Lev Golinkin: Západní média vymazávají informace o praporu Azov

„Před ruskou invazí na Ukrajinu byli tito bojovníci neonacisté. Stále jimi jsou,“ píše ukrajinský autor Lev Golinkin v americkém progresivním čtrnáctideníku The Nation.

Zdroj: The Nation

Výsledkem invaze Vladimira Putina na Ukrajinu v únoru 2022 jsou již miliony poražených – mezi nimi především civilisté, kteří byli mučeni, zavražděni, nuceni stát se uprchlíky nebo trávit dny obavami o své blízké bojující proti Rusku.

Ale jsou tu i vítězové: neofašisté, z nichž Putinova válka udělala hrdiny.

Západní instituce již sedm let varují před ukrajinským Hnutím Azov, které v roce 2014 vzniklo jako neonacistická polovojenská skupina a proslavilo se celosvětovým náborem extremistů. Pak přišla ruská invaze. Během několika měsíců byli azovští bojovníci oslavováni v Kongresu a na Stanfordské univerzitě. MSNBC se rozplývala nad ukrajinským vojákem, jehož účet na Twitteru přetékal neonacistickými obrázky. Facebook učinil ohromující rozhodnutí povolit příspěvky oslavující prapor Azov, přestože společnost přiznala, že se jedná o nenávistnou skupinu.

Tato normalizace bělošské nadřazenosti přišla z ničeho nic ze dne na den díky západním institucím, které, vedené horlivostí ignorovat cokoli negativního o našich ukrajinských spojencích, rozhodly, že neonacistická vojenská formace ve válkou zmítané zemi náhle a zázračně přestala být neonacistická.

Pravdou však je, že jde o snadno vyvratitelnou fantazii, kterou spřádá hrstka propagandistů. Západní média však jejich lži opakují s nedbalostí k základním principům žurnalistiky, která přesahuje rámec válečné mlhy a stává se záměrnou slepotou.

Naše obhajoba Azova se odehrává uprostřed vlny bělošské nadřazenosti, která se táhne od Nového Zélandu až po Buffalo ve státě New York. Díky tomu je tento příběh nejen o Ukrajině. Je i o nejhlubším, nicotném cynismu, který vyšiluje nad 300 neonacisty v polokošilích, ale přitom objímá brigádu zocelených extremistů. Příběh je i o varování, že nadřazenost bílé rasy – zejména poté, co ji Donald Trump a Fox News učinili mainstreamem – je existenční hrozbou pro naši společnost, a zároveň je tento příběh i o tom, že platí určité výjimky.

Je to o „dobrých lidech na obou stranách“.

Od pouličního gangu k centru nadřazenosti bílé rasy

Azov se zrodil krátce po povstání v roce 2014, které svrhlo proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Tyto události vyvolaly protipovstání Ruskem podporovaných separatistů ve východních oblastech Ukrajiny, kteří Janukovyče podporovali.

Rychle se ukázalo, že ukrajinská armáda byla po desetiletí silně degradována korupcí, takže nová vláda měla problémy s bojem proti povstalcům. Do této prázdnoty vstoupily krajně pravicové skupiny, které vytvořily dobrovolnické prapory, aby bojovaly za Kyjev. Jedna z těchto skupin, která vznikla z neonacistického gangu Patriot Ukrajiny, se proslavila tím, že pomohla obnovit kontrolu ukrajinské vlády nad městem Mariupol, přístavem u Azovského moře. Stala se známou jako prapor Azov.

Taktika a ideologie Azovu byla přesně taková, jakou byste očekávali od polovojenské složky tvořené neonacisty. Na jeho insigniích se objevují oblíbené neonacistické symboly: Wolfsangel (runový dvojitý hák) a Sonnenrad (sluneční kolo). Od té doby se jednotka nechvalně proslavila mučením a agresivním náborem bělošských supremacistů z celého světa.

V listopadu 2014 se Kyjev snažil získat kontrolu nad praporem Azov jeho začleněním do armády. Azov se stal plukem ukrajinské Národní gardy, což z něj učinilo potenciálního přímého příjemce americké pomoci. Vyhlídka na pomoc organizovaným bílým fanatikům ze strany USA se rychle dostala do povědomí Kongresu, kde se zákonodárci pokusili Pentagonu spolupráci s Azovem zakázat, i když nakonec neuspěli. Později, v roce 2018, zákaz poskytování americké vojenské pomoci pluku Azov skutečně prošel.

Média rovněž zpozorněla. „Dobrovolnická ukrajinská jednotka zahrnuje nacisty,“ napsal v březnu 2015 deník USA Today. The Daily Beast následoval článkem s názvem „Kolik neonacistů podporují USA na Ukrajině?“

Patriot Ukrajiny – gang, jehož členové tvořili původní jádro praporu Azov – měl vždy geopolitické ambice. Jeho vůdce Andrij Bileckij, který byl prvním velitelem Azova, využil náhlé popularity pluku k vytvoření politických a pouličních odnoží značky Azov. Pluk se tak brzy stal jen jednou ze součástí mnohem většího celku: Hnutí Azov.

V roce 2016 založil Biletskij, který v té době už z pluku odešel, krajně pravicovou stranu Národní sbor, v jejímž čele stojí veteráni z Azova. Ukrajina se navzdory Putinovým lžím fašisty nehemží, a proto strana Národní sbor u voličů hluboce propadla. V čem si však vedla úspěšně, bylo globální propojení s extremisty.

Azov začal sponzorovat neonacistické koncerty a sportovní turnaje, které přitahovaly radikály: V roce 2018 FBI zatkla kalifornské bělošské supremacisty, kteří se setkali s členem Hnutí Azov.

Do roku 2021 bylo postavení Hnutí Azov jako hlavního centra nadnárodní bělošské nadřazenosti pevně zakotveno. Bylo sledováno výzkumníky, jeho bojovníkům Kongres zakázal přijímat vojenskou pomoc a bylo odstraněno z Facebooku. Ministerstvo zahraničí prohlásilo jeho politické křídlo za „nacionalistickou nenávistnou skupinu“. Novináři odhalili nábor bojovníků, který probíhal od Švédska až po Austrálii.

Pak přišla ruská invaze. Během několika měsíců se mnohé z těch samých institucí vrhly do orwellovské propagandy, aby přesvědčily Západ, že ukrajinský neonacistický pluk najednou není problém.

Nebylo to hezké. V roce 2018 deník The Guardian zveřejnil článek s názvem „Neonacistické skupiny verbují Brity do bojů na Ukrajině“, v němž byl pluk Azov označen za „notoricky známou ukrajinskou fašistickou milici“. A ano, ještě v listopadu 2020 označil The Guardian Azov za „neonacistické extremistické hnutí“.

V únoru 2023 však The Guardian čtenáře ujišťoval, že bojovníci Azova „nyní vedou obranu Mariupolu, trvají na tom, že se zbavili své předchozí pochybné politiky a rychle se stávají ukrajinskými hrdiny“. Kampaň, o níž se věřilo, že rekrutovala britské krajně pravicové aktivisty, byla náhle minulostí.

BBC byla mezi prvními, kdo před Azovem varoval, a v roce 2014 kritizovala Kyjev za ignorování skupiny, která „má na svých insigniích tři nacistické symboly“. Zpráva z roku 2018 upozornila na „dobře zavedené vazby Azova s krajní pravicí“.

Krátce po Putinově invazi však BBC začala tvrdit, že ačkoli „pro Rusko jsou to neonacisté a jejich původ je v neonacistické skupině“, pluk Azov je Moskvou „falešně vykreslován jako nacistický“.

Německé státní televizi Deutsche Welle mezitím stačily pouhé tři měsíce po invazi k tomu, aby změnila označení Azova z „neonacistického dobrovolnického pluku“ na „obvinění z neonacistické minulosti“ ze strany Ruska. Podle této logiky bylo tedy předchozí zpravodajství BBC a Deutsche Welle o Azovu lží, kterou si vymyslel Kreml.

V tvrzeních, že Azov je jen ruským strašákem, je jádro pravdy. Mezi Kremlem a ukrajinskými neonacisty existuje symbiotický vztah, který sahá až do samého jádra této války: Putin potřeboval záminku, aby ospravedlnil svou nezákonnou invazi, a proto se obrátil k Azovu. Moskva využila existence Azovu k tomu, aby celou Ukrajinu vykreslila jako žumpu fašismu, která potřebuje „denacifikaci“. Azov je svorníkem Putinova narativu – bez něj je jeho záminka pro válku pryč.

Obhájci Azovu však zase využívají ruské posedlosti a naznačují, že každý, kdo skupinu kritizuje, je Putinův slouha. Moskva a Azov se navzájem využívají k obhajobě neobhajitelného: Pro Rusko je přijatelné napadnout suverénní zemi kvůli boji proti neonacistům; pro Západ je vhodné neonacisty oslavovat, protože bojují proti Rusku.

Pryč se starým, sem se starým

Problém argumentace, že neonacismus Azovu je jen ruská lež, spočívá v množství důkazů o opaku. Sedm let západních článků popisujících povahu skupiny je příliš mnoho na to, aby se daly ignorovat. To přimělo obhájce Azovu do nezáviděníhodné pozice, kdy museli vyfabulovat „příběh o nalezení Ježíše“, v němž Azov vystupoval jako neonacistická polovojenská skupina, která nějakým způsobem před rokem 2022 prozřela.

Příběh, který tak vznikl, vypadá následovně: (a) deradikalizace Azovu začala poté, co se připojil k ukrajinské Národní gardě – časem se Biletsky a další veteráni praporu z roku 2014 odfiltrovali, což znamená, že nové vedení už není neonacistické; (b) ano, v Národním sboru, politické straně Azovu, je několik zbytků neonacistů; ale (c) na tom nezáleží, protože pluk Azov – později brigáda – se už dávno oddělil od Národního sboru, který je jen okrajovou politickou stranou.

Tato tvrzení šířil Kyjev, Azov a hrstka expertů, která obesílala citacemi jednoho novináře za druhým; tisk pak vydával články, které tato tvrzení uváděly jako fakta. Při čtení těch článků si člověk ale rychle všimne absence důkazů. Příběh „Azov byl denacifikován“ je prezentován jako ověřená pravda, často s použitím citací stejných několika odborníků, kteří rovněž nabízejí důkazy.

Má to svůj důvod: Celá věc se skládá ze snadno vyvratitelných nepravd.

Vezměme si například hypotézu, že Azov byl deradikalizován poté, co se v listopadu 2014 připojil k Národní gardě. To ignoruje skutečnost, že západní média běžně dokumentovala neonacismus v Azovu v průběhu následujících sedmi let, až do roku 2021.

Jakýkoli reformní vliv Kyjeva zjevně nefungoval: Azov pokračoval v náboru bělošských supremacistů a v roce 2016 byl obviněn skupinami na ochranu lidských práv z páchání válečných zločinů – s tím rozdílem, že po roce 2014 tak činil v rámci sil vycvičených NATO.

Další je lež, že Azov se denacifikoval tím, že vyhodil veterány původního neonacistického praporu z roku 2014 – toto tvrzení opakovaly Reuters, The Financial Times, AP, The Jerusalem Post a další kolem jara 2022, kdy pluku velel Denys Prokopenko a jeho zástupce Svjatoslav Palamar.

Problém je v tom, že jak Prokopenko, tak Palamar (viz foto v letadle se Zelenským) byli příslušníky Azova již od roku 2014. Údajně jednotku vedla nová krev, ve skutečnosti jí však veleli veteráni z jejích krajně pravicových začátků.

Palamarovy neonacistické kořeny sahají ještě dál – patřil ke gangu Patriot Ukrajiny, který Azov vytvořil. Přesto AP i Haaretz při bagatelizování extremismu Azovu zmiňovaly právě Palamara, aniž by jakkoli informovaly o jeho minulosti v gangu Patriot Ukrajiny.

Prokopenko zase vyšel z klubu White Boys, superfanoušků fotbalového týmu Dynamo Kyjev (krajně pravicové skupiny organizované kolem fotbalových týmů jsou běžné po celé Evropě), kteří ho vyznamenali, když mu v říjnu 2022 udělili ocenění. Příspěvky této skupiny na Facebooku obvykle obsahovaly fráze jako „100 % bílý“ a „88“ (kód pro „Heil Hitler“), chválu pachatelů holocaustu a insignie Waffen-SS.

Během jeho působení v Azovu se Prokopenkova četa neoficiálně nazývala divize Borodach. Jejím znakem byl Totenkopf, vzor lebky a zkřížených kostí používaný SS, který se stal oblíbeným neonacistickým symbolem. (Azovská verze přidala trochu fašistického rozmaru tím, že lebce přidala vousy a hipsterský knír.)

Současný zastupující velitel Azova – který převzal velení v červnu 2022 poté, co se Prokopenko vzdal ruským silám – je také původním veteránem Azova.

Ale to je jen první brigáda Azov. Během posledního roku hnutí zplodilo nové formace vedené extremisty.

Další hlavy pro hydru

V únoru 2022, kdy ruské tanky projížděly zemí, začala Ukrajina aktivovat jednotky územní obrany (TDF), domobranu sídlící ve městech. Mezi ty prominentní patřily odnože Azovu v Kyjevě, Dnipru a Sumách, které byly nakonec sloučeny. Dnes Hnutí Azov čítá dvě brigády: původní v Národní gardě a nedávno vytvořenou v armádě.

Maksym Zhorin, velitel TDF Azov v Kyjevě, který je veteránem praporu z roku 2014 a vůdcem Národního sboru (krajně pravicová strana Azovu, o níž nás západní média ujišťují, že byla oddělena od vojenských jednotek), úzce spolupracoval s Biletským.

Rodion Kudrjašev, zástupce velitele armádní brigády Azov, rovněž veterán z roku 2014 a vůdce Národního sboru; říká, že Biletskij je prvním člověkem, na kterého se obrací o radu. Velitel pluku SSO Azov Denys Sokur dříve vedl sumskou pobočku Národního sboru.

Dmytro Kucharčuk, jeden z hlavních velitelů armádní brigády Azov (velí druhému praporu jednotky), a další veterán z roku 2014, který uctívá Biletského a nechal se vyfotografovat s tričkem klubu Reconquista, což je chabě zakrytý odkaz na hnutí bílých supremacistů za „znovudobytí“ Evropy.

Azov provozuje vlastní vojenskou školu, což je příkladem obrovské autonomie, kterou Kyjev hnutí poskytuje. Jeho velitel Kyrylo Berkal je dalším veteránem z roku 2014, na jehož sociálních sítích se objevily nacistické symboly.

To jsou jen některé příklady vojenských jednotek Azov, kterým velí veteráni původního neonacistického praporu a/nebo vůdci Národního sboru. Tolik k denacifikaci.

Neonacistická brigáda si ověřuje své bílé privilegium

Před několika lety zahájil bývalý vůdce Ku Klux Klanu David Duke kampaň za změnu značky, když novinářům řekl, že není bělošský supremacista, ale „aktivista za lidská práva“. O jeho tvrzení informovaly časopisy Esquire, ABC, Politico a The New York Times.

Zda Duke myslel svá slova upřímně, záleží na definici pojmu „člověk“. Žádné z médií, která o jeho změně jména informovala, však nebylo natolik naivní – nebo vzhledem k nedávnému nárůstu bělošského terorismu natolik zapomnětlivé – aby o bývalém Velkém čaroději Ku-klux-klanu začalo mluvit jako o „aktivistovi za lidská práva Davidu Dukovi“.

Západní instituce však byly ve svém spěchu s lvím oceněním Azovu mnohem bezohlednější. Londýnské Timesy oslavovaly údajnou konverzi Azovu tím, že o něm psaly jako o „elitním praporu, který zpochybňuje svou krajně pravicovou pověst“. Údajným důkazem toho bylo tvrzení ukrajinského vojáka, že „jsme vlastenci, ale nejsme nacisté“, a prohlášení „odborníka na evropskou pravici“, že „Azov se vyvinul tak daleko od svého původu, že jeho krajně pravicové kořeny ztrácejí smysl“.

Na fotografiích, které deník The Times přiložil k článku, má voják Azovu na sobě tričko neonacistické kapely M8L8TH, jejíž písně oslavují Hitlera a obsahují nestoudný antisemitismus. Skupina M8L8TH je spojena s Azovem; kalifornští neonacisté, které FBI zatkla, se v Kyjevě setkali s jejím zpěvákem. Těžko najít vhodnější ilustraci toho, jak média bezstarostně obhajovala neonacisty.

Forbes podobně jásal nad údajnou denacifikací Azovu, když zveřejnil prokazatelně nepravdivé tvrzení, že přestal používat symbol Wolfsangel. Wolfsangel je jednou z prvních věcí, které uvidíte na webových stránkách Azovu, stejně jako v den, kdy vyšel článek Forbesu; ve skutečnosti je to profilová fotografie všech účtů Azovu na sociálních sítích.

Obhajování neonacistické historie se vztahuje i na Biletského, který byl tak toxický, že ho dokonce i fanoušci Azovu odmítali normalizovat. To nezabránilo listu Financial Times, aby otiskl Biletského citáty o tom, že Azov je „vlastenecký“ a „nacionalistický“. Následně FT citovaly jeho chválu „hrdiny“ Stepana Bandery, nacistického kolaboranta, jehož muži masakrovali Židy.

Byla to „oboustranná“ nadřazenost bílé rasy, mrazivé poselství, že někdy jsou neonacisté hrdinové.

Daleko nebezpečnější potvrzení statusu přišlo ze strany Facebooku, který Azov v roce 2019 zakázal. V únoru 2022 Facebook náhle zákaz uvolnil surrealistickým drilovským způsobem: Společnost uznala, že Azov zůstává nenávistnou skupinou, ale rozhodla se povolit příspěvky, které ho chválí, pokud se chvála týká obrany Ukrajiny. Byla to „oboustranná“ nadřazenost bílé rasy, mrazivé poselství, že někdy jsou neonacisté hrdinové.

Meta, mateřská společnost Facebooku, později situaci ještě zjednodušila tím, že vyřadila Azovský pluk ze seznamu nebezpečných organizací.

I jiní řekli tichou část nahlas: „Nakonec stojí za zmínku, že ‚neonacistický pluk Azov‘ nebyl nikdy zapleten do žádných skutečných extremistických činů – s jedinou výjimkou věrohodných zpráv o porušování lidských práv včetně mučení zadržených bojovníky Azovu v Donbasu v letech 2015-2016,“ napsal The Bulwark.

Možná mučili lidi, ale nikdo není dokonalý.

Prime time

V září 2022, kdy kampaň za přeměnu Azovu v paladiny demokracie pokračovala, Amerika rozvinula červený koberec.

O americkém turné Azovu původně informoval výzkumník Moss Robeson. Skupina se zastavila ve Washingtonu a v New Jersey, kde se její vojáci – včetně zakladatele původního praporu – setkali mimo jiné se senátory Rickem Scottem a Toddem Youngem a zástupci Peteem Sessionsem, Danem Crenshawem, Adamem Schiffem a Michaelem Waltzem.

Pak přišla Stanfordova univerzita, která Azov přivítala, přestože sedm měsíců předtím její vlastní program pro sledování extremismu zveřejnil vyčerpávající studii, v níž podrobně popsal vazby Azovu na nacisty. Akce se zúčastnil Michael McFaul, bývalý velvyslanec USA v Rusku a stoupenec mýtu o „denacifikaci Azovu“, který stál před projekcí jeho insignií Wolfsangel.

Někdy se zdá, že jsme svědky experimentu s americkou ochotou ignorovat to, co máme na očích. V únoru zaměstnanec americké federální vládní Helsinské komise zveřejnil na Twitteru fotografie, na nichž pózuje s azovským Wolfsangelem a má na sobě nášivku s obrázkem ukrajinského nacistického kolaboranta; zaměstnanec tyto tweety nadále obhajoval, i když je nakonec smazal. Těžko si lze představit, že by něco takového bylo tolerováno u jiných pachatelů holocaustu (viz mediální bouře kolem podobných kolaborantů).

Nebo si vezměte tiskového mluvčího Azovu Dmytra Kozatského, který se promenádoval po Kongresu, MSNBC, Vogue a filmovém festivalu na Manhattanu. Jak uvedl Robeson, Kozatského twitterový účet byl bonboniérou bělošské nadřazenosti, včetně neonacistického kódu „1488„, znaků Waffen-SS, hákového kříže a nesčetných „lajků“ k obrázkům, jako je Totenkopf, Adolf Hitler, nacistický vrah Amon Goeth, KKK a graffiti s nápisem „Smrt Kikům“.

Výběr

Jak obhájci Azovu ve Washingtonu rádi zdůrazňují, brigáda a její odnože tvoří jen nepatrný zlomek ukrajinských ozbrojených sil. Proč se na ně soustředit, tvrdí. To přece dělá Putin!

Nejsmutnější na této logice – kromě konstatování, že o bojem zocelenou neonacistickou formaci v nestabilní, válkou zmítané zemi nejde – je to, že je pravdivá.

Azov je jen malým zlomkem těch, kteří bojují za záchranu Ukrajiny. Na každý čin, který se připisuje jednotkám Azov, připadá mnoho dalších, kterých dosáhli jiní. Dokonce i na legendárním obléhání Mariupolu v loňském roce, které Azov proslavilo, se podíleli ukrajinští mariňáci, kteří stejně statečně trpěli a odolávali. Mohli jsme je vyznamenat. Místo toho jsme se vydali cestou oslavování Azovu.

Nikdo nás k tomu nenutil. Byla to volba, a vzhledem k tomu, že při vygooglování jména Azov se objevuje jeden hit za druhým o nadřazenosti bílé rasy, je to volba vědomá a informovaná.

Putin není jediný, kdo je Azovem posedlý. Nemůžeme se jich nabažit. Jsou to naši neonacisté.

Lev Golinkin je autorem knihy A Backpack, a Bear, and Eight Crates of Vodka (Batoh, medvěd a osm beden vodky), která se stala debutem měsíce na Amazonu, byla vybrána do programu Discover Great New Writers (Objevte skvělé nové spisovatele) nakladatelství Barnes & Noble a získala cenu Premio Salerno Libro d’Europa. Jeho texty o ukrajinské krizi, Rusku, krajní pravici a identitě imigrantů a uprchlíků se objevily mimo jiné v The New York Times, The Washington Post, Los Angeles Times, CNN, The Boston Globe, Politico Europe a Time (online).

reporteri.online