Ukradený informační prostor

Vyjmenovávat, co vše je v dnešní době špatně, by vydalo na mnoho odstavců a mohl by je napsat prakticky kdokoliv. Kam jsme se za posledních několik let dostali, začíná být zjevné už všem. Kde jsme, vidí každý. Ale kudy ze soudobého marasmu ven a odkud začít? O jednom začátku bych věděl.

Spousta lidí se mne ptá, proč všechny ty internetové trolly a vulgární anonymy prostě neignoruji, nebo nedělám radši něco, co mne doopravdy těší, naplňuje a baví. No, rád bych. Velmi. Zájmů mám mnoho. Ale nemohu. A v této době vlastně už ani nechci. To by byla totiž kardinální chyba, a už několikátá v řadě.

Začalo to postupně. Koukali jsme, jak se nám tu, z peněz daňových poplatníků, buduje politický neziskový sektor. A nedělali nic. Nějak se ti mladí přeci živit musí. Koukali jsme na postupnou devalvaci inkluzivního školství, ale nedělali nic. Svět je složitý a nesmíme žáky přetěžovat. Koukali jsme na to, jak se neziskovky propojují s korporacemi a politizují své výrobky i služby. A nenadělali nic. Bylo to normální, soukromá firma na to má právo, založte si vlastní. Koukali jsme, jak se školství postupně zpolitizovalo, až k vyhazovům nepohodlných učitelů v duchu 50. let, a nenadělali nic. Bylo to prý oprávněné, mohli si za to asi sami. Když budeme zticha, třeba nás nechají žít.

Totalita se vrátila

Koukali jsme, jak se vrátila již zcela otevřená cenzura, na sociální sítě a dokonce i weby, a nenadělali nic. Prý nešlo o doslovný příkaz od vlády a nikdo tedy za nic nemůže. Koukáme, jak jsou zde už zase témata, o kterých se nemůže svobodně mluvit. Dvojí metr zákonů a exemplární tresty za verbální zločiny. Výsady i tresty, platící jen někdy a pro někoho, jako by zde už zase byly dvě kasty občanů. A nenaděláme nic, i když se nám doba vysmívá. Prostě se vrátila totalita, oblečená do šatiček mediálního zdání normality, a proto je tak sebejistá a nenapadnutelná.

A o tom to je. Vzali nám totiž informační prostor. Už dávno. A v něm už platí věci jinak. Pojmy znamenají něco jiného a hodnoty byly nahrazeny jinými. A nedá se vůči tomu bojovat jinak, než si jej vzít nazpět. Nebo se o to aspoň pokusit. Nebude to lehké, dohnat ten skluz několika let. Ale je to důležité. Proč? Spousta lidí informace pouze konzumuje a přejímá. Nepřemýšlí o nich. A musí mít k dispozici celé spektrum názorů a pohledů, aby si mohla, byť pasivně, ty správné vybrat. Pokud pluralita v médiích takřka kompletně zanikla, čehož jsme byli svědky nejpozději začátkem března 2022, tato možnost tím zcela zmizela a důsledky se dostavily.

Problém je vždy nutné řešit od příčiny. To znamená tam, kde vzniknul. Ne od konce. A informační prostor jsme ztratili jako jeden z prvních. Všechny ty nehezké věci, co se v posledních letech udály, by se bez vítězství pokrokářů a liberálů na informačním poli pravděpodobně vůbec nestaly. Od zpackané koronavirové patálie, přes vítězství Bidena, vznik a utrpěné vítězství médii opěvované pětikoalice až po eskalaci konfliktu na Ukrajině a následný ekonomický sešup. To nejsou malé důsledky. To je přímo průšvih.

Informační prostor rozhodl

Společnost je už v takovém stupni rozkladu, že když se udála druhá nejhorší masová vražda v dějinách této země, bylo jediným receptem mlčení, a to trvá dodnes. Informační prostor zcela zkolaboval. Přitom ve všech případech stačilo málo, a dopadlo by to všechno jinak. Jazýčkem na vahách byla právě dominance v informačním prostoru. Bez twitterové cenzury Vijáji Gadde by Biden nevyhrál. Bez mediálního antiBabiš kartelu by nám dnes nevládla pětikoalice. A bez mediální válečné propagandy by se na Ukrajině, pod tlakem veřejnosti, už dávno jednalo o míru. Ekonomická a bezpečnostní fiaska vlády by nikdo netutlal, do vyšetřování střelby na Filozofické fakultě by nemuseli vstupovat pánové z FBI a společnost by si ušetřila řadu otázek, na které se dnes už nejen že neodpovídá, ale už se ani nesmí vyslovovat.

Informační prostor rozhodl. A proto si jej beru zpět, i když to dá práci. Musím bojovat s jeho pěšáky, vulgárními anonymními trolly, nectícími žádná pravidla, a tudíž často na jejich pokleslé úrovni. Ale musím. Bojujte také. Všude, kde se dá. Říkejte, co si myslíte, a vyvracejte nehoráznosti, které slyšíte. Nebylo nás vůbec slyšet. Jsme mlčící většina, která se tak dobrovolně stala menšinou. Nechala se ukřičet. Dokud si totiž nevybojujeme zpátky informační prostor, který nám byl ukraden a my z něho cíleně vytěsněni, zcela nedemokraticky, nepluralitně a salámovou metodou, nepohneme zde vůbec ničím. Bude to sisyfovská práce. Problém, o kterém se neví a nemluví, řešit nelze. A tak se o to snažím…

Snažte se taky…

AUTOR: Pavel Cimbál

ZDROJ