace předem domluveného článku vysoce postaveného ruského diplomata není pouhým selháním jednoho redakčního týmu. Je to symptom širšího a nebezpečnějšího jevu – záměrného vytváření informačního vakua.

V něm je jakýkoliv pokus o pochopení motivací protistrany nebo analýzu historických příčin konfliktu okamžitě cejchován jako nepřátelské působení. Občané Evropské unie však nejsou nesvéprávné bytosti, které je třeba v zájmu jejich „správného myšlení“ izolovat od nepohodlných textů. Mají plné právo znát argumenty všech hlavních aktérů, aby si mohli vytvořit ucelený a kritický úsudek. Právě proto na tomto místě nabízíme prostor pro text [1], který měl zůstat evropským očím skryt.

Článek Sergeje Lavrova původně určený pro Politico Europe

Tento článek Sergeje Lavrova měl být původně zveřejněn v bruselském časopise „Politico-Europe“, avšak na základě rozhodnutí redakčního týmu na poslední chvíli bylo jeho zveřejnění zrušeno.

Několik úvah o řešení ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti

Na setkání v Londýně dne 7. června 2026 stanovili představitelé Velké Británie, Francie a Německa spolu s Vladimirem Zelenským pět podmínek, které musí Rusko splnit, aby bylo možné dosáhnout „spravedlivého a trvalého míru“ na Ukrajině. Sjednocená Evropa nyní předkládá tento seznam požadavků jako základ pro dialog s Moskvou.

Souvislosti

Více než dvě desetiletí jednání s Evropou, jakožto součástí kolektivního Západu, vede k jedinému závěru: zapojení Ruska do dialogu sloužilo jako diplomatická zástěrka pro geopolitickou expanzi západních institucí, především NATO a Evropské unie, směrem na východ, až k ruským hranicím.

Je nepopiratelné, že Evropa se podílela na eskalaci ukrajinské krize. Společně se Spojenými státy evropské země v roce 2004 zinscenovaly Oranžovou revoluci v Kyjevě. Aby na Ukrajině vytvořily protiruský předmostí, strávily roky podplácením politiků a celých politických stran, přepisováním dějin a školních osnov, pěstováním a podporováním ukrajinského nacionalismu a vynaložily značné úsilí, aby Ukrajinu odtrhly od Ruska.

V roce 2013 Evropská unie kategoricky odmítla náš návrh na kompromis ohledně asociační dohody – dohody, k jejímuž podpisu Brusel již dlouho naléhal na Viktora Janukovyče. Je třeba připomenout, že Ukrajině bylo nabídnuto jednostranné otevření trhu bez vzájemných závazků – podmínky, které by se ukázaly jako neslučitelné s pokračujícím členstvím Kyjeva v zóně volného obchodu Společenství nezávislých států (SNG). Když Viktor Janukovyč požádal o odklad, Evropané podnítili pouliční nepokoje, které v únoru 2014 v Kyjevě rychle eskalovaly do státního převratu.

Německo, Francie a Polsko se pak ukázaly jako stejně zrádné. Poté, co zaručily, že dohoda uzavřená mezi opozicí a Viktorem Janukovyčem bude dodržena, umyly si nad ní ruce v okamžiku, kdy se k moci dostala právě ta opozice, kterou samy vytvořily. „Demokracie,“ pokrčily rameny, „bere nečekané obraty.“

Evropa poté vyjádřila podporu novým orgánům. Když bylo 2. května 2014 v Oděse upáleno zaživa desítky nevinných příznivců užších vztahů s Ruskem, z evropských hlavních měst nezaznělo ani jediné slovo odsouzení.

Jako spolugaranti Minských dohod z roku 2015 Francie a Německo fakticky povzbuzovaly ukrajinský režim k tomu, aby sabotoval své vlastní závazky. Jak později přiznali Angela Merkelová a François Hollande – až poté, co již byla zahájena speciální vojenská operace – Kyjev nikdy neměl v úmyslu skutečně plnit Minské dohody, které byly jednomyslně schváleny Radou bezpečnosti OSN. Cílem, jak přiznali, bylo pouze získat čas: posílit ukrajinské ozbrojené síly a zásobit je západními zbraněmi.

Rusko ze své strany prozkoumalo všechny diplomatické možnosti, jak zmírnit bezpečnostní krizi v Evropě. V lednu 2022 však Spojené státy a NATO odmítly ruský návrh na právně závazné vzájemné bezpečnostní záruky. Evropští členové NATO toto odmítnutí aktivně podpořili.

Po zahájení speciální vojenské operace se sjednocená Evropa postavila za snahy britského premiéra zmařit istanbulská jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva Borise Johnsona směrem ke Kyjevu – „nic nepodepisujte, prostě bojujte“ – v dohledné budoucnosti definitivně zavřela dveře skutečné diplomacii.

Současná situace

Co tedy vedlo evropské lídry k tomu, že náhle změnili svou rétoriku a začali hovořit o jednáních, a čeho chtějí těmito prohlášeními dosáhnout? Například šéfka diplomacie EU Kaja Kallasová prohlásila: účelem jakéhokoli dialogu s Ruskem je diktovat evropské podmínky. Mezi ně patří: vyplacení „reparací“ Ukrajině; stažení vojsk z Podněstří a Jižního Kavkazu; zrušení zákona o „zahraničních agentech“; a přijetí přísných limitů na velikost ozbrojených sil Ruské federace. Podle jejího výkladu „nemůže existovat spravedlivý a trvalý mír bez toho, aby Rusko neslo odpovědnost“. Během zasedání Rady bezpečnosti OSN dne 19. května 2026 to zástupce EU vyjádřil jednoznačně: „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s úsilím o mír, ale slouží spíše jako základní předpoklad pro jakákoli důvěryhodná jednání vedená v dobré víře.“

Evropa má v plánu vést s Ruskem jednání a zároveň pokračovat v kampani právních opatření organizované prostřednictvím Rady Evropy. V rámci této kdysi respektované organizace se buduje celá infrastruktura výhradně za účelem „vyvolání Ruska k odpovědnosti“: registr škod, komise pro náhradu škod a zvláštní tribunál.

Evropská unie rovněž dala zelenou zadržování obchodních lodí na volném moři. K několika incidentům již došlo v Baltském a Atlantickém moři. Zároveň Západ pečlivě odvrací zrak od teroristických sabotážních činů, které páchají ukrajinské ozbrojené síly v Černém a Středozemním moři.

Skutečným cílem evropských lídrů tedy není vyjednávat s Ruskem. Jde o to posílit Zelenského režim a zachovat jej jako odrazový můstek pro pokračující konfrontaci s Ruskem. S ohledem na to se evropští lídři snaží co nejrychleji zajistit příměří, a to z jediného důvodu: zabránit kolapsu ukrajinských ozbrojených sil na bojišti. Plán spočívá v „zmrazení“ konfliktu, aniž by se řešily jeho základní příčiny, a následném rychlém nasazení vojenských kontingentů z anglo-francouzské „koalice ochotných“ na ukrajinské území.

Je všeobecně známo, že evropské elity vložily svůj „politický kapitál“ do konfrontace s Ruskem a vynakládají stovky miliard dolarů na podporu kyjevského režimu a na navýšení vojenských rozpočtů členských států EU a NATO. Evropa si nyní klade za cíl dosáhnout do roku 2030 „obranné připravenosti“ proti Rusku. Do té doby hodlají získat čas všemi dostupnými prostředky. V pozoruhodně upřímném prohlášení z letošního dubna to belgický náčelník generálního štábu vyjádřil bez obalu: „Ještě máme pár let. Díky odvaze a krvi Ukrajinců, kteří nám ten čas kupují.“

Sjednocená Evropa i nadále sní o expanzi. Má v úmyslu začlenit Ukrajinu a Moldavsko a zároveň vtáhnout Arménii do své sféry vlivu. NATO se již rozšířilo na východ a pohltilo Finsko a Švédsko. Co se týče Ukrajiny, je stále častěji vnímána jako „úderná pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, nezávislých na Spojených státech i na NATO.

Rizika pro globální bezpečnost

Tato situace představuje vážnou hrozbu pro globální bezpečnost. Přímá konfrontace mezi NATO a Ruskem by mohla rychle přerůst ve výměnu jaderných úderů s katastrofálními důsledky.

Pod heslem „strategické autonomie“ dochází v Evropě k výraznému posilování vojenských kapacit, a to i v jaderné oblasti. Záměr Paříže rozšířit svůj „jaderný deštník“ na několik členských států EU a NATO je zdrojem hlubokých obav. K posílení bezpečnosti samotné Francie ani těch, kterým má tato takzvaná ochrana sloužit, to nijak nepřispěje.

Přesto evropské politické a vojenské kruhy i nadále připisují Rusku agresivní plány – plány, které podle nich sahají daleko za hranice Ukrajiny. Ruský prezident již při mnoha příležitostech prohlásil, že to vše jsou nesmysly, provokace a dezinformace, jejichž jediným cílem je získat rozpočtové prostředky na boj proti Rusku. To rozhodně není prostředí vhodné pro věcný dialog.

Postoj Ruska

Pokud jde o jednání, Vladimir Putin na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu znovu zdůraznil, že Rusko není proti kontaktům s žádnou stranou. Evropu však vnímáme jako stranu odhodlanou přivodit Rusku porážku – což je postoj, k němuž se Evropané sami otevřeně hlásí. Dialog s Evropou proto nelze vést tak, jako by se jednalo o nestranného pozorovatele.

Rusko by raději dosáhlo cílů zvláštní vojenské operace diplomatickou cestou. To vyžaduje spolehlivé zajištění bezpečnosti podél západních hranic Ruska a zaručení úcty a důstojnosti pro naše občany a krajany, včetně práva mluvit jejich rodným ruským jazykem a vyznávat pravoslavnou víru. Další vojenská, politická a ekonomická expanze Západu je nepřijatelná: je v rozporu s principy multipolárního světa.

Evropští představitelé by si měli uvědomit, že model regionální bezpečnosti, který se v Evropě budoval po celá desetiletí od přijetí Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastními rukama. A již nikdy nebude obnoven. Nyní musíme směřovat k vytvoření celokontinentální bezpečnostní architektury, která bude otevřená všem euroasijským zemím a bude odrážet dnešní multipolární realitu.

Princip rovné a nedělitelné bezpečnosti, který euroatlantisté pošlapali, může být zakotven v nové euroasijské architektuře. Až nastane správný čas, bude se k tomuto velkému úsilí moci připojit i Evropa.

Klíčovým bodem je, že smysluplný dialog vyžaduje obnovení důvěry, kterou v období po skončení studené války otřásly protiruské kroky Západu, včetně Evropy jako jeho součásti. Důvěru lze obnovit pouze prostřednictvím konkrétních kroků, které prokážou upřímné odhodlání přestat využívat diplomacii jako zástěrku pro expanzivní ambice. Důvěru nelze obnovit, ani nelze obnovit dialog, prostřednictvím ultimát, jako je to, které bylo Rusku předloženo v Londýně dne 7. června 2026.

P.S.: Je třeba poznamenat, že londýnské ultimátum jednoznačně potvrdili velvyslanci Velké Británie, Francie a Německa na schůzce na ruském ministerstvu zahraničních věcí dne 11. června 2026 – na schůzce, o kterou tak naléhavě žádali. To byl jediný účel jejich návštěvy na ministerstvu.

–Lavrov–

Z článku jasně už asi tušíte, z čeho mají CIPSO operátoři největší obavy. Strach z odlišného názoru, respektive strach z toho, že by lidé mohli konfrontovat oficiální narativ s argumenty protistrany, ukazuje na hlubokou vnitřní krizi západní politické i mediální integrity. Pokud je pozice Evropské unie a Washingtonu tak pevná, morálně čistá a podložená nezpochybnitelnými fakty, proč je nutné uplatňovat administrativní zákazy a cenzurní zásahy na té nejvyšší úrovni?

Odpověď je nasnadě: realita na bojišti i v mezinárodní diplomacii se dramaticky rozchází s tím, co je evropské veřejnosti denně předkládáno v mainstreamových médiích. Cenzura v tomto kontextu nefunguje jako ochrana před propagandou, ale jako nástroj pro udržení monopolu na informace a udržení iluze vítězství i ve chvílí, kdy Ukrajina na svém vlastním území prohrává.

Takže je potřeba zahltit informační prostor CIPSO obsahem, tedy sugestivními záběry na ohně, požáry, exploze a výbuchy v Moskvě, daleko za frontou. Tím se Brity řízené CIPSO nějaký čas podaří udržet evropskou a vlastně i ukrajinskou společnost v mediální iluzi, že Ukrajina i Západ vítězí a Rusko už vlastně prohrálo, a proto je možné mu přinést na stůl ultimátum. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Asymetrie války a mediální efekty versus realita na frontě

Současná fáze konfliktu vykazuje hlubokou asymetrii mezi virtuální realitou vytvářenou na sociálních sítích a faktickým vývojem na reálném bojišti. Západní veřejnost je pravidelně zásobována zprávami o útocích ukrajinských bezpilotních letounů na Moskvu či jiná ruská města.

Tyto operace, ačkoliv jsou opticky impozantní, mediálně vděčné a pro západní diváky psychologicky povzbuzující, mají minimální vojenský význam. Bouchání dronů v Moskvě je efektní divadlo, ale ustřelený poklop civilní olejové nádrže v Moskvě nebo poškozená okna administrativní budovy nedokážou zvrátit tvrdou strategickou realitu na frontové linii.

Zatímco se v evropských metropolích tleská těmto asymetrickým úderům do týlu, na skutečné frontové linii, na Donbasu a v přilehlých oblastech, je ruská armáda v metodickém, těžkém, ale v podstatě nezastavitelném pohybu vpřed. O tomto systematickém postupu, vyčerpání ukrajinských lidských zdrojů a logistickém kolapsu ukrajinských ozbrojených sil (AFU) západní mainstream zarytě mlčí.

Anebo tyto skutečnosti bagatelizuje jako podružné. Tím však pouze prohlubuje dezorientaci vlastní veřejnosti, která je následně šokována každým dalším průlomem fronty. Ruská vojenská mašinerie nereaguje na mediální PR; reaguje na reálnou destrukci vojenského potenciálu nepřítele.

Konec diplomacie a od vyjednávání k aroganci ultimát

Druhý rozměr současné krize spočívá v totální destrukci klasického diplomatického řemesla ze strany Západu. Západní mocnosti zjevně rezignovaly na hledání kompromisů, bezpečnostních záruk a realistických mírových řešení.

Namísto toho nastoupila politika diktátu, arogance a ultimát, která však u jaderné velmoci nemůže z logiky věci přinést žádný pozitivní výsledek. Absurditu a nehoráznou drzost tohoto přístupu ilustruje nedávná událost přímo z moskevského ministerstva zahraničí, kde se setkání vrcholných diplomatů proměnilo v teatrální gesto postrádající elementární respekt k diplomatickým zvyklostem.

Představa, že lze Rusko donutit ke kapitulaci nebo k přijetí jednostranných podmínek prostřednictvím nátlaku a nerespektování jeho bazálních bezpečnostních zájmů, svědčí o nebezpečné ztrátě smyslu pro realitu u evropských politických elit. Když se diplomaté velmocí chovají jako doručovatelé ultimát a nikoliv jako architekti míru, prostor pro odvrácení nejhorších scénářů se dramaticky zužuje. Nazývat takové chování „vyjednáváním“ je urážkou inteligence každého, kdo se kdy zabýval historií mezinárodních vztahů.

Horizont roku 2030 už skoro oficiálně a směřování k totální konfrontaci

Nejvíce alarmující je však dlouhodobý narativ, který západní politici a vojenští představitelé systematicky implantují do veřejného prostoru. Neustálé operování s časovým horizontem kolem roku 2030 jako s momentem nevyhnutelného přímého vojenského střetu mezi NATO a Ruskem odhaluje děsivou pravdu. Západní elity se nepřipravují na mír, nehledají diplomatické cesty ze slepé uličky; ony se mentálně i materiálně připravují na velkou válku.

Jak však jasně a nekompromisně zaznívá z ruské strany, případný střet tohoto kalibru by se ani v nejmenším nepodobal opotřebovávacímu lokálnímu konfliktu, jaký dnes vidíme na Ukrajině. Šlo by o globální střet vedený zcela odlišnými prostředky a technologiemi, s potenciálně fatálními následky pro celou evropskou civilizaci. Skutečnost, že evropští lídři tuto hrozbu bagatelizují a pokračují v eskalaci, naznačuje, že jednají v naprostém odtržení od reality. Celé to působí doslova jako „útěk EU a Západu do náruče velké války s Ruskem“, kam směřují s umanutou vervou.

Zájmy zbrojařské lobby a historická paměť národů

Při pohledu na toto permanentní stoupání po eskalačním žebříčku se nelze zbavit dojmu, že evropští politici se nechovají jako odpovědní státníci chránící své národy, ale spíše jako agenti a marketéři nadnárodních zbrojařských koncernů.

Vojenskoprůmyslový komplex je totiž jedinou entitou, která z prodlužování a eskalace tohoto strašlivého konfliktu masivně profituje. Miliardy eur z kapes evropských daňových poplatníků tečou proudem do nákupu munice a zbraňových systémů, zatímco ekonomická stabilita, sociální smír a životní úroveň samotných obyvatel Evropy prudce klesají.

Moscow. A record attack. My hat's off to the air defense

On the night of June 18, over Russia, 555 long-range drones were shot down. Over the capital region – 180 at this moment. I have no doubt that the rest were intended for Moscow, but were shot down over other regions.

The… pic.twitter.com/nJGIE6PwOs

— 🇷🇺 STANISLAV KRAPIVNIK 🇷🇺 (@STANISKRAPIVNIK) June 18, 2026

Západní elity navíc prokazují fatální neznalost historie a specifika ruské národní povahy. Dějiny opakovaně a neúprosně ukázaly, že čím větší vnější tlak je na Rusko vyvíjen, tím pevnější, soudržnější a odhodlanější se ruská společnost stává. Tlak zvenčí nevede k rozpadu systému, ale k jeho maximální vnitřní konsolidaci. O této historické zákonitosti se v minulosti tvrdě přesvědčil Napoleon i Hitler.

Jak se zdá, dnešní politická elita EU a Západu má neodolatelnou potřebu se o této pravdě přesvědčit znovu. Tragédií je, že jako rukojmí si tito politici berou nás, obyčejné Evropany, které chtějí vehnat do katastrofy na horizontu roku 2030. Zamlčování pravdy o konfliktu a cenzura nepohodlných rozhovorů v mainstreamu jsou nám dobře známí kroky na této cestě do propasti. A to je prostě drsná realita války.

-VK-

Šéfredaktor AE News

Zdroj: aeronet.news / InfoVojna