Informační bitva o ivermektin

Většina médií se zaměřila buď na několik klinických studií, které selhaly v prokázání statisticky signifikantního klinického benefitu ivermektinu, nebo na varování před užíváním léčiva určeného pro zvířata.

ÚHEL POHLEDU: Mohlo by se zdát, že příběh ivermektinu o jeho (ne)účinnosti v případě covid-19 je u konce. Skutečnost je však podstatně komplikovanější. Většina médií se zaměřila buď na několik klinických studií, které selhaly v prokázání statisticky signifikantního klinického benefitu ivermektinu, nebo na varování před užíváním léčiva určeného pro zvířata. V poslední době se píše o egyptské klinické studii, jejíž autor byl obviněn z podvodu.

Ivermektin a prolhaný Egypt

Studie se přitom vyjadřovala k ivermektinu značně pozitivně. Každý má tak jasno, že ivermektin je pouze dezinformační mlhou. A protože měla většina laiků i odborníků podobně jasno i stran hypotézy laboratorního úniku SARS-CoV-2 z wuchanské laboratoře (která se poslední dobou stále více ukazuje jako velmi pravděpodobná a zcela vážně se jí zabývá nejenom americký Senát), tak se zkusíme na téma podívat trochu podrobněji.

Ivermektin se začal ve velkém užívat v roce 1987 a první úspěch se dostavil v případě dvou devastujících tropických onemocnění: mízní filarióza (elefantiáza) a onchocerkóza (říční slepota). Od té doby byl tento lék nasazen u mnoho stovek milionů lidí i zvířat. Později se zjistilo, že je ivermektin efektivní dokonce u pacientů s malárií. A právě díky úspěchu v případě malárie byla v roce 2015 udělena Nobelova cena za objev této látky.

Za těch mnoho desítek let se díky masivnímu užívání zjistilo, že se jedná o velmi bezpečný preparát. Dobrý bezpečností profil byl mimo jiné prokázán dvojitě zaslepenou a placebem kontrolovanou studií z roku 2002. Celkem 68 zdravým dobrovolníkům byl podán ivermektin až do dávky 2 miligramů na 1 kg váhy, což je 10x vyšší dávka než ta, kterou dovoluje americká FDA. Neprokázala se žádná zásadní toxicita a to ani pro centrální nervový systém.

Na jaře minulého roku ukázali účinnost ivermektinu na SARS-CoV-2 v laboratorních podmínkách vědci z Austrálie. Od té doby začal průzkum bojem, zda se efekt může dostavit i v klinickém, tedy reálném prostředí. Vznikla celá řada klinických studií a odborných publikací. V dnešní době je dostupných přibližně 20 nerandomizovaných studií, přes 30 studií randomizovaných a přes 10 přehledových článků a meta-analýz.

Co na to objevitel ivermektinu?

V březnu tohoto roku se „probudil“ sám laureát zmíněné ceny Satoshi Ōmura a k vědeckým důkazům o účinnosti ivermektinu v případě infekce SARS-CoV-2 se vyjádřil. Jeho článek, který má 40 stran a pracuje s celkem 167 referencemi, dochází k následujícímu závěru: Ano, na základě výše zmíněné australské studie lze předpokládat, že normální dávkování nebude mít klinický efekt, ale přesto byl v mnoha studiích pozorován.

Zmiňuje meta-analýzu z 27. února tohoto roku, která zpracovala výsledky z celkem 42 studií. Autoři této meta-analýzy došli k závěru, že ivermektin je efektivní v léčbě a prevenci onemocnění covid-19. Ōmura dále píše, že je třeba zjistit, proč jsou dílčí klinické efekty ivermektinu u pacientů s covid-19 pozorovány navzdory tomu, že se u nich užívá standardního dávkování. Proto se Ōmura ve svém textu vrací zpět k australské studii.

Pokud chceme prokázat antivirotický efekt v laboratorních podmínkách, tak je třeba správně nastavit tzv. sensitivitu experimentu. Vědci se jí většinou snaží nastavit pokud možno co nejnižší. Pokud totiž nastavíte sensitivitu příliš vysoko, tak je třeba celou studii doplnit o druhý, případně třetí test, abyste odfiltrovali „šum“ v podobě falešně pozitivních výsledků (tedy léčiv, které se jeví jako efektivní, ale ve skutečnosti nejsou).

Autoři australské studie nastavili sensitivitu dle Ōmury velmi dobře, protože se v jejich experimentu neobjevily ani falešně pozitivní ani falešně negativní výsledky. Zároveň však konstatuje, že pokud by sensitivita byla nastavena 10x či 50x vyšší, tak by dávka potřebného ivermektinu byla výrazně nižší. U experimentu rovněž záleží na typu tkáňové kultury, virové náloži, složení média atd.

Potřeba dalšího zkoumání

Australští autoři proto dle Ōmury účinnost ivermektinu prokázali s odřenýma ušima a extrapolovat tento výsledek k hodnocení klinického potenciálu je nerozumné. Dodává, že lze provést experimenty na živých subjektech, které mohou na ty laboratorní dobře navázat. Jeden takový byl proveden v Pasteurově ústavu na křečcích. Autoři neprokázali účinnost stran redukce množství viru, ale došlo ke snížení zánětlivých parametrů v plicích.

O makrolidech (mezi které ivermektin patří) dlouho víme, že mohou ovlivnit celou řadu věcí, včetně zánětlivé odpovědi organismu. Např. dlouhodobé užívaní nízké dávky makrolidů redukuje mortalitu u pacientů s tzv. panbronchiolitidou, tedy s difuzním obstrukčním postižením plic u cystické fibrózy. Bylo potvrzeno, že je to dáno schopností makrolidů ovlivnit chloridové kanály a regulovat imunitní odpověď.

Příkladů, kde mohou makrolidy tlumit příliš silnou imunitní reakci, je víc: diabetická nefropatie (postižení ledvin u pacientů s cukrovkou), aktivní stadium Crohnovy choroby, chřipka a další. V roce 1985 se dokonce přišlo na to, že derivát erytromycinu (makrolidové antibiotikum), který postrádá jakoukoliv antibiotickou aktivitu, má potenciál pomoci s tzv. gastroparézou („ochrnutí“ žaludku) u pacientů s cukrovkou.

Ke konci textu Ōmura a spoluautoři dodávají, že zatímco celá řada klinických studií přinesla na stůl výsledky naznačující efektivitu ivermektinu v léčbě a prevenci covid-19, tak je žádoucí tyto doplnit celou řadou základních laboratorních experimentů, abychom dokázali tuto efektivitu vysvětlit. Je možné, že se jedná o kombinaci antivirové aktivity, inhibice interakce mezi virem a hostitelskou buňkou a regulací zánětlivé odpovědi.

Zpátky k pyramidám

Nyní se pojďme vrátit na začátek, totiž ke zmíněné údajně zfalšované egyptské studii s ivermektinem. Stačí k tomu vědět jedinou podstatnou věc a sice, že na této jediné práci nic nestojí a nepadá. Spoluautorka novější meta-analýzy (vydané v odborném časopise American Journal of Therapeutics v červnu) Theresa Lawrie se nechala slyšet, že pokud zmíněnou egyptskou studii vyřadí, tak závěr analýzy bude stejný: ivermektin efektivní je.

Hlavní autor další recentní meta-analýzy Andrew Hill (který ve své práci došel k závěru, že dostupná data efektivitu ivermektinu naznačují, ale jsou potřeba další kvalitní velké randomizované studie) se nechal slyšet, že po odstranění egyptské studie je statisticky signifikantní efekt ivermektinu stále patrný.

Je proto pozoruhodné, že článek v The Guardian cituje australského epidemiologa Meyerowitz-Katze, který bez jakýchkoliv důkazů tvrdí pravý opak. A sice, že když se tato egyptská studie z většiny meta-analýz, které jsou pro ivermektin pozitivní, vyjme, tak jejich výsledek se otočí. Meyerowitz-Katz dodává, že bez této egyptské studie je „velmi málo randomizovaných placebem kontrolovaných studií s pozitivním výsledkem“, což není pravda.

Z více než 30 dostupných randomizovaných studií je celkem 6 kontrolovaných placebem naznačující pozitivní výsledky. Jedná se o studie z Bangladéše, Indie, Nigérie a Íránu, které vyšly v období mezi listopadem 2020 a únorem 2021. Bezesporu se nejedná o klinické studie nejvyšší kvality, ale přesto představují důležitý signál, který si zaslouží další pozornost a jsou podnětem k dalšímu pátrání.

Hurá do Kolumbie

Odpůrci ivermektinu se chytli ještě jedné studie, která byla provedena v Kolumbii a článek prezentující její výsledky vyšel v odborném časopise The Journal of the American Medical Association. Autoři došli k závěru, že ivermektin u pacientů s infekcí SARS-CoV-2 a mírným průběhem dostatečně efektivní není. Studie měla relativně vysoký počet pacientů a byla rovněž randomizovaná a placebem kontrolovaná.

Informace prolétla masivně médii a bylo jasno: „odčervovadlo“ a „pasta pro koně“ ivermektin v případě covid-19 je nesmysl. Vícero se však zmíněnou studií nikdo nezabýval. Autor těchto řádků svého času upozornil na sociálních sítích na několik problémů: 1) pacienti si léčbu aplikovali sami doma, 2) jejich klinický stav se zjišťoval po telefonu a 3) autoři jsou na výplatní pásce firem vyvíjející, vyrábějící a prodávající antivirotika nebo vakcíny.

Primář Rezek z Brna, který ivermektin u svých pacientů zkoušel, se zase nechal slyšet, že byla nevhodně vybraná populace pacientů. Ve skupinách bylo prý příliš mladých, zdravých a štíhlých jedinců, u kterých lze předpokládat, že efekt ivermektinu bude minimální. Později se k této studii kriticky vyjádřilo celkem 64 amerických lékařů z celkem 39 různých států USA v dopise adresovaném stejnému odbornému časopisu.

Ve zmíněném dopise upozorňují na několik nedostatků kolumbijské studie. Ještě před jejím spuštěním byl ivermektin v Kolumbii volně prodejný a dobře dostupný – v Cali se tou dobou prodávalo přibližně 1,6 dávky na jeden zjištěný případ covid-19. Celá řada lidí už tedy mohla přijít s ivermektinem do styku a tedy i ti, kteří se studie účastnili. Autoři studie u nikoho před začátkem studie hladinu ivermektinu v periferní krvi neměřili.

Dále došlo k prodloužení časového interval, po kterém se odeznění příznaků hodnotilo, až do 21. dne. Rovněž kritizují, že v mnoha případech byl ivermektin podáván do prázdného žaludku, což cca 2,5krát snižuje dostupnost léku v plicní tkáni. Sami autoři pak ve svém článku přiznávají, že od 29. září až do 15. října dostali pacienti randomizovaní do placebo skupiny omylem ivermektin – přišlo se na to až 30. října.

A tak z celkem 75 pacientů, kteří během tohoto časového období byli do studie zařazeni, obdrželo místo placeba ivermektin 38 z nich. Autoři sice tuto skupinu vyřadili z primární analýzy, ale ponechali ji v ostatních analýzách. A konečně, placebo bylo podáváno v podobě 5 % roztoku cukru dextrózy, který lze velmi snadno rozeznat od ivermektinu, který nemá sladkou, nýbrž nahořklou chuť. O kvalitě studie by se tedy dalo s úspěchem pochybovat.

Proč jsme se o těchto zásadních problémech kolumbijské studie v médiích moc nedozvěděli, je záhadou. Podstatné však zůstává, že kdyby byla dobrá a informovaná vůle kdesi nahoře, tak jsme tady už dávno měli hned několik dostatečně robustních, správně nadesignovaných a nezávisle financovaných klinických studií, které by nás k pravdě o ivermektinu přiblížily. Proč se tyto studie neuskutečnily, je onou zásadní otázkou, kterou je třeba se zabývat.

Zdroj: echo24.cz