Jiří Weigl: Průběh ukrajinské protiofenzívy a izraelská reakce na útok islamistického hnutí Hamás nám umožňují realističtěji hodnotit dezinformace, kterými nás zásobují mainstreamová média a vládní politici ohledně konfliktu na Ukrajině

Český ekonóm, politický analytik a bývalý šéf prezidentskej kancelárie Jiří Weigl z Inštitútu Václava Klausa (IVK) sa vo svojej pondelkovej glose pri pohľade na pomery síl na Blízkom východe a na Ukrajine zamýšľa nad skutočnými zámermi Vladimira Putina, ktoré nutne museli viesť k začatiu Špeciálnej vojenskej operácie – a poukazuje na to, že tu ide o spojené nádoby, avšak nekompetentná Fialova vláda a jej mediálni „experti“ to nedokážu pochopiť.

Průběh ukrajinské protiofenzívy a izraelská reakce na teroristický útok palestinského Hamásu nám umožňují realističtěji hodnotit informace nebo spíše dezinformace, kterými nás zásobují mainstreamová média a vládní politici ohledně konfliktu na Ukrajině.

Dnes můžeme slyšet, že Izrael povolal k odvetě vůči Hamásu v pásmu Gazy 300 000 rezervistů. To spolu s cca 200 000 mužů aktivně sloužících v izraelské armádě představuje přibližně půlmiliónovou sílu chystající se k útoku na teritorium o výměře 365 km2 s cca 2 milióny obyvatel. Při tom je nutné zdůraznit, že Hamás nedisponuje těžkými zbraněmi ani letectvem a Gaza se nachází pod totální vzdušnou a námořní blokádou.

Je známo, že Rusko v únoru 2022 zaútočilo na Ukrajinu – zemi s rozlohou cca 600 000 km2 a přibližně 40 milióny obyvatel – necelými 200 000 vojáků. Zjevná nedostatečnost těchto sil je v totálním rozporu s údajnými cíli Ruska, jak nám jsou naší politickou a mediální elitou prezentovány. Podle nich, nenapravitelně agresivní a imperiální Rusko má za cíl dobýt, okupovat a připojit Ukrajinu, a potom expandovat dále do Evropy. Jsme všichni fatálně ohroženi, jakýkoliv smír či dohoda s ruským agresorem není možná a jedinou možností je jeho vojenská porážka na Ukrajině. To je mimo jiné i oficiální postoj naší vlády a prezidenta.

Touto optikou se také naše veřejnost na konflikt na Ukrajině dívala a dívá. Sledovali jsme neúspěšný pokus ruských útočníků ovládnout letiště u Kyjeva a svrhnout rychle ukrajinský režim. Nadšení u nás vzbuzovaly příběhy o tom, jak nepočetní ukrajinští vlastenci vyzbrojení skvělými americkými protitankovými raketami zahnali na útěk kolony starých ruských tanků s dezorientovanými vojáky a neschopnými veliteli. David porazil Goliáše a dobro vítězí nad zlem. Rusové se od Kyjeva stáhli a prý směřují k nevyhnutelné porážce. Vše nám bylo vysvětleno údajnou Putinovou paralýzou a chronickým idiotismem a opilstvím ruských velitelů.

Nyní se ukazuje, že hlavní úsilí ruských sil bylo soustředěno jinam – do Záporoží, Doněcké a Luhanské oblasti, kde ruský expediční sbor rychle obsadil široký pruh území podél hranic s Ruskou federací a Černým mořem a vytvořil tak rozsáhlé pozemní spojení Ruska se strategickým Krymem. Další vývoj konfliktu ukázal, že právě o tento koridor jde především a vše ostatní byly pouze krycí manévry či epizodní události. Dnešní situace potvrzuje, že následující více než rok Rusko usilovně na hranicích tohoto koridoru okupovaných území na jihovýchodě budovalo jakousi novou Maginotovu linii v očekávání ukrajinského protiútoku. Dílčí boje o Bachmut, Severodoněck a další vedli z větší části wagnerovští žoldnéři a různé zvláštní útvary, zatímco vlastní ruská armáda se připravovala na odražení očekávaného ukrajinského protiútoku. Rusové se dokonce stáhli z Chersonu za Dněprem a z velké části Charkovské oblasti, což bylo opět prezentováno jako další velké ukrajinské bojové vítězství.

U nás a na celém Západě převládla velmi optimistická nálada, že skvělé západní zbraně a vlastenecké hrdinství Ukrajinců zaženou Rusy do moře a osvobodí okupovaná území včetně Krymu. Nikomu nepřišlo divné, že zpočátku podle našeho zpravodajství Ukrajina armádu téměř neměla, hrozila jí okupace, a náhle, za pár měsíců se odněkud vzaly vojenské síly, které si troufají na porážku Ruska.

Je evidentní, že velká, vycvičená a vyzbrojená ukrajinská armáda nevznikla během pár týdnů nebo měsíců. Kancléřka Merkelová po svém odchodu z úřadu někde prohlásila, že tzv. Minské dohody, které Německo s Francií garantovaly, a které měly být řešením krize na ukrajinském Donbase, sloužily pouze pro získání času. Následující vývoj potvrdil, že to byl čas na vybudování a vyzbrojení ukrajinské armády připravené a schopné dobýt Donbas a Krym na Rusech zpět. To se do značné míry povedlo, USA a další odváděli velmi dobrou práci a ukrajinská armáda je Rusům více než nebezpečným protivníkem.

A zde se také ukazuje skutečný smysl a záměr ruského útoku. Sledujeme preventivní napadení Ukrajiny ze strany Ruska, které nechtělo čekat, až bude Kyjev Američany a Západem vyzbrojen a připraven a pak si vezme svá původní území, jejichž oddělení Ruskem nikdy neuznal, zpět. Putin se rozhodl této variantě vývoje předejít a zaútočil v době, kdy si myslil, že je to pro něho ještě výhodné. Jde mu prioritně o pozemní koridor na Krym, protože bez něho by byl tento strategický poloostrov těžko hájitelný. Tím je vysvětlitelný charakter operace, velikost použitých sil i průběh bojů.

Připustíme-li, že toto je hlavní cíl ruské agrese, nikoliv okupace Ukrajiny a její připojení k impériu, jak se nám neustále tvrdí, potom vše získává svoji logiku a Putin nelže, pokud říká, že „speciální operace“ plní svůj účel. Svůj strategický koridor na Krym Rusové úspěšně drží a zdecimovaná a vyčerpaná Ukrajina bude čelit druhé válečné zimě. Teď teprve jí půjde o existenci. Pokud bude válka pokračovat a předpokládaná ruská ofenzíva by prolomila ukrajinskou frontu, měla by vyčerpaná země velký problém agresora zastavit. Na Blízkém východě se rozhořívá nové válečné ohnisko, které bude rovněž vyžadovat mnoho vojenského i diplomatického úsilí velmocí. Situace nejen na frontách se rychle mění. Myslí na to všechno vůbec někdo?

Zdroj: Institut Václava Klause / protiproud.info / InfoVojna