„Problémy po očkovaní nie sú tabu, budeme o nich hovoriť. Každý z nás by mal v dnešnej dobe odmietnuť návrat totality. Máme moc, tak nemlčme,“ tvrdí šéfredaktor redakcie Nadačného fondu Svedomie národa a režisér dokumentu o negatívnych následkoch očkovania

Rozhovor so šéfredaktorom redakcie Nadačného fondu Svedomie národa a režisérom Viktorom Barošom.

Novinári by podľa jeho slov mali byť pilierom demokracie, novinárska obec má však voči občanom dlh. Nahromadil sa jej počas „pandémie“. Redakcia nezávislých žurnalistov vznikla, aby sa pokúsila vyrovnať misky váh. Už viac ako rok hľadá odpovede na „nepohodlné“ otázky,  snaží sa podnietiť  neexistujúcu a v údajnej „demokracii“ toľko odmietanú diskusiu. O dôležitých témach, ktoré sa zametajú pod koberec, slobode, hľadaní pravdy a chystanom dokumente o negatívnych účinkoch očkovania som sa rozprávala so šéfredaktorom redakcie Nadačného fondu Svedomie národa a režisérom VIKTOROM BAROŠOM. 

Každý, kto v priebehu posledných zhruba dvoch rokov sledoval dianie a nespoliehal sa len na informácie z mainstreamových médií, natrafil na vaše videá – zaujímavé rozhovory s lekármi, vedcami, umelcami, s ľuďmi, ktorí v zlomových časoch išli a stále idú proti prúdu a ktorých hlas bol v celej tej globálnej kovidovej propagande závanom zdravého rozumu. Na scéne nie ste dlho, Nadačný fond Svedomia národa ste založili v apríli roku 2021. Čo bolo hlavným dôvodom jeho vzniku a čo je jeho hlavnou misiou? 

Ať už já, nebo kolegyně, která se podílí na redakci, jsme studovali žurnalistiku, ale potom jsme se věnovali jiným vecem, jiným odvětvím. V době těch striktních nařízení, příkazů a zákazů jsem si řekl, že je potřeba přinášet nějaké příběhy. Původně jsme mysleli, že příběhy lidí „dole“ – třeba hospodských, kteří přišli o možnost vydělávat. Potom se z toho vyvinulo něco jiného – zaměřili jsme se na odborníky, na akademiky, kterým byla upíraná možnost vyjádřit se v mainstreamových médiích. Když je tam nechali zaznít, bylo to tendenční. Řekli jsme si, že jim musíme dát prostor a že budeme mapovat hlavně tu akademickou část, která říká podložená fakta. Naše mise byla tedy faktograficky referovat a dát prostor této skupině lidí. V zásadě za celou tu dobu, co jsme to takto dělali, nepřišla seriózní oponentura. Kromě nálepkování „jseš dezinformátor“ jsme nezaznamenali nic zásadního. Mise Nadačního fondu Svědomí národa a zřízené redakce je vyplnit právě tento prostor – snažit se přinášet informace, které nemůžou zaznít v mainstreamu. Jsme placeni z příspěvků lidí, a tudíž nejsme vázáni nějakými inzerenty. Jsme vázáni jenom tím, jestli nám lidé přispívají, nebo ne. Třeba Česká televize má příspevěk na veřejnou službu naprosto jasně daný, miliardy tam tečou, ať už se to lidem líbí, nebo ne. Naše mise je vytvořit malé svobodné médium a dávat prostor akademické obci a obecně lidem, odborníkům, kteří za sebou něco mají. Vždycky jsme si vybírali lidi, kteří něco dokázali, kteří mají za sebou dekády práce v daném oboru, ať už je to virologie, imunologie, právo, nebo jiné obory.

Vybrali ste si pekný názov – Svedomie národa. Okrem zdravého rozumu je svedomie ďalšou z dôležitých vecí, ktorá mnohým ľuďom chýba…

My jsme k tomu přistoupili tak, že naše „mono“ rozhovory jsou bez moderátora. My sami tady nejsme jako to svědomí, nebudeme lidem říkat, co je správné a co ne. Chtěli jsme dát maximální prostor respondentovi, omezit nás jako subjekt, který by do toho vnášel nějaké své dohady, domněnky a nějak do toho vstupoval. Cílem je dát maximální prostor respondentovi a vybírat témata, která se jako kdyby zametala pod koberec. Jako kdyby neměla ve veřejném prostoru vůbec být. Ať už je to z důvodů komerčních nebo z důvodů nějakých politických agend a podobně….Ukazuje se, že mainstream je svázaný určitými pravidly, která způsobují jaký ten stav věcí je. Pokud jde o naše respondenty, cíleně vybíráme lidi, kteří ty věci říkají bez obalu.

Neoddeliteľnou súčasťou „Svedomia národa“ je redakcia, ktorá je podľa vašich vlastných slov nezávislým médiom verejnej služby. Páčili sa mi slová, ktorými sami popisujete svoju prácu: „Sme novinári a zodpovedáme sa len národu českému. Zodpovedáme sa ľuďom, nie režimu“. Kolegovia z mainstreamových médií si do vás ešte nekopli? V tomto ohľade sú médiá ťažkým súperom kvôli prevahe, akú vo verejnom priestore majú. Práve kvôli tejto prevahe, a koniec koncov aj vďaka nej, ste vznikli vy. Ako sa na celú túto situáciu pozerá nezávislý novinár?

My tady nejsme proto, abychom se vymezovali vůči mainstreamových médiím. To není naše mise. My jsme žurnalisti a myslím, že je na svědomí každého žurnalisty, aby referoval tak, jak nejlíp umí. Například CNN Prima News se zúčastnila naší akce Covidkon a nereferovala o ní jako o akci, na které se sešli dezinformátoři, ale jako o akci, kde se vedla akademická diskuze. Naše vztahy s médii jsou zatím korektní. Samozřejmě, že tady jsou jednotlivci, kteří se opírali do našich respondentů. Bylo to vždycky nálepkování nebo útoky ad hominem, které nevedly k tomu, že bychom mohli dále diskutovat. To znamená, že by řekli, v čem konkrétně je ten člověk dezinformátor. Když to bylo něco v akademické rovině, bylo to velice jednoduše vyvratitelné respondentem, ať už to byl profesor Turánek, nebo doktorka Soňa Peková. Naší misí je být médiem, které přispívá k tomu, že se diskuze povede. Někdo si do masmédia pozve profesora Berana a pana Flégra, který ukazuje nějaký graf o tom, jaká jsou čísla a jaká je smrtnost. Profesor Beran se ho zeptá, odkud to má, a pan Flégr řekne, že to jsou „jeho data“, přičemž to dále nerozvede. To není diskuze, která by nějakým způsobem obohacovala společnost. To byla třeba mise akce Coronaduel, kde jsme se snažili přinést diskuzi strany, která byla protežována v masmédiích a strany, která neměla tolik prostoru jako ta první. Je to náročné, protože tady funguje cenzura – smazán byl třeba náš rozhovor o etice s lékařem Vladimírem Čížkem. S Danem Landou jsme si povídali jakožto se zpěvákem, vyhýbali jsme se zdravotní tematice. Dvanáct minut po uveřejnení přišel ban za „zdravotní dezinformace“. Dáte rozpor, že s tím nesouhlasíte, a oni vám za pět minut odpoví, že to důsledně a pečlivě prověřili a že mají pravdu. Neřeknou vám, co je ta dezinformace – jenom to, že jste porušili pravidla komunity a hotovo. To jsou věci, které nám ztěžují činnost. Po našem prvním Covidkonu – akademické diskuzi, máme před smazáním kanál na Facebooku, který je kvůli tomu téměř mrtvý. Byly tam statisícové dosahy. Když je to takhle nastavené, tak to demokracii a svobodě slova nepřispívá. Když někdo argumenty má, tak ať je v té diskuzi použije. To je přece nejjednodušší způsob – říct odborná fakta a v té diskuzi jednoduše vyhrát. A jestliže tu morální převahu a fakta nemám, pak musím cenzurovat a zametat věci pod koberec. To by přece ve společnosti v roce 2022 nemělo mít prostor.

Hoci ste vznikli len minulý rok, máte za sebou kus práce. Okrem iného ste spoluorganizovali  spomínaný Covidkon – prvú Česko – Slovenskú konferenciu vedcov, lekárov a právnikov, či odbornú konferenciu Coronaduel, na ktorú dostali pozvanie aj názoroví oponenti z radov provládnych odborníkov. Nedostavili sa na ňu rovnako, ako ich slovenskí kolegovia – tí sa odmietli zúčastniť debaty, organizovanej iniciatívou Hovorme Spolu. Človek asi nemusí byť veľký „lumen“ na to, aby pochopil, že tu niečo nesedí – verejná diskusia je v normálnej a zdravej spoločnosti predsa základom. Znemožnená, ignorovaná a zakazovaná je len v totalite. Ako hodnotíte vaše úsilie a výsledky s odstupom času? Aj vďaka vašej práci sa podarilo rozvíriť stojaté vody propagandy, nabalili ste sa seba obrovské množstvo ľudí, ste súčasťou informačnej vojny, v ktorej sa stále nachádzame…Vidíte posun? Čo sa zmenilo? 

Když se na to zpětně podívám, začátkem byl rozhovor se Soňou Pekovou, která naprosto civilním způsobem v době tvrdých zákazů a příkazů řekla a rozvedla domněnku, že virus pravděpodobně není přírodního původu. Samozřejmě, že z mainstreamu za to přišla negativní odpověď. Dali jsme to na Youtube a to byl zlomový bod, video mělo každý den sto tisíc nových zhlédnutí. Zastavilo se to po pěti dnech na čísle 550 tisíc zhlédnutí, což je na české poměry dost. Youtube nám pak video smazal. Celý den nám volali lidi a ptali se nás, proč jsme to stáhli, museli jsme vysvětlovat, že jsme nic nestáhli, že to bylo smazané. Lidi nám vyjadřovali podporu a nabízeli pomoc. Byla to vzpruha a viděli jsme, že to má smysl. Bylo tady několik kvalitních projektů, ke kterým jsme se přidali, logickým vyústěním byla konference a pokračování v odborné debatě. S Covidkonem, první Česko – Slovenskou konferencí covid -19 jsme se trefili do té doby, bylo to v lednu 2022. Lidi toho už měli fakt hodně, všechny ty zákazy a příkazy…Byl o to ohromný zájem, bylo to vyprodané během pár chvilek. Na nás byla organizační část, odbornou část a hosty zajišťoval pan profesor Turánek, bylo tam Pro Libertate, které nám pomáhalo s odbornou částí v právní sekci. Náš projekt je taky založen na tom, že často konzultujeme s právníky. Všechny subjekty to dělaly za nekomerční sazby, hlásili se nám lidé s nabídkou pomoci. Přišla paní, která nám nabídla velkoplošnou reklamu zadarmo, což by za normálných okolností stálo státisíce. Přišli další – scénáristé, režiséři, lidi, kteří dělají velké akce a nabízeli nám jakoukoli pomoc. Příjemná byla i atmosféra na místě – byly jsme něco jako disent. Ukázala se tam i masmédia, která o tom referovala férově. Pak byly další akce jako Coronaduel, což byl pokus o to dostat oba tábory odborníků na jedno místo. Máme vyjádření od pana ministra o tom, že předal štafetu a odborníkům řekl, ať si na to najdou čas. Do poslední chvíle jsme čekali, že férová diskuze bude, ale dopadlo to, jak to dopadlo, nepřišel nikdo. Formát byl nastaven tak, že každý měl pevně stanovený čas, mohl se vyjádřit k otázce, kterou vědel dopředu. Nebylo to o diskuzi a o tom, že by se tam jeden odborník hádal s druhým – každý mohl říct informaci, o které chtěl, aby zazněla. Publikum bylo jenom z řad odborné veřejnosti, lidi se tam registrovali na základě odbornosti a byly tam přítomni hlavně lékaři. Udělali jsme to maximálně pohodové, aby tam lidi přišli a diskutovali. To, že z provládních odborníků nepřišel nikdo, pro nás jako pro organizátora mohl být problém. Nechtěli jsme, aby to takhle dopadlo, chtěli jsmeopravdovou diskuzi. Pustili jsme alespoň jejich vyjádření z veřejného prostoru. Myslím si, že to věci nepomohlo a nevidím to rád. Jako novinář se snažím o vyváženost. Podmínky byly nastavené férově právě proto, že nám lidi po první akci Covidcon říkali , že jsme tam neměli ty provládní odborníky. Tenkrát jsme je nezvali proto, protože měli dost prostoru v masmédiích. S odstupem času se nám teďka ukazuje, že právě ta část vedců a lékařů, která neměla takový přístup do médií, měla v lecčems pravdu a možná by bylo lepší, aby se tato část poslouchala víc. Potom byla třetí akce Covidkon II. na téma školství o tom, co se dělo s dětmi v průbehu koronavirové krize. Měli sme krásný program a kvalitní osazenstvo, diskutovali tam lidé ze škol, psychologové, právníci. Jenom dosah nebyl takový jako u těch prvních akcí. Všichni už byly z koronavirové krize utahaní, nikdo už o tom nechtěl mluvit, i my jsme si potřebovali dát odpočinek. Bylo to vidět i na organizaci – když jsme řekli poprvé, že do toho jdeme, bylo tam obrovské nadšení, pak jsme to udělali podruhé a když jsme se do toho pustili potřetí, bylo vidět, že jako dobrý, ale….Taková akce tohoto rozsahu s tím rozpočtem, který jsme měli, se dlouhodobě dělat nedá. Bylo to enormní úsilí. Samozřejmě, když to beru z pohledu komerčního, museli jsme se uskromnit z toho, na co jsme byli zvyklí.  Jsme skutečně vděční za to, že lidi nám tu podporu vyjadřují i finančně, jsme vděční za každou stovku, kterou dostaneme. Umožňuje nám to, že vůbec můžeme fungovat.

Zaujal ma váš chystaný dokument „Tečkované příběhy“ o škodlivosti a vedľajších účinkoch vakcín, ktorý práve finalizujete. Pred niekoľkými mesiacmi som rozhovor o podobnom dokumente „Svedectvá“ robila s izraelskou herečkou a režisérkou Avital Livny, ktorá sa po negatívnych skúsenostiach ľudí z jej okolia rozhodla nemlčať a vyniesť na svetlo sveta príbehy tých, ktorým očkovanie proti covid -19 ublížilo. Čo k rovnakému kroku inšpirovalo vás?

Uvažovali jsme o tom, protože jsme dávali prostor různym vakcinologům, ať už to byl profesor Jiří Beran, nebo profesor Jaroslav Turánek. Ti upozorňovali na to, že u mRNA vakcíny prostě není všechno jasné. Dokument z Izraele jsme samozřejmě také viděli. Už od začátku jsme byli opatrní, protože jsme vědeli ten právní pohled na věc. Že nemůžeme říct: ano, tohle jasně a stoprocentně souvisí s podáním vakcíny. Zároveň je tam ta druhá část – že to nikdo nemůže na sto procent vyloučit. Hraje se tady na to, že to neexistuje, že tyhlety problémy nejsou, že tady máme jenom velice málo těchto oficiálne přiznaných případů. Do redakce se nám začaly sbíhat právě příběhy o tom, že lidé zkolabovali přímo v očkovacím centru a bylo jim řečeno, že to s tím nijak nesouvisí. V tom našem malém týmu – produkční Mirka Brožová, my jako Nadační fond Svědomí národa ve složení tří lidí, jsme si řekli, pojďme to začít dokumentovat, pojďme se tomu nějak seriózně věnovat. Dali jsme se dohromady s dokumentaristkou Vendulou Bradáčovou, která měla podobný nápad. Dali sme výzvu, která začala běžet díky Zdravému fóru Honzy Tománka a dalších, podpořil a pomohl ji rozšířit i Jarda Dušek. Dali jsme si jednoduchou misi – že nechceme prohlubovat propast mezi očkovanými a neočkovanými, ale chceme faktograficky zmapovat osobní příběhy lidí, zjistit, co se dělo před očkováním a po něm. Zachytit tu „timeline“ toho problému a nechat na lidech a na odborné veřejnosti, ať si to vyhodnotí. Je tady problém, nebo tady není problém? Ať si každý udělá názor sám. Ozvalo se nám mnoho lidí. Pro některé z nich bylo zlomovým momentem, když mělo dojít k samotnému natáčení – tam to šlo do ztracena. Netlačili jsme na ně, i když pro nás je taky lepší, když je človek rozhodnutý to řešit. Byla to ohromná statečnost těch lidí, které jsme na tu kameru dostali. Nechtělo to jenom osobní odvahu na straně poškozených, ale samozřejmě i na straně odborníků, které jsme oslovili. Dokonce bych řekl, že tam je to ještě větší odvaha, protože nálada, která se tady vytvořila, byla taková, že kdokoliv, kdo je proti tomu co se dělo, proti mainstreamovému narativu, je vyvrhel a dezinformátor. Je pravda,že v dokumentu nemáme úplně ty nejvážnější případy. Jako tvůrci jsme narazili na lidi, kteří měli problém fakt velký – například paní, která po očkování oslepla. V zásadě jsme s ní nenatočili nic, protože v  celé té problematice byla „nová“, ty věci se jí aktuálně děly a opravdu už neměla sílu se o tom bavit, bylo to čerstvé. Takových příběhů bylo víc. Pak člověk, který ztratil vědomí  přímo v očkovacím centru a rozjely se mu psychiatrické problémy. V papírech byla přiznaná příčinná souvislost s očkováním. Nebyl schopen ani vycházet ven a tato situace zamezila natáčení. Mise dokumentu byla taková – ne, není to tabu, my o tom budeme mluvit, ať už je důvod, proč se to neobjevuje v masmédiích jakýkoliv. Je právě úlohou žurnalistů, jednotlivců a malých redakcí o tom mluvit. My nejsme vázáni reklamou farmaceutického průmyslu, tento příjem nemáme. Cílem není ani namířit prst vůči farmaceutickému průmyslu. My opravdu chceme, aby se o těch věcech mluvilo, aby o tom jiným způsobem mluvila akademická obec. Aby nebyl na jedné straně tábor, který se tváří, že to neexistuje, a na straně druhé tábor, který si bude dělat nějaké domněnky. Proto se do toho snažíme zapojit odborníky – profesora Berana,  profesora Turánka nebo pana doktora Urbánka, který dělal ve farmaceutickém průmyslu. V dokumentu je  zodpovědný za vyjádření k marketingové kampani – ptali jsme se ho na to, jakým způsobem se propaguje léčivo. Vyvstala tam spousta otazníků, jak to s tou propagací vakcín vlastně bylo. Podívali jsme se do manuálu, který říká, jak s tím přípravkem zacházet – podle něho by měly být hlášené veškeré, byť i domnělé negativní příznaky. Je to povinnost lékařů. Lékaři samozřejmě mnohdy říkají „my na to nemáme čas“. Anebo to nedělají právě z  politických důvodů. Vytvořila se tady atmosféra, že tento problém prostě neexistuje a kdo o tom bude referovat, tak bude za černou ovci. A to je ohromný tlak, který je dělaný právě na lékaře. Podlehnou mu…samozřejmě ne všichni, protože nic není černobílé. Tlak na lidi je vytvořený médii, je vytvořený politickou garniturou, která k tomu přispívá. A to prostě není prostředí, které by přálo tomu, abyste šla proti proudu. A to je náš cíl, cíl Svědomí národa – pojďme se normálně bavit o těch věcech, které se zametají pod koberec. Tam se ukáže, kdo ty argumenty má a kdo ne.

V „ochutnávke“, ktorú ste pustili von a ktorá prebehla sociálnymi sieťami, sa objavuje otrasné svedectvo Juraja Orsága zo Slovenska, ktorého očkovanie proti covidu doslova „zložilo“ a radikálne mu zmenilo život. Takýchto príbehov rozhodne nie je málo – politici, provládni odborníci, propagandistické médiá a dokonca aj mnohí lekári (!) ich však vytesňujú, nechcú o nich počuť, nechcú ich vidieť. Príbehy, akým je napríklad tento, sa však nedajú utajiť, pretože príbehy si ľudia rozprávajú, šíria ich ďalej. S príbehom človeka, ktorému obrátilo život naruby práve očkovanie proti covidu, je ťažké sa prieť…S tým sa prieť nedá. Dá sa o tom len diskutovať…Treba o tom nahlas hovoriť. 

S pánem Orságem to bylo tak, že už jsme měli „zavřeno“, už jsme nechtěli do dokumentu přidávat další respondenty. Pan Orság se nám ozval s tím, že popsal co se mu dělo, že to byl vážný problém. Stalo se mu to přímo v očkovacím centru a bylo to ignorováno. Zaujal nás jeho příběh i jeho profesní pozadí – ačkoli nebyl zdravotník, dlouho v oblasti zdravotnictví působil.  Byl odborník, který věřil systému a šel do toho takzvaně dobrovolného očkování,  i když všichni víme, že to bylo dobrovolné asi tak jenom na půl. Řekli jsme si, že je to důležitý příběh a „vystrčili“ jsme ho, abychom propagovali  dokument samotný. Chtěl bych také poděkovat panu doktoru Petru Weisovi, který nám umožnil setkat se v jeho právní kanceláři. Chtěl bych  zmínit jednu důležitou věc – děláme tuto práci a je to výborné, setkáváme se se spoustou zajímavých lidí, se kterými si povídáme…Všichni z nich nějakým způsobem vystoupili mimo tu komfortní zónu. A nějakým způsobem je to nutí v tom pokračovat – v nějaké svojí misi, kterou si dali. Ať už je to právník, ať už je to akademik, který to viděl z jiného uhlu pohledu a snažil se ty informace sdělit.  Tady bych chtěl apelovat i na všechny ostatní, ať ten krok udělají a z té komfortní zóny toho pohodlí – mlčení, vystoupí. Ať prostě nemlčí. My to máme v tom našem poselství: „Nemlčme. Tečka.“ Je to taková věc, kterou uvidíte v každém našem rozhovoru. Prostě nemlčet, nenechat si ty věci líbit. Úkolem člověka v demokratické společnosti je mimo jiné obrana svých osobních práv. Na těch lockdownech a na těch kolikrát nesmyslných zákazech bez jakéhokoliv vědeckého podložení bylo vidět, že byly čistě jenom výkřikem do tmy. Vakcíny měly způsobovat kolektivní imunitu…Já teda ty čísla po těch letech a prohlášeních od těch našich odborníků nevidím. Ta strana barikády takzvaných dezinformátorů byla nálepkována s tím, že si dělá domněnky, ale když se na to podívám zpětne, tak já vidím mnoho domněnek právě ve veřejných prohlášeních lidí, kteří tu pandemii řídili. Zase na druhou stranu je třeba říct, že oni měli tu zodpovědnost za řízení epidemie, byla na jejich ramenou, na jejich bedrech. A samozřejmě – opozice vždycky říká něco „proti“ a tu odpovědnost nemá. Takže buďme spravedliví, pojďme dát všem těm odborníkům další šance a pojďme se podívat na to, jestli se poučili z těch dvou roků, nebo to zase půjde do naprosto nesmyslných restrikcí, příkazů a zákazů, cenzury a upírání diskuze.

Otázku, ktorú položím vám, som sa spýtala aj režisérky izraelského dokumentu Svedectvá Avital Livny. Napriek tomu, že sa u nás aj vo svete množia prípady úmrtí a závažných zdravotných problémov po očkovaní, vlády v ňom plánujú pokračovať, na Slovensku aj v Českej republike sa medzičasom spustilo očkovanie štvrtou dávkou…Pripúšťate možnosť, že sa toto všetko deje zámerne? Čo je za tým? Ako si to vysvetľujete?

Já samozřejmě nejsem odborník ve smyslu vakcinologie nebo imunologie, to necháváme na našich respondentech. Jsem novinář, ke kterému jdou fakta ať už z mainstreamu anebo právě z VAERS-u nebo jiných zdrojů, kterých je teďka přehršel. I naši respondenti nám často posunou nějakou impaktovanou studii zanesenou v odborných časopisech, kterou si přečtu. Dám si ty fakta dohromady. Není to tak, že by byl člověk odkázaný jenom na to, co v televizi řekne nějaký odborník. V každém případě se tyhlety informace množí a já je v tom mainstreamu nevidím. Jako novinář se ptám proč a jsem velice obezřetný. Víte co…ono je v této fázi velice těžké přiznat si chybu. Protože ten tlak na lidi byl fakt velký. Ať už na běžného občana nebo i na ty novináře. A teďka přijít s tím: „hele, ono to bylo celý jinak a my jsme se mýlili“, to už chce mít nějakou pokoru. Je to těžké. Pojďme udělat tlustou čáru za tím, co bylo a pojďme ty věci řešit jinak. Pojďme o těch věcech referovat tak, aby odborníci ten prostor měli a aby se ta chyba neopakovala. Jestliže se tady rozjede to samé, tak už na sto procent víme, že to není o odborné akademické diskuzi a víme o tom, že to třeba může být jenom zájem farmaceutického průmyslu prodávat nějaký produkt. Ohromné nebezpečí vidím v cenzuře informací. Ty pokusy o to zřizovat speciální policejní jednotky na boj s dezinformacemi…Kdo určí, co je dezinformace a kdo určí, co je pravda? Je to státem zřizovaná jednotka, která bude říkat, co je pravda, a to je prostě ohromné nebezpečí. To, že stát nám chce říkat, co je pravda a co je lež, to je špatná cesta. Myslím si, že každý občan by si měl uvědomit, že svoboda není automatická a nepadá nám do klína. Vždycky se za ni nějakým způsobem muselo bojovat. A buďme rádi, že za ní zatím můžeme bojovat tímto způsobem jako novináři. Ta představa, že nám na dveře jednou zaklepe nějaký státní činitel, že budeme mít sbalený kartáček a budeme čekat, kdy to přijde…Tam se nikdo z nás dostat nechce. Jsou to právě tyhlety nápady těch u moci, které jsou velice nebezpečné. Co když přijde někdo po nich? Co když na to naváže nějaký další člověk, který to bude mít o to jednodušší? Ukrajování svobod se tady reálne dělo a děje. I když se třeba bavíme s právníky – právní jistota je menší a menší a různých vyhlášek a nařízení je už tolik, že i ten právník vám kolikrát  řekne, že neví. To je podhoubí, které je špatné. Každý z nás si v této době musí říct: já  nechci, aby tady ta totalita znovu byla. A jestli k ní někdo chce nakročit, tak mu v tom máme legálním způsobem zabránit. Tu moc máme. Apeluju na lidi, aby ty „věci  veřejné“ řešili. Aby chodili k volbám, aby nerezignovali na to, že nic nezmění. Změní. Podívejte se, co jsme my udělali za rok, co udělalo spoustu jiných dalších projektů za dva roky, za tři. Jsou tady novináři, kterým jde o to, aby ta novinařina byla v pořádku. Za všechny tady zmíním Markétu Dobiášovou, která našla tu odvahu vystoupit z mainstreamu a pokračovat v investigativní žurnalistice. Tohleto je prostě vždycky na jednotlivcích. Je super potkávat zatím ty malé subjekty, které tu práci dělají právě podle svého svědomí, férově a řekl bych, že i z hlediska řemesla dobře. Medvědí službu nám dělají projekty, které si ty fakta neověří, které jsou jenom hrrrrr a jedou podle nějaké emoce. Pak je jednoduchá práce pro tu protistranu je opravdu zdiskreditovat. Apeluju na ty lidi, aby svou práci dělali profesně dobře, nebáli se a vykročili správným směrem. Myslím si, že když ten soustreděný tlak bude, byť z vícero drobných subjektů, tak nějaký ten kýžený stav, který by tady měl být, se nám prostě podaří. Tu svobodu se nám tady podaří udržet.

Kedy pripravujete uvedenie dokumentu „Tečkované příběhy“? Pripadá do úvahy aj jeho pokračovanie?

Budou to nejbližší týdny. Původně jsme ho chtěli uvést na podzim, teď to zrychlíme. Budeme samozrejmě chtít, aby se k lidem dostal. Co se týká dalšího pokračování – uvidíme, jaká bude odezva, jestli se nám budou ozývat další lidé. Samozřejmě, jakékoliv další příběhy budeme  shromažďovat, archivovat, budeme s tím pracovat. Uvidíme. Je to náročné v tom, že jsme neměli žádného sponzora, byli jsme opravdu hrazeni jenom z příspěvků lidí, které k nám prišly a moc za to děkujeme. Zaplatily se z toho provozní náklady, celé to dotujeme tou naší prací. Jestliže by měl být druhý díl, tak bych byl jako zodpovědný člověk radši, kdyby to lidé, kteří to budou dělat, dělali za nějakou odměnu. Abych jim nemusel nabídnout jen otevřené srdce a dobrou věc. Respondentů jsme natočili deset, máme více méně hotovo, už budeme jenom stříhat a pracovat na postprodukci. Máme vyjádření odborníků – virologů, imunologů, právníků. Ptali jsme se jich na to, jakým způsobem se na to dívají oni. Dokument pustíme mezi lidi a očekáváme férovou akademickou diskuzi, která bude o faktech. Nechceme, aby se diskutovalo nad tím dokumentem jako takovým. Chceme, aby vznikla diskuze nad samotným tématem nežádoucích účinků po očkování. Ať z toho třeba potom vznikne nějaký panel, kde budou odborníci z obou dvou stran a kde uvidíme férovou diskuzi na téma možných nežádoucích účinků léčiv. Ať se to přesune do mainstreamu, ať se o tom hlavně ta akademická obec baví férovým a normálním způsobem bez nějakého nálepkování a útoků ad hominem.

Môžu vás po vzore Juraja Orsága osloviť aj ľudia zo Slovenska? Možno vás niekto z čitateľov bude chcieť aj finančne podporiť…

Určitě můžou. Odkázal bych je na naše stránky www.svedomi-naroda.cz, kde najdou všechny potřebné informace. Preferoval bych, kdyby se nám ozvali na naší e-mailovou adresu info@svedomi-naroda.cz. Budeme to archivovat a určitě to nezapadne, i kdybychom točili třeba za rok. Zaarchivované to bude. Tenhleten projekt je natolik zásadní, že by to nemělo zapadnout vůbec. Já fakt doufám, že se nám na toto téma podaří rozproudit férovou akademickou diskuzi. Pak se třeba změní přístup oficiálních míst. Najednou třeba budou vítáni lidé, kteří ten problém popíšou, třeba to sami doktoři začnou referovat na SÚKL u nás nebo na patřičná místa u vás. Doufám, že se nálada okolo toho změní a že ta statistika tomu pak bude nějakým způsobem odpovídat. Protože novinář přece dáva impuls, aby se věci řešily. Novinář by mel být jedním z pilířu demokracie a já si myslím, že co se týká koronavirové krize, novinářská obec má vůči občanům dluh. 

Blíži sa jeseň, na Slovensku, v Čechách  a v podstate na celom svete sa okrem iného opäť začína strašiť kovidom, opičími kiahňami…keď bude treba, vytiahne sa z klobúka niečo ďalšie. Nanovo sa roztáčajú kolesá propagandy a mediálnej hystérie. Ste novinárom, ktorý stojí na opačnej strane „ barikády“ – čo by ste odkázali ľuďom? 

Nemlčte, zachovejte klid. Když je toho hodně, běžte si pročistit hlavu do přírody. Média, která jenom cíleně vytvářejí atmosféru strachu, omezte. Shromažďujte si fakta, internet pořád funguje. Samozřejmě je potřeba nějakého kritického myšlení, je potřeba filtrovat. Utvářejte si názor z vlastního výzkumu. Jak se říká – pravda vás osvobodí. Někdy je těžké přiznat si to, že jsem někde naletěl, ale stává se to každému. Soběstačnost v informovanosti je podle mě nejdůležitější věc v této době.  Informací je spousta, valí se na nás ze všech stran. Pojďme společně trošku narušit takový to: „říkali to v televizi, je to pravda.“ To přispívá ke kolektivní hypnóze. Pojďme tohleto narušit. V okamžiku, kdy si každý z nás bude sbírat ty informace, bude si je ověřovat, bude o tom třeba diskutovat…V okamžiku, kdy bude vybudována tahleta dospělost nebo zodpovědnost každého člověka a diváka, tak se nemůže stát, že nám sem přijde nějaký mamut v podobě nějaké korporace, která bude hnát svoje prodeje. Pojede přes politiky, zájmové skupiny a bude do lidí hustit propagandu. Takže, pojďme zvyšovat tuhletu informovanost každého z nás, pojďme se otevřít zdrojům, které neřeší jen nějakou domněnku, ale řeší opravdu férové informace.  Já jsem k tomu vždycky přistupoval tak, že jsem si vybíral okolo sebe nebo do týmu lidi pracovité a lidi, za kterými něco je. Lidi, kteří tady něco vybudovali a v oblasti svého snažení něco dokázali. Od takového člověka si velice rád něco poslechnu a inspiruju se. Od toho člověka většinou přichází něco, co má hodnotu. Opak přichází v dnešní době od politiků – jenom tak něco říkají, nic za nima nezůstalo. Rád bych jednou viděl na vysokých politických místech právě odborníky, kteří něco dokázali, kteří mají něco za sebou a ve společnosti se osvědčili. To by byla další pojistka toho, že bychom už neopakovali stejné chyby. Už by se nestalo, že tady někdo přijde a bude nám „vařit“ nějaké opičí neštovice znova stejným způsobem.

Za rozhovor poďakovala Lucia Žatková

Zdroj: luciinedvere.sk