Karpatsko–dukelská operace

Historik Jiří Malínský se ve dvoudílném textu věnuje tématu karpatsko-dukelské operaci, která začala před osmdesáti lety, na podzim roku 1944.

Předpoklady operace

Slovenské národní povstání podobně jako další rezistentní akce evropských domácích odbojů druhé světové války (varšavské povstání, pařížské povstání, České květnové povstání, italská prospojenecká rezistence, bulharské povstání, rumunské povstání) nemohlo nebýt navázáno na postup vojsk Spojených národů, v tomto případě Rudé armády. Její původní záměr – urychlit co nejvíce kontakt s povstaleckými vojsky – byl však v tomto případě od počátku stíhán řadou nedořeků-přeřeků, individuálních selhání a překvapivě velmi dobrou německou připraveností; Berlín si byl vědom, co by v jeho situaci znamenala ztráta Slovenska. Z druhé strany změna původního strategického směru – v návaznosti na operaci Bagration udeřit na západ maďarskými a polskými nížinami zčásti už v přímém směru na Berlín – znamenala další líté boje nejen s maďarským ultrafašistickým hnutím Šípových křížů, ale i nesmírně těžké a krvavé boje v slovenských horách. Nelze nepoznamenat, že SNP plně podporovalo i londýnské československé prozatímní zřízení.

Tím vším byla předem dána specifika i limity karpatsko-dukelské operace. 3. srpna 1944 byly vydány ústavní dekrety prezidenta Beneše o dočasné správě na osvobozeném území republiky a o obnově ústavního pořádku; druhý dekret zrušil platnost právních předpisů a norem vydaných po 30. září 1938. 4. srpna z letiště Mokraď severovýchodně od Liptovského Mikuláše odletěla do SSSR delegace Slovenské národní rady složená z Karola Šmidka (1897–1952), Ladislava Laca Novomeského (1904–1976) a Golianova spolupracovníka podplukovníka Mikuláše Ferjenčíka (1904–1988); jejím úkolem byla koordinace akcí Slovenské národní rady s Rudou armádou; do Moskvy dorazila 6. srpna. Do konce měsíce byla zpytována ruskými vojenskými činiteli; 10. srpna se o její přítomnosti dozvěděl i Stalin. Poté byl umožněn i její kontakt s moskevským vedením KSČ, mj. s Gottwaldem, Švermou, Slánským, Kopeckým, Dimitrovem. 23. srpna byla vydána směrnice zahraničního vedení KSČ pro slovenský odboj. Bylo příznačné, že vznikala mimo vědomí prezidenta Beneše i náčelníka československé vojenské mise v SSSR generála Píky. Rovněž 4. srpna byl jmenován prezidentem republiky vládní delegát pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, dosavadní ministr hospodářské obnovy exilové vlády František Němec (1898–1963).

V předvečer Slovenského národního povstání

12. srpna vyhlásila Tisova klerofašistická administrativa, která viditelně ztrácela nad slovenským územím kontrolu, na celém území Slovenska stanné právo. Ve stejné době se aktivizovalo partyzánské hnutí, které udržovalo kontakty s členy ilegálních výborů předříjnových prvorepublikových politických stran tvořících Slovenskou národní radu. Anarchizující neukázněnost, občasné kriminální přesahy. kterými se také vyznačovalo, působilo potíže především Golianovu Vojenskému ústředí – ilegálnímu vojenskému velení SNP. Na konci srpna působilo na Slovensku kolem 5 000 partyzánů. 15. srpna poslal Stalinovi z Kyjeva Chruščov, v té době také velící Ukrajinskému štábu partyzánského hnutí, dopis o zamýšlených slovenských aktivitách tohoto ústředí. Nezávisle na tomto projevu byly týž den velením 1. ukrajinské fronty zahájeny operační přípravy karpatsko-dukelské operace, která měla navázat na korsuň-ševčenkovskou a lvovsko-sandoměřskou operaci. Na přelomu července a srpna proto zahájily svůj posun západním směrem čerstvě vycvičené a přecvičené jednotky 1. československého armádního sboru do prostoru Sambo(i)ru jihovýchodně od Przemyslu na dnešní polsko–ukrajinské hranici.

Renesance československé myšlenky na Slovensku byla pozoruhodná: 21. srpna byla v obci Sklabiňa u Martina poprvé veřejně vyvěšena československá státní vlajka a v návaznosti na to i obecním úřadem veřejně vyhlášeno obnovení Československé republiky. 22. srpna odletěla z Londýna československá vládní delegace vedená vládním delegátem pro osvobozená území Františkem Němcem. Přes Rabat, Káhiru, Teherán a Machačkalu dorazila 25. srpna do Moskvy; na letišti ji očekávali Gottwald, Slánský, Šverma, Kopecký, Fierlinger a Píka. Do toho dění však zasáhly zprávy o činnosti Slovenské národní rady i o propuknutí Slovenského národního povstání, jak se jich dotýkaly i Němcovy rozhovory s Karolem Šmidkem. 8. září exilová vláda rozhodla o přesunu vládní delegace na povstalecké území; letadlo pro přepravu však Čechoslováci dostali k dispozici až po 14 dnech.

O zmatečnosti a chaotičnosti událostí kolem přípravy karpatsko-dukelské operace svědčila i další následující fakta. 25. srpna Klement Gottwald na přímý dotaz generála Píky popřel, že by věděl cokoliv o přítomnosti první delegace Slovenské národní rady na ruském (sovětském) území. Odrazem nejistoty těchto dnů i mezi exilovými komunisty na území SSSR je také současně dobová londýnská burcující řeč prezidenta Edvarda Beneše, který nepřímo reagoval na plány Slovenské národní rady: „Tato příležitost je poslední okamžik, abyste smyli všechno to, co quislingovská vláda a tzv. samostatné Slovensko proti Spojencům napáchalo. Bude to mít dalekosáhlé důsledky pro Slovensko a budoucí ČSR, když vypnete všechny síly a budete se nebojácně a do všech důsledků bránit vojenskou mocí ve spojení s námi. Vemte v úvahu, co dělají Rumuni v situaci tak neobyčejně těžké a jak to jejich státu po této válce pomůže (rumunské povstání propuklo 23. srpna – JM). Prezident opakuje a zdůrazňuje ještě jednou, nenechat se za žádnou cenu obsadit bez boje, ať již přijde v úvahu eventualita útočná nebo obranná.“

Události nabíraly na rychlosti a dramatičnosti. Ve stejnou začaly německé přípravy na okupaci slovenského území operací Kartoffelernte (Sklizeň brambor). Jejím prvotním cílem byla likvidace východoslovenského armádního sboru, který podle původních sovětských předpokladů měl Rudé armádě uvolnit přechod přes karpatské průsmyky na severovýchodě Slovenska východně od Popradu. V tomto smyslu byl potenciálním důležitým spojencem útočících vojsk 38. armády generála Moskalenka. 26. srpna byl generál Heliodor Píka poprvé generálem Davydovem informován o přítomnosti delegace Slovenské národní rady v Moskvě. V bytě československého vyslance Zdeňka Fierlingera se v noci z 26. na 27. srpna setkal poprvé s Karolem Šmidkem; byl na ně poměrně dobře připraven, protože byl relativně přesně předem informován podplukovníkem Mikulášem Ferjenčíkem, který ho tajně dvakrát navštívil v sídle československé vojenské mise.

Následující den proběhla v moskevském sídle československé ambasády porada v plném složení: účastnili se jí zástupci moskevského zahraničního byra KSČ, československé vládní delegace (ta byla zastoupena Františkem Němcem a Bohumilem Laušmanem), delegace Slovenské národní rady a členové československé vojenské mise v SSSR; vedoucí delegace SNR Karol Šmidke na ní podrobně informoval o aktuální situaci na Slovensku i o plánech Slovenské národní rady na protiněmecké povstání. V usnesení byl jednomyslně podpořen požadavek na podání žádosti o bezodkladnou sovětskou vojenskou pomoc.

Nacistické kroky-odpovědi a ostatní reflexe

Karl Herrmann Frank, který se velmi důvodně obával přenosu slovenského povstání do protektorátu (okupované vnitrozemské části Česka), vydal rozkazy ke zformování dvou vojenských jednotek a jejich následném víceméně okamžitém přejezdu na slovenské území. Současně německý vyslanec Hanns Elard Ludin (1905–1947) navrhl Tisovi použití německých jednotek k potření sílících partyzánských družin; klerofašistická Bratislava souhlasila. Německý útok měl začít 29. srpna. Ve stejný den byla v Žilině fyzicky zlikvidována německá vojenská mise prchající z Rumunska. Téhož dne německá divize Tatra zahájila okupaci severozápadních slovenských regionů Púchovska a Kysucka. Vojenský velitel SNP podplukovník Ján Golian (1906–1945) vydal již připravený rozkaz k bojové pohotovosti povstaleckých jednotek proti očekávanému nacistickému útoku.

Vztahy mezi londýnským a moskevským zahraničním centrem zůstávaly i nadále v mnohém nevyjasněné. Zpravodajec generál Píka se se svými pocity, dokreslujícími jeho politickou, zpravodajskou i občanskou prozíravost svěřil prezidentu Benešovi: : „… Dnes těžko prověřitelné, ale velmi pravděpodobné zdají se být informace o tom, že Kominterna, která formálně neexistuje, ale prakticky dále pracuje, vydala směrnice pro vedení agitace na osvobozeném území v tom smyslu, aby přinejmenším rozhodná většina byla získána pro soustředěnou dělnickou, respektive komunistickou stranu. Maximální cíl má být, aby československý lid se dobrovolně přiklonil jako samostatná socialistická republika k federaci se Sovětským svazem. V důsledku těchto směrnic mají být českoslovenští politikové z SSSR vysláni ihned na osvobozené území a mají provádět intenzívní agitaci ihned za frontovým pásmem (neb i uvnitř pásma). Propagační materiál, brožury a plakáty prý jsou již připraveny.“ Vzápětí ale také dodal, že: „Nikdo nepochybuje o tom, že jedině pevné spojenectví a upřímné přátelství mezi ČSR a SSSR může v budoucnosti zabezpečit a zaručit integritu a nezávislost ČSR. S tím bude souhlasit celý československý národ, jakož i s radikální socialisací a upevněním opravdové lidové demokracie. Nebezpečí však vidím v tom, aby i poctiví českoslovenští občané, vlastenci a dobří demokraté, při eventuelním jejich nesouhlasu s agitací jedné politické strany (komunistické), nebyli označováni za nepřátelské Sovětskému svazu. Ačkoliv jsem rozhodným přívržencem široké socialisace a zabezpečení blaha všemu československému pracujícímu lidu, přece vůdčí myšlenka opravdové demokracie všeho našeho počínání nutí mě k tomu, abych upozornil na nutnost zabezpečení plné svobody rozhodování a výchovy všem demokratickým složkám československého národa, a tím všem politickým stranám vyjma těch složek, které se kompromitovaly dobrovolnou spoluprací s Hitlerem. Zaručit svobodu agitace všem, kdož pod fašistickým a hitlerovským režimem trpěli …“ Německá ofenzíva pokračovala: mimo severozápadní proud wehrmacht a SS Waffen začal postupovat od Petržalky přes Bratislavu jižní proud, zatímco severní proudil od Kežmaroku a Popradu a směřoval proti povstaleckému převážně středoslovenskému území.

Současně pokračoval dialog mezi oběma křídly zahraničního odboje. 30. srpna 1944 popřel Klement Gottwald v rozhovoru s Prokopem Drtinou možnou sovětizaci Československa. Motiv – daný mj. hlasy z bývalého vedení rozpuštěné Třetí internacionály – plynul z faktu, že prvotním úkolem tehdejší politické praxe byl boj a likvidace fašistických režimů v Římě (později v republice Salò) a Berlíně i potřeba spojení KSČ s levicovou částí demokratického odboje. Tento postoj se příliš nelišil např. od tehdejší politiky Palmira Togliattiho, někdejšího Gottwaldova politického spojence ze VII. kongresu KI, působícího v té době v italských vládách konce Italského království. Naopak 3. září na recepci, kterou pořádal Němec, podnapilý Václav Kopecký vyzradil – zřejmě nikoliv poprvé – skutečné stalinistickokomunistické záměry. Jak vzpomínal Prokop Drtina : „Václav Kopecký, když se do něčeho pustil, neznal míru, ať chválil, nebo haněl. A tak jeho korupční přemlouvání čestných vlastenců a legionářů, jako byl Píka a Nižborský, vyznělo tak naivně nemorálně, že nám jen odkrylo další konkrétní pohled na to, co komunisté zamýšlejí a jakých prostředků jsou připraveni beze všech skrupulí použít, aby se dostali k moci.“

Východiska karpatsko-dukelské operace

V živelných válečných událostech ve střední a jihovýchodní (balkánské) Evropě navrhl maršál Koněv 1. září, opírající se o ne zcela spolehlivé, byť čerstvé informace plukovníka Viliama Talského (1904–1953), souběžnou ofenzívu sousedících křídel První a Čtvrté ukrajinské fronty (frontu) v severovýchodních Karpatech, která měla být zahájena 8. září. 2. září nařídil „vožd“ Stalin, aby SNP byla poskytnuta veškerá vojenská pomoc a aby byl vypracován plán operace. Současně Moskva vyjádřila souhlas se začleněním 1. československého armádního sboru, jemuž velel jeho první velitel generál Jan Kratochvíl (1889–1975), do sestavy útočících sovětských vojsk. Architekti karpatsko-dukelské operace ve svých záměrech předpokládali poměrně hladký průnik, opřený o jednotky Němci mezitím rozprášeného Východoslovenského sboru, karpatskými hřebeny jižně od města Krosno a zakončený dobytím Prešova 16. září 1944.

Karpatsko-dukelská operace byla zahájena 8. září v 6 hodin 40 minut. Kvapnost přípravy, nečekané selhání slovenského východoslovenského armádního sboru i bojová nezkušenost řady československých vojáků a naopak nečekaně důkladná propracovanost a připravenost německé obrany využívající účinně členitý vrchovinný a horský terén karpatských hřebenů na československo-polských mezistátních hranicích vedly záhy k těžkým krvavým ztrátám, zpomalení postupu (první dny nedošlo v liniích front k výraznějším změnám; původní plán dorazit co nejrychleji do Prešova vzal tak záhy zasvé) a vedl k více politicky – než vojensky – motivované výměně v osobě velitele sboru: 9. září brigádního generála Jana Kratochvíla v roli obětního beránka vystřídal na Koněvův přímý rozkaz dosavadní velitel první brigády brigádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) (vyměněni byli v nezanedbatelném počtu rovněž velitelé jednotek 38. armády 1. ukrajinské fronty). Ruská i československá vojska utrpěla během operace těžké ztráty: Čechoslováci ztratili 4 000 mužů (z toho 1800 padlých; zvlášť těžkým úderem byla pro ně ztráta 90 % velitelů), 1. ukrajinská fronta 80 000 mužů (z toho bylo kolem 20 000 padlých).

Rovněž 8. září byla vojsky 4. ukrajinské fronty Rudé armády zahájena paralelní východokarpatská operace usilující o prolomení maďarské Arpádovy linie na severní hranici Podkarpatské Rusi. K 1. říjnu se vojskům Rudé armády zdařil průlom, který umožnil ovládnutí hlavního karpatského hřebene s plánovaným dalším postupem k hornímu toku řeky Tisy. 20. září sovětské jednotky vstoupily na československé území v katastru pohraniční obce Kalinov severovýchodně od Medzilaborců. Další postup ruských vojsk usnadnil podpis maďarsko–ruské dohody o příměří v Moskvě 11. října. Nezávisle na puči Šípových křížů vedl ke zhroucení maďarského odporu na Arpádově linii, takže během 18.–27. října byla osvobozena většina někdejšího nejvýchodnějšího československého území (mj. 26. října Mukačevo a 27. října Užhorod). V maďarských rukou zůstalo pouze menší území na jihozápadě Podkarpatské Rusi. Nepřímo to znamenalo další posílení pozic vojsk 38. armády a usnadnění jejího – lze-li o něm mluvit – dalšího postupu; v případě 1. československého armádního sboru směrem k řece Ondavě. Tato cesta však nebyla snadná.

Boje v Karpatech

Dukelské krveprolití se odehrálo jako přímý důsledek zpravodajské informační zmatenosti. V bojích u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka jižně od města Krosna na rozhraní Malopolska a Haliče bylo po nadějném nástupu v prostoru u Krosna československé velení sborové 1. a 3. brigády přesvědčeno, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a vůbec nepředpokládalo, že směřuje do palebného prostoru německého dělostřelectva k dobře opevněným a vycvičenými zkušenými jednotkami wehrmacht obsazeným opevněným pozicím. Zejména u vojáků 3. brigády propukla demoralizace a docházelo i k jejich útěkům z fronty. Z útoku se stala úporná obrana, z plánu na relativně snadný průchod Karpaty neméně úporná bojová pouť směrem k městu Dukla a odtud dále k československé hranici. To už ale – jak jsem se již zmínil – sboru velel brigádní generál Ludvík Svoboda. Zdá se, že do těchto bojů poněkud zasahovaly i banderovské jednotky OUN. Atmosféru těchto nesnadných bojů mj. zachycuje vedle jiných zejména memoárová kniha generála Viléma Sachera Na počátku stála smrt.

Ke konci září se po úporných bojích podařilo dobýt Duklu a začaly pokusy o přenesení bojů směrem k povstaleckému území. Následná cesta k československé hranici byla pro jednotky 38. armády neméně nesnadná; hodně zranění a úmrtí vyvolávaly velmi často početné miny a minová pole, kterými wehrmacht jistila svou obranu. 4. října se sovětskému 67. střeleckému sboru podařilo proniknout k hranici; Čechoslováci je následovali a osvobodili první slovenskou obec Vyšný Komárnik.

26. září vydala italská vláda zvláštní prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody a vídeňského arbitrážního rozhodnutí z 2. listopadu 1938 (první vídeňské arbitráže). Výslovně zdůraznila, že je „pokládá od počátku za neplatné“. Uvedla dále, že toto její prohlášení se vztahuje i na další akty, pokud jich byla účastna, jež byly také „ke škodě nezávislosti a celistvosti republiky Československé“ a podotkla, že italský lid, pokud mohl svobodně vyjadřovat svou vůli, si přál ve vztahu k Československu politiku plodné a obapolně prospěšné spolupráce. Tento akt mj. spoluznamenal vrácení těch částí Slovenska na jihu a východě, jež takto Druhá republika ztratila.

Současně v Londýně probíhala jednání delegace Slovenské národní rady s exilovým prozatímním státním zřízením, mj. i s prezidentem Benešem. Při té příležitosti Beneš posléze výslovně zdůraznil: „Nikdy jsem nikomu netajil a netajím ani dnes, že jsem vždy hájil a hájím stanovisko jednotného národa československého … Češi i Slováci jsou mi dvě rovnocenné a stejně plně vyspělé části jednoho a téhož národa. Jeden mluví češtinou, druhý slovenštinou, oba jazyky jsou rovnoprávné a musí být stejně a rovně respektovány. Některé národní znaky a vlastnosti jsou nám totožné, jiné poněkud odlišné.“ A dále tento demokrat a humanista výslovně dodal: „Pokládal bych však za nepřípustné toto stanovisko komukoliv vnucovat. Jestli na Slovensku je veliká část nebo většina obyvatelstva, která se cítí výlučně Slováky, jestli tato většina nazývá toto obyvatelstvo slovenským národem, je prostě nutno tento fakt konstatovat a respektovat … Respektuji prostě fakta a žádám, aby v těchto věcech byla v republice plná tolerance … Odmítám zejména, že by se snad mělo nařizovat, vnucovat nebo zákonně předpisovat, že existuje národ československý.“ I tyto zprávy posilovaly bojující československé vojáky jak na západě, tak na východě od naší vlasti.

6. října překročily v 6.00 jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR hranice v prostoru Dukelského průsmyku; vztyčily tu hraničník a československou státní vlajku. Byl to slavnostní okamžik ve všednodenním krvavém stereotypu krvavých bojů; po letech se Češi, Slováci, demokratičtí čeští Němci a Rusíni vrátili do vlasti, kterou opustili před řadou let. Souzvuk všech politických i občanských sil působících v těchto chvílích netrpělivě očekávaného kýženého osvobození vrcholil. (Během předlistopadového režimu, naposledy v roce 1989, byl tento den slaven jako Den československé lidové armády.)

7. října 1944 Jan Masaryk, přebírající od generála Sergěje Ingra ministerstvo národní obrany jako jeho správce, telegrafoval do Moskvy, znepokojen výší ztrát během karpatsko-dukelské operace: „Uznáváme s hlubokou vděčností, co pro nás SSSR udělal. Jsme nesmírně překvapeni Tvým tvrzením, že SSSR podnikl karpatskou operaci na naši žádost. Pokud se Londýna týče, takové žádosti nebylo. Právě opak je pravdou. Já sám osobně jsem jednal o ruskou pomoc, ale výhradně o dodání zbraní, a úvodem jsem velmi jasně konstatoval, že se nám rozumí samo sebou, že pomoc žádáme jen v rámci sovětské strategie a že víme velmi dobře, že kvůli nám nebudou podnikat žádné ofenzívy. … prezident Beneš za sebe a já jménem MZV a MNO prosím obratem kabelovat, víš-li, kdo žádal, aby Rusové podnikli karpatskou ofenzivu. Stalo-li se to v Moskvě, odmítám jakoukoli odpovědnost. …“ Z Fierlingerovy spíše vyhýbavé odpovědi bylo možné odvodit, že žádost o ruské přispění podal generál Píka, který ovšem úzce spolupracoval a v rámci svých možností se snažil své kroky koordinovat s Londýnem.

Význam a odkaz

31. října se generál Ludvík Svoboda vzepřel rozkazu, podle kterého se měly značně prořídlé jednotky 1. československého armádního sboru stáhnout do týlu na Podkarpatskou Rus a tam se odvody doplnit na stanovené početní stavy. V té souvislosti podal v Londýně generál Neumann návrh na Svobodův trestně soudní postih. Meritem věci byl boj o vedoucí pozice v jednotce a ve východní československé armádě. Komunisté byli odhodláni uhájit své dosavadní pozice. Protestovali i proti londýnskému plánu na povstání v německém týlu v západní části republiky (v Česku). Válka končila; bojovalo se o postavení a kariéry v osvobozené republice a o její další směřování; postupně, krok za krokem, „ostýchavě“ nastupovalo to prozaické, již mírové poválečné období.

Východokarpatská operace znamenala pro Československou republiku vynucenou ztrátu Podkarpatské Rusi, země v horním Potisí, do které prvorepublikové Československo vložilo nemálo úsilí a která se od přelomu dvacátých a třicátých let minulého století stávala také předmětem zájmu zejména české inteligence (Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník a Vančurův již zvukový film Marijka nevěrnice). Ztráta Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatské oblasti), dnes v současném vnímání zašlý historický fakt, však současně vyloučila posléze rovněž hrozící ztrátu tzv. Prešovské Rusi (zhruba území dnešního Prešovského kraje, v němž probíhaly i boje karpatsko-dukelské operace na československé straně Karpat); hybatelem sovětizace této země byl sovětský agent, původně člen KSČ Ivan Turjanica (1901–1955), který svým počínáním zaskočil i Gottwaldovo vedení KSČ.

Jinou je otázka významu a míry úspěšnosti tohoto vojenského válečného podniku. Nejlépe je měřitelný mírou a výší ztrát i vztahem ke Slovenskému národnímu povstání. Během září a října obě události vázaly síly zhruba 25 německých divizí, které nemohly být plně využity na východní frontě. Boje a bitvy karpatsko-dukelské operace, motivované především politickým zadáním, v tomto ohledu připomínají odbočku vojsk Spojených národů z původního směru útoku vyvolanou v srpnu 1944 pařížským povstáním. Němcům byly způsobeny masívní ztráty (52 000 padlých, raněných a nezvěstných, 26 000 zajatých). Šestnáctitisícový 1. československý armádní sbor ztratil 4 000 vojáků, z toho bylo 1800 padlých. Srovnáme-li je se ztrátami prvoválkových ruských legií, je zřejmý číselný nepoměr tohoto porovnání. Na druhé straně nelze nezmínit obdobné operace Spojených národů a následně i komparace bitev a vojenských operací první i druhé světové války (vedle jiných Galipoli, Verdun, bitvu u El-Alameinu, Stalingrad, arnhemskou operaci i bitvu v Ardenách v prosinci–lednu 1944–1945). Kontextové srovnání a zobecnění je základním metodologickým nástrojem historikovy práce.

Druhým zhodnocením je památkový dukelský areál v místech prvních kroků vojáků zahraniční československé armády na československé půdě v říjnu 1944. Myslím, že předlistopadový původ tohoto areálu je mimo dosah politického nálepkování stejně tak jako památka velitelů 1. československého armádního sboru v SSSR generálů Jana Kratochvíla, prezidenta Ludvíka Svobody a Karla Klapálka (1893–1984) a tisíců jejich podřízených. Oscilace kolem hodnotících pojmů úspěch–neúspěch při formulování těchto závěrů musí být proto vyvážená, uctivá, úzkostlivě věcná a mimořádně citlivá. Stanovené cíle byly posléze dosaženy – lze mluvit o hořkém krvavém vítězství (i ve srovnání se ztrátami dalšího následného tažení Rudé a rumunské armády Slovenskem; do toho je nutné zahrnout i vypálení 90 slovenských vesnic nacisty a ľuďáky).

Odkaz těch padlých i těch, kteří přežili, a pak byli často nesmyslně postihováni na přelomu čtyřicátých a padesátých let, pokud neodešli do exilu (šlo o příslušníky právě tak západní jako východní exilové československé armády), po tom volá.

AUTOR: Jiří Malínský

ZDROJ: Časopis Argument