Slovanská tradice (3) – Vztahy

Každý společenský živočich se v okamžiku narození vybavuje určitými základními společenskými výsadami (právy). Dostává se mu výživy, výchovy a ochrany a předpokládá se, že až dospěje, zapojí se dle svých možností do společenského života svého společenství. A to dokonce i tehdy, pokud se z povahy společenství bude uplatňovat v jiných společenstvích (například lvi – kde mladí samci opouštějí rodnou smečku a hledají si jinou).

Stejné to je i u lidské společnosti. Občina zajišťuje život všech svých členů a naopak všichni její členové jsou povinni v rozsahu svých možností se na práce občiny podílet.

Základem tradiční společnosti je široký soubor vztahů. Tyto vztahy jsou odstupňované, různorodé a u společenského tvora velmi rozsáhlé. Můžeme začít vztahy uvnitř rodiny, širší rodiny, občiny, celé země a podobně musíme uvažovat i (oboustranné) vztahy k jiným společenstvům (nejen lidí). Další skupinou jsou vztahy související s vědomím svého bytí v toku času – od svých předků, od nichž přebíráme tento svět, ke svým potomkům, jimž jej zase předáváme. Zodpovědnost jedince je tak postavena jako zodpovědnost vůči svému společenství, prostředí, předkům i potomkům. Rozhodování jedince je vázáno souborem obecně platných pravidel. Tato pravidla nelze striktně popsat, protože za různých podmínek vystupují různé ‚úhly pohledu‘, a podle toho váhu získávají různá omezení a různá řešení (toto asi z dnešních liberálně vzdělaných lidí nejsnadněji pochopí ti, kdo řešili diferenciální rovnice – to jsou velké změny ve výsledných řešeních souvisejících se změnami počátečních a okrajových podmínek). Ve společnosti má velký význam služba, povinnost, láska, péče i nátlak (zatímco trh představuje okrajovou společenskou záležitost). Každý jedinec plní celou řadu společenských funkcí (manžel, otec, pracovník, člověk s rozhodovací pravomocí, člověk se svými zájmy, ale také člověk poskytující první pomoc,…) a právě jejich soubor udává společenské postavení každého jedince. Základním prvkem společenství je rodina a následkem toho má stát paternalistické rysy (povahu ‚otce‘). Spravedlnost je základním činitelem opravňujícím výkon moci. Společenské postavení člověka určuje rozsah povinností a závazků, které nabyl, což v trochu jiném vyjádření je rozsah propojení se společenstvím.

Bohatství vztahů – které v průběhu zrání musí člověk pochopit – určují také bohatství myšlenek společenství i samotného člověka. Nejvyšší hodnotou potom je vědomí jednoty Všehomíra a zodpovědnost za svoje skutky právě před celým Všehomírem (Bohem) – a v užším smyslu před občinou a rodinou.

Univerzálně platnému souboru pravidel zvanému ‚mravní zákon‘ se členové společnosti podřizují a podle něho jednají. Toto je vlastně základní mechanizmus ovládání společnosti. Ve společnosti každý jedinec vykonává řadu povinností, aniž by mu z toho plynul nějaký bezprostřední přínos. Ani tyto povinnosti nejsou stanoveny nijak striktně, běžné jsou možnosti volby. Na druhé straně společnost přináší svým členům řadu výhod, které nepodléhají nějakým úhradám (přesněji zbožně-peněžní vztahy jsou podobně, jako trh, společensky okrajovou záležitostí). Takovou základní výhodou, vyplývající ze samotné povahy společenství, je určitá forma ochrany a jistého společenského zajištění, vztahujícího se na všechny členy, tedy i rodinné příslušníky. Podle svých možností společenství samozřejmě poskytuje i další (neplacené) služby, obvykle se jedná o vzdělání a zdravotnictví. Velkou sílu společnosti dávají obecné ideje společného díla, naopak elitářství ji rozbíjí.

Čelo-věk

Podle všeho Rasénové (dnes Slované) si docela libovali ve zkratkových slovech. Jedním z nich je i dnešní naše slovo ‚člověk‘. Utvořily jej dvě slova – čelo (zřejmě vědomí) a věk (zřejmě čas se společenskými souvislostmi). Toto označení tedy znamenalo vědomého jedince umístěného v čase a prostoru – je to tedy zase projev ideálu. Mimoto zřejmě toto není jen prosté slovo, ale v podstatě vyjádření základních právních vztahů. Pojem člověk se vztahuje k dospělému a plnoprávnému členu lidského společenství (ve středověku byl zaveden institut ‚slibu člověčenství‘, kterým se člověk zapojoval do občiny – a zřejmě právě tímto slibem také nabýval práva). Všimněte si, že bohatství člověka, jako společenského tvora, je bohatstvím jeho společenských vztahů. To je to, jak do sebe přijímáme jiné lidi a sami se stáváme částí dalších. Vzhledem ke společenské povaze člověka je toto ‚přirozený‘ stav.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že naše současné výdobytky duchovní i hmotné kultury jsou společným dílem celých pokolení našich předků Odtud pochází v mravním zákoně založená naše povinnost úcty k nim. Podobně, my sami jsme (mravním zákonem) zavázáni předat toto bohatství našim potomkům.

Občina

Nejzákladnější funkcí každého živého společenství je ‚zachování rodu‘. Samotné zachování a obnovu rodu zajišťuje (v lidské kultuře) rodina. Ale společenští tvorové se zapojují do širších společenstev (stáda, hejna, smečky atd.), které usnadňují přežití společnosti. U lidí se toto společenství nazývá občina.

Občina je tvořena skupinou rodin a zahrnuje určitý prostor (mir), na kterém občina hospodaří a z výnosů tohoto hospodaření žije. Mimoto občina musí zajišťovat další funkce, bez nichž by nemohla přežít – bezpečnost, řešení sporů, zdravotní pomoc a vzdělání. Z těchto důvodů již musí uplatňovat určitý soubor pravidel a vytvořit určitý rozhodovací orgán a výkonný aparát.

Dnes nejlepší a nám nejbližší popisy slovanské občiny (ruské vesnice 19. století) uvádí ve svých Dopisech z vesnice A. N. Engelgardt. Občina má určité úkoly. Je třeba rozdělit polnosti, zorganizovat zemědělské práce, vyúčtovat daně a další platby a řešit svoje vnitřní záležitosti (bezpečnost, pořádek, vzdělávání, zdravotnictví). K tomu se schází celá obec, přesněji představitelé rodin na obecním sněmu. Sněm se snaží dosáhnout všeobecné shody zájmů – jde o uplatnění kopného práva. Jak píše A. N. Engelgardt, jednání takovéhoto sněmu je jakoby zmatené, ale jediným přijatelným výsledkem je řešení, na němž se shodnou všichni zúčastnění. Závěrečným rituálem je hlasování, které však není nástrojem výběru řešení (to se již vybralo), ale všeobecným stvrzením dosažené shody.

Zatímní moje zjištění ukazují, že právo zúčastnit se občinového sněmu se zakládá vlastní rodinou (kterou na sněmu zastupuji) a převzetím určitých společenských povinností (vedení hospodářství, nebo vojenská služba).

Ve větších společnostech již není možné uvažovat o přímé účasti zástupců všech rodin. V tomto případě se svolává zemský sněm, do něhož příslušné obecní sněmy vybírají své zástupce, kteří na jednání sněmu zastupují své občiny v plném smyslu těchto slov. To znamená, že jejich povinností není řídit se vlastním svědomím (přesněji řečeno vlastními zájmy), ale jednat v zájmu celých svých občin.

Liberální společnost

Svého času lidé, u nichž se sešlo větší hmotné bohatství, obvykle kupci obchodující na velké vzdálenosti (přes moře), začali mít snahu toto bohatství zneužít podle svých představ (museli se vyvázat ze společenských povinností a závazků). Proto podpořili společenská studia zaměřená tímto směrem. Právě jejich úsilím vznikl liberalizmus jako ideologie.

Tím, že se bohatí lidé zbavili odpovědnosti a povinností, změnila se povaha celé organizace společnosti. Stát, jako aparát přestal dbát na blaho svých členů, ale začal se věnovat pouze ‚dodržování pravidel‘ (a jejich vytváření). Pevně stanovená psaná pravidla předurčila přednost formálního práva před spravedlností. Právě toto zajišťuje ‚právo‘ bohatých (vybavených nástroji na uplatnění práva) na jejich bohatství a chrání je před chudými. Stát přestal být ‚otcem‘ a stal se ‚hlídačem‘. Ještě větší změny nastaly na nižších úrovni společnosti. Celá společnost se ‚rozdělila‘ na jedince a každý z nich se vybavil ‚jednotkovou‘ mocí, kterou může uplatňovat ve volbách. Tím však jeho možnosti ovlivňovat ‚obecné dobré‘ skončily a tím také skončilo ‚obecné dobré‘ jako takové.

Základem liberální společnosti se stalo ‚osvobození‘ člověka – od mravního zákona. Ve skutečnosti touto proměnnou byl dosud společenský člověk, jako člen občiny, této občiny zbaven a tím přišel o svoji společenskou (duchovní i hmotnou) ochranu a také bohatství společenských vztahů. Takto se z člověka stalo ‚individuum‘. Liberální společnost přitom toto individuum vybavila právem uzavřít smlouvu a právem vlastnit majetek. Společenské postavení individua tak v liberální společnosti určuje jeho majetek. Vzájemné propojení lidí se považuje za něco strašného a nepřijatelného a ustálilo se pro to ideologicky záporně nabité slovo – totalita.

Ke zničení občiny došlo proto, že vrchnost, aby také zbohatla, začala zvyšovat tlak na poddané, zvyšovala daně a poddanské povinnosti. Následkem toho občina ztratila zdroje a přestala být schopná se starat o staré, invalidy, vdovy a sirotky a tyto skupiny společnosti v této době masívně pomřely. (U nás k tomuto došlo v průběhu a po skončení Třicetileté války – od toho je v dějinné paměti tato válka zapsána tak zle. Mimoto u nás zle zapůsobilo německé právo, zavádějící již v dřívějších dobách – po německých kolonizacích – mj. peněžní rentu.)

In-divide

Zatímco člověk tradiční občinové společnosti (jako společenský tvor) je společenskými vztahy pevně vevázán do občiny, osvobození od mravního zákona znamená, že člověk je těchto pout zbaven a dostává se do zvláštního stavu, nazývaného „individuum“ (od latinského „in divide“ – nedělitelný) – a takto je vlastně ‚odspolečenštěn‘. Právě tímto individuum ‚nabylo svobody‘, získalo do svého vlastnictví své tělo (dosud on sám [ve své ‚vlnově-mechanické‘ celistvosti] patřil občině) a tak získalo právo ‚uzavřít rovnoprávnou smlouvu‘. Jenomže tím ztratilo společenské zajištění v duchovní i hmotné oblasti a mimo jiné právo na jídlo (a pokud na základě nějaké smlouvy nezíská prostředky na jídlo, nemá právo žít – Malthus).

Individuum tak při svém narození nemá žádná společenská práva, pouze práva individuální (která pro právní i osobní nezpůsobilost nemůže v raném věku uplatnit). Ale protože takto by společnost nemohla dlouho žít, byl z tradiční do liberální společnosti v omezené míře přenesen mravní zákon (podpořený v této společnosti v podstatě neliberálními zákony o rodině) a toto vytváří oporu zajištění výživy a výchovy dětí. V zásadě jinak v liberální společnosti není žádný tlak na ‚zachování rodu‘. Mějme na paměti, že míra zachování tradičně neliberálního rodinného zákonodárství je podmínkou alespoň částečné funkčnosti liberální společnosti. Pokud se tyto zákony začnou liberalizovat – jak k tomu dnes dochází u nás – zásadně to ohrožuje samotné přežití společnosti – jen je třeba uvažovat o časovém obzoru několika desetiletí, kdy se krize projeví).

Již výše jsem uvedl, že rozpad občin byl doprovázen velkými ztrátami obyvatelstva. Ve skutečnosti to asi je největší známá pohroma, jakou lidstvo samo sobě způsobilo (patří sem nejen hrůzy liberalizace v Evropě, ale i kolonizace, ať už přímá – například Amerika a Indie, nebo nepřímá – například Čína). Samotná společenství zasažená liberalizací si velice dobře uvědomovala příčiny a proto se přímo uvnitř těchto společenství začala ve velkém objevovat zloba a i duševní nemoci. Tento jev v Evropě dostal obecné označení ‚čarodějnice‘. Doba nástupu liberalizace společnosti tak byla v Evropě doprovázena ‚honem na čarodějnice‘.

Toto ve skutečnosti je logickým důsledkem liberální společnosti. Chybějící společenské vazby člověku, jako společenskému tvoru, způsobují velkou újmu, projevující se celou řadou poruch. Tito lidé nectí společenské zvyklosti (ať už takové chování podléhá trestnímu zákoníku, nebo ne), nebo mají řadu duševních poruch (například dnes běžný autizmus) až nemocí (především duševních). Obecně společenské vazby občiny před tím vším člověka chrání a tato ochrana individuu chybí.

Tento ohromný tlak na člověka poněkud polevil teprve tehdy, když vládnoucí elity Západu začaly mít obavu z povstání lidu a došlo k určité dohodě s dělnickými předáky a opětovnému obnovení určitých omezených společenských záruk. Po zničení SSSR však obavy elit silně poklesly a s tím se tento tlak obnovil.

Manipulace vědomím

Když byla společnost zbavena mravního zákona (člověk byl ‚odspolečenštěn‘), bylo potřeba najít nějaký jiný mechanizmus, kterým by šlo ovládat společnost. Tím se stala manipulace vědomím. Individua zbavená společenských pout sama o sobě byla neovladatelná, proto společenské elity přistoupily k vytváření falešné ‚skutečnosti‘ (vyvolávané prostřednictvím zpravodajství, fám, mýtů apod.), jíž se tato individua samozřejmě přizpůsobují (neznajíce skutečný stav) – a konají přibližně tak, jak to elity potřebují. Toto znamená, že individua konají jenom zdánlivě svobodně a v zásadě ve falešném zpravodajském prostoru a tedy chybně. V důsledku toho individua ve skutečnosti ztratila onu svobodu, jakou měl v tradiční společnosti člověk a nic, kromě pocitu falešné ‚svobody‘ nezískala.

Dav

Individuum znamenalo zbavení člověka společenských vazeb, které jej ve společnosti stabilizovaly. Další, co podporuje sklon ke schopnosti stát se členem davu je liberální vzdělání – představa o dokonalém nekonečném, známém a průzračném prostoru, který ‚jsem schopen přehlédnout‘. To všechno ale znamená mimo jiné to, že individuum ztratilo společenské zábrany a další ochranné mechanizmy (mravní zákon). Takto se individuum stalo velmi vnímavé k manipulaci. Pokud se navíc individuum dostane do společnosti podobně naladěných lidí, získají všichni (falešný) pocit pospolitosti a určité společenské – lépe davové – vědomí. To je zvláštní stav, kdy individuum poztrácí poslední zábrany a je schopné vykonat skutky, ke kterým by se jinak nesnížilo (viz chování zfašizovaných Němců a jejich ochotný vstup do naprosto šíleného válečného dobrodružství, nebo podobně šílené sebeupálení Jana Palacha). Kara-Murza (kniha Manipulace vědomím) upozorňuje, že pro vznik davu není nutné setkání lidí na jednom místě, velmi snadno vzniká dav i před televizní obrazovkou.

Autor: ŠIFRIN

Zdroj: kob-forum.eu