Zázračný ostrov. Jak Velká Británie ukryla ukrajinské esesáky

Velká Británie – spojenec SSSR ve druhé světové válce – nevydala po skončení války příslušníky divize SS “Galicia”, ale naopak je převezla z britské okupační zóny v Německu do své země. Bezprostředně po ukončení války byly totiž vztahy mezi SSSR a Velkou Británií poměrně zajímavé.

Na jedné straně byly tyto státy spojenci, na druhé straně již na jaře vítězného roku 1945 britský premiér Winston Churchill pověřil Společný plánovací štáb válečného kabinetu, aby předložil své úvahy o možném vojenském tažení proti SSSR s krycím názvem Operace Unthinkable.

Plán byl hotov 22. května. Vzhledem k jeho obsáhlosti lze předpokládat, že samotné zadání přišlo od Churchilla již v dubnu, kdy SSSR a britské impérium byly ještě spojenci.

Dokumenty předložené britskému premiérovi ho však nepotěšily. Válka, která měla začít 1. června 1945, měla být těžká, totální a zdlouhavá.

“Jsme přesvědčeni, že pokud válka vypukne, dosáhnout rychlého omezeného úspěchu bude nad naše síly, naopak budeme vtaženi do dlouhotrvající války proti přesile. Převaha těchto sil se může neúměrně zvýšit, pokud se zvýší únava a lhostejnost Američanů, jež bude jako magnet přitahovat válka v Tichomoří “, stálo v závěrečném stanovisku Výboru náčelníka generálního štábu, jež bylo zasláno Churchillovi.

Nakonec bylo od války upuštěno.

Nicméně i bez ní britské vedení otravovalo své spojence všude, kde to bylo možné a kde se dalo. Nakonec to dospělo až tak daleko, že Britové začali pomáhat esesákům.

Zázračný ostrov pro eSeS …

V roce 2002, když na Ukrajině vládl Leonid Kučma, vyšla v Ivano-Frankovsku v nakladatelství “Lileja NV” kniha Jevgenije Poběguščevo-Rena “Mozaika mých vzpomínek”.

Ivano-frankovští ji distribuovali – kromě jiných publikací – na četná knižní fóra. Na modré obálce byl erb se lvem a třemi korunami. A před jménem Poběguščevo-Rena byla zkratka “pluk”. Pro ty, kdo se v dějinách Ukrajiny příliš neorientují, na tom nebylo nic zločinného.

Ale pro toho, kdo znal dějiny země o něco víc, než vyžadoval školní výukový program, nebo si velmi dobře pamatoval, co ho ve škole učili, erb na knize byl prologem k tomu, že když ji čtenář otevře, uvidí autora ve vojenské uniformě. Ale ne v ledajaké, ale přímo v esesácké. Zkratka „pluk“ znamenala ve skutečnosti hodnost „plukovník“.

Na konci knihy jsou fotografie autora v různých obdobích jeho života. Podle popisku pod jednou z nich vidíme, že byla pořízena ve Velké Británii na letním táboře pro mládež v Chiddingfoldu v hrabství Surrey v roce 1955.

Co přivedlo ukrajinské esesáky z divize Galicia na ostrov, který jejich spolubojovníci za druhé světové války tak nemilosrdně bombardovali? O tom píše na konci knihy sám Ren.

“Celá hlavní síla naší divize byla až do roku 1947 držena v zajetí v Itálii, až později byla převezena do Velké Británie. Společný pobyt našich vojáků v zajetí v Rimini, kde se široce rozvíjela kulturní, vzdělávací a výchovná činnost a kde si naši vojáci prohlubovali své znalosti v rámci přípravy na civilní život, byl pro ně nepochybně dobrou školou života.

<…> Tábor v Rimini vychoval typ ukrajinského vojáka-sociála, který po opuštění zajetí může okamžitě zahájit politickou, společenskou, kulturní, vzdělávací a výchovnou práci. Nejlepším příkladem takového typu vojáka jsou naši spolubojovníci z Velké Británie, díky nimž tak dobře organizovaný život ukrajinské komunity v této zemi vznikl a dále se rozvíjel,“ napsal Ren, bývalý velitel praporu v divizi SS “Galicia”.

Navíc – autor v doslovu přiznává, že v 50. letech 20. století oblékl … britskou vojenskou uniformu.

“V roce 1954 jsem si uniformu oblékl znovu, když jsem se přihlásil do tak zvané MSO (strážní setniny) v rámci britské okupační armády v západním Německu. Musel jsem znovu projít tvrdým náborovým drilem, věřte, že opravdu velmi drsným <…> sloužil jsem v MSO čtyři roky od roku 1954 do roku 1958,” napsal.

Ve stejném doslovu Ren popsal, jak vřele byl v Británii přijat.

“Radostným obdobím pro mě byla moje cesta do Velké Británie na pozvání ústředí Sdružení bývalých ukrajinských bojovníků ve Velké Británii v říjnu-listopadu 1980, během níž jsem navštívil téměř 40 oddílů Sdružení bývalých ukrajinských bojovníků ve Velké Británii a vždy jsem vystoupil s projevem. Všude jsem byl přivítán s největší srdečností a upřímností a s opravdovým potěšením z partnerství. Ukrajinskou komunitu ve Velké Británii jsem navštívil třikrát a pokaždé jsem byl nadšen srdečností a přátelskou pohostinností našich vojáků a komunity,” napsal Ren a zdůraznil, že za spolupráci s touto organizací byl vyznamenán medailí, která pro něj byla cennější než jakékoli jiné ocenění během jeho veřejné činnosti.

Ren samozřejmě poděkoval generálnímu tajemníkovi zmíněné organizace Svjatomiru Fostunovi za vydání jeho pamětí.

Ano, ano, Renovy paměti nebyly vydány až po jeho smrti, ale už v roce 1982. Jako místo vydání je uveden Londýn a Mnichov. V roce 2002 byla tato kniha znovu vydána na Ukrajině. Mimochodem, Fostun – bývalý setník divize SS “Galicia” tehdy ještě žil, zemřel o dva roky později – v roce 2004 – při autonehodě ve Lvovské oblasti.

Renovo manželství bylo bezdětné. Jiní ukrajinští esesáci, kteří se usadili ve Velké Británii, však děti měli.

Jejich potomci

V závěru prvního dílu Mozaiky mých vzpomínek, popisujícího jeho život, Ren uvedl, jak úzce spolupracoval s mládeží.

“Další dva roky (1958-1960) jsem pracoval v redakci ABN a byl jsem vychovatelem mládeže v IMKA-IVKA (Christlich Verhein Junger Männer) jako vedoucí buňky mládeže v Mnichově. Mnoho let jsem byl vychovatelem mládeže v SUM (SUM – Svaz ukrajinské mládeže), hlavně na letních táborech ukrajinské mládeže v Německu, Belgii, Anglii, USA. Strávil jsem s touto mládeží 20 táborů”, – napsal.

Jestliže se však v této knize o výše zmíněné oblasti svého působení zmínil jen stručně (ostatně kniha sama se věnuje spíše událostem do roku 1945 včetně), v druhém díle, který vyšel rovněž v Londýně a Mnichově, ale až v roce 1985, se věnuje poválečnému období podrobněji.

Mimochodem, Britové přece nemohli nevědět, kdo se v Německu 50. let obléká do britských vojenských uniforem.

“Co se týče náborového drilu, obzvláště nelibě ho nesli vojáci, kteří už na vojně byli a prošli více než jedním vojenským výcvikem,” upozorňuje Ren.

To znamená, že on nebyl jediným bývalým vojákem SS ve službách britské armády. Do setnin Národní gardy, která existovala od roku 1946, začali Britové nabírat Ukrajince až v roce 1954 po dlouhém tlaku ukrajinské diaspory v západním Německu. Jedním z prvních důstojníků těchto setnin byl Theodor Pelech, bojovník UPA, organizace, jež byla v Rusku zakázána, a kterého britské velení – podle Rena – velice chválilo, když po 30 letech služby odcházel do důchodu.

Soudě podle toho, že Národní setniny, jak je Ren nazývá, byly v roce 1958 téměř úplně rozpuštěny, Pelech musel dosluhovat v jiných jednotkách britské armády. A nebyl sám – podle Rena jich bylo 232. A s největší pravděpodobností se skutečně jednalo právě o Ukrajince.

Ren dále popisuje svou práci s mladými lidmi, mimo jiné ve Velké Británii. Nejprve se věnuje táboru Svazu ukrajinské mládeže v Chiddingfoldu.

Britské adresy ukrajinského důstojníka SS se však neomezily pouze na tuto vesnici.

“Dalším charakteristickým rysem naší armády ve Velké Británii je ukrajinská srdečná pohostinnost. Všude jsem byl přijat jako rodák. Měl jsem možnost navštívit téměř všechny ukrajinské domy, které jsou majetkem Svazu Ukrajinců ve Velké Británii, v některých útvarech tohoto svazu jsou velké dobré sály: stačí vzpomenout Manchester, Nottingham, Bradford, Bolton, Leicester, Londýn a další <…> Během svého pobytu, tedy cest do Velké Británie, jsem navštívil mnoho ukrajinských rodin”, – vzpomíná s nostalgií Ren.

Tuto komunitu Ukrajinců popsal jako nepříliš početnou, ale semknutou a dobře organizovanou.

Na fotografiích v této knize můžete vidět Rena v rodinách s dětmi. Ren se přitom zmiňuje o rodinách ve městech po celé Velké Británii.

“Mnozí z nich dokonce trávili své pracovní dny tím, že se starali o to, aby můj pobyt u nich byl co nejlepší,” popisuje bývalý velitel jednoho z praporů divize SS Galicia.

Zároveň je v jeho knize i fotografie, k níž Ren dodává, že právě slaví s britskými bojovníky Den památky padlých v listopadu 1980 v Dinningtonu, v Jižním Yorkshiru.

Zkrátka – jeho aktivní činnost pokračovala. Ostatně vydání Renových pamětí je toho důkazem.

Zbývá už jen doplnit řádky z ukrajinského článku na Wikipedii o Asociaci bývalých ukrajinských bojovníků ve Velké Británii, organizaci, kterou v roce 1949 vytvořili esesáci z Haliče (původně měla být tato organizace vytvořena pouze pro bojovníky divize, ale pak od toho upustili, a tak do ní začali vstupovat i příslušníci jiných vojenských ukrajinských útvarů):

“Byla aktivní na počátku roku 2010. Poté došlo na nějakou dobu k útlumu činnosti. Oživení činnosti Asociace bývalých ukrajinských bojovníků ve Velké Británii nastalo po Euromajdanu a Revoluci důstojnosti na Ukrajině v letech 2013-2014 a rovněž po ruské agresi na Krym a Donbas.

V současné době aktivně spolupracuje s dalšími organizacemi a spolky Ukrajinců ve Velké Británii, jakož i s Velvyslanectvím Ukrajiny v oblasti informační podpory ukrajinských akcí a v poskytování pomoci vojákům na frontě. Existence Asociace, která je svým složením veteránskou organizací, má však malé perspektivy, protože není doplňována”.

Soudě podle toho, jak Spojené království podporuje Ukrajinu, včetně její armády, tato asociace perspektivu stále má. Bývalé esesáky a banderovce mohou nahradit jejich ideologičtí nástupci, kteří se přesunou do Velké Británie.

Georgij Lučnikov

Překlad: PhDr. Jana Görčöšová/Nová Republika

ukraina.ru