Profesor Krejčí o večnej vojne a podobe formy boja v podmienkach globálneho kapitalizmu

Český politológ, univerzitný profesor a riaditeľ Inštitútu globálnych studií UJAK v Prahe Oskar Krejčí vo svojom článku komentuje pokračujúci konflikt na Ukrajine a snahy o mier zo širšieho kontextu. „Jednou z prvních konkretizací nastupující globalizace byly světové války.

Snaha přerozdělit svět měla své materiální příčiny, ovšem rozhodnutí, která ji vyvolala, se opírala o určitá ideová zdůvodnění. Při důkladnějším pohledu na duchovní život konce 19. a začátku 20. století se ukazuje, že kontrapozice v politické filosofii, která stála v pozadí osudových rozhodnutí, nebyla dána rozdíly mezi ideologiemi, tedy mezi sociáldemokratismem, leninismem, liberalismem, konzervatismem či fašismem,“ píše profesor Krejčí.

Na velitelském shromáždění, které se konalo minulý měsíc v Praze, přednesl náčelník Generálního štábu Armády ČR projev, ve kterém mimo jiné prohlásil: „Konflikty a jiné strategické šoky se opakují s železnou pravidelností, věčný mír je utopií.“ Je velmi dobré, že někdo z mocenské elity této země přemýšlí o konečných otázkách politiky. Je však špatné, že zůstal v této snaze osamocen. To se opravdu nikdo z členů vlády či jiných představitelů státu nad těmito problémy nezamýšlí? Nebo si všichni, kdo v této zemi vládnou, myslí, že nelze mít budoucnost bez válek?

Aktuální zkušenost

Podnětem pro citovaný výrok náčelníka generálního štábu byla válka na Ukrajině. Není ale dobré přijímat závažná rozhodnutí či formulovat obecné závěry na základě aktuálního emočního impulzu: i významné události mohou být ojedinělé, nebo přímo obrácením času, popřením budoucnosti. Sebeemotivnější událost není sama o sobě odpovědí na otázku, proč by měl být věčný mír nemožný. A navíc – skutečně byla válka na Ukrajině nevyhnutelná?

Zajistit mír na Ukrajině bylo a je snadné. Stačí přijmout zásadu, že v krizové situaci, jako byla ta na Ukrajině vlastně od začátku tohoto století, by měli o své budoucnosti rozhodovat lidé. Třeba referendem ve východních oblastech země, v němž by se lidé vyjádřili, zda mohou na úřadech používat dva jazyky nebo ve kterém státě by jejich domov měl být. Není to nikterak absurdní požadavek: jenom je nutné chápat životy lidí jako důležitější než nahodile na mapě a v mysli nakreslené hranice. Vnímat právo na život a právo usilovat o štěstí všech lidí za důležitější než sobecké ambice některých politiků a podnikatelů.

K něčemu podobnému směřovaly Minské dohody 2. To pravděpodobně vedlo k tomu, že politici, kteří se zmocnili vlády v Kyjevě po převratu v roce 2014, udělali – za pomoci Západu, především USA – ze západní části Donbasu jednolitou válečnou pevnost. Ovšem i nyní by mohla referenda, třeba pod mezinárodním dozorem, rozhodnout, jak dál. Samozřejmě že je to nyní mnohem složitější než v roce 2015. Emoce jsou rozbouřené, miliony lidí opustily své domovy a je obtížné zjistit jejich stanovisko. Tabulka převzatá ze serveru Statista ukazuje, kolik lidí opustilo Ukrajinu během ruské intervence; neukazuje ovšem množství vnitrostátních běženců, tedy počty lidí, které válka vyhnala z domovů, ale nepřekročili přitom hranice.

I složité situace mohou mít jednoduchá řešení. Na Netflixu je možné shlédnou pozoruhodný film Dva papežové. Zazní v něm mimo jiné poznámka „Nestavějte zdi, stavějte mosty“. Otázkou je, který z českých ústavních činitelů je schopen takto uvažovat. Ministryně obrany? Ministr zahraničí? Premiér? Předsedkyně Poslanecké sněmovny? Předseda Senátu? Prezident? Takoví státníci vskutku nemohou uskutečnit žádnou „utopii“. Ovšem dystopie… – ta se jim opravdu daří. Šíří nenávist, protože věří ve své poslání při obhajobě jediné pravdy, která však není ničím jiným než převlečenou neznalostí a skrytým sobeckým zájmem. Během třicetileté války mezi katolíky a protestanty bylo v některých oblastech střední Evropy zabito přes třicet procent lidí, někde poklesl počet obyvatel dokonce o víc než o dvě třetiny. Kdo by dnes ve střední Evropě zvedl kámen proti sousedovi proto, že se ke stejnému bohu modlí jiným způsobem?

Sociální darwinismus

Jednou z prvních konkretizací nastupující globalizace byly světové války. Snaha přerozdělit svět měla své materiální příčiny, ovšem rozhodnutí, která ji vyvolala, se opírala o určitá ideová zdůvodnění. Při důkladnějším pohledu na duchovní život konce 19. a začátku 20. století se ukazuje, že kontrapozice v politické filosofii, která stála v pozadí osudových rozhodnutí, nebyla dána rozdíly mezi ideologiemi, tedy mezi sociáldemokratismem, leninismem, liberalismem, konzervatismem či fašismem. Jednu stranu sporu tvořil racionalismus přesvědčený, že rozum člověka je srostlý s mravností a dokáže určit pohyb politiky i dějin směrem ke spravedlnosti. Proti němu stál sociální darwinismus, který odvozoval chování lidí od jejich živočišného původu a přírodního výběru, svobodu pak viděl ve využití práva silnějšího. Pozoruhodné jsou z tohoto hlediska dějiny liberalismu, který ve své manchesterské etapě vyznával sociální darwinismus, v podobě neoliberalismu se obrací k racionalismu, a v některých případech dokonce koketuje s marxismem.

Je pravda, že i Věk rozumu často prokazoval svoji velikost pomocí gilotiny: rozum je ale hledání pravdy, ne umrtvení její chvilkové podoby. Na druhé straně sociologové a filosofové hlásící se k sociálnímu darwinismu byli povětšině, ne vždy, opatrní při formulování představ o roli války. Jejich obezřetnost ale nesdíleli generálové, zvláště ne ti pruští, jako byl Friedrich von Bernhardi: „Válka je biologická nutnost prvořadé důležitosti, usměrňující prvek v životě lidstva, bez něhož se nelze obejít, protože bez něj bude následovat nezdravý vývoj, který vylučuje jakýkoli pokrok rasy, a tudíž celé skutečné civilizace… Zákon silnějšího platí všude. Přežívají ty formy, které jsou s to zajistit si nejpříznivější životní podmínky a prosadit se ve všeobecné ekonomii přírody. Slabší podlehnou.“[1] Zdá se, že tento závěr vyplývající z Darwinova učení o přírodním výběru je logický, přesto má nádech jakéhosi „logického extremismu“: válka přestávala být faktem a měnila se na blahodárnou nutnost. Dlužno ovšem dodat, že nejeden teoretik obdivující dílo Charlese Darwina, viděl možnost člověka převrstvit přírodní dědičnost výchovou a vzděláním.

Racionalizovaná válka

Země NATO zásobují ukrajinskou armádu zbraněmi, které jsou ovšem, alespoň prozatím, pečlivě vybrané. Zároveň telefonáty mezi Paříží a Moskvou či Berlínem a Moskvou naznačují, že francouzský prezident i německý kancléř zřejmě čekají na okamžik, kdy situace na bojišti umožní – či si dokonce vynutí – diplomatický kompromis. Souběžně ale pokračuje rozšiřování sankcí; dnes vstoupí v platnost rozhodnutí Evropské unie, skupiny G7 a Kanady zastropovat cenu ropy dodávané z Ruska po moři. Po sabotáži na plynovodu Nord Stream byla vodní cesta pro tyto ruské zdroje energie a peněz uzavřena. Zauzlení situace je ale v tom, že z Bruselu kromě sankcí téměř vždy přijde nějaký návod, jak toto rozhodnutí obejít, a že Brusel dává Moskvě čas na sankce se připravit. Není bez zajímavosti, že podle některých západních zdrojů Rusko letos získalo více než sto tankerů pro přepravu ropy na jiné než západoevropské trhy.

Nadšence, kteří milují embarga, může zchladit poznání, že jsou tu ještě ropa a plyn, které během devíti měsíců války z Ruska na západ proudí jinou než námořní cestou – a to i přes Ukrajinu. Obilná dohoda o dodávkách ukrajinského obilí z ukrajinských přístavů přes moře hlídané ruskou flotilou také pramení především z obchodních potřeb západní Evropy a je doplněna úmluvami o ruských dodávkách obilí a hnojiv. Aby toho nebylo dost, v západní Evropě chybí amoniak, tedy čpavek. A tak se podle dostupných údajů blíží dokončení úmluvy o zprovoznění produktovodu z ruského města Toljatti do přístavu v Oděse, tedy přes území kontrolované ukrajinskou armádou; to umožní dodávky ruského čpavku na západní trh. Bude zajímavé sledovat, jak se bude platit – v eurech, rublech, nebo půjde o výměnný obchod? A jaké budou tranzitní poplatky? Dohodě prý zatím brání požadavek Kyjeva, aby zároveň proběhla výměna zajatců ve formátu „všichni za všechny“, což je při větším množství ukrajinských zajatců pro Rusko nevýhodné. Vyloučit se nedá ani dohoda o dodávkách elektřiny ze Záporožské jaderné elektrárny kontrolované ruskou armádou dílem na území kontrolované Kyjevem, dílem do Záporoží kontrolovaném Moskvou.

I takto se válčí v podmínkách globálního kapitalismu. To ovšem neznamená, že by válka na Ukrajině neměla velký eskalační potenciál, o kterém hovořil náčelník generálního štábu na zmíněné velitelské poradě, tedy možnost přerůstání z války omezené směrem do války totální. Platí však také: jestliže je možné omezit zabíjení lidí z důvodu ekonomických potřeb nebo podnikatelských zisků, jistě by to bylo možné i proto, že lidé žijící na území, o něž se bojuje, budou mít možnost se k danému dění vyjádřit. Odstranit rozpory mezi lidmi, či dokonce konflikty mezi nimi, vskutku nelze. Atavismus v podobě války jako nástroje řešení rozporů ale odstranit lze na základě dobré vůle či racionálně pochopené vzájemné výhody. Když je možné dohodnout se o čpavku a obilí, proč by mělo být nemožné dohodnout se o míru? Vždyť stačí tak málo – musí rozhodovat jiní státníci než ti, kteří se vydávají za hlas lidu, a jsou pouze hlasem nerozumu.

Odkazy:

[1] BERNHARDI, Friedrich von: Germany and the Next War. New York: Longmans, Green, and Co., 1914, s. 18.

SÚVISIACE:
Volodymyr Iščenko: Smerom k priepasti
Eduard Šebo: Kto nesie zodpovednosť za eskaláciu a predlžovanie rusko-ukrajinského konfliktu?
Kto zavelil generálovi Surovikinovi?
Surovikin, koridor a mierové jednotky. Ako Rusko zmenilo svoje ciele vo vzťahu k Ukrajine
Eduard Chmelár: Ako sa dostať z ukrajinskej pasce
Juraj Draxler: Krymský most I.
Juraj Draxler: Krymský most II.

Zdroj: noveslovo.eu