Politolog Oskar Krejčí, přímý účastník předávání moci v letech 1989 a 1990, se ve své eseji zamýšlí nad zákonitostmi oněch událostí a politických krizí obecně.
Ráno 18. listopadu 1989 se republika probouzela v šoku: na Národní třídě došlo k masakru, při němž byl zabit student. Šok přerůstal ve zlobu, jejímž prvním výrazem se stala stávka studenů vysokých škol. Studentské stávky samy o sobě režimy příliš neohrožují – ovšem nesmí se k nim přidat média a lidé udržující ekonomiku a stát v provozu. Tento posun od studentů do životodárných struktur společnosti postupoval napřed na vlně emocí živelně, a trochu později i díky organizační práci Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN).
Emoce jsou jeden ze tří hlavních zdrojů politického jednání. V listopadu a prosinci 1989 bylo emotivní a instinktivní politické chování všudypřítomné. Nejednalo se jen o burcující emoce, byl tu i strach. Strach – ona nepříjemná reakce na faktické či zdánlivé nebezpečí vzniklá ještě před věcným vyhodnocením situace. Emoce poháněly či brzdily i ty nejaktivnější, kteří vypadali, že se ničeho nebojí, že neuvažují o tom, co se stane, když zasáhne StB, Lidové milice, armáda. Povzbuzovaly a zdržovaly i ty na druhé straně. Ty, kdo se obávali, že pomsta nastupující opozice bude mít krvavou podobu. Historie nabízela oběma stranám mnoho analogií, které strach činily oprávněným. Michael Kocáb neváhal dát na začátek své knihy Vabank [1], asi nejlepšího svědectví o tehdejších událostech, dokumentární pasáže o sovětském vojenském zásahu proti Pražskému jaru roku 1968; tím čtivost své knihy zbrzdil, ovšem naznačil, co patřilo k podvědomí lidí z disentu.
Všudypřítomný chaos oněch dní emoce ve všech podobách, především strach a nenávist, posiloval. Ani federální vláda, ani komunistická strana (KSČ) jim nedokázaly čelit. To, že se v této situaci podařilo provést změny bez mrtvých a vlastně bez jediného výstřelu se může jevit jako zázrak či náhoda. Nebo jako dohoda hlavních aktérů sametové revoluce předem.
Představa sametové revoluce coby dohodnutého spiknutí vyrůstá ze tří nejdůležitějších zdrojů: rychlost změn, následnost událostí a vyprávění pamětníků. Bleskový průběh sametové revoluce je nesporný. Předání výkonné moci proběhlo v období od zásahu Bezpečnosti na Národní třídě do zvolení Václava Havla prezidentem, tedy během 42 dnů. To je proces, na který v Sovětském svazu bylo zapotřebí několik let. Na první pohled se zdá, že něco takového není možné bez předběžného ujednání. Tuto verzi zdánlivě potvrzují samotné události 17. listopadu. V nich je ale tajuplné pouze to, že záhadný Někdo záměrně přivedl manifestanty do uzavřené pasti na Národní třídě, čímž dal celé akci symbolický význam, předstíral tam zabití studenta – a pak se vytratil. Za zorganizováním této události nic nenásledovalo, žádný krok B. Tajuplný Někdo buď neměl sílu procesy dále řídit, nebo záměrně nechal věcem volný průběh. Prostě o žádném kroku B neuvažoval, nechal zemi jejímu osudu. Vytratil se.
Z hlediska povahy změn, kterými Československo v průběhu sametové revoluce prošlo, vlastně příliš nezáleží na tom, kdo byl onen Někdo a jaké měl záměry. Jeho dějinotvorná síla byla malá. Tehdejším základním urychlovačem dění nebyly události na Národní třídě či nějaká tajuplná dohoda, ale rozpad vůle KSČ obhajovat svoje mocenské postavení; tím se uvolnil prostor, do kterého tak trochu poslepu vnikala opozice. Symbolem bezradnosti KSČ může být, že to byli především komunisté-poslanci Federálního shromáždění, kteří disciplinovaně odhlasovali odstranění článku o vedoucí roli KSČ z Ústavy, a pak za několik dní zvolili Václava Havla prezidentem. Nemluvě o takzvané rekonstrukci zastupitelských sborů, kdy na pokyn Národní fronty, řízené komunisty, převzaly OF a VPN bez voleb kontrolu nad zákonodárnou mocí – což byla neskrývaná kopie umravnění zastupitelských sborů po 21. srpnu 1968. Doba si žádala své: kdyby události 17. listopadu nevyústily v předání moci, došlo by ke změně režimu o měsíc či dva později.
Obraz předběžných dohod federální vlády či KSČ a opozice je více než zpochybněn nepřipraveností OF/VPN vybrat mezi sebou kandidáty na ministry. Do krize po 17. listopadu vstoupila opozice s požadavkem dialogu s vládou; až po 3. prosinci, po ustavení vlády 15:5, jí začal být dialog málo a požadovala moc. Matoucí může být, že OF/VPN vydávaly vládu 15:5 složenou z patnácti komunistů a pěti nekomunistů za podvod. Ve skutečnosti ale předseda federální vlády Ladislav Adamec vyzýval při jednáních představitele opozice řadu dní před ustanovením vlády 15:5, aby dodali vlastní návrhy – ti však nedodali jediné jméno, i když byli o novém složení vlády informováni předem. Důvod byl prostý: opozice se 17. listopadu nechystala na převzetí moci, žádné představy o novém složení vlády neměla. Účelovost útoku OF/VPN na vládu 15:5 je ještě zřejmější z toho, že nová vláda 15:5 představovala nemalý posun směrem k dialogu: nebyl v ní nikdo z předcházejí vlády, kdo vystoupil proti návrhu Ladislava Adamce, v němž vláda požadovala vyšetření neadekvátního zásahu Bezpečnosti na Národní třídě. Určitě bez významu nebyla změna na postu ministra obrany, tedy příchod generála Miroslava Vacka do federální vlády.
Vize dohodnutých příčin je často do historických událostí vkládána dodatečně, a to některými badateli a novináři. Ti hledají „logiku dějin“ a pátrají přitom po dobře vypadajících velkorysých plánech. Jenže skutečnost, že událost B následuje po události A nemusí znamenat, že B je důsledkem A. To, že někdo rok před sametovou revolucí prohlásil, že Václav Havel bude prezidentem, neznamená, že to zařídil. Právě tak zásah Bezpečnosti na Národní třídě nebyl vlastní příčinou změny režimu.
Představu spiknutí mnohdy posilují účastníci tehdejších událostí při svém popisu sametové revoluce. Někteří záměrně kreslí svůj obraz hrdiny – a nejednomu se tyto mýty daří umístit do historické paměti národa. Jiní, obdobně jako zmínění historici a novináři, dokreslují události ve snaze dát jim onu „logiku“. Nezřídka vyvolává u některých účastníků sametové revoluce potřebu dokreslení skutečnost, že jejich podíl na událostech zahrnuje jen malý segment tehdejšího dění. Takové dotváření memoárů je vždy nepřesné, ovšem někdy vedené upřímnou snahou porozumět, ne pěstovat hrdinský mýtus. Jindy se o slovo přihlásí neúmyslné zkreslování vzpomínek založené na zapomínání či špatném pochopení vlastního prožitku. A pak je tu ještě jeden problém: porozumět povaze sametové revoluce vyžaduje vidět nejen to, co se stalo, ale i co se nestalo.
Nelze pochybovat o tom, že na počátku sametové revoluce mohla Státní bezpečnost (StB) malou skupinu disidentů zakládajících Občanské fórum zatknout. Obdobně je zřejmé, že velkým demonstracím by mohla zabránit armáda. Jenže hned po událostech 17. listopadu zazněl z nejvyššího patra StB rozkaz: „Monitorovat, ale nezasahovat!“ Nezasáhly ani armáda, ani Lidové milice, nebyla svolána Rada obrany státu [2]. A protože při hluboké společenské krizi proniká chaos i do silových složek, informace se stále více předávaly po kamarádské linii, podle osobní důvěry, ne služebním postupem. Tuto skutečnost symbolizuje informační, a tedy i politická izolovanost prezidenta během sametové revoluce, kterou popisuje Michal Macháček v knize Gustáv Husák [3]. Není zcela jasné, jak samostatně se o této nečinnosti v Praze rozhodovalo. Jedno však jisté je: o osudu socialismu v Československu bylo rozhodnuto dávno před listopadem 1989 a nezávisle na přáních vedení KSČ, StB nebo armády. Příznačné je, že pokyn nezasahovat měli i zvláštní emisaři z Moskvy, kteří přijeli do Prahy – a dodržování tohoto pokynu bylo striktně vyžadováno například při pokusech ovlivnit složení vlády 15:5.
Dostupné údaje o práci tehdejšího sovětského i amerického velvyslanectví naznačují, že jejich sběr informací se v průběhu sametové revoluce nezměnil: jedni byli téměř výlučně orientováni na stranické a státní struktury, ti druzí na tradiční disent – a oběma zastupitelským úřadům tak chyběly informace o technice probíhajícího předávání moci. Také posílené pokrytí z ostatního zahraničí, a to jak novinářské, tak zpravodajské, se omezilo na sběr informací. Což potvrzuje tezi, že určující pro sametovou revoluci nebylo jedno datum nebo nějaké mocenské centrum. Rozhodující byly geopolitické souvislosti, které ohraničily koridor pro to, čemu se říká „úloha osobnosti v dějinách“. Koridor, který stanovil směrování a omezil množství možných variací konkrétních cest.
V prosinci roku 1984 publikoval Zbigniew Brzezinski, americký guru antisovětismu, v časopise Foreign Affaires stať Budoucnost Jalty [4]. V něm po analýze neúspěšných pokusů některých středoevropských zemí vymanit se ze sovětské sféry vlivu dospěl k názoru, že je nutné postupovat jinak: za pomoci disidentů hrát proti Moskvě simultánku a „ukrást“ skupinu několika zemí najednou. Cílem mělo být rozšířit zónu neutrality rakouského typu. O pět let později ale vypadala střední a východní Evropa úplně jinak: demontáž toho, čemu se říkalo „reálný socialismus“ a „socialistické společenství“ začala v Sovětském svazu. Především proto ve vedení KSČ, jež bylo po desetiletí zvyklé, že důležitá politická rozhodnutí se dělají v Moskvě či jsou v Moskvě konzultována, narůstala výše zmíněná bezradnost a s ní i vnitřní rozpory.
Geopolitická situace vymezila koridor událostí ve střední Evropě. Uvnitř tohoto koridoru se odehrávala konkrétnost sametové revoluce. Československo bylo předposlední z evropských socialistických zemí, v nichž se v roce 1989 měnil režim. Mohlo si vybírat, zda půjde postupně jako Maďarsko či Polsko, rychle jako NDR, po etapách jako Bulharsko, s mrtvými jako Rumunsko…
V pozadí všech těchto zvratů byl prostý fakt, že model socialismu z třicátých let se v ekonomickém i politickém smyslu vyčerpal a romantických vizionářů kvapem ubývalo. Změna byla nutná. Malý stát uprostřed Evropy povahu potřebných zásadních přeměn nemohl určit. Skutečnou změnu mohla přinést jen velmoc, která v konfliktním mezinárodním prostředí ani v případě izolace neztrácí životaschopnost. Mocnosti vybírají směr, jejich malí spojenci nanejvýš způsob, jak se přizpůsobit.
Tvrzení, které vzniklo dodatečně, že tvrdý zásah proti opozici v ČSSR mohl vést ke změně kurzu v Sovětském svazu, nebere v úvahu, že Moskva se již před 17. listopadem zřekla Německé demokratické republiky a Polska, tedy z vojenského hlediska mnohem významnějších států, než bylo Československo. Kreml také nikterak nezměnil svoji politiku tváří v tvář násilí, které provázelo převrat v Rumunsku.
Na východě se už několik let vytrácela velmoc ochotná hájit poválečné rozdělení Evropy. Moskva se nezřekla pouze byrokratického socialismu, ztratila i cit pro zákonitosti mocenské rovnováhy. Michail Gorbačov rozhodně nebyl Teng Siao-pching. Gorbačovovy zmatené reformy, kdy ty politické daleko předbíhaly reformy ekonomické, strhávaly sovětskou společnost stále více do chaosu. Tamní politická elita se snažila zachránit jednak naivním podbízením se Západu, jednak vytvářením podmínek pro přeměnu spravovaných majetků na majetky vlastněné. „Porozumění“ tehdejší moskevské elity pro rozebírání sovětské sféry vlivu následně přerostlo do „porozumění“ pro rozebírání Sovětského svazu samotného.
Události roku 1989, včetně sametové revoluce, byly součástí v dějinách nebývalé imploze supervelmoci, kterou v tehdejší Praze nikdo nemohl předvídat. A nejen v Praze: americký historik John Gaddis v článku Teorie mezinárodní politiky a konec studené války utřídil tehdejší známé badatele věnující se tomuto tématu do několika skupin a analyzoval jejich přístupy a závěry. Výsledek jeho práce je smutným vysvědčením pro společenské vědy: ani jeden člen žádné z těchto skupin nepředvídal onu podobu konce studené války, která nastala. [5]
Při rozhodování v konkrétních sporech během sametové revoluce geopolitický kontext nebyl nikdy probírán. Mezinárodní souvislosti se zúžily na obavu ze zásahu Sovětské armády, což však bylo zcela v rozporu s politickým kurzem, který několik let Moskva praktikovala. Ne každý vnímal tuto „odevzdanost“ Moskvy, nebyla ani předmětem diskuse mezi vládou a opozicí. Pouze v úzkém kruhu při interních diskusích kolem Ladislava Adamce se tyto otázky občas probíraly.
Významnou roli tehdy sehrál Miroslav Pavel, který vykonával funkci tiskového mluvčího federální vlády a později se stal ústředním ředitelem Československé televize. Právě on z vlastní inciativy, ale se souhlasem premiéra, odletěl v květnu 1989 do Moskvy, aby tam sondoval situaci – a vrátil se s přesvědčením, že z východu nelze očekávat žádnou pomoc. Do týmu předsedy vlády patřil tehdy i Václav Soukup, ředitel zahraničního a protokolárního odboru Úřadu předsednictva vlády; významná, byť opomíjená byla i role premiérových poradců Alexeje Ozarčuka a Jaroslava Kořínka. O tom, že premiér blížící se krizi předjímal, svědčí skutečnost, že v létě 1989, den po návratu z dovolené v Sovětském svazu nařídil jednomu ze svých poradců vypracovat dva návrhy: jak odstranit z Ústavy článek o vedoucí roli KSČ a jak se zbavit Poučení z krizového vývoje, základního normalizačního dokumentu.
Při změnách ve střední Evropě roku 1989 na národních zvláštnostech nezáleželo, protože byly uvězněny mezi danými mantinely. Nešlo o předem stanovenou strategii. To se jen v určité době připojili k dokončování mocenský změn ti, kdo uviděli příležitost a měli kapitál. Kapitál neznamenal jen přístup k penězům, ale také známosti otevírající cestu k privatizačním nabídkám i bankách a k novým kariérám. Tak se postupně nejdůležitějším cílem změn stal washingtonský konsensus: omezení státních zásahů do ekonomiky, co nejširší privatizace, podřízení se Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. To vše od Aše až po Vladivostok. Tak do Československa vtrhl kapitalismus, který vrátil Zlínu jeho původní název a zlikvidoval tamní výrobu bot. Jako bouře se v „divokých devadesátých“ přihnala sociální diferenciace, která nebyla vystavěna na pracovních zásluhách. A tomu všemu přizvukovala veřejnoprávní média, která vysvětlila svým informačním poddaným, že tak a jedině tak je to správně.
Za mistrovský akt transformace v Československu lze pokládat privatizaci novin skupinami redaktorů a zaměstnanců. Ta proběhla dřív, než vstoupily v platnost zákony o privatizaci. A nejen to. Vše začalo v deníku Mladá fronta, který patřil Socialistickému svazu mládeže (SSM). Privatizace se odehrála v době, kdy platilo jak zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění, jež mimo jiné uvalilo moratorium na manipulaci s majetkem SSM, tak i ústavní zákon o navrácení tohoto majetku lidu. Za privatizací Mladé fronty následovaly další noviny, včetně komunistického Rudého práva. Privatizace novin změnila životní podmínky nejviditelnějších ideových strážců minulého režimu, přičemž změna majetkových poměrů u většiny z nich znamenala změnu světového názoru. Soukromé vlastnictví novin bylo následně vyhlášeno za základ – ne-li samu esenci – svobody slova.
Pro malé státy ve střední Evropě žádné alternativní geopolitické koridory neexistovaly. Snahy nalézt vlastní podobu národního kapitalismu, jak se o to pokusilo například Slovensko, skončily prohrou. Až tehdy, po porážce Vladimíra Mečiara, se v podmínkách globální hegemonie USA zrodil model takzvané barevné revoluce – úpravy či změny režimu pomocí převratu, kdy připravené kádry opozice neusilují o dialog, ale přímo o moc, kdy tlak ulice je provázán s tlakem médií a neskrývanou pomocí ze zahraničí. Současné rozmělňování hegemonie USA a nástup multipolárního uspořádání světa podmínky pro barevné revoluce výrazně komplikuje. Z toho všeho je zřejmé, že sametová revoluce v Československu nebyla barevnou revolucí.
Existence koridoru nikterak nesnižovala ostrost zápasu o výběr konkrétní cesty. Téměř po celé období předávaní moci však nebylo možné vyloučit nadměrnou iniciativu některé ze složek sovětské nebo československé armády či Bezpečnosti. Proto probíhající zápas vyžadoval, a to zvláště v prvních dvou týdnech, odvahu, byl plný riskantních činů; to se týká jak jednotlivců, tak malých skupin, ale i manifestantů. Později odvahu vyžadovalo a stále vyžaduje zůstat věrný ideálům socialismu.
Zmatek byl během sametové revoluce patrný na každém kroku. Ani vláda, ani opozice nebyly připraveny na dialog, natož na předávání moci. Jan Urban – disident, který po Václavu Havlovi a Petru Pithartovi převzal roli mluvčího OF – ve své studii Revoluce, která spáchala sebevraždu [6] plasticky popisuje nepřipravenost vedení opozice na probíhající změny. Tato kádrová vyprahlost otevřela cestu pracovníkům Prognostického ústavu, kteří několik měsíců před 17. listopadem podepisovali při komplexním hodnocení věrnost marxismu-leninismu, a několik měsíců po zásahu Bezpečnosti na Národní třídě dláždili cestu Československa k washingtonskému konsensu. Zmatek ve vládních strukturách se od toho opozičního lišil tím, že rozhodovala menší skupina a mnozí z členů vlády i většina úředníků nadále ctili hierarchii. Dá se říci, že vyčkávali, co řekne premiér, aby jej následovali. Ať již bude premiérem kdokoliv.
Chaos v době krize je zákonitý, je jejím neoddělitelným rysem. Promyšlená rozhodnutí všude doprovázely nečekané události, náhody a chyby při realizaci původních záměrů. Omylů při hodnocení situace i výběru dalšího postupu se dopouštěli aktéři z obou stran barikády. I kdyby existovaly nějaké dohody o předání moci, v nastalém zmatku by je nikdo nedokázal prosadit. Porozumět situaci vyžadovalo zahodit včerejší plány a soustředit se na dnešek – kdo by přitom dokázal myslet na to, co bude za dva dny?
Byť byly po celou dobu sametové revoluce emoce všudypřítomné, jejich role při rozhodování kolísala. O slovo se hlásil rozum, věcný propočet sil a možností. Rozum to ale má v krizových situacích těžké: někdy je pro věcnou analýzu k dispozici málo informací o záměrech protivníků i spojenců, jindy je naopak informací nadbytek, přičemž ty důležité jsou skryty pod balastem. Navíc stres doprovázející každou krizi narušuje nejen přesnost vnímání, ale též krátkodobou i dlouhodobou paměť. A to vše zastřešuje nedostatek času, který je tak potřebný ke zformulování a vyhodnocení alternativ. A pak je tu ještě jeden zásadní problém: rozum vstupuje do politiky ve dvou, nezřídka protikladných, podobách. Jednu z těchto podob by bylo možné označit jako sociální či humanistický racionalismus, druhou pak jako sebestředný či sobecký racionalismus. [7]
Sociální racionalismus sleduje v souladu s obecnými mravními principy zájmy vyššího, nadosobního celku – lidstva, planety Země… A potlačuje u aktérů, alespoň načas, vlastní ambice. V době sametové revoluce humanisticky orientovaný racionalismus hledal takovou cestu z krize, která je co nejrychlejší, a zároveň nejméně bolestivá. Takovýto racionalismus představovala především iniciativa MOST, tedy Michael Kocáb a Michal Horáček. Iniciativa MOST prorážela zeď tam, kde chyběly otevřené dveře; prozíravě vytvořili spojení mezi opozicí a federální vládou ještě předtím, než sametová revoluce začala. Po 17. listopadu se ukázalo, že iniciativa MOST je jedinou funkční spojnicí mezi opozicí a vládou.
Michael Kocáb a Michal Horáček byli první a v nejdramatičtějších chvílích sametové revoluce jediní, kdo dokázali jednat: navázali kontakt, připravovali schůzky, když bylo třeba, uklidňovali napjatou situaci. Vždy byli chápáni jako součást opozice, přesto měli při plnění své iniciativy důvěru druhé strany. Jan Urban v této souvislosti hovoří o strategické důležitosti iniciativy MOST. Až pak, když se rozsvítily reflektory a začaly bzučet televizní kamery, zjevili se další účastníci jednání, z nichž posléze novináři a historici vyrobili hrdiny.
Někdy se říká, že iniciativa MOST není nic světoborného, protože moc ležela na ulici a v Čechách se vždy moc předává poklidným způsobem. A že Kocáb s Horáčkem prostě podceňovali riziko. Ovšem existuje řada příčin, proč nikdo jiný ležící moc nezvedl. Třeba bylo důvodem, že někoho strach brzdí, jiného popohání. Navíc každý jinak cítí osobní odpovědnost. Lidé také mají odlišnou politickou představivost. A talent vidět onu žádoucí úzkou cestu v geopoliticky předurčeném, ale zároveň přespříliš širokém koridoru. Ať tak či onak, každý zdánlivě poklidný, přesněji nekrvavý či málo krvavý charakter změny režimu musí někdo odpracovat.
Po sametové revoluci panuje na Pražském hradě čtvrtý prezident. Každý z nich rozhazoval a rozhazuje hrsti státních vyznamenání. Ani jeden z nich si nevzpomněl na manažery sametové revoluce, na Michaela Kocába, Michala Horáčka, na Jana Urbana. Neznalost? Žárlivost? Možná i tyto tři měl na mysli Niccolò Machiavelli, když ve svém Vladaři napsal: „Ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob. Neboť mu pomohl buď důmyslem, nebo vojenskou silou, a obě tyto věci jsou novému držiteli moci podezřelé“ [8]. Pro smíření s nevděčnou politikou se oni tři protagonisté sametové revoluce mohou utěšovat tím, že Robespierre a Saint-Just, ale i mnozí další z rodičů nejrůznějších revolucí, dopadli hůř.
Základem politického systému v minulém režimu byla vedoucí role komunistické strany. To mimo jiné znamenalo, že silové struktury byly podřízeny vedení KSČ a za jejich každodenní provoz odpovídalo příslušné oddělení aparátu Ústředního výboru KSČ – ne federální vláda. Také o složení vlády samotné a o hlavních kádrech na Úřadu předsednictva vlády se rozhodovalo na druhém břehu Vltavy, ve vedení KSČ. A tak na počátku sametové revoluce se v Československu vyprofilovala tři mocenská centra: vedení KSČ, federální vláda a OF/VPN. Přesun moci pak postupoval v několika etapách.
První změna měla podobu emancipace federální vlády, její odtržení od vedení KSČ. Týden po zásahu Bezpečnosti na Národní třídě Ladislav Adamec odešel z předsednictva ÚV KSČ a odmítl se tam vrátit i po změně vedení KSČ – a přesto zůstal předsedou vlády. Tato situace manifestovala přesun ohniska moci. Komunistická strana se nejen vzdala moci, ale díky malé osobní autoritě členů nového vedení rychle ztratila i vliv. V zemi zůstala jen dvě mocenská centra: federální vláda a OF/VPN.
Přesun faktické moci na federální vládu znamenal zásadní systémovou změnu režimu, proběhl ve dvou fázích. První fáze trvala až do zmíněného sestavení vlády 15:5. To už představitelé OF/VPN po setkání s novým vedoucím představitelem KSČ dne 6. prosince viděli, že vedení komunistické strany není mocenským centrem. A tak svoji, teď již cílenou ofenzivu zaměřili na federální vládu. Tento z hlediska mocenského boje logický tah nevyplýval z žádného dřívějšího strategického rozmyslu: byl výsledkem dílčích změn probíhajících v chaotické době, otevření okna příležitosti. V té době už měly centrály OF/VPN kontrolu nad davovými emocemi, zatímco vláda a vedení KSČ své aktivity uzavřely v kuloárech a kancelářích.
Tlak z OF/VPN ustal až po abdikaci Ladislava Adamce, přesněji po 10. prosinci, kdy vznikla vláda národního porozumění pod vedením Mariána Čalfy, kde již KSČ neměla většinové zastoupení. Při charakteristice výběru cesty uvnitř daného koridoru změn nelze zapomenout, že rozhodnutí prezidenta vybrat za premiéra Mariána Čalfu, a ne spolu s ním navrženého Miroslava Pavla, významným způsobem ovlivnilo běh událostí. Další posun nastal po zvolení Václava Havla prezidentem, po němž Havel začal ignorovat vedení OF, a Čalfovu vládu přijal jako partnera.
Dodnes budí údiv, jak po statisících odhazovali členové komunistické strany své legitimace. S jakou lehkostí se jich zbavovali i ministři a nejvyšší státní úředníci, kteří během takzvané normalizace prošli úspěšně mnoha kádrovými pohovory. Nejednalo se ale o žádný nemravný národní rys: obdobný jev bylo možné zaznamenat ve všech východoevropských socialistických zemích, včetně Sovětského svazu. Do hry vstoupil třetí z motivů politického chování: sebestředný či egoistický racionalismus.
Většina lidí vnímá politiku jako zvláštní přírodní prostředí, v němž musí žít a které nemůže ovlivnit. Své politické postoje nepřizpůsobují náboženské či ideologické vizi, ale tomuto prostředí. Navíc zmíněná politická proměna probíhala pomaleji, než se jeví na první pohled, začala před sametovou revolucí. Tehdy tajné výzkumy veřejného mínění hlásily, že například v květnu 1989 nedůvěru ke svému vedení vyjádřilo 57 % členů a 52 % funkcionářů KSČ. A veřejnost si povětšině přála, zjednodušeně řečeno, něco jako „konzumní socialismus“; tak ovšem neměl vypadat socialistický člověk, o kterém mluvily dokumenty KSČ.
Lidé většinou prohlašují za svou tu politickou a hodnotovou orientaci, která nejlépe vyhovuje jejich představám o osobních životních cílech. Sebestředná racionalita věcně vyhodnocuje situaci, výběr cílů i prostředků, ale řídí jednání a chování jednotlivců s ohledem na jejich soukromé zájmy. Tento racionalismus nevede v politickém prostředí lidi pomocí kompasu mířícímu přes překážky k nějakému ideologickému cíli, ale pomocí radaru jim pomáhá vyhýbat se překážkám. To, že často své postoje prohlašují za snahu dosáhnout spravedlnosti, a že tomu dokonce někdy i věří, je projev racionalizace – zdůvodňování svého egocentrismu způsobem, jenž zdánlivě koresponduje s morálkou. Tento přístup chrání jejich psychický komfort. Chtít od většiny lidí jiný způsob přizpůsobování se situaci, když necítí možnost ovlivnit změnu politického či sociálního systému, není příliš rozumné.
Během sametové revoluce bylo možné potkat lidi, které vedly jejich emoce, lidi, kteří se řídili humanistickým racionalismem, ale také lidi, které ovládl egoistický racionalismus. Byli na ulici, v kuloárech i v jednacích síních. Asi nejčastější byl výskyt lidí, u nichž se tato trojí motivace namíchala. Zkušenost říká, že se ve vládě a jejím úřednickém okolí většina aktérů řídila především vlastním odhadem, jak zítra přežít ony zmatky – úvahy o záchraně socialismu jim byly vzdáleny. Chránili především osobní, případně rodinné zájmy, někdy ovšem skryté v jevech, jako je stranické sobectví či šovinismus. V době krizí je chování takových lidí předvídatelné, ovšem emoce mohou posilovat neurčitost v jejich reakci.
Jakmile v závěrečné fázi předávání moci klesal význam emocí, docházelo k posilování role pragmatiků – těch, kteří se na obou stranách barikády do sametové revoluce zapojili, když už bylo zřejmé, kdo vyhraje. Role romantiků z první vlny se úměrně tomu snižovala. Iniciativa MOST ztrácela význam a rychle se měnila na vzpomínku několika lidí, kteří mezi sebou ztratili spojení. Na druhé straně růst vlivu pragmatiků spolu s existencí geopolitického koridoru zamezily tomu, že neuspěly návrhy řešení pinochetovského typu. Nezvítězily v žádné postsocialistické zemi, ani v Rumunsku po popravě prezidenta, ani v Rusku po pokusu násilně svrhnout prezidenta. Dodnes ovšem mrazí při představě, že by v situaci nepřipravenosti kádrů OF/VPN moc převzalo „revoluční direktorium“ vybrané těmito občanskými iniciativami.
Úměrně tomu, jak se riziko snižovalo, sebestředný egoismus nabýval na odvaze. Zvýšila se také jeho efektivita, protože ve stabilizující se situaci narůstala pravděpodobnost plnění recipročních, vzájemně výhodných dohod. Až v této fázi – po sérii ostrých konfliktů, jež vedly ke dvojí proměně ve složení federální vlády a dvojí změně ve vedení KSČ – nastoupila koncovka předávání výkonné moci: v OF se prosadila myšlenka, že je správné kandidovat na prezidenta Václava Havla; o několik dní později pak nezávisle na OF dospěli i na vládě k přesvědčení, že tato kandidatura je nutná; ve vedení KSČ, v jehož čele už stál Ladislav Adamec, zvítězil názor, že je vhodné, aby byl Václav Havel načas prezidentem. Až poté se zrodila dohoda o rekonstrukci zastupitelských sborů. Takováto ujednání nemohla vzniknout v předcházejících chaotických etapách sametové revoluce a už vůbec ne před 17. listopadem, přesto jejich existence utvrzuje některé komentátory v přesvědčení, že se vše dělo podle předem stanoveného plánu.
Při hodnocení rostoucí role sebestředného racionalismu nelze přecenit význam vzorů. Dalo by se říci, že právě viditelní vládní činitelé a vyšší funkcionáři státní správy udávali rychlost rozkladu KSČ a celé Národní fronty. Z druhé strany barikády Jan Urban v citované studii popisuje, jak se Václav Havel po zvolení prezidentem změnil z člověka, jenž dokázal „hodiny naslouchat diskuzi, nasávat a srovnávat argumenty a přístupy, aby nakonec v několika větách formuloval stanovisko přijatelné pro všechny“, v člověka, který „měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl“. Každý, kdo pobyl nějaký čas v politickém prostředí, ví, že jde o proměnu, kterou projde většina lidí po ochutnání drogy zvané MOC. Jen vzácné výjimky odolají. Je pozoruhodné, jak ti, kdo vstoupili do velké politiky s požadavkem dialogu, po převzetí moci dialog s poraženými odmítají, a ještě třicet pět let po sametové revoluci vymýšlejí tresty pro poražené. Mezi někdejšími slavnými hlasateli pravdy a lásky se nenašel jediný, kdo by usiloval o národní usmíření. Humanistická racionalita je vždy a všude vzácný zjev.
***
Chronologie důležitých událostí může ukazovat sametovou revoluci jako logický, rozumem řízený postup. Ve skutečnosti je historie sametové revoluce množinou dílčích kroků, z nichž jen některé byly řízeny rozumem, přičemž ty neúspěšné jsou méně vidět. Průběh konfliktu byl vektorem stvořeným odlišně mířícími záměrnými i nahodilými tlaky. Vítězství opozice bylo výsledkem jednání pomocí zkoušek a omylů uvnitř geopolitikou daného koridoru, který téměř nikdo nevnímal. Hektický běh událostí v průběhu sametové revoluce měnil včerejšek na vzdálenou minulost, protože každý nový den se vyznačoval jiným – rozkolísaným – poměrem sil mezi vedením KSČ, federální vládou a opozicí. Právě vývoj poměru sil určoval, které ze zmíněných kroků opozice či vlády budou úspěšné. V tomto chaosu aktéři v rozhodujících hodinách a dnech nejednali podle předem stanoveného plánu nebo pokynů tajných centrál, ale pomocí improvizovaných krátkodobých a dílčích dohod. Motivy aktérů byly směsicí emocí, sebestředného racionalismu a humanistického racionalismu – přičemž lidí, kteří při závažných rozhodnutích upřednostňovali obecný zájem, bylo málo. To, že se podařilo vyhnout velkým tragédiím, je zásluha několika lidí především z iniciativy MOST a Ladislava Adamce. Ti dokázali, byť třeba jen na krátký čas, zkrotit vlastní emoce a osobní zájmy. Své jednání podřídili požadavku uklidnit společnost – což vyžadovalo urychleně provést dramatické, ale nevyhnutelné změny bez hrozícího krveprolití.
Poznámky:
[1] KOCÁB, Michael: Vabank. 1989–1991. Sametová revoluce. Odsun sovětských vojsk. Praha: Euromedia Group, 2019.
[2] PILNÝ, Pavel; JAKEŠ, Miloš: Příběh komunisty. Praha: Česká citadela, 2019.
[3] MACHÁČEK, Michal: Gustáv Husák. Praha: Vyšehrad, 2017.
[4] BRZEZINSKI, Zbigniew: The Future of Yalta. In: Foreign Affairs, Winter 1984/85.
[5] GADDIS, John: International Relations Theory and the End of the Cold War. In: International Security, 17(3), 1992/3.
[6] URBAN, Jan: Revoluce, která spáchala sebevraždu. In: České průšvihy 1989–2014. Líšnice: HlidaciPes.org; Ústav nezávislé žurnalistiky, 2024.
[7] CHUNG, Dingyu: Evolutionary Origin of Politics and Political Evolution: Neuropolitics. In: Journal of Behavioral and Brain Science, 2018/8.
[8] MACHIAVELLI, Niccolò: Vladař. Praha: Odeon, 1969, s. 22.
Zdroj: casopisargument.cz
Predseda Národnej koalície Rudolf Huliak sa zúčastnil konferencie V4 vo Varšave, kde boli všetci predsedovia…
Pred dvomi dňami sme v redakcii HD uverejnili text s titulokm “Zaujímal ich môj odpadkový kôš,”…
Rýchly "prelet" nad statusmi opozičných politikov dňa 17.novembra 2024! Kolíková má novú zbraň hromadného ničenia.…
Politológ z univerzity v kanadskej Ottawe, Ivan Katchanovski, ktorý sa narodil na Ukrajine, prezradil, že…
O preverovaní prinajmenej neštandardných vzťahov medzi šéfkou Európskej komisie Leyenovou a predstaviteľmi farma firmy Pfizer…
Na dobýjaní Pokrovska armádou Ruskej federácie sa účinne podieľajú americké tanky a bojové vozidlá pechoty. Ruská armáda…