Ukrajinci utíkají z ČR pod hrozbou vydání armádě

Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví:

Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.

Minulý rozhovor jsme vedli v listopadu 2022, osm měsíců po začátku pokračovací války, kdy ruská vojska okupovala část Ukrajiny. Já té válce říkám pokračovací, protože válka tam ve skutečnosti začala v roce 2014 po Majdanu, kdy byl v Kyjevě svržen legálně zvolený prezident Janukovyč, který se stavěl proti záměru vstupu Ukrajiny do NATO, Rusko obsadilo Krym a nová kyjevská vláda, přestože na východě vládla i jedné třetině rusky obyvatel, zavřela státní školy v ruském jazyce a ruskojazyčnou kulturu vyhnala i z médií, knihoven atd. Tehdy se na východě, pravděpodobně s podporou ruské vlády, utvořily separatistické guerilly, s nimiž kyjevská vláda začala masivně bojovat bez ohledu na civilní oběti. Došlo i k masakrům ruskojazyčných obyvatel, jako byl ten z Oděsy. Vy jste na přelomu 80. a 90. let strávila dětství v ukrajinském ruskojazyčném Doněcku, který se tehdy stal součástí Ukrajiny. Pak jste se s rodiči přestěhovali do Ruska a stali se tak součástí ukrajinské menšiny v Rusku, která tehdy byla třímilionová, ale od začátku této války, po níž následoval masivní exodus Ukrajinců z vlasti (i do Ruska), se zdvojnásobila, takže Ukrajinci jsou dnes nejpočetnější menšinou v Rusku – přibližně každý pětadvacátý ruský občan (včetně vás) je Ukrajinec. Vy jste v novém miléniu přišla studovat do Prahy, kde dnes žijete i s manželem a dětmi. Rodiče máte dosud v Petrohradu, část vaší rodiny žije v Kyjevě a po celé Evropě, přičemž rodiče vaší maminky zůstali v Ruskem zabraném ukrajinském Doněcku. Máte tedy kontakty na obyčejné lidi na obou stranách, na příběhy jejich obyčejných životů, kteří v dnešních doktrinářských médiích tolik chybí.

Vzpomínám si, na tři příhody z vašeho okolí, které jste mi minule vyprávěla. Na doněckého dědečka, který na dotaz vašeho manžela, zda se cítí být Ukrajinec nebo Rus, řekl, že nad takovými blbostmi nikdy nepřemýšlel. Na vaši petrohradskou maminku, která po začátku války prohlásila, že jí to v Rusku přijde, jak za Stalina. A pak na vašeho známého z Doněcku, který si byl krátce po začátku války v Mariupolu vyřizovat pas, ale legitimovali ho příslušníci ukrajinského pluku Azov (jehož zástupci nedávno veřejně vystoupili v Praze a Vilniusu, všechna ostatní evropská města jeho „pořad“ zamítla…), a když v pase viděli, že je z Doněcka, hned na místě ho zastřelili. Bylo mu šestnáct…

Jak se daří vašim příbuzným a známým, rozděleným nejhorší válkou, již Evropa poznala za desítky let, dnes, dva roky od našeho prvního rozhovoru?

Můj doněcký dědeček strašně prožíval příchod ruské administrativy a referendum, jestli se chtějí připojit. Byl pro (protože to pro něj znamenalo konec osmiletého střílení a někdy i bombardování z Kyjeva). Pro nás byl konec přímých útoků taky částečná úleva; těžko jsme tehdy pro prarodiče ve válce, probíhající přímo v Doněcku, na dálku sháněli pečovatele, všichni z regionu utíkali, což je pochopitelné. Dědeček ale krátce potom zemřel na stáří a nemoci, a babička se přestěhovala do Petrohradu k mamince, která se o ni stará. Měli hodně komplikací s nemovitostí, museli několikrát z Petrohradu do Doněcka, na který má blízká fronta pořád vliv, a je tam hrozně špatná administrativa. Naši z toho byli otrávení, bylo to náročné. Díváme se na to jako na současnost jako na jeden velký blázinec, než na události, které něco pozitivně změní k lepšímu, jak nám (každý z jiného pohledu) nynější válečný stav prezentují média v Rusku i na Ukrajině. Maminka se na to dívá pesimisticky, říká, že je to nepořádek a že je to horší a horší. V Rusku i na Ukrajině je to stejné jako v České republice: vše je kvůli válce dražší, a lidé jsou zombováni médii. To je termín, který se nově používá – když už ty strašné zprávy nechcete slyšet a chcete před nimi uniknout, vyskakují na vás stejně všude jako zombie. Dělají z nás páčky (Pozn. TK: Ruský výraz, který znamená balíček cigaret, ale i člověka-balíka.)

A vaši další příbuzní a známí? Je někdo z nich na frontě?

Mému petrohradskému tatínkovi se podařilo frontě vyhnout, protože je už starší a po té vlně, co po ní dle odhadů asi milion Rusů odešlo do zahraničí, další masivní vlny mobilizace už neproběhly. Kyjevský bratranec je naštěstí policajt, počítá se tedy jako mobilizovaný, ale jeho vojenské nasazení je, že hlídá v Kyjevě metro. Jediný, kdo je z širšího okruhu našich známých na frontě – na sociální síti jsem zjistila, že mladší bratr mého spolužáka ze základky šel bojovat a předtím se natočil. Je hrozné vidět, jak se na kameru usmívá, že bojuje a jeho maminka tam říká, že na svého syna je strašně pyšná. Byla jsem tím otřesená – v souvislosti s tím, že u toho města, co ta maminka se synem bydlí, se teď hřbitov několikanásobně rozrostl oproti období ještě před pár měsíci. A leží na něm samí stejně mladí jako tenhle kluk…

Zapomněla jsi říct, na které straně ten kluk tak hrdě bojuje – ale myslím, že je to vlastně jedno.

Myslím si to taky. Ještě bych mohla zmínit, že moje ukrajinská sestřenice z kyjevské části rodiny odešla do zahraničí. Kvůli válce i z ekonomických důvodů, což jde jedno s druhým, protože válka ekonomickou bídu samostatné Ukrajiny jen prohloubila. Sestřenice má dvě ekonomické vysoké školy, ale po dvacetileté práci manažerky na Ukrajině si spočítala svůj plat a důchod jaký bude mít a odešla do Turecka, kde se vdala za bulharského učitele, který v Bulharsku nemohl sehnat práci, protože tam teď už není vůbec nic. Lidí v produktivním věku tam zůstala asi třetina. Manžel sestřenice teď učí v Turecku, ale je to náročné, protože ač Turecko není v žádné válce, střílí se i tam. Jen za minulý rok bylo žáky nebo rodiči žáků zabito šest tureckých učitelů…

Ty s rodinou bydlíš na zvláštním místě – na pražském sídlišti, které dřív patřilo k sovětskému velvyslanectví a po rozpadu SSSR ho zdědilo Rusko. Přestože Rusko a Ukrajina bojují, většinu vašich sousedů na tomto ruském (!) sídlišti tvoří uprchlíci z Ukrajiny…

Je to tak, většinu sousedů tvoří lidé bez ruského pasu. Asi 60 procent obyvatel tu tvoří uprchlíci z Ukrajiny a dále jsou tu lidi z Uzbekistánu, Tádžikistánu a vlastně i ruští občané jsou tu z neruských národů Ruska – ruští Korejci, Tataři…

A nemají ukrajinští uprchlíci s ruským velvyslanectvím nějaké problémy?

(Po této otázce se ke slovu hlásí manžel mé respondentky:) Na to ti odpovím já: Ti s nájemníky problém nemají. Kdo s námi problém má, jsou místní (Pražáci). Nedávno nějaká skupina pražských „aktivistů“ přelezla plot a namalovali na dvůr ukrajinskou vlajku. Z majitelů sídliště to nikdo neřešil, akorát je zatkla a dostali pokutu. Místní nájemníci Ukrajinci si potom stěžovali, co za hlupáka to napadlo namalovat ukrajinskou vlajku na zem, čímž místní Rusy nutili na ni šlápnout a Ukrajince spěchající do práce, ji složitě obcházet. To ale ještě nebylo nic proti tomu, s čím přichází česká státní správa. Nejen, že nám hned po začátku války zavřeli školu, kam chodily naše děti, protože patřila k ruskému velvyslanectví a učitelé z ní byli vedeni jako jeho zaměstnanci a tudíž je vyhostili (za covidu pak jedna učitelka učila naše děti online z Ruska a posléze ze Švédska, kam uprchla). Teď nově přišla zpráva, že administrativa ČR uvažuje na našem sídlišti zavřít vodu, aby „potrestala Rusy za okupaci“. Všichni jsme proti tomu podepsali petici, která zabrala a zapnutá voda nám zůstala. Zatím. Zavírat „Rusům“ vodu na sídlišti, kde šedesát procent nájemníků tvoří uprchlíci z Ukrajiny, to je opravdu nápad hodný stávající fialovské vrchnosti…

V médiích se objevilo číslo 860.000 bojeschopných Ukrajinců, kteří jsou nyní v Evropě. Ukrajinská vláda se je snaží naverbovat s tím, že při konzulátech, které zredukovala, zakládá zvláštní centra, kde ten, kdo si chce nechat obnovit propadlý pas, je zároveň povolán do armády. Některé země (jak jinak než v čele s Českou republikou) uvažují i o explicitnějším vydávání ukrajinských uprchlíků v bojeschopném věku. Jak na to reagují vaši ukrajinští sousedi?

(Odpovídá opět manžel:) Jedni naši přátelé, ukrajinští uprchlíci, tenhle problém s registrací otce rodiny měli, během třech dní oznámili, že jedou pryč, vzali děti, nechali tady ve spěchu i hračky a některé věci, a odjeli do Španělska. Jiná ukrajinská rodina zase odjela do Moldavska…

… což jsou, pokud vím, země, které se k vydávání ukrajinských uprchlíků postavily, zcela jinak, než Česká republika. Exodus tedy pokračuje… Stydím se za to jako Čech i jako člověk, který rád poslouchá protiválečné písničky největší ruské hudební hvězdy přelomu 80. a 90. let Viktora Robertoviče Coje (1962 – 1990). Mimochodem taky příslušníka menšiny sibiřských Korejců, o nichž jste říkali, že jsou zastoupeni na vašem sídlišti. Napadá mě třeba taková písnička Krevní skupina, která kritizovala jatka sovětské války v Afghánistánu. Kdepak bychom dnes slyšeli z médií takovéhle skladby:

„Мой порядковый номер – на рукаве
Пожелай мне удачи в бою, пожелай мне:
Я никому не хочу ставить ногу на грудь.
Но высокая в небе звезда зовет меня в путь…“

(„Své pořadové číslo mám na rukávě
Popřej mi štěstí v boji, popřej ho mně:
Nechci nikomu jako vítěz šlapat na hruď
Hvězdo na cestě, co mě voláš, jen ty mě suď…“)

(Moje respondentka si začne zpívat se mnou, aby se za špatnou intonaci omluvila krásným ruskojazyčným obratem:) Promiň, když jsem se narodila, slon mi šlápl na ucho! Ale víš, co je zajímavé? Coj se dodneška poslouchá v celém bývalém SSSR, v Rusku i na Ukrajině – ale nikde o něm neuslyšíš, že byl proti válce. To je dnes zkrátka asi taky tabu informace…

Tak na jeho počest aspoň pojďme zakončit něčím mírovým…

(Opět mluví manžel:)Víš, co je hezké? My jsme teď byli na výletě v zahraničí, přišli jsme do restaurace a snažili se na číšníka mluvit německy a on po pár minutách řekl: „Pa ruski?“ Neptal se nás, jestli jsme Rusové nebo Ukrajinci, a my jsme se neptali jeho. Nepátrali jsme po tom. Prostě rodáci z jednoho kraje, kteří nepoznají, z jaké strany hranice jsou. Podle obličeje to nepoznáš a na východě Ukrajiny (odkud je drtivá většina uprchlíků) i v jižním Rusku se zase mluví stejným nářečím ruštiny, takže to nepoznáš ani podle řeči. Tak proč po tom pátrat? Uvědomil jsem si to, když nám teď dva sousedi pomáhali se stěhováním skříně, a mně došlo, že vlastně nevím, odkud jsou. Některé sousedy známe už spoustu let, ale na otázku „A z jakého národa vlastně jste?“ za tu dobu nikdy nedošlo. Přesně jako to říkal manželčin dědeček: „Nad takovou blbostí, jestli jsem Rus nebo Ukrajinec, jsem nepřemejšlel…“

Přesně stejně mi odpověděl první uprchlík, kterého jsem u nás v Hradci potkal v trolejbuse asi měsíc po začátku téhle války a zeptal jsem ho, na čí straně je: „Rus nebo Ukrajinec to je mi jedno. Dokud se tam vede válka, tak tam hlavně nechci být…“ Ale! – to příměří, co v Evropě funguje mezi lidmi z toho bojujícího regionu, kteří jsou už válkou unavení a zhnusení, by konečně mohlo dopadnout i na nejvyšší úrovni! 18. července už i ukrajinský prezident Zelenskyj v rozhovoru pro BBC připustil, že by mohl s ruským prezidentem Putinem začít jednat o míru. Slyšeli jste o tom?

(Respondentka-manželka:) Ne, a nesleduju to. Až budou jednat, vyjednají to nějak dobře, tak se to dozvím, zaujmu k tomu stanovisko a třeba se i zaraduju, ale teď nějaké teď prázdné věty z informačních prostředků, co všechno chystají, a jejich prázdné věty, blablabla, mě nezajímají. Jak už říkal manžel, distancování se od politiky je štít jak pro nějaký relativní vnitřní klid, tak pro dobré mezilidské vztahy. U nás v domě se zásadně nebavíme o politických věcech, protože je to sféra, kde by se lehčeji než kdy dřív mohlo narazit, bližního člověka urazit a z minuty na minutu o něj přijít. Osobně se držím takového pravidla, že politika je tu od toho, abychom se hádali, ale úkolem inteligentních, vzdělaných a sociálně zodpovědných lidí naopak je sociální kontakty navazovat a ty zničené obnovovat. Nikoli se zabývat zhoubnou politikou. O což se snažím. V rozhovoru před dvěma lety jsme mluvili o tom, jak se částečně kvůli politice u nás v domě popraly i děti. To bylo první rok, když sem uprchlíci přišli. Od té doby vůbec nic. Dnes už, co vím, na našem sídlišti děti žádné problémy nemají, kamarádí se. A mezi námi dospělými je to taky tak. Máme zla všude kolem už plné zuby, chceme mít dobré vztahy. Jsem pyšná na to, že to funguje a že jsem k tomu přispěla.

ZDROJ: Krajské Listy

AUTOR: Tomáš Koloc