Jak a s kým Evropa prohrává válku na Ukrajině

Zámořští stratégové nedovolí loutkám v Kyjevě dokončit vzájemné vyhlazování Slovanů dříve, než dojde ke zhroucení ekonomiky kontinentální Evropy.

Kontinentální Evropa se stala hlavním poraženým ve válce, kterou kolektivní Západ rozpoutal proti Rusku v bývalé Ukrajinské SSR. Svědčí o tom přerušené dodavatelské řetězce, sociální tlak milionů uprchlíků, prudký růst cen dovážených energetických zdrojů (v blízké budoucnosti i cen potravin a kovů) a ztráta partnerství s Ruskem.

Sjednocená Evropa navíc dostala dvojí ránu v nejhorší možnou dobu – během tzv. energetické transformace, která spočívala v kritické závislosti na zemním plynu v důsledku uzavření uhelných a jaderných elektráren, nahrazení uhlí pro výrobu a vytápění stejným zemním plynem a v pokusech kompenzovat inflační peněžní zásobu vydanou během „pandemie“.

Výkonný ředitel Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Fatih Birol 5. října prohlásil, že evropské země mají dostatek zásob plynu, aby přežily nadcházející zimu. Ihned to dementoval s tím, že skutečné potíže pro Evropu „začnou v únoru nebo březnu“.

Skutečnost, že tento a další evropští představitelé energetiky jsou nyní nuceni lhát a klamat ve snaze zamlžit skutečný stav, vyplývá z řady faktů. Například: skleníky v Nizozemsku, aniž by čekaly na únor nebo březen, jsou nyní stále častěji zavírány kvůli cenám energie. V těchto sklenících se pěstuje téměř 40 % ovoce a zeleniny v Evropě. Jejich kvalita je průměrná, ale v EU jsou to relativně levné potraviny. Ty dovážené z jiných zemí byly vždy dražší. Jinými slovy, i bez „pandemie hladu“, kterou předpokládá COVID-19, ceny ovoce a zeleniny v Nizozemsku a ve zbytku EU v blízké budoucnosti astronomicky vzrostou kvůli nedostatku ruských energetických zdrojů.

Místní obyvatelé jsou si toho dobře vědomi, a tak bez čekání na únor a březen vycházejí do ulic nizozemských měst tisíce lidí, aby protestovali proti politice premiéra Marka Rutteho. Od začátku října počet protestujících roste a jejich akce jsou stále násilnější. Nizozemci házejí kameny a vajíčka na portréty premiéra, požadují snížení cen energií a zahajují masový boj proti podle nich hrozivému zdražování potravin.

V sousední Francii se také objevuje rostoucí skupina problémů, které spojují energetický a potravinářský sektor. 3. září se v Paříži konalo shromáždění požadující odstoupení prezidenta Macrona. Za necelý měsíc, začátkem října, ji následovalo 60 % rafinerií v zemi, včetně rafinerie Total s kapacitou 240 000 barelů denně a několika rafinerií Exxon. Více než polovina rafinérských kapacit v zemi je již mimo provoz kvůli stávkám v těchto závodech. Francouzští potravinářští giganti, jako například výrobce cukru Tereos, rychle snižují výrobu.

Téměř současně s francouzskými demonstracemi začaly 2. září protivládní demonstrace v Německu a České republice. V Kasselu se konaly masové nepokoje, jejichž účastníci požadovali zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu. Protestující dočasně zablokovali přístup do továrny Rheinmetall, která vyrábí vojenské vybavení a zbraně. Obyvatelé Kolína nad Rýnem vyšli 4. září do ulic. 5. září – Lipsko. Koncem 6. září se objevily zprávy o protestech v Berlíně, Magdeburku a Miltenbergu…

Dne 3. září se v Praze konaly demonstrace proti současné vládě. Podle některých zpráv pochodovalo na Václavském náměstí 70 až 100 tisíc lidí. Protestující požadovali, aby úřady zachovaly neutralitu v ukrajinské krizi a zajistily přímé dodávky plynu z Ruska.

V Nizozemsku, Itálii a Španělsku již několik měsíců probíhají různě intenzivní protesty. Důvody nespokojenosti jsou stejné – chování úřadů v situaci kolem Ukrajiny, prohlubující se hospodářská krize a rostoucí ceny energií. V Belgii, Rakousku a Švýcarsku sílí nespokojenost se současnými hospodářskými problémy, které ještě více podpořila omezení COVID. Švýcarská policie se připravuje na nepokoje a rabování kvůli hrozícímu nedostatku elektřiny, rakouští průmyslníci požadují od vlády odškodnění a v Belgii odboráři, kteří protestovali na začátku léta, hrozí návratem do ulic…

Protiruské sankce, vyšší ceny energií a další ekonomické faktory enormně zvýšily riziko masových nepokojů nejen v Evropě. Tvrdí to odborníci agentury Bloomberg, kteří předpověděli nárůst masových nepokojů ve 101 zemi (ze 198) ve třetím čtvrtletí roku 2022. Agentura Bloomberg uvádí, že „jde o největší nárůst od roku 2016, kdy se žebříček začal sestavovat“. V roce 2022 britští a američtí odborníci zařadili na seznam zemí se zvýšeným rizikem sociálních nepokojů Německo, Kypr, Norsko, Polsko a Ukrajinu. V roce 2023 se předpokládá nárůst rizik mimo jiné v Německu, Nizozemsku a Švýcarsku.

Země kontinentální Evropy a jejich obyvatelé jsou tedy kvůli dění na Ukrajině jednoznačně v nevýhodě. Kdo je naopak největším příjemcem? Hlavním příjemcem krveprolití na Ukrajině je dnes Spojené království. Londýn se po brexitu stal evropským vyvrhelem a válkou proti Rusům „do posledního Ukrajince“ v podstatě obrátil šachovnici, získal solidní politické dividendy a možnost vzestupu na úkor poklesu ekonomik svých evropských sousedů.

USA prohlubováním slovanských sporů získávají obrovské dividendy a současně sledují řadu vzájemně propojených cílů. Prvním je maximální vyhlazení Rusů, zničení sovětských zásob zbraní a destabilizace Ruska v ekonomické i domácí oblasti. Jedním z cílů je rozdělení Ruska a získání kontroly nad ruskými přírodními zdroji. Druhým cílem je zasáhnout konkurenta v podobě Evropské unie, aby se zničila její ekonomika a dosáhlo se odlivu kapitálu ze Starého světa za oceán a přesunu jeho průmyslu do Spojených států. Třetím úkolem je zasáhnout ekonomiku Číny, jejímž je Evropa největším dovozcem. Čtvrtým úkolem je učinit z USA hlavního světového manažera a regulátora trhů s potravinami (obilím), energií (plynem) a zbraněmi.

Washingtonu dnes neprospívá ukončení konfliktu na Ukrajině, i kdyby skončil vítězstvím loutkového režimu v Kyjevě. Američané proto regulují formu a rychlost krveprolití dodávkami zbraní a finanční podporou. Zámořští stratégové nedovolí loutkám v Kyjevě dokončit vzájemné vyhlazování Slovanů dříve, než dojde ke zhroucení ekonomiky kontinentální Evropy.

Autor: Artem Ignatiev

Zdroj: Fond strategickej kultúry
Preklad: zvedavec.news