Seymour Hersh: Jak Amerika zlikvidovala plynovody Nord Stream?

Deník New York Times to označil za „záhadu“, ale Spojené státy provedly tajnou námořní operaci, která zůstala utajena – až dosud.

Potápěčské a záchranné centrum amerického námořnictva najdete na místě, které je stejně neznámé jako jeho jméno – na venkovské cestě ve venkovském Panama City, nyní vzkvétajícím letovisku v jihozápadní části Floridy, 70 mil jižně od hranic s Alabamou. Komplex centra je stejně nenápadný jako jeho umístění – šedivá betonová stavba z doby po druhé světové válce, která má vzhled střední odborné školy v západní části Chicaga. Přes čtyřproudovou silnici se nachází prádelna na mince a taneční škola.

Středisko už desítky let školí vysoce kvalifikované hlubinné potápěče, kteří se kdysi přidělovali k americkým vojenským jednotkám po celém světě a jsou schopni technického potápění, aby mohli dělat dobré věci – používat výbušniny C4 k čištění přístavů a pláží od trosek a nevybuchlé munice – i ty špatné, jako je vyhazování do vzduchu cizích ropných plošin, znečišťování přívodních ventilů podmořských elektráren nebo ničení zdymadel na důležitých lodních kanálech. Středisko v Panama City, které se pyšní druhým největším krytým bazénem v Americe, bylo ideálním místem pro nábor nejlepších a nejtaktnějších absolventů potápěčské školy, kteří loni v létě úspěšně vykonali to, k čemu byli pověřeni 260 stop pod hladinou Baltského moře.

Loni v červnu potápěči námořnictva, operující pod rouškou široce medializovaného cvičení NATO uprostřed léta, známého jako BALTOPS 22, nastražili dálkově spouštěné výbušniny, které o tři měsíce později zničily tři ze čtyř potrubí plynovodů Nord Stream, jak tvrdí zdroj přímo obeznámený s operačním plánováním.

Dva z těchto plynovodů, známé pod souhrnným názvem Nord Stream 1, dodávaly Německu a velké části západní Evropy levný ruský zemní plyn více než deset let. Druhá dvojice plynovodů, nazývaná Nord Stream 2, byla postavena, ale ještě nebyla v provozu. Poté, co se na ukrajinských hranicích shromáždila ruská vojska a hrozil nejkrvavější válečný konflikt v Evropě od roku 1945, viděl prezident Joseph Biden v plynovodech prostředek, jak může Vladimir Putin využít zemní plyn pro své politické a územní ambice.

Mluvčí Bílého domu Adrienne Watsonová, požádaná o komentář, v e-mailu uvedla: „To je nepravdivé a naprostá fikce.“ Tammy Thorpová, mluvčí Ústřední zpravodajské služby, napsala podobně: „Toto tvrzení je zcela a naprosto nepravdivé.“

Bidenovo rozhodnutí sabotovat plynovody přišlo po více než devíti měsících přísně tajných debat tam a zpět uvnitř washingtonské komunity národní bezpečnosti o tom, jak nejlépe dosáhnout tohoto cíle. Po většinu této doby se neřešilo, zda misi provést, ale jak ji provést, aniž by bylo zřejmé, kdo je za ni zodpovědný.

Existoval důležitý byrokratický důvod, proč se spoléhalo na absolventy potápěčské školy centra v Panama City. Potápěči byli pouze příslušníky námořnictva, nikoliv amerického Velitelství speciálních operací, jehož tajné operace musí být hlášeny Kongresu a předem o nich informováno vedení Senátu a Sněmovny reprezentantů – takzvaný Gang osmi. Bidenova administrativa dělala vše pro to, aby se vyhnula únikům informací, protože plánování probíhalo koncem roku 2021 a v prvních měsících roku 2022.

Prezident Biden a jeho zahraničněpolitický tým – poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, ministr zahraničí Tony Blinken a Victoria Nulandová, náměstkyně ministra zahraničí pro politiku – byli hlasitě a důsledně nepřátelští vůči oběma plynovodům, které vedly vedle sebe 750 mil pod Baltským mořem ze dvou různých přístavů na severovýchodě Ruska poblíž estonských hranic, procházely poblíž dánského ostrova Bornholm a končily v severním Německu.

Přímá trasa, která obcházela jakýkoli tranzit přes Ukrajinu, byla přínosem pro německou ekonomiku, která měla k dispozici dostatek levného ruského zemního plynu – dostatek pro provoz továren a vytápění domácností a zároveň umožňovala německým distributorům prodávat přebytečný plyn se ziskem do celé západní Evropy. Kroky, které by bylo možné přičíst administrativě, by porušily sliby USA minimalizovat přímý konflikt s Ruskem. Utajení bylo nezbytné.

Od prvních dnů byl Nord Stream 1 vnímán Washingtonem a jeho protiruskými partnery v NATO jako hrozba pro západní nadvládu. Holdingová společnost Nord Stream AG, která za ním stojí, byla založena ve Švýcarsku v roce 2005 ve spolupráci s Gazpromem, veřejně obchodovanou ruskou společností, která přináší akcionářům obrovské zisky a kterou ovládají oligarchové, o nichž je známo, že jsou v Putinově područí. Gazprom kontroloval 51 % společnosti a čtyři evropské energetické firmy – jedna ve Francii, jedna v Nizozemsku a dvě v Německu – se podílely na zbývajících 49 % akcií a měly právo kontrolovat následný prodej levného zemního plynu místním distributorům v Německu a západní Evropě. O zisky Gazpromu se dělila ruská vláda a příjmy státu z prodeje plynu a ropy se v některých letech odhadovaly až na 45 % ročního ruského rozpočtu.

Americké politické obavy byly reálné: Putin by nyní získal další a velmi potřebný hlavní zdroj příjmů a Německo a zbytek západní Evropy by se staly závislými na levném zemním plynu dodávaném z Ruska – a zároveň by se snížila závislost Evropy na Americe. Ve skutečnosti se přesně to stalo. Mnozí Němci považovali Nord Stream 1 za součást vysvobození proslulé teorie Ostpolitik bývalého kancléře Willyho Brandta, která by umožnila poválečnému Německu rehabilitovat sebe i další evropské národy zničené ve druhé světové válce mimo jiné tím, že by využívalo levný ruský plyn k podpoře prosperujícího západoevropského trhu a obchodní ekonomiky.

Nord Stream 1 byl podle NATO a Washingtonu dostatečně nebezpečný, ale Nord Stream 2, jehož výstavba byla dokončena v září 2021, by v případě schválení německými regulačními orgány zdvojnásobil množství levného plynu, které by bylo k dispozici Německu a západní Evropě. Druhý plynovod by také zajistil dostatek plynu pro více než 50 procent roční spotřeby Německa. Mezi Ruskem a NATO se neustále stupňovalo napětí, které podporovala agresivní zahraniční politika Bidenovy administrativy.

Odpor proti Nord Streamu 2 se rozhořel v předvečer Bidenovy inaugurace v lednu 2021, kdy republikáni v Senátu v čele s Tedem Cruzem z Texasu opakovaně vznesli politickou hrozbu levného ruského zemního plynu během schvalovacího slyšení Blinkena do funkce ministra zahraničí. Do té doby se sjednocenému Senátu podařilo schválit zákon, který, jak Cruz řekl Blinkenovi, „zastavil plynovod v jeho počátcích“. Na zprovoznění druhého plynovodu byl vyvíjen obrovský politický a ekonomický tlak ze strany německé vlády, v jejímž čele tehdy stála Angela Merkelová.

Postavil by se Biden Němcům? Blinken odpověděl, že ano, ale dodal, že o zcela konkrétních názorech nastupujícího prezidenta nehovořil. „Vím o jeho pevném přesvědčení, že Nord Stream 2 je špatný nápad,“ řekl. „Vím, že by chtěl, abychom použili všechny přesvědčovací nástroje, které máme, abychom přesvědčili naše přátele a partnery, včetně Německa, aby s tím nepokračovali.“

O několik měsíců později, když se stavba druhého plynovodu blížila k dokončení, Biden zbystřil. V květnu tohoto roku administrativa ohromujícím způsobem upustila od sankcí proti společnosti Nord Stream AG, přičemž jeden z úředníků ministerstva zahraničí připustil, že snaha zastavit plynovod prostřednictvím sankcí a diplomacie byla „vždycky riskantní“. V zákulisí úředníci administrativy naléhali na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který v té době čelil hrozbě ruské invaze, aby tento krok nekritizoval.

To mělo okamžité následky. Republikáni v Senátu v čele s Ted Cruzem vyhlásili okamžitou blokádu všech Bidenových zahraničněpolitických nominací a schválení ročního zákona o obraně se zpozdilo o několik měsíců, hluboko do podzimu. Politico později vylíčilo Bidenův obrat v otázce druhého ruského plynovodu jako „jediné rozhodnutí, pravděpodobně více než chaotické stažení armády z Afghánistánu, které ohrozilo Bidenovu agendu„.

Administrativa se potácela, přestože v polovině listopadu dostala v otázce krize odklad, když německé energetické regulační orgány pozastavily schválení druhého plynovodu Nord Stream. Ceny zemního plynu během několika dní prudce vzrostly o 8 % v důsledku rostoucích obav v Německu a Evropě, že pozastavení plynovodu a rostoucí možnost války mezi Ruskem a Ukrajinou povede k velmi nechtěné studené zimě. Washingtonu taktéž nebylo jasné, jak se k tomu postaví Olaf Scholz, nově jmenovaný německý kancléř. O několik měsíců dříve, po pádu Afghánistánu, Scholtz ve svém projevu v Praze veřejně podpořil výzvu francouzského prezidenta Macrona k samostatnější evropské zahraniční politice, což jasně naznačovalo menší závislost na Washingtonu a jeho rtuťovitých akcích.

Po celou dobu se na hranicích Ukrajiny neustále a zlověstně shromažďovaly ruské jednotky a koncem prosince bylo více než 100 000 vojáků připraveno k úderu z Běloruska a Krymu. Ve Washingtonu rostlo znepokojení, včetně Blinkenova odhadu, že by se počet těchto vojáků mohl „v krátké době zdvojnásobit“.

Pozornost administrativy se opět soustředila na Nord Stream. Dokud bude Evropa závislá na plynovodech pro levný zemní plyn, Washington se obával, že země jako Německo se budou zdráhat dodávat Ukrajině peníze a zbraně potřebné k porážce Ruska.

Právě v této neklidné chvíli Biden pověřil Jakea Sullivana, aby vytvořil meziagenturní skupinu, která by vymyslela plán.

Na stole měly být všechny možnosti. Ale nakonec se ukázala jen jedna.

PLÁNOVÁNÍ

V prosinci 2021, dva měsíce předtím, než na Ukrajinu vjely první ruské tanky, svolal Jake Sullivan schůzku nově vytvořené pracovní skupiny – mužů a žen ze sboru náčelníků štábů, CIA a ministerstev zahraničí a financí – a požádal je o doporučení, jak reagovat na blížící se Putinovu invazi.

Jednalo se o první ze série přísně tajných schůzek v zabezpečené místnosti v nejvyšším patře Old Executive Office Building, která sousedí s Bílým domem a kde sídlí i Poradní výbor prezidenta pro zahraniční zpravodajství (PFIAB). Probíhaly obvyklé rozhovory tam a zpět, které nakonec vedly k zásadní předběžné otázce: Mělo by být doporučení, které skupina předala prezidentovi, vratné – například další vrstva sankcí a měnových omezení – nebo nevratné – tedy kinetické akce, které nelze vzít zpět?

Podle zdroje přímo obeznámeného s procesem bylo účastníkům jasné, že Sullivan měl v úmyslu, aby skupina přišla s plánem na zničení obou plynovodů Nord Stream – a že plní přání prezidenta.

Během několika následujících schůzek účastníci debatovali o možnostech útoku. Námořnictvo navrhlo použít k přímému útoku na plynovod nově uvedenou ponorku. Letectvo diskutovalo o svržení bomb se zpožděnými rozbuškami, které by bylo možné odpálit na dálku. CIA tvrdila, že ať už se provede cokoli, musí to být tajné. Všichni zúčastnění chápali, co je v sázce. „Tohle není žádná dětská záležitost,“ řekl zdroj. Pokud by byl útok vystopovatelný ve Spojených státech, “ byl by to válečný akt“.

V té době CIA řídil William Burns, mírný bývalý velvyslanec v Rusku, který v Obamově vládě působil jako náměstek ministra zahraničí. Burns rychle pověřil agenturu vytvořením pracovní skupiny, jejímiž ad hoc členy byl shodou okolností i někdo, kdo byl obeznámen se schopnostmi hlubinných potápěčů námořnictva v Panama City. Během několika následujících týdnů začali členové pracovní skupiny CIA připravovat plán tajné operace, která by pomocí hlubinných potápěčů vyvolala explozi na plynovodu.

Něco podobného se již dříve podařilo. V roce 1971 se americká zpravodajská komunita z dosud nezveřejněných zdrojů dozvěděla, že dvě důležité jednotky ruského námořnictva komunikují prostřednictvím podmořského kabelu uloženého v Ochotském moři na ruském dálněvýchodním pobřeží. Kabel spojoval regionální velitelství námořnictva s velitelstvím na pevnině ve Vladivostoku.

Někde v oblasti Washingtonu se v hlubokém utajení sešel vybraný tým agentů Ústřední zpravodajské služby a Národní bezpečnostní agentury, který za pomoci potápěčů námořnictva, upravených ponorek a hlubinného záchranného plavidla vypracoval plán, díky němuž se po mnoha pokusech a omylech podařilo ruský kabel lokalizovat. Potápěči na kabel umístili důmyslné odposlouchávací zařízení, které úspěšně zachytilo ruský provoz a zaznamenalo jej na nahrávací systém.

NSA zjistila, že vysocí důstojníci ruského námořnictva, kteří byli přesvědčeni o bezpečnosti svého komunikačního spojení, chatovali se svými kolegy bez šifrování. Záznamové zařízení a jeho páska se musely každý měsíc vyměňovat a projekt vesele pokračoval deset let, dokud jej neohrozil čtyřiačtyřicetiletý civilní technik NSA jménem Ronald Pelton, který plynně hovořil rusky. Pelton byl v roce 1985 prozrazen jako ruský přeběhlík a odsouzen do vězení. Rusové mu za jeho odhalení operace zaplatili pouhých 5.000 dolarů a 35.000 dolarů za další ruské operativní údaje, které poskytl a které nebyly nikdy zveřejněny.

Tato úspěšná podvodní operace s krycím názvem Ivy Bells byla inovativní a riskantní a přinesla neocenitelné informace o záměrech a plánech ruského námořnictva.

Přesto byla meziagenturní skupina zpočátku skeptická k nadšení CIA pro tajný hlubokomořský útok. Existovalo příliš mnoho nezodpovězených otázek. Vody Baltského moře byly silně hlídány ruským námořnictvem a nenacházely se zde žádné ropné plošiny, které by mohly být použity jako krytí pro potápěčskou operaci. Museli by se potápěči vydat na výcvik do Estonska, které leží přímo za hranicemi s ruskými doky pro nakládání zemního plynu? „To by byl kozí chlívek,“ řekli agentuře.

Během „celého toho intrikaření,“ řekl zdroj, „někteří pracující lidé v CIA a na ministerstvu zahraničí říkali: ‚Nedělejte to. Je to hloupost a bude to politická noční můra, pokud se to provalí‘.“

Nicméně počátkem roku 2022 pracovní skupina CIA podala Sullivanově meziagenturní skupině zprávu: „Máme způsob, jak vyhodit plynovody do vzduchu.“

To, co následovalo, bylo ohromující. Sedmého února, necelé tři týdny před zdánlivě nevyhnutelnou ruskou invazí na Ukrajinu, se Biden setkal ve své kanceláři v Bílém domě s německým kancléřem Olafem Scholzem, který byl po jistém váhání nyní pevně na straně amerického týmu. Na následném tiskovém brífinku Biden vzdorovitě prohlásil: „Pokud Rusko napadne…, Nord Stream 2 už nebude. Ukončíme ho.„

O dvacet dní dříve přednesla náměstkyně ministra Viktorie Nulandová na brífinku ministerstva zahraničí v podstatě stejné poselství, o němž tisk příliš neinformoval. „Chci vám to dnes říci zcela jasně,“ řekla v odpovědi na otázku. „Pokud Rusko napadne Ukrajinu, tak či onak se Nord Stream 2 kupředu nepohne.“

Několik osob, které se podílely na plánování mise týkající se plynovodu, bylo zděšeno tím, co považovali za nepřímé narážky na útok.

„Bylo to jako položit atomovou bombu na zem v Tokiu a říct Japoncům, že ji odpálíme,“ uvedl zdroj. „Podle plánu měly být možnosti provedeny až po invazi a neměly být veřejně inzerovány. Biden to prostě nepochopil nebo to ignoroval“.

Bidenova a Nulandové indiskrétnost, pokud to tak skutečně bylo, mohla některé z plánovačů zklamat. Zároveň však vytvořila příležitost. Podle tohoto zdroje někteří vysocí představitelé CIA usoudili, že vyhození plynovodu do povětří „už nelze považovat za tajnou možnost, protože prezident právě oznámil, že víme, jak to udělat“.

Plán na vyhození plynovodů Nord Stream 1 a 2 do vzduchu byl náhle degradován z tajné operace, o níž bylo nutné informovat Kongres, na operaci, která byla považována za vysoce utajovanou zpravodajskou operaci s podporou americké armády. Podle zákona, vysvětlil zdroj, „již neexistoval žádný zákonný požadavek informovat o operaci Kongres. Nyní ji museli pouze provést – ale stále musela být tajná. Rusové mají nadstandardní dohled nad Baltským mořem„.

Členové pracovní skupiny Agentury neměli přímý kontakt s Bílým domem a dychtivě se snažili zjistit, zda prezident myslel svá slova vážně – tedy zda je nyní mise v plném proudu. Zdroj vzpomínal: „Bill Burns se vrátil a řekl: ‚Udělejte to‘.“

OPERACE

Norsko bylo ideálním místem pro základnu mise.

V posledních několika letech krize mezi Východem a Západem, americká armáda značně rozšířila svou přítomnost v Norsku, jehož západní hranice se táhne 1 400 kilometrů podél severního Atlantiku a za polárním kruhem se spojuje s Ruskem. Pentagon vytvořil vysoce placená pracovní místa a zakázky, a to i přes některé místní kontroverze, tím, že investoval stovky milionů dolarů do modernizace a rozšíření zařízení amerického námořnictva a letectva v Norsku. Tato nová díla zahrnovala především pokročilý radar se syntetickou aperturou daleko na severu, který byl schopen proniknout hluboko do Ruska a který byl uveden do provozu právě v době, kdy U.S. zpravodajská komunita ztratila přístup k řadě odposlouchávacích míst s dlouhým dosahem uvnitř Číny.

Nově zrekonstruovaná americká ponorková základna, která se stavěla několik let, byla uvedena do provozu a další americké ponorky nyní mohly úzce spolupracovat se svými norskými kolegy na monitorování a špehování hlavní ruské jaderné reduty 250 mil na východ, na poloostrově Kola. Amerika také značně rozšířila norskou leteckou základnu na severu země a dodala norskému letectvu flotilu hlídkových letounů P8 Poseidon vyrobených společností Boeing, aby posílila dálkovou špionáž všeho ruského.

Na oplátku norská vláda loni v listopadu rozlobila liberály a některé umírněné poslance v parlamentu přijetím doplňkové dohody o obranné spolupráci (SDCA). Podle nové dohody bude mít americký právní systém v určitých „dohodnutých oblastech“ na severu jurisdikci nad americkými vojáky obviněnými z trestných činů mimo základnu, stejně jako nad těmi norskými občany, kteří jsou obviněni nebo podezřelí z narušování práce na základně.

Norsko bylo jedním z původních signatářů Smlouvy o NATO v roce 1949, na počátku studené války. Dnes je vrchním velitelem NATO Jens Stoltenberg, přesvědčený antikomunista, který byl 8 let norským premiérem, než se v roce 2014 s americkou podporou přesunul do své vysoké funkce v NATO. Byl zastáncem tvrdého postoje ke všemu, co se týká Putina a Ruska, který spolupracoval s americkou zpravodajskou komunitou již od vietnamské války. Od té doby se mu zcela důvěřuje. „Je to naše rukavice, která padne do americké ruky,“ uvedl zdroj.

Zpátky ve Washingtonu plánovači věděli, že se musí vydat do Norska. „Nenáviděli Rusy a norské námořnictvo bylo plné vynikajících námořníků a potápěčů, kteří měli po generace zkušenosti s vysoce výnosným hlubinným průzkumem ropy a plynu,“ uvedl zdroj. Také se jim dalo věřit, že misi udrží v tajnosti. (Norové mohli mít i jiné zájmy. Zničení Nord Streamu – pokud by se to Američanům podařilo – by Norsku umožnilo prodávat do Evropy mnohem více vlastního zemního plynu).

Někdy v březnu odletělo několik členů týmu do Norska, aby se setkali s norskou tajnou službou a námořnictvem. Jednou z klíčových otázek bylo, kde přesně v Baltském moři je nejlepší umístit výbušniny. Plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2, každý se dvěma sadami potrubí, dělilo po většinu trasy jen něco málo přes kilometr, když směřovaly do přístavu Greifswald na dalekém severovýchodě Německa.

Norské námořnictvo rychle našlo to správné místo v mělkých vodách Baltského moře několik mil od dánského ostrova Bornholm. Potrubí vedlo více než kilometr od sebe podél mořského dna v hloubce pouhých 260 stop. To by bylo v dosahu potápěčů, kteří by se z norského lovce min třídy Alta potápěli se směsí kyslíku, dusíku a helia proudící z jejich nádrží a na čtyři potrubí s betonovými ochrannými kryty by umístili tvarované nálože C4. Byla by to zdlouhavá, časově náročná a nebezpečná práce, ale vody u Bornholmu měly ještě jednu výhodu: nebyly zde žádné velké přílivové proudy, které by potápění značně ztížily.

Po krátkém průzkumu byli Američané pro.

V tuto chvíli opět vstoupila do hry obskurní skupina námořnictva pro hloubkové potápění v Panama City. Hlubinné školy v Panama City, jejichž frekventanti se účastnili Ivy Bells, jsou elitními absolventy Námořní akademie v Annapolisu, kteří obvykle usilují o slávu, když jsou zařazeni jako Seal, stíhací pilot nebo ponorkář, považovány za nechtěný zapadákov. Pokud se někdo musí stát „černou botou“ – tedy příslušníkem méně žádoucího velitelství hladinových lodí – vždy se najde alespoň služba na torpédoborci, křižníku nebo obojživelné lodi. Nejméně okouzlující ze všeho je minová válka. Jeho potápěči se nikdy neobjevují v hollywoodských filmech ani na obálkách populárních časopisů.

„Nejlepší potápěči s kvalifikací pro hloubkové potápění tvoří úzkou komunitu a pro tuto operaci se rekrutují jen ti nejlepší, kterým se řekne, aby byli připraveni na předvolání do CIA ve Washingtonu,“ uvedl zdroj.

Norové a Američané měli místo i operativce, ale existovala ještě jedna obava: jakákoli neobvyklá podmořská aktivita ve vodách u Bornholmu by mohla přitáhnout pozornost švédského nebo dánského námořnictva, které by ji mohly nahlásit.

Dánsko bylo také jedním z původních signatářů NATO a ve zpravodajské komunitě bylo známé svými zvláštními vazbami na Spojené království. Švédsko požádalo o členství v NATO a prokázalo velmi velkou zručnost při řízení svých podvodních zvukových a magnetických senzorových systémů, které úspěšně sledovaly ruské ponorky, jež se občas objevovaly ve vzdálených vodách švédského souostroví a byly nuceny vyplout na hladinu.

Norové se připojili k Američanům a trvali na tom, že někteří vysocí úředníci v Dánsku a Švédsku musí být obecně informováni o možné potápěčské aktivitě v oblasti. Tímto způsobem by mohl zasáhnout někdo z vyšších míst a udržet zprávu mimo řetězec velení, čímž by se izolovala potápěčská operace. „To, co jim bylo řečeno, a to, co věděli, se záměrně lišilo,“ řekl mi zdroj (Norské velvyslanectví, které bylo požádáno o vyjádření k tomuto článku, neodpovědělo).

Norové byli klíčem k vyřešení dalších překážek. Bylo známo, že ruské námořnictvo disponuje sledovací technologií schopnou odhalit a spustit podmořské miny. Americká výbušná zařízení bylo třeba zamaskovat tak, aby se ruskému systému jevila jako součást přírodního pozadí – což vyžadovalo přizpůsobení specifické slanosti vody. Norové měli řešení.

Norové měli také řešení zásadní otázky, kdy by se operace měla uskutečnit. Již 21 let sponzoruje americká šestá flotila, jejíž vlajková loď sídlí v italské Gaetě jižně od Říma, každý červen velké cvičení NATO v Baltském moři, kterého se účastní desítky spojeneckých lodí z celého regionu. Současné cvičení, které se konalo v červnu, bylo známé pod názvem Baltic Operations 22 neboli BALTOPS 22. Norové navrhli, že to bude ideální zástěrka pro nastražení min.

Američané poskytli jeden zásadní prvek. Přesvědčili plánovače šesté flotily, aby do programu přidali výzkumné a vývojové cvičení. Cvičení, jak je námořnictvo zveřejnilo, zahrnovalo šestou flotilu ve spolupráci s „výzkumnými a bojovými středisky“ námořnictva. Akce na moři se měla konat u pobřeží ostrova Bornholm a měly se jí zúčastnit týmy potápěčů NATO, kteří by nastražili miny, přičemž soutěžící týmy by k jejich nalezení a zničení použily nejnovější podvodní technologie.

Bylo to užitečné cvičení i důmyslné krytí. Chlapci z Panama City udělali svou práci a výbušniny C4 byly na místě do konce BALTOPS22, s připojeným 48 hodinovým časovačem. Všichni Američané a Norové by byli do prvního výbuchu dávno pryč.

Dny se odpočítávaly. „Hodiny tikaly a my jsme se blížili ke splnění mise,“ řekl zdroj.

Ale pak si to Washington rozmyslel. Bomby by byly nastraženy ještě během BALTOPS, ale Bílý dům se obával, že dvoudenní lhůta pro jejich odpálení by byla příliš blízko konci cvičení a bylo by zřejmé, že se na likvidaci podílela Amerika.

Místo toho měl Bílý dům nový požadavek: „Mohli by hoši v terénu přijít na nějaký způsob, jak potrubí vyhodit do povětří později na povel?“

Některé členy plánovacího týmu prezidentova zdánlivá nerozhodnost rozzlobila a frustrovala. Potápěči v Panamě opakovaně nacvičovali nastražení C4 na potrubí, jak to bude během BALTOPSu, ale nyní musel tým v Norsku vymyslet způsob, jak dát Bidenovi to, co chtěl – možnost vydat úspěšný rozkaz k provedení v době, kterou si sám zvolí.

CIA byla zvyklá zvládat svévolné změny na poslední chvíli. Zároveň to však obnovilo obavy některých lidí ohledně nezbytnosti a legálnosti celé operace.

Prezidentovy tajné příkazy také připomněly dilema CIA z dob vietnamské války, kdy prezident Johnson, konfrontovaný s rostoucími náladami proti vietnamské válce, nařídil agentuře, aby porušila svou chartu – která jí výslovně zakazovala působit uvnitř Ameriky – a špehovala protiválečné vůdce, aby zjistila, zda je neovládá komunistické Rusko.

Agentura nakonec svolila a v průběhu 70. let se ukázalo, jak daleko byla ochotna zajít. Po aférách Watergate následovala odhalení o tom, že agentura špehovala americké občany, podílela se na vraždách zahraničních vůdců a podkopávala socialistickou vládu Salvadora Allendeho.

Tato odhalení vedla v polovině sedmdesátých let k dramatické sérii slyšení v Senátu pod vedením Franka Churche z Idaha, která jasně ukázala, že Richard Helms, tehdejší ředitel Agentury, uznával, že je povinen dělat to, co chce prezident, i když to znamená porušovat zákon.

V nezveřejněné výpovědi za zavřenými dveřmi Helms s lítostí vysvětlil, že „když něco děláte na tajný příkaz prezidenta, je to téměř neposkvrněné početí„. „Ať už je správné, že to máte mít, nebo špatné, že to máte mít, [CIA] pracuje podle jiných pravidel a základních zásad než kterákoli jiná část vlády.“ V podstatě senátorům sděloval, že jako šéf CIA chápe, že pracuje pro královskou korunu, a ne pro ústavu.

Američané pracující v Norsku fungovali podle stejné dynamiky a poslušně začali pracovat na novém problému – jak na Bidenův příkaz dálkově odpálit výbušninu C4. Byl to mnohem náročnější úkol, než si ti ve Washingtonu uvědomovali. Tým v Norsku nemohl vědět, kdy prezident stiskne tlačítko. Bude to za několik týdnů, za mnoho měsíců, za půl roku nebo déle?

Systém C4 připevněný k potrubí by byl spuštěn sonarovou bójí, kterou by letadlo shodilo v krátkém čase, ale postup by zahrnoval nejmodernější technologii zpracování signálu. Jakmile by byla zpožděná časovací zařízení připevněná ke kterémukoli ze čtyř potrubí na místě, mohla by být náhodně spuštěna složitou směsicí zvuků oceánského pozadí v celém silně frekventovaném Baltském moři – od blízkých i vzdálených lodí, podmořských vrtů, seismických událostí, vln a dokonce i mořských živočichů. Aby se tomu předešlo, sonarová bóje musela po umístění na místo exploze vydávala sekvenci jedinečných nízkofrekvenčních tónů – podobně jako je vydává flétna nebo klavír – které by časovací zařízení rozpoznalo a po předem nastaveném hodinovém zpoždění odpálilo výbušniny. („Chce to dostatečně silný signál, aby žádný jiný signál nemohl náhodou vyslat impuls, který by výbušninu odpálil,“ řekl mi Dr. Theodore Postol, emeritní profesor vědy, technologie a národní bezpečnostní politiky na MIT. Postol, který působil jako vědecký poradce náčelníka námořních operací Pentagonu, řekl, že problém, kterému skupina v Norsku kvůli Bidenovu odkladu čelila, je otázkou náhody: „Čím déle by byly výbušniny ve vodě, tím větší by bylo riziko náhodného signálu, který by bomby odpálil.“)

Dne 26. září 2022 uskutečnilo pozorovací letadlo P8 norského námořnictva zdánlivě rutinní let a shodilo sonarovou bóji. Signál se šířil pod vodou, nejprve na Nord Stream 2 a pak dál na Nord Stream 1. O několik hodin později došlo k odpálení vysoce výkonné výbušniny C4 a tři ze čtyř potrubí byla vyřazena z provozu. Během několika minut bylo možné na vodní hladině pozorovat šířící se kaluže metanu, které zůstaly v odstavených potrubích, a svět se dozvěděl, že se stalo něco nevratného.

FALLOUT

Bezprostředně po bombovém útoku na plynovod se americká média zabývala touto událostí jako nevyřešenou záhadou. Rusko bylo opakovaně uváděno jako pravděpodobný viník, což bylo podníceno vypočítavými úniky informací z Bílého domu – ale nikdy nebyl zjištěn jasný motiv takového aktu sebevraždy, kromě prosté odplaty. O několik měsíců později, když vyšlo najevo, že ruské úřady si v tichosti nechávaly odhadnout náklady na opravu potrubí, New York Times tuto zprávu popsaly jako „komplikující teorie o tom, kdo za útokem stojí“. Žádné velké americké noviny se nepídily po dřívějších výhrůžkách Bidenovi a náměstkyni ministra zahraničí Nulandové, které se týkaly plynovodů.

I když nikdy nebylo jasné, proč by Rusko usilovalo o zničení svého vlastního lukrativního plynovodu, výmluvnější zdůvodnění prezidentovy akce přinesl ministr zahraničí Blinken.

Na tiskové konferenci v září loňského roku, kde byl Blinken dotázán na důsledky zhoršující se energetické krize v západní Evropě, označil tento okamžik za potenciálně dobrý:

Je to obrovská příležitost, jak jednou provždy odstranit závislost na ruské energii, a tím Vladimiru Putinovi odebrat možnost vyzbrojovat energii jako prostředek k prosazování jeho imperiálních záměrů. To je velmi významné a nabízí to obrovskou strategickou příležitost pro nadcházející roky, ale mezitím jsme odhodláni udělat vše pro to, aby důsledky toho všeho nenesli občané v našich zemích, respektive na celém světě.

Nedávno Victoria Nulandová vyjádřila uspokojení nad zánikem nejnovějšího z plynovodů. Při svědectví na slyšení v senátním výboru pro zahraniční vztahy koncem ledna řekla senátorovi Tedu Cruzovi: „Stejně jako vy jsem, a předpokládám že i administrativa, velmi potěšena, že Nord Stream 2 je nyní, jak s oblibou říkáte, kusem kovu na dně moře.“

Zdroj měl na Bidenovo rozhodnutí sabotovat více než 1500 mil plynovodu Gazpromu s blížící se zimou mnohem uličnický pohled. „No,“ řekl, když mluvil o prezidentovi, „musím uznat, že ten chlap má koule. Řekl, že to udělá, a udělal to.“

Na otázku, proč si myslí, že Rusové nereagovali, odpověděl cynicky: „Možná chtějí mít možnost dělat stejné věci jako USA.

„Byla to krásná krycí historka,“ pokračoval. „Stála za tím tajná operace, při níž byli do terénu nasazeni odborníci a zařízení, které fungovalo na utajeném signálu„.

„Jedinou chybou bylo rozhodnutí to udělat.“

Žádný jiný novinář, živý ani mrtvý, se nemůže rovnat práci a odkazu Seymoura Hershe – např. Watergate, vraždy CIA, Glomar Explorer, masakr v My Lai, Abu Ghraib, syrská falešná chemická zbraň, zabití Bin Ládina a nyní útok USA na plynovod Nord Stream.

AUTOR: Seymour Hersh

ZDROJ: 1 / 2

Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ