Malá škola uprostřed hor patří mezi nejlepší. Desítky zájemců musí odmítat

Dobřany jsou malá horská víska uprostřed Orlických hor se 130 obyvateli. Dostat se tam dá jen po úzkých klikatých cestách, na kterých si nepřejete potkat dodávku kurýrní služby v plné rychlosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že se vesnička, kromě své malebnosti, nijak nevymyká stovkám podobných. V Dobřanech ale mají školu, jejíž příběh je všechno, jen ne běžný.

Úspěšné vesnické školy jsou mimochodem i tématem posledního dílu seriálu ČT Jak se dělá dobrá škola, a není divu – tam, kde takovou školu mají, si jí patřičně považují. Jeden rodič, který do Dobřan posílá své ratolesti, mi prozradil, že jde mezi místními školami o „mercedes”. Se zájmem tedy jedu školu navštívit po oněch klikatých cestách lemovaných lípami a kaštany.

Návštěvníka na první pohled zaujme jednoduchý nápis ŠKOLA na nové fasádě vícepatrové budovy se střešní přístavbou. V košili a riflích mě vítá ředitel Jan Grulich, místní rodák, který na stejném místě působí už 23 let a vysvětluje mi, že za nápisem přibude ještě tečka. Proč? „Protože jsme škola a tečka,” směje se osmačtyřicetiletý ředitel, který je od roku 2020 také senátorem.

Jako ve Finsku

Projdeme prostornou šatnou a stoupáme do patra. Zdi světlých chodeb jsou tu a tam pokryté motivačními citáty českých osobností, jako je Tomáš Baťa nebo Emil Zátopek, na chodbě stojí piáno, bubny, kytara a různé bobíky a polštáře na sezení. Dveře vedoucí do tříd mají kulatá kruhová okna, kterými lze vidět, co se uvnitř děje. Učitelé tu nemají své kabinety a kumbály, ale sedí spolu v jedné sborovně. Otevřenost a prosvětlenost prostor připomíná spíše některou z kanceláří technologických start-upů v pražském Karlíně. Hlavou mi běží, že podobné prostory nedávno popisovala i česká výprava při návštěvě finských škol.

Jednu z prvních věcí, kterou se o Dobřanech dozvídám, když usedáme do ředitelny, je vcelku kuriózní. Škola je svým zřízením soukromá, školné se ale neplatí. Na otázku proč se Jan Grulich vrací do historie školy. „Dobřany měly vždycky co dočinění se vzdělaností,” vypráví. Dozvídám se, že se tu učilo téměř sto let před tím, než na trůn usedla Marie Terezie. Během národního obrození se v Dobřanech scházely slavné postavy jako Josef Dobrovský nebo František Vladislav Hek, který byl předobrazem románového F. L. Věka. V druhé půlce devadesátých let ale hrozilo, že státní škola bude pro nedostatek dětí zavřena. To se nelíbilo místním, kteří se rozhodli založit soukromou. „V té době to byl jediný způsob, jak školu ve vesnici udržet,” vysvětluje ředitel.

Školné by znamenalo školu pro vyvolené, v Dobřanech ale chtěli takovou, která bude dostupná všem. „Jsem přesvědčen, že by dobré vzdělání mělo být zdarma pro všechny děti z místních kopců,” říká Jan Grulich. Mluví o okolních vesnicích, které jsou poznamenané sudetskou historií. V řadě z nich byly rodiny se smutným příběhem: sebevraždy, problémy s alkoholem, nestabilita. V obcích upadala kultura, mnoho jich bylo vysídlených. „Škola může pomoci tyto situace kompenzovat a měnit vzorce, které se předávají do dalších generací,” vysvětluje ředitel. Za příklad dává chlapce z nestabilní rodiny, který se učil spíše podprůměrně. Ve škole ale objevili, že fantasticky maluje. „Chceme, aby všechny děti měly možnost najít své talenty. I kdyby se to povedlo v jednom případě z deseti, tak to má smysl,” dodává.

Jít cestou soukromé školy bez školného si ředitel nakonec – přes náročné období, kdy dětí bylo v nultých letech méně a financování bylo na hraně – pochvaluje. „Příspěvek, který od státu dostáváme, je o něco nižší než na státní škole. Zároveň máme ale větší svobodu v tom, jak s penězi naložíme. Například se nemusíme držet platových tabulek. Když bylo méně dětí, učitelé si vydělávali méně. Snažili jsme se, aby to bylo důstojné, ale odměna byla nižší. Teď když už máme dostatek dětí, jsou platy srovnatelné, někde dokonce i vyšší,” popisuje Jan Grulich. Do Dobřan dnes dochází na 180 žáků (což je víc, než má obec obyvatel), rodiče neváhají děti dovážet z širokého okolí a desítky dětí z nedostatku kapacity škola každoročně odmítá.

Učitelé a atmosféra ve škole na prvním místě

Ptám se, čím to, že se Dobřany mezi rodiči staly tak oblíbenými. Jan Grulich mluví o tom, že jeho hlavním úkolem v roli ředitele je starat se o dobrou atmosféru ve škole prostřednictvím péče o učitele, rodiče a žáky. „Nevím, v jakém pořadí, protože to jsou důležité skupiny, ale asi bych dal na první místo učitele,” usmívá se. Zmiňuje, že učitelé mají už tak dost stresu na to, aby jim „nakládal” ještě ředitel. „Když jsou učitelé spokojení a mají se dobře, přenesou to ve svých hodinách na děti. Když jsou spokojené děti, jsou spokojení rodiče. A když jsou spokojení učitelé, děti i rodiče, je spokojený ředitel. Takhle to funguje,” směje se. „Není to žádná růžová zahrada. Máme spoustu problémů, ale snažíme se je řešit věcně a s ohledem na důstojnost všech,” vysvětluje. „Často říkám, že ředitel by měl především umět vycházet s lidmi. Když není dobrý manažer nebo pedagogický lídr, může si k sobě sehnat pomoc a nechat to na nich. Schopnost jednat s druhými je ale nenahraditelná,” dodává.

Nemohl jsem ale přijít, mobily zakázat a dětem nic nedat. V ten moment jsme koupili na chodbu piána, šachy, deskové hry, fotbálek a pingpongový stůl. Drtivá většina dětí i rodičů to přijala bez problémů.

Z pohledu kvality učitelského týmu za zásadní Jan Grulich považuje výběr nových kolegů. Učitel nebo učitelka, kteří mají zájem o místo v Dobřanech, prochází čtyřmi koly výběru. „Jde o pohovor se mnou, rozhovory ve sborovně s kolegy a pak dvě ukázky výuky. Teprve pak se rozhoduje o přijetí,” vysvětluje Jan Grulich. „Sleduji především to, zda to mezi učitelem a dětmi jiskří, jestli dokáže s dětmi navázat vztah. Když by perfektně vysvětlil látku, ale děti v hodině usínaly, nevzal bych ho. Od doby, co to dělám takto, jsem se ve výběru fatálně nespletl,” dodává.

O týmu učitelů mluví Jan Grulich během našeho rozhovoru několikrát. Nasazení kolegů zmiňuje například i v souvislosti s přestavbou školy, která probíhala v roce 2019. Jejím cílem bylo budovu upravit a přidat jedno celé patro, aby pojala rostoucí počet dětí. „Původně jsme mysleli, že budeme moci během rekonstrukce učit, ale to se ukázalo jako nemožné. V červnu jsme se dozvěděli, že od září nemáme kde být,” popisuje ředitel. Během roku, kdy se škola přestavovala, našel druhý stupeň nový domov na místním autokrosovém závodišti. První stupeň byl v jiné vesnici ve staré škole. Kuchyň a zbývající třídy našly útočiště v kostele, jídelna byla v modlitebním sále a k tomu bylo potřeba sehnat ještě 11 milionů korun, o které se cena přestavby nečekaně navýšila. Peníze sháněli všichni – ředitel, učitelé, děti, rodiče, příznivci školy. Nakonec se to podařilo. „Hranice mezi hrdinstvím a bláznovstvím v tom roce byla velice tenká,” popisuje Jan Grulich.

O přestávce bez mobilu

Zpoza dveří ředitelny se začne ozývat hluk. V Dobřanech začíná přestávka. „Je pro nás důležité, aby se děti o přestávce „vyblbly”. Vyžaduji, aby tu byl bugr,” usmívá se Jan Grulich. Před deseti lety škola řešila, že děti jsou o přestávce „hodné”, protože se v jejich rukou ve velkém začaly objevovat chytré telefony. „Mohlo se to zdát jako výhoda pro učitele, nebyly potřeba dozory, ale bylo to nezdravé. Děti proseděly výuku i přestávky, a pak už se tam nedalo učit,” popisuje situaci ředitel. Nešlo ale jen o nedostatek pohybu. Škola i přes zabezpečenou WIFI síť řešila, že není schopna kontrolovat, jaký obsah děti konzumují na svých soukromých datech. „Volal mi rozhořčený rodič, že jeho třeťák ve škole koukal na porno. Ukázalo se, že to bylo na jeho datech. I když si zakládáme na tom, že jsme moderní škola a mobily během výuky hojně využíváme, o přestávce jsme je zakázali,” vysvětluje ředitel. „Nemohl jsem ale přijít, mobily zakázat a dětem nic nedat. V ten moment jsme koupili na chodbu piána, šachy, deskové hry, fotbálek a pingpongový stůl. Drtivá většina dětí i rodičů to přijala bez problémů,” dodává.

V Dobřanech se spousta věcí děje jinak než v běžných školách: ve třídách je menší počet žáků (prvňáků letos nastoupilo sedmnáct), ve škole vládne přátelská a pohodová atmosféra. Děti tráví i během výuky spoustu času venku, každý den mají možnost zaběhnout kilometr kolem školy v rámci „Běhu s Emilem”, na chodbě o přestávce hrají na piáno, bicí nebo kytaru, jídelní lístek mají v angličtině a v družině je k dispozici rodilý mluvčí, který má za úkol jediné: s dětmi si hrát a mluvit anglicky. Jde dobrá atmosféra ve škole a spokojenost učitelů i dětí ruku v ruce s dobrými studijními výsledky?

V Dobřanech věří, že ano. Škola se v roce 2015 ve srovnávacích testech PISA umístila na prvním místě z 345 škol v ČR v přírodovědné, matematické a čtenářské gramotnosti. V týmovém řešení problémů byla druhá. Jan Grulich ve spojitosti s vysokými nároky na učitele i děti mluví o tom, že to není podle něj sci-fi: „Máme vysoko nastavenou laťku, vysoký standard, který se snažíme přirozeně žít všichni, a když přijde někdo nový, rychle to přijme.” Na adresu dobrých výsledků ve srovnávacích testech možná trochu překvapivě říká: „Zabývali jsme se tím, proč jsme byli tak úspěšní. Mluvili jsme o tom s dětmi a ty nám říkaly, že nás ‚nechtěly zklamat‘. Možná naše děti nebyly z těch sedmi tisíc testovaných ty nejchytřejší, ale spíše nejvíc motivovaní. Možná k vyplňování testů přistoupily jen odpovědněji a pečlivěji, protože jim záleželo na tom, aby to pro školu dobře dopadlo.”

„Nechci, aby si o nás lidé mysleli, že dosahujeme dobrých výsledků, protože se tu děti biflují. Výstupem základního vzdělávání nemá být ‚našprtané‘ dítě. A zároveň nechci, aby si někdo myslel, že vzdělání dosáhneme jenom tehdy, když je zábava. V tom je ‚tečka‘ za názvem ŠKOLA na budově školy. Škola má být pozitivní místo, ale také je místem se svými povinnostmi a odpovědností. Usilujeme o rovnováhu mezi vědomostmi a dovednostmi, ani jedno by nemělo převažovat. Dovednost se neobejde bez znalostí a znalost bez dovedností je k ničemu Jsme prostě škola a tečka,“ říká s úsměvem Jan Grulich.

Vize školy: zvyšovat kvalitu a nezastavit se

Jan Grulich v roce 2020 uspěl v senátorských volbách a svůj čas teď dělí mezi dvě náročné práce. Ve škole učí sedm hodin týdně němčinu a finanční gramotnost, část odpovědností přenesl na kolegy a sám říká, že se jako ředitel soustředí na to, co považuje za nejdůležitější: být v kontaktu s učiteli, dětmi i rodiči a pak přinášet vize. Za jeden ze zásadních úkolů považoval Jan Grulich oživit ve škole atmosféru, která se rozhostila po covidu.

„Najednou jsme se všichni začali chovat jinak. Učitelé, děti i rodiče jako by během covidu ochladli. Angažovanost a míra života před pandemií byly jiné než po ní. Mám ale radost, že se to na jaře letošního roku začalo vracet do starých kolejí a letošní školní rok jsme začali s novou energií,” popisuje. Učitelé na škole v tomto roce chystají řadu projektů, včetně školního dětského grantu „Změň to ty”, v rámci kterého mohou žáci školy čerpat dohromady 70 tisíc korun na realizaci vlastních nápadů. „Vzniklo tak u nás například školní rádio a děti se u toho učily, co obnáší sepsat projekt,” pochvaluje si ředitel. Mezi další vize patří například venkovní badatelská laboratoř v jurtě, travnaté hřiště pro fotbal, přístavba dílen, které by nabízely jak tradiční, tak moderní stroje (například 3D tiskárny). „Nevím, jestli jsou to velké nebo malé krůčky, ale chci posunovat kvalitu školy kupředu a nezastavit se,” uzavírá Jan Grulich.

Aneta Gáborová/eduzin.cz