Ukrajinská banda a vraždy v Kursku – Rostislav Iščenko

Mnohokrát jsem už řekl a napsal, že je hlubokou chybou spojenců i odpůrců Ukrajiny, že s ní zacházejí jako se státem. Státu se podobá jen povrchně, ve skutečnosti je to obyčejná banda.

Banda, která ovládá určité území. Některé bandy během občanské války ovládaly rozsáhlá území o velikosti několika provincií a disponovaly „armádami“ o několika desítkách tisíc bajonetů, obrněnými vlaky, dělostřelectvem a dokonce i letadly. Bylo to víc než Bílá armáda generála Millera na severu, Diterichsova „Zemská krysa“* na Dálném východě nebo armáda sovětského Turkestánu.

Gangsteři mohli vydávat vlastní peníze, mít prapor a hymnu, méně často i jakýsi erb (nějaký druh znaku). Obecně platí, že každá banda má navenek určité vnější znaky státu. Mohla by si vytvořit všechny vnější znaky státu, ale ona je nepotřebuje – je to pro ni zbytečné plýtvání prostředky.

Hlavní rozdíl mezi bandou a státem spočívá v tom, že stát je orientován na výrobu, na zvětšování své zdrojové základny, zatímco banda je orientována na loupeže, na vyžírání své zdrojové základny. Nejdůležitější funkcí pro takovou bandu je funkce násilného potlačování. Vůbec neorganizuje život na ovládaných územích, pouze je více či méně spořádaně vykrádá.

Proto také nejsilnější gangy nakonec prohrávají s nejslabšími státy. Gang vyčerpává zdrojovou základnu regionu, který ho živí, a jak se zdroje zmenšují, gang slábne, rozpadá se a hledá nový živný region. Stát shromažďuje a soustřeďuje své zdroje proti gangu. I když má zpočátku oproti gangu zdroje nižší, časem v nich získá převahu. Jeho síly rostou, zatímco gang slábne.

Proto se prakticky všechny gangy, které dlouhodobě působily proti regulérním státům, spoléhaly na finanční a vojenskou podporu ze zahraničí a často samy odjížděly do zahraničí a odtud pořádaly pravidelné nájezdy na území státu, s nímž právě bojovaly.

To vše, včetně zahraničního financování a vojenské podpory, v důsledku vyčerpání vlastních zdrojů a útěku lidí do zahraničí kvůli úplnému vyčerpání regionu, který bandu živí, vidíme na Ukrajině. Ukrajina je tedy gang – banda, která má všechny vnější znaky státnosti, včetně zahraničního zastoupení, ale nepřestává být bandou.

Pro Ukrajinu jsou charakteristické i takové znaky gangu, jako je nadvláda práva síly nad silou zákona a absolutní emocionalita politiky. Faktem je, že státní politika je pragmatická a řídí se zájmy, zatímco jednání bandy je chaotické a založené na emocích: zachtělo se mi – rozdám, zachtělo se mi – zabiju.

Akce ukrajinských ozbrojených sil a žoldnéřských gangů, které je doprovázely na kurském pohraničí, jsou akcemi bandy, nikoliv armády. Střelba z tanků na evakuující se civilisty, nesmyslné popravy civilistů, veřejné (před kamerami) rabování obchodů a opuštěných domů.

I němečtí generálové během Velké vlastenecké války většinou dbali na to, aby se wehrmacht pokud možno neúčastnil trestných akcí. To bylo doménou SS, Bezpečnostní služby (SD) a jejich podřízených spolupracovníků z řad kolaborantů. Tato „dělba práce“ byla způsobena tím, že účast polních jednotek na trestných akcích decimovala vojska a snižovala jejich bojeschopnost. Kat a voják jsou dvě odlišné profese. Tak se armáda nechová, protože takové akce ponižují a urážejí jak armádu samotnou, tak stát, kterému patří.

Stát někdy organizuje genocidu obyvatelstva určitého území záměrně. Například proto, že státní zájmy vyžadují jeho anexi, ale místní obyvatelstvo se brání a vytváří spoustu problémů. Moderní mezinárodní právo takovou praxi postavilo mimo zákon, ale nemohlo ji zrušit, protože – kdo může hnát vítěze k odpovědnosti?

Genocidu organizuje vítěz. Za tímto účelem se nejprve zabere území a udělá se vše pro to, aby obyvatelstvo netušilo, jaký osud je pro ně přichystán. Pak je „zabavena“ (internována) politická elita a názoroví vůdci – úzká vrstva, jejíž odstranění z aktivního veřejného života nikoho příliš nezajímá. V další fázi jsou posláni do koncentračních táborů nejaktivnější z „obyčejných lidí“ – ti, kdož by byli schopni převzít odpovědnost a vést národ v kritických podmínkách.

A teprve v poslední fázi, když už bylo obyvatelstvo zbaveno potenciálních vůdců a proměněno ve stádo, začnou zahánět lidi do ghett a systematicky je likvidovat.

Ukrajina tak nepostupuje. Vraždy páchané její armádou jsou schvalovány shora, což opakovaně uvádějí zajatci, kteří tvrdí, že jejich velitelé jim nařídili zabíjet civilisty a rabovat. Cílem těchto vražd však není vyklidit území pro přesídlení Ukrajinců nebo je připojit k Ukrajině. Jsou to vraždy, které mají zasít paniku. Spolu s fámami, že ukrajinská armáda je už „skoro v Kursku“ nebo je „již docela v Kursku“, mělo toto zabíjení vyvolat chaotický útěk obyvatelstva z celé pohraniční oblasti. Davy uprchlíků měly zablokovat silnice, narušit logistiku armády a působit co nejtísnivějším dojmem na obyvatele regionů, jimiž měly projíždět ukrajinské kolony.

Státní orgány by potom neřešily válku, musely by věnovat pozornost a péči několika milionům uprchlíků a dalším několika milionům obyvatel pohraničních oblastí, kteří by byli vyděšeni a připraveni kdykoli uprchnout. Ukrajinská vláda si od toho slibovala uspíšení jednání o příznivém míru.

Vraždění v kurské pohraniční oblasti je obyčejný teror. A teror je zbraň slabých. Poté, co si Ukrajina uvědomila, že na bojišti rychle a jednoznačně prohrává, rozhodla se dosáhnout svého cíle terorem. Jedná se o typický banditský postup, který je v mezistátních vztazích zcela nefunkční.

Říká se, že státy s teroristy nevyjednávají. To není pravda; někdy a docela často vyjednávají a dokonce dělají ústupky. Tyto ústupky jsou však dočasné. Co však státy nikdy nedělají – teroristům zásadně neodpouštějí. Jakmile se jim podaří osvobodit rukojmí nebo jakmile je jasné, že teroristé rukojmí nepustí, zahájí operaci na zničení teroristů. Důsledně je vyhledávají a potom zabíjejí. Většina z nich umírá okamžitě, ale někdy trvá jejich dopadení a zničení roky i desetiletí.

Proto státy tak nerady nesou stigma označení „teroristický stát“. Znamená to, že když ne celý svět, tak alespoň nějaká jeho vlivná část postavila stát mimo zákon a chystá se ho zničit.

Celá operace ukrajinských ozbrojených sil v Kurské oblasti je z hlediska metod a organizace čistě banditskou akcí s teroristickými cíli. To znamená, že Ukrajina se změnila z gangsterského státu v teroristickou bandu a oznámila to celému světu.

Plán založený na emocích typu: „Pozabíjíme v Kurské oblasti co nejvíc civilistů, třeba se nás potom Kreml lekne!“ – je z hlediska státu nereálný. Stát může přistoupit na dočasné ústupky (kvůli propuštění rukojmích), ale nikoli na ústupky zásadní, aby mohl teroristy spolehlivě zlikvidovat. Pokud teroristé vznesou zásadní politické požadavky (zahájení války, uzavření míru, odstoupení nebo jmenování ministra atd.), nelze s nimi na takové téma vůbec jednat.

Zabíjení civilistů tedy nemohlo přinést Ukrajině požadovaný výsledek už od samotného počátku. To znamená, že teror byl zbytečný, a dokonce naopak působil na úkor dosažení cílů, které si kyjevský režim stanovil.

Tato zvláštnost – nesmyslnost teroru z hlediska pragmatiky – je také zvláštností bandy. Banda přichází loupit, nikoliv vládnout, a proto ji nezajímá postoj místního obyvatelstva k ní. Žije podle zásady „puška plodí moc“, ve skutečnosti však puška pouze chrání moc před vpády vnějších i vnitřních banditů, moc plodí souhlas lidu s poslušností vůči této moci, uznání jejího práva vládnout. Bez takového uznání nemohli vládnout ani středověcí králové, kteří považovali sílu za základ své moci.

Není možné být silný všude – v každé osadě, v každém domě, v každé rodině, na každém kilometru silnic, jež spojují zemi v jeden celek. Je lepší, když lid moc miluje, je snesitelné, když je mu lhostejná („nevadí mu“), ale když lid moc nenávidí, je odsouzena k zániku. Taková moc zanikne bez jakéhokoli povstání či revoluce, v jejích rukou se stát rozpadne jako shnilé jablko. Všichni bandu nenávidí, protože nic nedává, jenom bere.

Hloupé píárko Ukrajinců, kteří říkali, že „osvobozují Kurskou lidovou republiku“, je hloupé ne proto, že se snažili napodobit názvy lidových republik Donbasu, aniž by si všimli, že vznikly právě proto, aby utekly z Ukrajiny do Ruska, a ne naopak, ale proto, že „osvoboditelé“ udělali a dělají všechno pro to, aby i od nich obyvatelstvo uteklo.

Sami Ukrajinci si stěžují, že v osadách Charkovské oblasti a v DLR, jež opouštějí, se obyvatelstvo skrývá před nucenou evakuací, aby se i se svými osadami přestěhovalo do Ruska. Proukrajinští „čekatelé“ v nových oblastech již dlouho bijí na poplach a křičí, že pokud se tam Ukrajina okamžitě nevrátí, veškeré obyvatelstvo přeběhne do Ruska, protože s jeho příchodem poprvé poznalo, co je to normální státní moc, a proto se již na Ukrajinu vrátit nechce.

Na vlastním území a k vlastnímu obyvatelstvu se nechová ukrajinská armáda o nic lépe než v Kurské oblasti. Jednoduše proto, že je to ozbrojený gang a pro gang je každý člověk, který není jeho součástí, obětí. Proto se Ukrajina vylidnila zejména v těch regionech, které jsou pod vládou Kyjeva.

Proto také není možné, aby vedle Ukrajiny fungoval normální stát, a to jakýkoli. Ta banda nemůže neloupit. Oni z loupeží žijí. Bohatý soused je pro ně cecík. I když je příliš slabá na to, aby souseda zabila a sebrala mu všechen majetek, bude pravidelně krást husy, zapalovat stodoly, mazat hovna na vrata. Obecně platí, že dokud nebude úplně zardoušena, normální život nemá šanci.

Proto musí Ukrajina zmizet.

*****

*“Zemská krysa“ (rusky: Zemskaja rať) byly bílé ozbrojené síly v Amurské oblasti, vytvořené z bělogvardějských jednotek na Dálném východě. Byla založena 23. 7. 1922 výnosem generála M. K. Diterichse. V září 1922 čítala asi 6300 pěšáků a 2700 jezdců. Vojáci byli umístěni ve větších osadách podél Usurijské železnice. 16. října 1922 byla rozprášena.

AUTOR: Rostislav Iščenko

ZDROJ

Překlad: PhDr. Jana Görčöšová/Nová Republika