VIDEO: Naprosté vytěsnění Boha mimo rámec našeho života je charakter naší současné společnosti. Lidé zaměnili víru v Boha nebo něco vyššího za víru ve vědu. Společnost, která označuje špičkové vědce za dezinformátory, je nemocná, říká anesteziolog Emil Berta

Je pro mě obrovským překvapením, jaká propagandistická mašinérie je schopná se rozvinout za takhle krátkou dobu a kam až je schopna to dotáhnout s osočováním lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že si dovolili přemýšlet vlastní hlavou a dojít k jinému názoru, než je ten, který prosazují ty autority, kterým je dopřáváno sluchu.

“Lidé nevěří oficiálním autoritám a já se tomu nedivím. Je pro mě obrovským překvapením, jaká propagandistická mašinérie je schopná se rozvinout  a kam až je schopna to dotáhnout s osočováním lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že si dovolili přemýšlet vlastní hlavou a dojít k jinému názoru, než je ten oficiální,”  říká Emil Berta, anesteziolog, který je vedoucím lékařem jednotky intenzivní péče v norském městě Hönefoss vzdáleném asi čtyřicet kilometrů od Osla.

Doktor Berta vedl ve Fakultní nemocnici Olomouc jednotku intenzivní péče pro covidové pacienty za loňské podzimní vlny a stará se rovněž o pacienty v hospicu Nejste sami.  Povídali jsme si o covidu, o životě a  smrti, o víře a naději i o tom, že léčba nesmí být horší než nemoc. Opatření proti covidu podle něj mnohdy napáchala víc škody, než přinesla užitku. To je také důvod, proč se stal  členem petičního výboru nově vzniklé Petice za zdraví, svobodu v medicíně i společnosti a za respektování ústavně zaručených práv a svobod, která vznikla na půdě projektu Iniciativa21.

Jak vás to zaválo do Norska?

V roce 1996 jsem začal pracovat ve Fakultní nemocnici Olomouc. Od roku 98 jsem tam byl na ARO. Vždy mě nicméně zajímalo, jak se dělá medicína na Západě. Snažil jsem se tam podívat, což tehdy vůbec nebylo jednoduché. Nicméně podařilo se a vyjel jsem do Švédska. A tam se ukázalo, že univerzitní nemocnice v Göteborgu je nejen velmi zajímavá, ale navíc tam měli chronický nedostatek lékařů. Slovo dalo slovo a s šéfem tamního ARO jsme se dohodli na mém nástupu. Nicméně podmínka byla, že musím komunikovat ve švédštině, takže jsem se musel ten jazyk naučit “za provozu”, což byla asi nejhorší část toho adaptačního procesu. Ve Švédsku jsme pak žili něco přes rok i se ženou a dětmi. Po roce jsme se přestěhovali zpátky do České republiky s tím, že já jsem pracoval částečně ve fakultní nemocnici a částečně jsem dojížděl do Švédska. Pak jsem ale v roce 2008 získal práci v norské nemocnici, takže jsme se zase všichni přesunuli do Norska. Žili jsme tam celkem asi 3,5 roku i  s dětmi. Moje žena tam pracovala také jako lékařka. Takže společnost v Norsku jsme poznali docela důvěrně. Po návratu do České republiky začala manželka  pracovat ve fakultní nemocnici a já jsem dál dojížděl do Norska. Asi před třemi roky jsem se tam stal vedoucím lékařem jednotky intenzivní péče. Při té loňské podzimní vlně covidu jsem současně pomáhal ve fakultní nemocnici v Čechách. Protože lékařů, kteří na nějaké rozumné úrovni zvládají intenzivní péči, není úplně nepřeberně. A když se nějaké větší množství pacientů s potřebou intenzivní péče nahromadí v nemocnici, tak to samozřejmě může zahltit kapacitu personálu, nejen lůžkovou. Oslovil jsem  proto ředitele olomoucké nemocnice Romana Havlíka s tím, že kdyby potřeboval pomoc, jsem k dispozici.  Dávali jsme narychlo dohromady jednotku intenzivní péče s 20 lůžky, kterou jsem nakonec vedl. Byl tam personál, který o té intenzivní péči věděl velmi málo nebo vůbec nic, protože žádní zkušenější zaměstnanci – pokud jde o intenzivní péči – už nebyli k dispozici. Snažili jsme se vytvořit jednotku intenzivní péče, kde bychom se co nejlíp postarali o pacienty i přes ten nedostatek zkušeností. Myslím, že se nám to nakonec podařilo.

Máte z té podzimní vlny trauma? Mnozí lékaři říkají, že se z toho dosud nevzpamatovali…

Ne, já jsem očekával, že to nebude žádná legrace. Četl jsem dopis od kolegy z Itálie, který psal z jednotky intenzivní péče. Byl to takový hodně silný dopis, emotivní. Byl jsem připravený na to, že to budou válečné podmínky. Alespoň vnitřně. Naštěstí u nás nedošlo k zahlcení systému. I když to bylo velmi napjaté,  zvládali jsme lidi léčit, jak to nejlépe šlo. Nedošlo k tomu, že by to jediné, co bychom byli schopni pacientům poskytnout, byly utišující léky. Ale i na to jsme byli připraveni. Měli jsme k tomu vypracovaný protokol, který jsme ještě s kolegy v rámci fakultní nemocnice narychlo dávali dohromady. Protože pokud by k něčemu takovému došlo, pak by to samozřejmě úplně zahltilo možnosti nás internistů a naši kolegové by museli pacientům v těžkém stavu, kterým není jak pomoct, ulevovat od bolestí. Protože lékaři, kteří běžně tento typ pacientů neošetřují, potřebovali mít v ruce nějaký jednoduchý nástroj, který by jim dal jistotu, že to, co dělají, je správné. Aby je to nezlomilo, tahle situace. A že ty léky, které dávají a jak je dávkují, tomu pacientovi opravdu uleví a že nebudou zbytečně trpět. Naštěstí k takové situaci nedošlo. Ale byli jsme na to připraveni, jakkoliv by to bylo jistě drastické, ale tak to zkrátka je. Já jsem za svůj život viděl mnoho lidí umírat. Každý, kdo pracuje na intenzivní péči, to jistě zažil. Takže pro mě to není nová zkušenost. Tohle třeba hodně souvisí s filozofickým založením člověka, jeho pohledem na svět. Jak vnímá třeba smrt a jak je nebo není schopen se s tím vyrovnat.

Může ten váš pohled na smrt mít souvislost s vaší prací v hospicu?

V hospicu jsem začal pomáhat asi tak před třemi roky. Vzniklo to jako nová organizace a zkušenost mě určitě obohatila. Ale že by nějak zásadně změnila můj pohled na umírání a na život a na to, že umírání je jeho součástí, to říct nemůžu.

Myslím to tak, že lékař, který se smrtí není vyrovnaný, by se nejspíš dobrovolně nepřihlásil na pomoc zrovna do hospicu, kde je smrt už spíš nevyhnutelná.

Pokud člověk má problém se srovnat s tím, že vidí lidi odcházet ze světa, tak to pro něj práce opravdu nebude. Ale na druhou stranu musím říct, že člověku hodně dává, když umírajícím lidem může pomoci v tom, aby dožili zaopatřeni z hlediska léčby bolesti, ale i dalších  nepříjemných věcí v kruhu své rodiny. Aby nemuseli být dovážení do nemocnice na akutní příjmy, absolvovat tu obtížnou cestu, protože každý transport je pro ně náročný. Pak čekání na akutním příjmu, vyšetření a tak dále v situaci, kdy to už pro toho člověka nemá žádný význam. Proto je potřeba zajistit kvalitní léčbu, aby jim  nebylo zle, aby se vyspali. To vše je schopen hospic zajistit i včetně sesterské péče. Zpětné vazby jsou ale úžasné. Ty rodiny to samozřejmě prožívají těžce. Většina z nich není schopna se s tím srovnat. Ale je pravda, že potom, když se dostanou z toho šoku, kdy ten člověk skutečně ze světa odejde a oni nám pak  dávají zpětnou vazbu – já s nimi mívám i setkání po čase – pak člověk vidí, že tahle práce má opravdu velký smysl.

Myslíte si, že ta situace, kterou teď s tou pandemií prožíváme, souvisí s tím, že jsme vytěsnili smrt z našich životů?

Ano, myslím si, že zcela určitě. Já jsem zrovna dneska viděl titulek. Nevím, jestli to bylo na Aktuálně.cz, tuším, kolega Kubek. Tam bylo napsáno, že vyhrožují jemu a jeho rodině za jeho postoje, ale že on vydrží a vytrvá, protože jsme ve válce. Já si jsem dobře vědom, jak těžká je situace. Zažil jsem to v České republice loni, vidím i tady teď v Norsku, kde máme na jednotce intenzivní péče pacienty s covidem a kapacita není kdovíjaká. Musíme to řešit dennodenně. Ale já si prostě nemyslím, že je dobré používat tak strašně silný termín, jako je válka. Já jsem nad tím chvíli přemýšlel, proč mi to tak vadí. Uvědomil jsem si, že válka není jen o počtu obětí,  nedá se to srovnávat podle mě z toho důvodu, že ve válce umírají nejčastěji mladí lidé, tzn. mladí muži. A není jim jak pomoci. Je to jiná situace i emočně. Já si nemyslím, že nám tohle vyhrocování pomáhá. Už tak velmi rozdělenou společnost dál staví proti sobě. A těm, kteří mluví o té válce, to pak dává jakousi – podle mě falešnou – legitimitu v tom, že je možné sáhnout prakticky k jakýmkoliv opatřením. Abychom jaksi ve válce mohli pokračovat až do vítězného konce. A tohle právě souvisí s tím vytěsněnín onoho  faktu, že každý z nás je smrtelný a že smrt nikoho z nás nemine. Že lidé se za každou cenu snaží toho života držet a vidět v té medicíně jenom tu vítěznou medicínu. Ale pokud jde o seniory, kteří už mají velmi malé rezervy a mají spoustu nemocí,  potom stačí velmi málo k tomu, aby jako pacienti skončili v kritickém stavu. A je velkou otázkou, od které chvíle už je lepší tomu pacientovi jenom ulevovat od  symptomů a už ho netlačit k nějakým chirurgickým úkonům nebo léčbě, která má hodně vedlejších účinků. A kdy už je třeba říci, že je potřeba složit zbraně a podávat už jenom to, co zlepší kvalitu života. V tomhle máme, myslím, vůči společnosti jako lékaři docela velký dluh.

Kdy a proč se stalo, že z medicíny se udělala medicína všemocná? Že se společnost, a dokonce ani někteří lékaři nedokážou smířit s tím, že smrt je součástí života a je nevyhnutelná?

Jednak si myslím, že je to dáno výukou na lékařských fakultách. Nevím, jak se to změnilo teď, ale za nás se o té paliativní léčbě, tzn. o tom tištění symptomů a snaze o co nejlepší kvalitu života, přestože už ho nejsme schopni nějak reálně prodloužit, prakticky nemluvilo. Všichni jsme byli vychováni v tom, že pacienta je potřeba zachránit. To je samozřejmě v pořádku. Otázka ale je, od které chvíle už začíná být léčba horší než samotná nemoc. A jsme zase u těch opatření proti covidu, která pravděpodobně napáchala víc škody, než přinesla užitku. Hlavně na našich dětech. Další aspekt, který s tím souvisí, je, že jsme prošli komunistickou totalitou, která smrt vytěsňovala. Protože chtěla vytvořit ráj na zemi, propagandisticky tvrdila, že věda a technika všechno vyřeší. Do toho se obraz smrti, která je nevyhnutelná, vůbec nehodí. Tak to si myslím, že se na nás podepsalo velmi. Další věc je, a to souvisí zase s tou komunistickou totalitou, naprosté vytěsnění Boha mimo rámec našeho života. A samozřejmě tím pádem i diskuze o tom, co vlastně je po smrti. A tak bych řekl, že jsme určitě společností ve srovnání s tou norskou, kde mnohem více lpíme na životě a na léčbě až do poslední chvíle za každou cenu. Ale myslím si, že v poslední době se to mění.

Zaujala mě ta víra. V poslední době mi připadá, že jsme tu víru v Boha nebo něco vyššího zaměnili za víru ve vědu. Že my si  tu vědu jakoby zbožšťujeme a máme pocit, že to je to, co nás spasí.

Máte pravdu, vnímám to podobně. Vždycky se tomu usmívám, když někdo řekne, že věří vědě. Já sám se účastním vědeckých výzkumů. A vědecká práce mě vždycky zajímala. Tím spíš si uvědomuji, že věda je tekutý písek. Když někdo věří vědě, pak já se musím zeptat: Věříš jí jako nástroji poznání, anebo věříš jejímu závěru? Jako nástroj poznání jsou vědecké postupy úžasná věc, ale jakmile někdo výsledkům začne slepě věřit a nekriticky prosazovat, tak to už je podle mě mimo rámec správného přístupu k vědě. Základem vědy je něco zjistit, pochybovat a snažit se ujistit, že to tak opravdu je. A pokud zjistím, že to tak není, pak to korigovat. A to se děje neustále. Takže věda není něco stálého. Věda je jako tekutý písek, který se neustále mění. Co platilo v intenzivní medicíně před pěti lety, dnes nutně platit nemusí. A to je správně. Jsme otevřeni novému poznání. A tím pádem jsme schopni se přiblížit nějaké pravdě, nějakému optimu při léčbě.

To se teď děje. Část vědeckých elit vytěsňuje ty, kteří o těch pravdách pochybují. Ty označuje za dezinformátory. Vlastně se tady formuje cosi jako instituce podobné církvi, které nám prostřednictvím agentur, jako je CDC a FDA zvěstují pravdy, o kterých se nepochybuje. A kdo pochybuje, je kacíř…

Máte úplnou pravdu. Pro mě to je nepochopitelné. Jak je možné, že špičkoví lékaři, kteří mají za sebou desítky let skvělé práce a byli do covidu bráni jako důvěryhodné autority, tím, že ten narativ nesdílejí, jsou náhle označeni za hlupáky, dezinformátory, konspirátory. U nás je známý velmi křiklavý případ pana prof. Berana, kterého já jsem nikdy osobně neviděl a nikdy jsme spolu nemluvili, ale už jenom že nějaký úředník ministerstva má tu drzost špičkového vědce označit za dezinformátora a dát to někam na web, svědčí o tom, jak nemocná tady tahle společnost vlastně je. Ale je to vidět i v zahraničí. Příkladem je nositel Nobelovy ceny za výzkum HIV Luc Montagnier. Ten když si dovolil říci, že čínský virus vznikl uměle nebo byl modifikovaný v laboratoři ve Wuchanu, protože je velmi nepravděpodobné, že by takhle zmutoval sám o osobě, byl okamžitě označený za všechno možné. No dneska víme, že to tak s největší pravděpodobností bylo. Takže to je pro mě obrovským překvapením, jaká propagandistická mašinérie je schopná se rozvinout za takhle krátkou dobu a kam až je schopna to dotáhnout s osočováním lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že si dovolili přemýšlet vlastní hlavou a dojít k jinému názoru, než je ten, který prosazují ty autority, kterým je dopřáváno sluchu.

Jak se ti lidé asi musí cítit, musí to být pro ně obrovský šok, když se z toho společenského postavení ze dne na den zřítí někam na dno, jsou ponižováni a označováni za dezinformátory, tedy jako nedůvěryhodní odborníci. To musí bolet.

Asi to bude do značné míry individuální, řekl bych. Ale pochybuju, že to někomu z těch lidí, kteří odvádějí desítky let poctivou práci a najednou jsou nějakým samozvaným fact checkerem označeni za to či ono, což je následně šířeno nekriticky mediálním světem a ještě se dočkají odsouzení od oficiálních institucí vlastního státu, není líto. To asi nikomu radost neudělá.

Ještě bych se vrátila ke covidu. Na jednu stranu ano, smrt k životu patří, je třeba se s ní vyrovnat. Na druhou stranu, mnoho lidí zemřelo možná zbytečně. Docházelo i k pochybením, která se možná dala předvídat. Měl jste někdy pocit, že některé lidi jste mohl zachránit, kdybychom se připravili lépe? 

Asi bych to rozdělil. Jinak to bylo v počátku té pandemie, na kterou nikdo nebyl připravený. A ten chaos, který nastal, byl asi zákonitý. Tam bych asi neměl nikomu nic za zlé. Ale pak si myslím, že ze strany ministerstva zdravotnictví šlo udělat několik věcí jinak. Ale zase je hrozně snadné být po bitvě generálem. V anesteziologii intenzivní péče se ty změny s pacientem dějí často velmi rychle. Musíte na ně velmi rychle reagovat, protože stav životních funkcí se může dramaticky změnit. My jsme v našem oboru vychováváni k tomu, abychom měli plán A. Když selže plán A, člověk by měl mít plán B a někdy třeba plán C. Zejména, pokud jde o ty rychle se měnící stavy. A já teda vždycky, protože už to dělám hodně dlouho, takže samozřejmě jsem se poučil i z vlastních chyb, aspoň doufám, tak když přemýšlím nad tím, jak řešit nějaký problém medicínsky, a vím, že to bude potřeba řešit rychle, tak se snažím mít plán A, ale taky si uvědomit, že tohle zdaleka nemusí dopadnout tak, jak si představuji. Když se teda nepovede plán A, co budu dělat dál. To si myslím, že tady hodně chybělo. Protože jsme se na jaře, nebo naše vláda se na jaře intenzivně plácala do zad, jak jsme best in covid. A myslím si, že to bylo trošku krátkozraké, když člověk viděl ten vývoj v okolních zemích, tak se dalo předpokládat, že tímhle to pro nás neskončilo. Dalo se čekat, že kapacita intenzivní péče bude vystavená velkému tlaku. Dalo se očekávat, že primární péče bude vystavena velkému tlaku a že bude potřeba nějakého pevnějšího vedení pro praktické lékaře, aby věděli, jak se chovat, jak léčit a tak dál. A myslím si, že nás podzimní vlna zasáhla více nepřipravené, než bylo nezbytně nutné. A od té podzimní vlny do té letošní se toho zase příliš mnoho nezměnilo. Ten postup byl chaotický. Znejistilo to samozřejmě veřejnost, podařilo se rozdělit společnost tím, jak nám postupně různí odborníci a představitelé státu lhali nebo přinejmenším se mýlili, přestože tvrdili, že to tak určitě bude. Pamatujeme si tečku za covidem po dvojím očkování jako jeden z příkladů.

Mohli vědět, že to nebude tečka?

Přinejmenším od samého počátku té pandemie jsou na světě lidé jako  zmíněný nositel Nobelovy ceny profesor Montagnier a další je vynálezce mRNA vakcín doktor Robert Malone ve Spojených státech, kteří jsou vůči tomuto postupu kritičtí. Já nevím, jestli se naplní nejčernější scénáře, které se naplnit můžou, na které oni upozorňují, že nejsou úplně nereálné. Já doufám, že ne. Každopádně se nedá říct, že by od začátku existovala naprostá shoda v tom, co dělat. My jsme se přiklonili k nějaké variantě. Ta byla prosazena jako jediná správná. Diskuze byla prakticky umlčena. Ukázalo se, že to tak úplně není pravda, nebo respektive, že to v řadě ohledů není pravda. Dneska se divíme, že společnost z velké části nevěří oficiálním autoritám. Já se nedivím.

Co se mohlo ještě změnit, zlepšit?

Myslím si, že kdyby se ten čas využil účelněji a byla nějaká snaha, podpora ministerstva dovzdělat nebo alespoň motivovat personál a snažit se rekrutovat sesterský personál do nemocnic, čím jiným než adekvátní odměnou za práci, mohlo být vše jinak. Ono v rámci třeba Fakultní nemocnice Olomouc docházelo k zaškolování dalších lidí, ale bylo to všechno v režii nemocnice. Ale dva roky utekly a ministerstvo tady v tom nic neudělalo.

A co primární péče?

Existuje poměrně dost publikací o tom, že některé léky, které jsou dlouhodobě na trhu, známe jejich bezpečnostní profil, který je dobrý, a u nichž je riziko vedlejších účinků malé, jsou přinejmenším slibné z hlediska včasné léčby covidu-19. Pro mě je překvapením, že existuje tak málo snahy v rámci centrálních orgánů přijít s nějakou včasnou léčbou a vytvořit nějaký včasný protokol léčby, který nemusí být hned dokonalý. Dá se dál adaptovat a zdokonalovat  a dívat se na to, jestli nějaký benefit přináší nebo ne. Sledovat evidenci, která je publikovaná průběžně ve vědeckých časopisech. Ale já nevnímám vůbec žádnou snahu na centrální úrovni toto udělat. Byly zavedeny monoklonální protilátky, jistě, jsou efektivní, ale jsou extrémně drahé a je problém v jejich nasazení v širokém měřítku. Potom i další léky, které jsou teď ve schvalovacím procesu. Jsou to nové léky, se kterými nemáme zatím zkušenost. A pak jsou tu léky, které se zdají být efektivní. Jenomže nejen že nejsou propagovány, ale nejsou ani zmiňovány. Pokud je někdo zmíní, je terčem velmi výrazné kritiky. Tomu úplně nerozumím, protože na jednu stranu jsme ochotni očkovat experimentálními vakcínami, u nichž nemůžeme vědět, jaké jsou jejich střednědobé a dlouhodobé nežádoucí účinky. Dokonce i pokud jde o ty krátkodobé, tak se ten názor neustále upravuje, jak vidíme. A tohle nám nevadí. Na druhou stranu léky, jako je třeba aspirin nebo budesonide, kdyby se daly využít v počátku té nemoci, a jsou dostupné, tak o těch řeč vůbec není. Jako kdyby pro ně žádná evidence o tom, že jsou účinné, neexistovala.

Co za tím může být?

Já si myslím, že k farmaceutickým firmám nelze vzhlížet v tom smyslu, jako by to byli nějací spasitelé a jejich jediným zájmem bylo pomoci nám zvládnout pandemii. Já si myslím, že zájmem farmaceutických firem je vydělávat, na čemž by nebylo nic špatného. Ale jejich motivace hledat řešení pomocí léků, které jsou běžně dostupné, na které už třeba vypršely patenty a které nepřináší žádný výrazný zisk, žádná není. A že ani není možné ji očekávat. Tohle by mělo vzejít odjinud. To by mělo vzejít od lékařů.

Čím to tedy je, že ti lékaři tu hru taky hrají? Jaký důvod by měli mít, protože pochybuji, že všichni lékaři jsou uplaceni, ale proč ten narativ se takhle postavil, že nemá cenu nikoho ničím léčit, dokud není v nemocnici. Nebo proč nikdo nehledá způsob?

Jsou lidé, kteří to dělají, a jsou o tom publikovány vědecké studie. Ale není to součástí té oficiální linie, která se vytyčuje na úrovni CDC, FDA, evropské lékové agentury a podobně. Můj dojem je takový, že cokoliv tyhle orgány řeknou, se  nekriticky přebere. Potom jsme v situaci, kdy vlastně všichni říkají totéž, byť to není založeno na konsenzu lékařů pracujících v České republice v tom či onom oboru, ale vychází to z vyhlášení tady těch společností. Když to potom ještě všechno přeberou i média a jiné názory v lepším případě nejsou propagovány, v horším případě jsou rovnou potlačovány, pak není vůbec jednoduché prosadit do nějakého širšího povědomí jiný přístup. Další věc je, že pokud nějaká národní autorita řekne, že takhle se to léčit nemá, pak je pro lékaře velmi těžké jít proti takovému doporučení, protože pak je velmi snadné dostat se do situace, kdy může být člověk obviněn z nějaké nesprávné léčby nebo ze zanedbání léčby. Tohle by mělo být úkolem ministerstva, aby se vytvořil tým odborníků, který by se zabýval snahou maximálně zlepšit primární péči a najít optimální včasnou léčbu covidu, která by měla přiměřenou šanci na to, snížit riziko těžkého průběhu a smrti covidu, řekněme, třeba o desítky procent.

Takže selhala lékařská komora nebo lékařské odborné společnosti, které by měly takové guidelines tvořit?

Nechci tvrdit, že jsem prohledal celý internet, ale v materiálech, které se mně dostaly do ruky a co jsem přečetl, jsem žádná doporučení z hlediska specifické léčby nenašel. Narazil jsem pouze na doporučení léčit covid jako běžnou virózu. Žádný specifický lék, který by mohl ovlivnit třeba replikaci toho viru nebo rozvoj plicního postižení. Já si úplně nemyslím, že žádný takový lék nemáme, protože jak říkám, existují vědecké práce na toto téma, byť třeba nejsou velké a nejsou multicentrické, randomizované, mezinárodní…  Nicméně nějaký směr naznačují. A já když si položím na misku vah dvě věci, a to buď použít léčivo, o kterém si sice nemůžu být stoprocentně jist, že bude účinné, ale vím, že podle některých studií takový předpoklad existuje, anebo ho nepoužít, pak v situaci, kdy nemám v ruce nic jiného, ho použiji. Zejména pokud vím, že riziko je velmi nízké. Protože víme, že při krátkodobém podání takových léků jsou rizika vedlejších účinků velmi malá. Nerozumím tomu, proč se o tohle nepokusíme. Nejhorší podle mého názoru, co se může stát, když se o to pokusíme, je, že to nebude fungovat, ale nemyslím si, že při správném uvážení a výběru pacientů pacienta tímto  poškodíme. Za normálních okolností bychom si řekli, vyčkáme, uděláme velkou studii, uvidíme, jak to vyjde. Ale tady na to čas není. Je zde zanedbaná snaha covid-19 léčit v té vstupní části, dříve, než se to onemocnění rozvine do těžké formy. Tam si myslím, že bychom měli napnout síly. Měli bychom pečlivě projít evidenci vědeckou, která je dneska k dispozici, a snažit se přijít s návrhem protokolu léčby. Včasné už proto, že pokud přijdou další varianty toho viru, dá se očekávat, že ano, vůbec není jisté, že ta riziková skupina bude nadále alespoň částečně vakcínou chráněna proti těžkému onemocnění.

Říkal jste si často, kdyby se sem tento  člověk dostal dřív, mohl jsem ho  zachránit?

Tohle platí obecně u každého pacienta, který se dostane do těžkého stavu. Čím déle ten těžký stav trvá bez toho, že by  pacient byl léčený, kdyby ničím jiným, tak alespoň podpůrnými prostředky, tím častěji pak dochází například k dehydrataci, protože není schopen adekvátně přijímat potravu, tekutiny a tím rychleji se prohlubuje stav, který působí ta choroba samotná. A pokud se v takové chvíli zasáhne včas, pak samozřejmě životní a další orgánové funkce pacienta jsou v mnohem lepším stavu a tím pádem i šance na zotavení a rychlost toho zotavení je lepší. Týká se to zejména těch starých lidí, kteří mají malé rezervy, tam už ty změny z hlediska selhání orgánových funkcí mohou být často nevratné. Přístup až vám bude nejhůř, zavolejte si sanitku, zejména pokud jde o starší ročníky, nepochybně vedl ke smrti velkého množství lidí.

Celý rozhovor si môžete vypočuť TU.

Autor: Angelika Bazalová

Zdroj: reflex.cz