Nikolaj Levašov – Poslední Noc Svaroga (1) časť

Nikolaj Levašov vysvětluje podstatu přírodních úkazů Den a Noc Svaroga…

Než se ponoříme do tématu poslední Noci Svaroga, rád bych vyvodil určité poznatky. Bohužel, určitá skupina vědců vnucovala a vnucuje, dokonce i ruským lidem, myšlenku, že slovansko-árijské Védy stejně tak jako Velesova kniha jsou padělky.

Také, a to je také velmi nepříjemné, moderní „věda“ fanaticky popírá vše co souvisí s Velesovou knihou, dokonce fotografie dřevěné „tabulky“ zhotovoné Mirjolubovem v roce 1942. Tehdy nebyly žádné počítače s neomezenými možnosti jako dnes, a vytvoř padělek této kvality bylo jednoduše nemožné. Nejvíc zarážející na tomto „popření“ je, že jsou to právě ruští vědci, kteří útočí na Velesovu knihu s největší agresivitou. V zámoří se o existenci tohoto zdroje spíše jednoduše mlčí. Jaký je důvod tohoto bojkotu? Odpověd je jednoduchá, Velesova kniha odráží minulost Slovanů déle než 20.000 nazpět. Volchvové-strážci provedli poslední zápis do této knihy v roce 6496 slovanské chronologie, neboli ke konci 10. století, podle současné chronologie (r. 988). V tomto období násilné vnucování cizího náboženství, které později ve 12. století bude nazváno křesťanstvím, napáchalo nepředstavitelné utrpení na Kyjevské Rusi, která jak se neočekávaně ukázalo, v této době byla nejzápadnější provincií Slovansko-Árijské Védické Říše (dále Državy) – po dřívější revoltě a odtržení západnějších provincií.

Poslední zápis ve Velesově knize se časově kryje s násilným pokřesťanštěním Kyjevské Rusi. V každém koutě země, kam hrdlořezi „svatého“ Vladimíra, byli schopni dosáhnout, všichni dospělí a náctiletí, kteří odmítli přijmout cizí náboženství, byli fyzicky zlikvidováni. A kněží nového náboženství „natloukli“ hlav vyděšených 7-9 ročných dětí dogmata duševního a fyzického „otroctví“. Toto je poněkud zajímavá shoda okolností, pokud to vůbec lze nazvat shodou okolností, ať se to dnešním hisTORikům líbí nebo ne – jak poslední zápis ve Velesově knize, tak násilné pokřesťanštění Kyjevské Rusi, spadá do přesně stejného časového období – konec 10. století. Podle Slovansko-Árijských, nebo také Védických, konceptů, toto je přesně období, které se kryje se začátkem poslední, a jedné z nejtemněších, Nocí Svaroga, která zakryla Midgard-zemi krvavým závojem po dobu sedmi Kruhů života(7 x 144 let = 1008 let) – od roku 988 do roku 1995-1996.

 Co je to Den a Noc Svaroga?

 Dříve než se dostanu k vysvětlení, chtěl bych osvětlit některé momenty, které mne přivedly k tomuto poznání. Když jsem narazil na informace o Velesově knize, s překvapením jsem zjistil, že U. Petrovič Mirjolubov (1892-1970), který vyrobil ono foto dřevěné desky v Belgii v roce 1942, a zhotovil kopie ostatních desek, žil a pracoval v San Francisku.  Vydal jsem se tedy do Ruského muzea města San Francisko, ale tam se žádné záznamy o Mirjolubovi nenacházely. Ty byly k nalezení až v archivech Hooverova Institutu, kam jsem se s mým americkým studentem vydal. Když jsem čekal na možnost prozkoumat mikrofilmy Mirjolubových záznamů, zeptal se mě můj americký student, zda věřím v autenticitu těchto prací. Byl jsem velmi překvapen jeho otázkou – fotografie skutečných dřevěných desek s částmi Velesovy knihy jako důkaz nestačí, kdežto absence téměř jakýchkoliv skutečných důkazů současné „verze historie“ neznepokojuje téměř nikoho.

Všechny „starověké“ knihy, na jejichž základech je současná historie postavena, byly vytištěny v 15. století jako údajné kopie starších originálů, které ovšem bez výjimky lehly popelem při požárech starověkých a středověkých knihoven. Záhadně, zatímco veškeré originály zmizely, kopie téměř všech děl se „zázračně“ zachovaly. A jak se ukazuje, téměř nikdo se tímto podvodem nezabývá, kdežto autentická fotografie z roku 1942 je nazývána padělek. Dvojitý standart je starý trik, přoč však většina těch, jejihž kulturní a duchovní odkaz byl tímto znevážen, soustavně mlčí? Toto hlavně platí o slovanech, o Rusech zvlášť. Konečně, až příliš dlouho jsme byly ohlupování falešnou představou, že jsme nějací primitivové. Cizozemci nás „učili“ mluvit naším rodným jazykem, který „vylepšili“ zahozením „nepotřebných“ písmen, změnili výslovnost ruských slov, zaměnili původní významy slov významy které byly výhodné pro ně, atd.. tento výčet by mohl pokračovat. Nicméně, nejvíc odstrašující je fakt, že lidé to už vůbec nejsou schopni uvědomit, a berou to jako něco přirozeného. Ale je to opravdu tento případ?

Urážka, a snaha ponížit je vetkána dokonce do názvu naší národnosti. A je to natolik zažité, podprahové, že to prochází zcela bez pozornosti, dokonce sám jsem si to neuvědomil, dokud mě na to neupozornila má žena Světlana. Vezměme si například slovo „Rusové“ (Russians). Někdo se může zeptat – co je na tom podezřelého? Skusme se nad tímto na chvíli zamyslet… po několikerém pozorném vyslovovení a porovnání s jinýmy příklady, se pravděpodobně vše stane jasné. V Ruském jazyce, když se označují ostatní lidé, říká se například: osoba je angličan a mluví anglicky, nebo osoba je francouz a mluví francouzky, apod. Když položíme otázku „kdo“, odpověd je vždy podstatné jméno. Když se zeptáme na jazyk člověk mluví, odpovědí je vždy přídavné jméno. Je to vcelku logické – to, jakým jazykem člověk hovoří, je jeho vlastnost, nikoliv naopak (člověk vlastností jazyka). Toto platí všude… s jednou výjimkou, vytvořenou pro Rusy – na otázku „kdo“ je odpovězeno přídavným jménem. Podstatné jméno bylo nahrazeno přídavným. Toto obsahuje podprahový význam, že rusové jsou něco jako „přítěžek“ ostatních lidí, ideu primitivnosti, méněcennosti a nevýznamnosti, vetkaný do jazyka na lingvistiké urovni. Tato válka je vedena již tisíce let, současně na několika frontách, zahrnujíc psychologickou, lingvistickou a genetickou. Správná slova probouzejí genetickou pamět, kdežto slova se změněným významem nikoliv. Komu je ku prospěchu pokroucení toho jako lidé označují sami sebe, a proč? Stačí se trochu zamyslet, a odpověd se objeví nasnadě.

Jsme Rusové, nikoliv “Ruští”. (obtížně přeložitelné – „We are Ruses, not Russians“). Správná odpověd na otázku „kdo“ je osoba – Rus, a jakým jazyke mluví – Rusky. Někdo může namítnout, že se jedná o maličkost, nevýznamný detail, je třeba kolem toho dělat takový rozruch? Ve skutečnosti, je, a je pro to několik důvodů. Prvně, je nezbytné odemknout genetickou paměť. Každé slovo vytváří v těle a duši čloběka určitou kvalitatní „ozvěnu“, rezonanci. Někdy stačí jedno slovo, a může probudit spící genetickou pamět, kdežto „změněné“ slovo, s podobným významem, nic takového nezpůsobí.

Z výše zmíněných zásahů do jazyka v minulosti se ukazuje, že někdo perfektně rozuměl tomutu principu, a již dlouho dobu implemetuje skrytou agendu, s cílem zabránit probuzení genetické paměti, genetického potenciálu. Dokonce v pokroucené verzi historie, kterou se učí naše děti ve školách, je Kyjevská Rus nazývána „Rus“, stejně jako Moskevská Rus. Země Rusů se nazývá jednoduše Rus. Teprve když se k moci dostala pro-západní dynastie Romanovců, bylo „národní“ jméno Rus změněno na neutrální „Rusko“ („Rus“ → “Russia”).

Ale ani toto se nestalo přes noc, ale teprve tehdy když moc uchopil Petr „Veliký“. Naskýtá se otázka, proč západoevropské země, a ti kdož stáli z pozadí za nimi, tak stáli o to změnit název země a lidí? Ve skutečnosti je to poměrně jednoduché. Ještě celkem nedávno byly všechny evropské země (a nejen evropské) periferními provinciemi Državy řízené dynastií Rusů. Počínajíc 5. stoletím našeho letopočtu, byly v těchto zemích „temnou frakcí“ postupně organizovány převraty, a nová elita se chopila moci. A Rusové, nebo jakákoliv zmínka o Državě, jim ihned připomínala ilegalitu jejich moci. Tato nová „elita“ dokonce si dokonce ani nebyla vědoma toho, že je jen něčím nástrojem.

Protože historie civilizace na Midgard – Zemi byla historie Slovansko-Árijské Védické Říše – Državy, nová evropská aristokracie – lépe řečeno, síly, které ji „instalovaly“ – neprahly po ničem jiném, než zničit veškeré důkazy o skutečné minulosti. Z tohoto důvodu starověké knihovny lehly popelem, z tohoto důvodu také Romanovci (zvláště Petr pseudo-Veliký) ničili veškeré důkazy Védické minulosti Slovanů-Árjů, a v prvé řadě, Rusů.

Byl jsem také svědkem reakce tzv. „kompetentních“ lingvistů na slovansko-árijské runy. Jakmile tito postřehli určité podobnosti slovansko-árijských run s čínským písmem a egyptskými hieroglyfy, okamžitě prohlásili slovanské runy za padělek. Jejich myšlenkový proces je však velice zvláštní, přinejmenším. Podobnost slovanských run s čínským písmem přece neznamená nutně, že se jedná a padělek. Zcela stejnou váhu má tvrzení, že čínské a egyptské písmo je odvozenina ze slovanských run. Avšak tato varianta nebyla těmito „experty“ nikdy ani zvažována jako možnost. Ani ve světle faktu, že právě podobnost slovanských run jak s čínským, tak s egyptským písmem, mluví spíše v jejich prospěch – neboť egyptské a čínské písmo nemají skoro vzájemně mnoho společného. Jestliže tedy existuje písmo, jež má společné prvky s oběma, vyplývá z toho, že zde muselo být dříve. Slovansko-Árijské runy kódují informace hned v několika úrovních; každá „úroveň“ může být odemčena v závislosti na pořadí run. Proto, během „překladu“ nápisu do mluvené řeči se význam textu mění v závislosti na pozici runy v manuskriptu. Z tohoto důvodu je prakticky nemožné, vzít čínské a egyptské znaky a z této „směsky“ namíchat slovanské runy. Jejich význam se totiž významně liší od významu příbuzných čínských a egyptských znaků. Zajímavým faktem v této souvisloti je, že čínské písmo prodělalo tři „revize“, kdy byly vždy veškeré knihy napsány ve „starých“ runách zničeny, a kulturní odkaz a historie byl kompletně „přepsán“ v novém písmu. A toto se stalo hned třikrát, v různých obdobích historie Číny.

Vyvstává ihned otázka: kdo měl zájem „vymazat“ čínskou historii, a proč? Proč bylo nutné zničit staré knihy? Co obsahovaly za data, jestliže někdo považoval za nutné 3x změnit písmo a přepsat knihy, pokaždé se více a více vzdalujíc od originální podoby? Pravděpodobně, prvotní písmo používané v číně byly slovanské runy, a toto je i důvod, proč přes trojnásobnou „změnu podoby“ stále mají určité společné prvky a lze najít podobnost. Fakt, že původní knihy byly kompletně zničeny a vše bylo přepsáno a upraveno novým písmem (a toto ještě 3x po sobě), mluví silně ve prospěch teze, že slovanské runy jsou mnohem dřívější, prvotní runy a čínské písmo je odvozenina. Těm, kdož by mě spěchali obvinit z bujné fantazie a nepodložených tezí, bych doporučil studovat historii a legendy starověké Číny. Podle čínských legend, čínská civilizace se zrodila když Bílý Bůh nazývaný Huang-Di přiletěl ze severu v „nebeském kočáru“ (Vaitmana) a tehdejším obyvatelů Číny předal vědomosti, kulturu a pímo – od pěstování plodin, rýže, po stavitelství, technické dovednosti, až po hieroglify/runy . Toto ukazuje na fakt, že původní písmo nebylo vynalezeno v číně, ale bylo přineseno bílým člověkem z civilazace na mnohem vyšším stupni vývoje, ležící severně od čínských území.

Huang je starobylé slovansko-árijské jméno, které je dokonce i dnes široce rozšířené v španělsky mluvících oblastech jako „Juan“. „Di“ je jméno kmene bílé rasy, jež žil severně od starověké Číny. Lidé kmene Di – „Dinlinové“ – byli velmi dobře známí obyvatelům tehdejší Číny. Ti však měli problém se správnou výslovností názvu „Dinlinové“, tak přijali za své zkráceninu – „Di“. V čínských kronikách existuje velké množství záznamů o „Lidu Di“. Tehdejší obyvatelé se pokoušeli velmi usilovně „vyřešit problém Di“ , vyhnat je z jejich území, a pravděpodobně i z území původně patřícím lidem Di. V některých čínských kronikách jsou zaznamenáni „lidé Di“ jako původní obyvatelé oblastí Číny již ve 3. tisíciletí př.n.l. V průběhu periody zhruba 3000 let, někteří Dinlinové byly číňany vyhubeni, někteří odešli sami a zbytek byl asimilován. Není to zajímavá náhoda, že aktuální podoba čínského písma, – Kaishu – existuje téměř beze změny skoro dva tisíce let a byla zkompletována v období „tří království“ (220-280 n.l.), tedy přesně v období, kdy tehdejší číňané s konečnou platností „vyřešili problém“ s Dinliny na jejich území?

Toto vypadá jako opravdu zajímavý projev „vděčnosti“ k lidem, kteří jim původně přinesli světlo vědění a kulturu. Po tři tisíce let trvala válka mezi čínskými kmeny, reprezentujícími žlutou rasu, a kmeny Dinlinů, kmeny bílé rasy, početně výrazně v menšině. Tato tisíciletá válka, měla za důsledek genocidu Dinlinů a měla několik fází. Každá fáze tohoto konfliktu mezi žlutou a bílou rasou byla poznamenán změnou formy písma.

• Takzvané písmo jinwen se přeměnilo na písmo zhuanwen které bylo užíváno v počátečních etapách dynastie Zhou (1066-771 př.n.l.).
• Písmo v používané v časech dynastie Shang se nazývalo dazhuan– „písmo velké pečetě“.
• Poté co císař Qin Shi Huang (260-210 př.n.l.) sjednotil čínská královtsví do jedné Říše, rozkázal svému prvnímu ministru Li Si-mu „standartizovat“ čínské písmo. Nová forma byla nazvána xiaozhuan (Hsiao-chuan), „písmo malé pečetě“.

(c) Nikolaj Levašov 2006. Překlad Hox

Zdroj: Atlara blog