Znázorněním délky trvání impérií pomocí histogramu ze strany 3 a zahrnutím délky trvání Spojených států amerických dojdeme k závěru, že USA procházejí poslední fází života impéria – věku úpadku. Datum založení Spojených států amerických je 4. července 1776 a 4. července 2026 to bude přesně 250 let.
Z histórie sa nepoučíme, pretože naše štúdium je stručné a zaujaté. Prekvapivým spôsobom sa ako priemerná dĺžka impéria ukazuje 250 rokov. Tento priemer sa počas 3000 rokov nemení. Predstavuje snáď desať generácií?
Životné osudy veľkých štátov sú si prekvapivo podobné a sú spôsobené vnútornými faktormi. Ich pády sú rôznorodé, pretože sú z veľkej časti dôsledkom vonkajších príčin. Dejiny by sa mali vyučovať ako dejiny ľudstva, aj keď samozrejme s dôrazom na dejiny vlastnej krajiny študenta. Prinášame zaujímavú historickú analýzu britského spisovateľa Johna Glubba.
John Bagot Glubb sa narodil v roku 1897 a jeho otec bol radovým dôstojníkom kráľovských ženistov. V štyroch rokoch odišiel z Anglicka na Maurícius, kam bol jeho otec vyslaný na trojročnú služobnú cestu. V desiatich rokoch bol poslaný na rok do školy vo Švajčiarsku. Tieto cesty v mladosti mu možno už v ranom veku otvorili oči pre okolitý svet.
V septembri 1914 nastúpil na Kráľovskú vojenskú akadémiu vo Woolwichi a v apríli 1915 bol zaradený ku kráľovským ženistom. Slúžil po celú dobu prvej svetovej vojny vo Francúzsku a Belgicku, bol trikrát zranený a vyznamenaný vojnovým krížom.
V roku 1920 sa dobrovoľne prihlásil do služby v Iraku ako radový dôstojník, ale v roku 1926 rezignoval na svoje poverenie a prijal administratívnu funkciu v rámci irackej vlády.
V roku 1930 však podpísal zmluvu o službe u transjordánskej vlády (dnešné Jordánsko).
V rokoch 1939 až 1956 velil slávnej Jordánskej arabskej légii, čo bola vo skutočnosti jordánska armáda.
Od svojho odchodu do dôchodku vydal sedemnásť kníh, prevažne o Blízkom východe a hojne prednášal vo Veľkej Británii, Spojených štátoch a Európe.
Jak procházíme životem, učíme se zkušenostmi. Když se ohlédneme za svým chováním v mládí, říkáme si, jak jsme byli hloupí. Stejně tak se naše rodina, naše komunita a naše město snaží vyvarovat chyb, kterých se dopustili naši předchůdci.
Zkušenosti lidského rodu jsou více či méně podrobně zaznamenávány již asi čtyři tisíce let. Pokusíme-li se studovat takové časové období v co největším počtu zemí, zdá se, že objevujeme stále stejné vzorce, které se opakují ve značně odlišných klimatických, kulturních a náboženských podmínkách. Jistě, ptáme se sami sebe, kdybychom v klidu a nestranně studovali dějiny lidských institucí a vývoje v průběhu těchto čtyř tisíc let, nedošli bychom k závěrům, které by nám pomohly řešit naše dnešní problémy? Vždyť vše, co se kolem nás odehrává, se opakovalo již dříve.
Zdá se, že taková koncepce našim historikům nikdy nepřišla na mysl. Obecně se historická výuka ve školách omezuje na tento malý ostrov. Donekonečna omíláme Tudorovce a Stuartovce, bitvu u Krécy a Guye Fawkese. Možná je tato omezenost způsobena naším zkouškovým systémem, který vyžaduje pečlivé vymezení osnov, jež musí všechny děti dodržovat.
Vzpomínám si, jak jsem jednou navštívil školu pro mentálně postižené děti. “Naše děti nemusí skládat zkoušky,” řekl mi ředitel, “a tak je můžeme učit věci, které jim budou v životě opravdu užitečné.”
Ať už je to jakkoli, teze, kterou chci vyslovit zní, že bychom se mohli poučit k nezaplacení, kdybychom důkladně a nestranně studovali dějiny posledních čtyř tisíc let. V těchto dvou článcích, které poprvé vyšly v časopise Blackwood’s Magazine, jsem se pokusil stručně nastínit některé druhy poučení, které bychom podle mého názoru mohli získat. Mým požadavkem je, aby dějiny byly dějinami lidského rodu, nikoliv jedné malé země nebo období.
“Jediné, co se z historie učíme,” říká se, “je to, že lidé se z historie nikdy nepoučí.” Je to možná příliš obecné tvrzení, ale chaos v dnešním světě ho do značné míry potvrzuje. Co tedy může být příčinou toho, že ve společnosti, která tvrdí, že zkoumá každý problém, jsou základy historie stále tak zcela neznámé?
Důvodů marnosti našeho historického bádání lze uvést několik.
Za prvé, naše historická práce se omezuje na krátká období – na dějiny naší vlastní země nebo na dějiny nějaké minulé epochy, kterou z nějakého důvodu chováme v úctě.
Za druhé, i v rámci těchto krátkých období se sklon, který našemu vyprávění dáváme, řídí spíše naší vlastní ješitností než objektivitou. Uvažujeme-li o dějinách své vlastní země, dlouze píšeme o obdobích, kdy se našim předkům dařilo a kdy vítězili, ale jejich nedostatky nebo porážky rychle přecházíme. Náš lid je představován jako vlastenecký hrdina, jeho nepřátelé jako chamtiví imperialisté nebo podvratní rebelové. Jinými slovy, naše národní dějiny jsou propagandou, nikoli vyváženým výzkumem.
Za třetí, v oblasti světových dějin studujeme určitá krátká, obvykle nesouvisející období, která móda v určitých epochách zpopularizovala. Příkladem je Řecko 500 let před Kristem, Římská republika a raná římská říše. Intervaly mezi “velkými obdobími” jsou opomíjeny. V poslední době se Řecko a Řím do značné míry zdiskreditovaly a dějiny mají stále větší tendenci stávat se provinčními dějinami našich vlastních zemí.
Abychom z dějin získali nějaké užitečné poučení, zdá se mi, že je především nezbytné pochopit zásadu, že dějiny, mají-li mít smysl, musí být dějinami lidského rodu. Dějiny jsou totiž nepřetržitým procesem, který se postupně vyvíjí, mění a obrací zpět, ale v zásadě se pohybuje vpřed v jediném mohutném proudu. Jakékoli užitečné poučení, které z nich lze vyvodit, je třeba získat studiem celého toku lidského vývoje, nikoli výběrem krátkých období tu a tam v té či oné zemi.
Každá doba a každá kultura čerpá ze svých předchůdců, přidává k nim určitý vlastní přínos a předává jej svým nástupcům. Budeme-li bojkotovat různá historická období, nelze vysvětlit původ nových kultur, které je následovaly.
Fyzikální věda rozšiřuje své znalosti tím, že staví na práci svých předchůdců a provádí miliony pečlivých experimentů, jejichž výsledky jsou pečlivě zaznamenávány. Takové metody se při studiu světových dějin dosud nepoužívaly. Naší dílčí historické práci stále dominují především emoce a předsudky.
Chceme-li zjistit zákonitosti, jimiž se řídí vzestup a pád impérií (říší), je samozřejmým postupem prozkoumat životné cykly impérií zaznamenané v dějinách a pokusit se z nich vyvodit poučení, které se zdá být použitelné pro všechny.
Slovo “impérium” si někteří lidé ve spojení s britským impériem představují jako organizaci sestávající z domovské země v Evropě a “kolonií” na jiných kontinentech. V této eseji je výraz “impérium” používán pro označení velmoci, dnes často nazývané supervelmoc. Většina impérií v dějinách byla velkými pevninskými bloky, téměř bez zámořských držav.
O mnoha říších nebo impériích zaznamenaných v dějinách, o jejich proměnách a délce života máme k dispozici značné množství informací například:
1. Současný autor zkoumá fakta, nesnaží se nic dokazovat. Uvedená data jsou do značné míry libovolná. Říše obvykle nezačínají ani nekončí k určitému datu. Obvykle nastává postupné období expanze a poté období úpadku. O podobnosti v délce trvání těchto velmocí lze pochybovat. Lidské záležitosti podléhají mnoha náhodám a nelze očekávat, že by se daly vypočítat s matematickou přesností.
2. Přesto se předpokládá, že mezi životními obdobími těchto různých říší existuje dostatečná podobnost, která odůvodňuje další studium.
3. Rozdělení Říma na dvě období lze považovat za neopodstatněné. První, neboli republikánské období se datuje od doby, kdy se Řím stal vládcem Itálie a končí nástupem Augusta. Císařské období trvá od nástupu Augusta do smrti Marka Aurelia. Je pravda, že císařství nominálně přežilo více než sto let po tomto datu, ale stalo se tak za neustálých zmatků, povstání, občanských válek a barbarských nájezdů.
4. Ne všechny říše vydržely po celou dobu své existence. Babylonská říše Nabuchodonozor byla například svržena Kýrem po pouhých sedmdesáti čtyřech letech života.
5. Zajímavou dedukcí z uvedených čísel se zdá být to, že délka trvání říší nezávisí na rychlosti cestování ani na povaze zbraní. Asyřané pochodovali pěšky a bojovali oštěpy a lukem a šípy. Britové používali dělostřelectvo, železnice a zaoceánské lodě. Přesto obě říše trvaly přibližně stejně dlouho. V dnešní době je tendence říkat, že toto je doba tryskových letadel, a proto se nemáme co učit od minulých impérií. Takový postoj se zdá být chybný.
6. Je lákavé srovnávat život říší s životem lidí. Můžeme si vybrat číslo a říci, že průměrný život člověka je sedmdesát let. Ne všechny lidské bytosti žijí přesně sedmdesát let. Někteří umírají v dětství, jiní se zabijí při nehodách ve středním věku, někteří se dožívají osmdesáti nebo devadesáti let. Nicméně i přes tyto výjimky můžeme oprávněně tvrdit, že sedmdesát let je spravedlivý odhad očekávané délky života průměrného člověka.
7. V této fázi si snad můžeme dovolit vyvodit určité závěry:
• Navzdory náhodám osudu a zjevným okolnostem lidského rodu v různých epochách vykazují doby trvání různých říší v různých obdobích pozoruhodnou podobnost.
• Zdá se, že obrovské změny v technologii dopravy nebo v metodách vedení války nemají vliv na očekávanou délku života říše.
• Změny v technologii dopravy a způsobu vedení války však ovlivnily podobu říší. Asyřané, kteří pochodovali pěšky, mohli dobývat pouze své sousedy, kteří byli dostupní po souši – Médy, Babyloňany, Peršany a Egypťany. Britové, kteří využívali zaoceánské lodě, dobyli mnoho zemí a subkontinentů, které pro ně byly dostupné po vodě – Severní Ameriku, Indii, Jižní Afriku, Austrálii a Nový Zéland – ale nikdy se jim nepodařilo dobýt své sousedy, Francii, Německo a Španělsko. Ačkoli se však podoba asyrské a britské říše zcela lišila, obě trvaly přibližně stejně dlouho.
Můžeme se tedy ptát, co mohlo být faktorem, který způsobil tak mimořádnou podobnost v délce trvání říší v tak rozdílných podmínkách a tak naprosto odlišné technologické výdobytky?
Jednou z mála měrných jednotek, které se od dob Asyřanů vážně nezměnily, je lidská “generace”, tedy období přibližně dvaceti pěti let. Období 250 let by tedy představovalo přibližně deset lidských generací.
Bližší zkoumání charakteristik vzestupu a pádu velkých národů může zdůraznit možný význam posloupnosti generací.
Pokusme se tedy prozkoumat jednotlivé etapy života těchto mocných národů.
Znovu a znovu se v dějinách setkáváme s tím, že malý národ, který jeho současníci považují za bezvýznamný, náhle vystoupí ze své domoviny a ovládne rozsáhlé oblasti světa. Před Filipem (359 – 336 př. n. l.) byla Makedonie bezvýznamným státem na severu Řecka.
Velmocí té doby byla Persie, která zcela ovládala oblast od východní Evropy až po Indii. V roce 323 př. n. l., tedy třicet šest let po Filipově nástupu, však Perská říše přestala existovat a Makedonská říše se rozkládala od Dunaje až po Indii, včetně Egypta.
Tuto úžasnou expanzi lze snad přičíst genialitě Alexandra Velikého, ale to nemohl být jediný důvod; ačkoli po jeho smrti šlo všechno špatně – makedonští generálové bojovali mezi sebou a zakládali konkurenční říše – makedonská převaha přetrvala 231 let.
V roce 600 n. l. byl svět rozdělen mezi dvě velmoci, stejně jako je posledních padesát let rozdělen mezi sovětské Rusko a Západ. Těmito dvěma mocnostmi byly Východořímská říše a Perská říše. Arabové byli tehdy opovrhovanými a zaostalými obyvateli Arabského poloostrova. Skládali se převážně z potulných kmenů a neměli žádnou vládu, ústavu ani armádu. Sýrie, Palestina, Egypt a severní Afrika byly římskými provinciemi. Irák byl součástí Persie.
Prorok Mohamed kázal v Arábii od roku 613 do roku 632 n. l., kdy zemřel. V roce 633 se Arabové vyřítili ze svého pouštního poloostrova a současně zaútočili na obě velmoci. Během dvaceti let přestala Perská říše existovat. Sedmdesát let po prorokově smrti založili Arabové říši sahající od Atlantiku až po pláně severní Indie a hranice Číny.
Na počátku třináctého století byli Mongolové skupinou divokých kmenů v mongolských stepích. V roce 1211 vtrhl Čingischán do Číny. Do roku 1253 založili Mongolové říši sahající od Malé Asie až k Čínskému moři, jednu z největších říší, jakou kdy svět poznal.
Arabové vládli větší části Španělska 780 let, od roku 712 n. l. do roku 1492. (V britských dějinách bychom se o 780 let vrátili do roku 1196 a ke králi Richardovi Coeur de Lion). Během těchto osmi století neexistoval žádný španělský národ, drobní králové Aragonie a Kastilie se drželi pouze v horách.
Dohoda mezi Ferdinandem a Isabelou a Kryštofem Kolumbem byla podepsána bezprostředně po pádu Granady, posledního arabského království ve Španělsku, v roce 1492. Během padesáti let dobyl Cortez Mexiko a Španělsko se stalo největší světovou říší.
Příklady náhlých výbuchů, při nichž se rodí říše, by bylo možné množit donekonečna. Tyto namátkové ilustrace musí stačit.
Tyto náhlé výbuchy se obvykle vyznačují mimořádným projevem energie a odvahy. Noví dobyvatelé jsou obvykle chudí, odolní, podnikaví a především agresivní. Rozpadající se říše, které svrhnou, jsou bohaté, ale defenzivně naladěné.
V dobách největší slávy Říma si legie v noci kolem svých táborů kopaly příkopy, aby nebyly překvapeny. Příkopy však byly pouhými zemními valy a mezi nimi zůstávaly široké prostory, jimiž mohli Římané podnikat protiútoky. Jak však Řím stárnul, ze zemních valů se stávaly vysoké hradby, přes které byl přístup možný pouze úzkými branami. Protiútoky již nebyly možné. Legie se nyní pasivně bránily.
Nový národ se však nevyznačoval jen vítězstvím v bitvě, ale i neochvějnou podnikavostí na každém poli. Muži si prosekávají cestu džunglí, šplhají po horách nebo statečně zdolávají Atlantik a Tichý oceán v malých lodích. Arabové překročili Gibraltarskou úžinu v roce 711 n. l. s 12 000 muži. Porazili gótskou armádu, která byla více než dvakrát silnější než oni, pochodovali přímo přes 400 kilometrů neznámého nepřátelského území a zmocnili se gótského hlavního města Toleda. Ve stejné etapě britských dějin objevil kapitán Cook Austrálii. Pro taková období je charakteristická neohrožená iniciativa.
Další zvláštností období dobyvatelských průkopníků je jejich ochota improvizovat a experimentovat. Nesvázáni tradicemi, obrátí vše, co je k dispozici, ke svému účelu. Pokud jedna metoda selže, vyzkouší něco jiného. Neomezováni učebnicemi ani knižní výukou řeší každý problém akcí. Chudí, vytrvalí, často napůl hladoví a špatně oblečení, oplývají odvahou, energií a iniciativou, překonají každou překážku a zdá se, že mají situaci vždy pod kontrolou.
Moderním instinktem je hledat pro všechno důvod a pochybovat o pravdivosti tvrzení, pro které důvod nelze najít. Lze uvést tolik příkladů náhlého vzplanutí neznámé rasy v národ dobyvatelů, že o pravdivosti tohoto jevu nelze pochybovat. Přiřadit příčinu je obtížnější. Snad nejjednodušším vysvětlením je předpokládat, že chudá a obskurní rasa se nechala zlákat bohatstvím starověké civilizace a v barbarských nájezdech by se nepochybně objevil prvek chtivosti po kořisti.
Takovou motivaci lze rozdělit do dvou tříd. První je pouhé plenění, drancování a znásilňování jako například v případě Attily a Hunů, kteří v letech 450 až 453 n. l. zpustošili velkou část Evropy. Když však Attila v posledním roce zemřel, jeho říše se rozpadla a jeho kmeny se vrátily do východní Evropy.
Mnozí z barbarů, kteří na troskách Římské říše založili v západní Evropě dynastie, tak však učinili z obdivu k římské civilizaci a sami se toužili stát Římany.
Ať už jsou příčiny vyvrácení velkých civilizací barbary jakékoliv, můžeme z nich vycítit určité výhody. Každá rasa na zemi má své charakteristické rysy. Některé vynikly ve filozofii, jiné ve správě, další v romantice, poezii nebo náboženství, další ve svém právním systému. Během převahy každé kultury se její charakteristické rysy přenášejí daleko do světa.
Pokud by si stejný národ udržel svou nadvládu po neomezenou dobu, jeho zvláštní vlastnosti by trvale charakterizovaly celé lidstvo. V systému říší, z nichž každá trvá 250 let, má svrchovaná rasa čas šířit své zvláštní přednosti široko daleko. Pak však nastoupí jiný národ se zcela odlišnými zvláštnostmi a jeho ctnosti a úspěchy se rozšíří rovněž. Díky tomuto systému prožívá každá z nesčetných ras světa období své velikosti, během něhož jsou její zvláštní vlastnosti dány do služeb lidstva.
Těm, kdo věří v existenci Boha jako vládce a ředitele lidských záležitostí, se takový systém může jevit jako projev božské moudrosti, směřující k pomalému a konečnému zdokonalení lidstva.
První etapa života velkého národa po jeho vzplanutí je tedy obdobím úžasné iniciativy a téměř neuvěřitelné podnikavosti, odvahy a houževnatosti. Tyto vlastnosti často ve velmi krátké době vytvoří nový a impozantní národ. Tato počáteční vítězství jsou však získávána především bezohlednou statečností a odvážnou iniciativou.
Takto napadená starověká civilizace se bude bránit svými důmyslnými zbraněmi a vojenskou organizací a disciplínou. Barbaři rychle ocení výhody těchto vojenských metod a osvojí si je. Výsledkem je, že druhá fáze expanze nové říše spočívá v organizovanějších, disciplinovanějších a profesionálnějších taženích.
V jiných oblastech zůstává zachována odvážná iniciativa původních dobyvatelů – například v zeměpisném průzkumu: průkopnické objevování nových zemí, pronikání do nových lesů, zdolávání neprobádaných hor a plavba po neprobádaných mořích. Nový národ je sebevědomý, optimistický a možná pohrdavý vůči “úpadkovým” rasám, které si podrobil.
Používané metody bývají praktické a experimentální, a to jak ve vládě, tak ve válce, protože nejsou svázány staletou tradicí, jak tomu bývá ve starověkých říších. Vůdci navíc mohou volně používat vlastní improvizace, protože nestudovali politiku ani taktiku ve školách nebo v učebnicích.
V případě Spojených států amerických nespočívalo pionýrské období v dobytí vyspělé civilizace barbary, ale v dobytí barbarských národů. Při pohledu zvenčí se tedy každý příklad jeví jinak. Z pohledu velkého národa se však každý příklad zdá být podobný.
Spojené státy vznikly náhle jako nový národ a období svého průkopnictví strávily dobýváním rozsáhlého kontinentu, nikoliv starověké říše. Přesto následné životní dějiny Spojených států probíhaly podle standardního vzoru, který se pokusíme vysledovat – období průkopníků, obchodu, bohatství, intelektualismu a úpadku.
Dobytí rozsáhlých území a jejich podřízení jedné vládě automaticky působí jako stimul pro obchod. Obchodníci mohou obchodovat se zbožím i na velké vzdálenosti. Navíc, pokud je říše rozsáhlá, zahrnuje velké množství klimatických oblastí, které produkují nesmírně rozmanité výrobky, jež si jednotlivé oblasti budou chtít mezi sebou vyměňovat.
Rychlost moderních způsobů dopravy má tendenci v nás vyvolávat dojem, že obchod na velké vzdálenosti je moderním vývojem, ale není tomu tak. V hrobech nebo ruinách na Blízkém východě byly nalezeny předměty vyrobené v Irsku, Skandinávii a Číně, které pocházejí z doby 1 000 let před Kristem. Dopravní prostředky byly pomalejší, ale v době, kdy je ovládala velká říše, byl obchod osvobozen od nesčetných pout, která mu dnes ukládají pasy, dovozní povolení, cla, bojkoty a politické zásahy.
Římská říše sahala od Británie až po Sýrii a Egypt, což je v přímém směru vzdálenost více než 4 300 kilometrů. Římský úředník, který se přesunul z Británie do Sýrie, mohl na cestě strávit šest měsíců. Po celou tuto vzdálenost však cestoval ve stejné zemi, se stejným úředním jazykem, stejnými zákony, stejnou měnou a stejným správním systémem.
Dnes dělí Británii od Sýrie přibližně dvacet nezávislých zemí, z nichž každá má vlastní vládu, vlastní zákony, politiku, celní poplatky, pasy a měny, což téměř znemožňuje obchodní spolupráci. A tento proces rozpadu stále pokračuje. Dokonce i v rámci malých oblastí moderních evropských národů mají provinční hnutí požadující odtržení nebo decentralizaci tendenci kontinent dále štěpit.
Současná móda “nezávislosti” vytvořila ve světě velké množství malých států, z nichž některé se skládají pouze z jednoho města nebo malého ostrova. Tento systém je nepřekonatelnou překážkou obchodu a spolupráce. Současné Evropské hospodářské společenství je pokusem o zajištění obchodní spolupráce mezi malými nezávislými státy na velkém území, ale tento plán naráží na mnoho obtíží kvůli vzájemné rivalitě tolika národů.
I divoké a militaristické říše podporovaly obchod, ať už to měly v úmyslu, nebo ne. Mongolové byli jedni z nejbrutálnějších vojenských dobyvatelů v dějinách, kteří masakrovali celé obyvatelstvo měst. Přesto ve třináctém století, kdy jejich říše sahala od Pekingu až po Uhry, dosáhl karavanní obchod mezi Čínou a Evropou pozoruhodného stupně prosperity – celá cesta probíhala na území jedné vlády.
V osmém a devátém století dosáhli bagdádští chalífové pohádkového bohatství díky obrovskému rozsahu svých území, která tvořila jednotný obchodní blok. Říše chalífů je nyní rozdělena na přibližně dvacet pět samostatných “národů”.
Při probírání životního příběhu typického impéria jsme odbočili k diskusi o tom, zda jsou impéria pro lidstvo užitečná nebo škodlivá. Zdá se, že jsme zjistili, že impéria mají určité výhody, zejména v oblasti obchodu a při nastolování míru a bezpečnosti v rozsáhlých oblastech zeměkoule. Možná bychom měli zahrnout také šíření rozmanitých kultur mnoha ras.
Současné poblouznění nezávislostí stále menších a menších celků nakonec nepochybně vystřídají nová mezinárodní impéria.
Současné pokusy o vytvoření evropského společenství lze považovat za praktickou snahu o vytvoření nové velmoci, a to navzdory roztříštěnosti, která je důsledkem šílenství po nezávislosti.
Pokud se to podaří, budou muset být některé místní nezávislosti obětovány. Pokud se to nepodaří, lze stejného výsledku dosáhnout vojenským dobytím nebo rozdělením Evropy mezi soupeřící velmoci. Zdá se však, že nevyhnutelným závěrem je, že větší územní celky jsou přínosem pro obchod a veřejnou stabilitu, ať už je většího území dosaženo dobrovolným sdružením nebo vojenskou akcí.
Jedním z nejpříznivějších způsobů, jak může velmoc podporovat mír i obchod, je ovládání moře.
Od Waterloo do roku 1914 britské námořnictvo ovládalo světová moře. Británie zbohatla, ale také zajistila bezpečnost moří pro obchod všech národů a po 100 let bránila velkým válkám.
Je zajímavé, že otázka námořní moci nebyla v britské politice v posledních padesáti letech nikdy jasně odlišena od otázky imperiální nadvlády nad jinými zeměmi.
Ve skutečnosti jsou tato dvě témata zcela odlišná. Kdyby si Británie udržela své námořnictvo s několika námořními základnami v zámoří na izolovaných ostrovech a poskytla nezávislost koloniím, které o ni požádaly, svět by dnes mohl být stabilnější. Ve skutečnosti však bylo námořnictvo smeteno lidovým protestem proti imperialismu.
Vraťme se však nyní k životnímu příběhu našeho typického impéria. Již jsme se zabývali věkem výbuchu, kdy málo uznávaný národ náhle vtrhne na světovou scénu s divokou odvahou a energií. Nazvěme jej věkem průkopníků.
Pak jsme viděli, že tito noví dobyvatelé si osvojili důmyslné zbraně starých říší a přijali jejich pravidelné systémy vojenské organizace a výcviku. Následovalo velké období vojenské expanze, které můžeme nazvat věkem výbojů. Dobyvačné výboje vedly k získání rozsáhlých území pod jednu vládu, což automaticky vedlo ke vzniku obchodní prosperity. Tuto dobu můžeme nazvat věkem obchodu.
Věk výbojů samozřejmě překrývá věk obchodu. Hrdé vojenské tradice se stále drží a velké armády střeží hranice, ale postupně se zdá, že se veřejnosti zmocňuje touha vydělávat peníze. V období vojenství byly hlavním předmětem ctižádosti sláva a čest. Pro obchodníka jsou takové myšlenky jen prázdnými slovy, která nic nepřidají na bankovní konto.
Bohatství, které jako by se téměř bez námahy přelévalo do země, umožňuje obchodním třídám nesmírně zbohatnout. Jak všechny tyto peníze utratit, se pro bohaté obchodníky stává problémem. Umění, architektura a luxus nacházejí bohaté mecenáše. Nádherné městské budovy a široké ulice dodávají bohatým oblastem velkých měst důstojnost a krásu. Bohatí obchodníci si stavějí paláce a peníze se investují do komunikací, dálnic, mostů, železnic nebo hotelů podle rozmanitých vzorů věků.
První polovina věku obchodu se jeví jako obzvlášť velkolepá. Starobylé ctnosti, jako je odvaha, vlastenectví a oddanost povinnostem, jsou stále v kurzu. Národ je hrdý, jednotný a plný sebevědomí.
Od chlapců se stále vyžaduje především mužnost – jezdit na koni, střílet rovně a říkat pravdu. (Je pozoruhodné, jaký důraz je v této fázi kladen na mužnou ctnost pravdomluvnosti, neboť lhaní je zbabělost – strach postavit se situaci čelem).
Chlapecké školy jsou záměrně drsné. Úsporné stravování, tvrdý život, lámání ledu kvůli koupeli a podobné zvyky mají za cíl vychovat silné, odolné a nebojácné muže. Slovo povinnost je mladým lidem neustále vtloukáno do hlavy.
Věk obchodu se vyznačuje také velkou podnikavostí při hledání nových forem bohatství. Odvážná iniciativa se projevuje při hledání výnosných podniků v odlehlých koutech země, což do jisté míry udržuje dobrodružnou odvahu dobyvatelského věku.
Zdá se, že není pochyb o tom, že peníze jsou činitelem, který způsobuje úpadek tohoto silného, statečného a sebevědomého národa. Úpadek odvahy, podnikavosti a smyslu pro povinnost je však postupný.
První směr, v němž bohatství poškozuje národ, je morální. Peníze nahrazují čest a dobrodružství jako cíl nejlepších mladých mužů. Muži se navíc obvykle nesnaží vydělávat peníze pro svou zemi nebo pro svou obec, ale pro sebe. Věk hojnosti postupně a téměř nepozorovaně umlčuje hlas povinnosti. Cílem mladých a ambiciózních lidí už není sláva, čest nebo služba, ale peníze.
Stejnou postupnou proměnou prochází i vzdělání. Cílem škol už není vychovávat statečné vlastence připravené sloužit vlasti. Rodiče i studenti hledají vzdělání, které jim zajistí nejvyšší platy. Arabský moralista Ghazálí (1058 – 1111) si právě těmito slovy stěžuje na snižování cílů v upadajícím arabském světě své doby. Říká, že studenti již nenavštěvují vysokou školu, aby získali vzdělání a ctnost, ale aby získali kvalifikaci, která jim umožní zbohatnout. Stejná situace je dnes všude patrná i u nás na Západě.
To, co můžeme nazvat vrcholným polednem národa, zahrnuje období přechodu od věku výbojů k věku hojnosti: věk Augusta v Římě, věk Hárúna al-Rašída v Bagdádu, Sulajmána Nádherného v Osmanské říši nebo královny Viktorie v Británii. Možná bychom mohli přidat i věk Woodrowa Wilsona ve Spojených státech.
Všechna tato období vykazují stejné rysy. Nesmírné bohatství nahromaděné v národě oslňuje přihlížející. Přežívá dostatek starobylých ctností, jako je odvaha, energie a vlastenectví, které státu umožňují úspěšně bránit své hranice. Pod povrchem však chamtivost po penězích postupně nahrazuje povinnosti a službu veřejnosti. Ve skutečnosti by se tato změna dala shrnout jako přechod od služby k sobectví.
Další vnější změnou, která neodmyslitelně provází přechod z doby výbojů do doby hojnosti, je rozšíření obrany. Národ, nesmírně bohatý, se již nezajímá o slávu nebo povinnost, ale usiluje pouze o to, aby si udržel své bohatství a přepych. Je to období obrany, od Velké čínské zdi přes Hadriánův val na skotských hranicích až po Maginotovu linii ve Francii v roce 1939.
Protože peněz je více než odvahy, používají se k dobytí nepřátel dotace místo zbraní. Pro ospravedlnění tohoto odklonu od starověké tradice si lidská mysl snadno vymyslí vlastní zdůvodnění. Vojenská připravenost nebo agresivita je odsouzena jako primitivní a nemorální. Civilizované národy jsou příliš hrdé na to, aby bojovaly. Dobývání jednoho národa druhým je prohlášeno za nemorální. Impéria jsou špatná. Tato intelektuální pomůcka nám umožňuje potlačit pocit méněcennosti, když čteme o hrdinství našich předků, a pak se zkroušeně zamýšlíme nad naším dnešním postavením.
„Ne že bychom se báli bojovat,“ říkáme, „ale měli bychom to považovat za nemorální“. To nám dokonce umožňuje zaujmout postoj morální nadřazenosti. Slabinou pacifismu je, že na světě je stále mnoho národů, které jsou agresivní.
Národy, které prohlašují, že nejsou ochotny bojovat, mohou být dobyty národy ve stadiu militarismu – možná se dokonce dočkají začlenění do nějaké nové říše se statusem pouhých provincií nebo kolonií.
Kdy je třeba být připraven použít sílu a kdy ustoupit, je věčný lidský problém, který lze řešit pouze tak, jak nejlépe umíme, v každé následující situaci, která nastane. Ve skutečnosti se však zdá, že historie ukazuje, že velké národy obvykle neodzbrojují z pohnutek svědomí, ale kvůli oslabení smyslu pro povinnost u občanů, nárůstu sobectví, touhy po bohatství a pohodlí.
Nyní jsme možná svévolně rozdělili životní příběh našeho velkého národa do čtyř epoch. Věk průkopníků, věk výbojů, věk obchodu a věk hojnosti (blahobytu). Obrovské bohatství národa již není potřeba k zajištění pouhých životních potřeb, nebo dokonce přepychu. Dostatek prostředků je k dispozici i pro honbu za poznáním.
Kupecká knížata věku obchodu usilují o slávu a uznání nejen prostřednictvím uměleckých děl nebo sponzorováním hudby a literatury. Zakládají a dotují také vysoké školy a univerzity. Je pozoruhodné, s jakou pravidelností tato fáze navazuje na fázi bohatství, v říši za říší, rozdělené mnoha staletími.
V jedenáctém století vládl někdejší arabské říši, tehdy v naprostém politickém úpadku, seldžucký sultán Melik-šáh. Arabové, již ne vojáci, byli stále intelektuálními vůdci světa. Za vlády Melika Šáha se stalo budování univerzit a vysokých škol vášní. Zatímco v letech arabské slávy stačil malý počet univerzit ve velkých městech, nyní vyrostla univerzita v každém městě.
Za našeho života jsme byli svědky stejného jevu v USA a Velké Británii. Když byly tyto národy na vrcholu své slávy, zdálo se, že Harvard, Yale, Oxford a Cambridge uspokojí jejich potřeby. Nyní má svou univerzitu téměř každé město.
Ctižádost mladých lidí, kteří se kdysi zabývali honbou za dobrodružstvím a vojenskou slávou a poté touhou po hromadění majetku, se nyní obrací k získávání akademických poct.
Zde je užitečné poznamenat, že téměř všechny činnosti, které s takovou vášní následovaly po celé věky, byly samy o sobě dobré. Mužný kult houževnatosti, upřímnosti a pravdomluvnosti, který charakterizoval věk výbojů, zrodil mnoho skutečně skvělých hrdinů.
Otevření přírodních zdrojů a pokojné hromadění bohatství, které poznamenalo věk komerce, zřejmě přineslo nové triumfy v civilizaci, kultuře a umění. Stejně tak se zdálo, že obrovské rozšíření oblasti vědění, kterého dosáhl věk intelektu, znamená nový vrchol lidského pokroku. Nelze říci, že by některá z těchto změn byla “dobrá” nebo “špatná”.
Výrazné rysy v průvodu impérií jsou:
• mimořádná přesnost, s jakou tyto etapy následovaly jedna po druhé, v jedné říši za druhou, po staletí nebo dokonce tisíciletí,
• skutečnost, že se zdá, že postupné změny představují pouhé změny v lidové módě – nové výstřelky a výstřelky, které smetou veřejné mínění bez logického důvodu. Nejprve je lidové nadšení věnováno vojenské slávě, pak hromadění bohatství a později získávání akademické slávy.
Proč by se všechny tyto legitimní a vskutku prospěšné činnosti nemohly provozovat současně, každá s patřičnou mírou? Přesto se zdá, že se tak nikdy nestalo.
V lidském životě je tolik věcí, o kterých se naší populární filozofii ani nezdá. Šíření vědomostí se zdá být tou nejprospěšnější z lidských činností, a přesto je každé období úpadku charakterizováno tímto rozmachem intelektuální činnosti. „Všichni Athéňané a cizinci, kteří tam byli, netrávili čas ničím jiným, než aby buď vyprávěli, nebo slyšeli něco nového“, tak popisují Skutky apoštolů úpadek řecké intelektuality.
Věk intelektu je doprovázen překvapivými pokroky v přírodních vědách. Například v devátém století, v Mamunově věku, změřili Arabové s pozoruhodnou přesností obvod Země. Mělo uplynout sedm století, než západní Evropa zjistila, že svět není plochý. Necelých padesát let po úžasných vědeckých objevech za Mamúna se arabská říše zhroutila. Jakkoli byl vědecký pokrok obdivuhodný a blahodárný, říši před chaosem nezachránil.
Plný rozkvět arabského a perského intelektualismu nastal až po jejich imperiálním a politickém zhroucení.
Poté dosáhli intelektuálové nových triumfů na vědeckém poli, ale politicky se stali ponižujícími služebníky často negramotných vládců.
Když Mongolové ve třináctém století dobyli Persii, byli sami zcela nevzdělaní a při správě země a vybírání příjmů museli zcela spoléhat na domácí perské úředníky. Jako wazeera neboli předsedu vlády si ponechali Rašída al-Dína, historika s mezinárodním renomé. Přesto musel premiér při rozhovoru s mongolským chánem II. zůstat po celou dobu rozhovoru klečet. Při státních hostinách stál předseda vlády za chánovým křeslem a čekal na něj. Pokud měl chán dobrou náladu, občas podal svému čekateli přes rameno kus jídla.
Stejně jako v případě Athéňanů vede intelektualismus k diskusím, debatám a hádkám, které jsou typické pro dnešní západní národy. Debaty ve volených shromážděních nebo v místních výborech, v článcích v tisku nebo v rozhovorech v televizi – nekonečné a neustálé mluvení.
Lidé jsou nekonečně rozdílní a intelektuální spory málokdy vedou ke shodě. A tak se veřejné záležitosti posouvají od špatného k horšímu za neustálé kakofonie hádek. Zdá se však, že toto neustálé věnování se diskusi ničí sílu činu. “Uprostřed babylonských řečí se loď snáší na skály.”
Snad nejnebezpečnějším vedlejším produktem věku intelektu je nevědomý růst představy, že lidský mozek může vyřešit problémy světa. I na nízké úrovni praktických záležitostí je to zjevná nepravda. Jakákoli malá lidská aktivita, místní kuželkářský klub nebo dámský obědový klub, vyžaduje pro své přežití určitou míru sebeobětování a služby ze strany členů.
V širší národní sféře závisí přežití národa v podstatě na loajalitě a obětavosti občanů. Dojem, že situaci lze zachránit duševní chytrostí bez nesobeckosti a lidského sebeobětování, může vést pouze ke kolapsu.
Vidíme tedy, že kultivace lidského intelektu se jeví jako velkolepý ideál, ale pouze za podmínky, že neoslabí nesobeckost a lidskou obětavost ve službě. Soudě podle historického precedentu se však zdá, že právě to dělá. Možná to není intelektualismus, který ničí ducha obětavosti – přinejmenším můžeme říci, že obojí, intelektualismus a ztráta smyslu pro povinnost, se v životním příběhu národa objevuje současně.
U jednotlivců se totiž často ukazuje, že hlava a srdce jsou přirozenými soupeři. Geniální, ale cynický intelektuál se objevuje na opačném konci spektra než citové sebeobětování hrdiny nebo mučedníka. Přesto jsou chvíle, kdy je možná neokázalé sebeobětování hrdiny podstatnější než sarkasmy chytráka.
Dalším pozoruhodným a nečekaným příznakem národního úpadku je zesílení vnitropolitické nenávisti. Člověk by očekával, že když se přežití národa stane nejistým, politické frakce upustí od soupeření a postaví se bok po boku, aby zachránily svou zemi.
Ve čtrnáctém století byla slábnoucí byzantská říše ohrožena a skutečně ovládnuta osmanskými Turky. Situace byla natolik vážná, že se dalo očekávat, že každý byzantský poddaný opustí své osobní zájmy a postaví se po bok svých krajanů v posledním zoufalém pokusu o záchranu země. Stal se však pravý opak. Posledních padesát let své historie strávili Byzantinci vzájemnými boji v opakovaných občanských válkách, dokud Osmané nezasáhli a neudělali převrat.
Británie byla po mnoho staletí řízena voleným parlamentem. V dřívějších letech však soupeřící strany dodržovaly mnoho nepsaných zákonů. Žádná ze stran si nepřála odstranit tu druhou. Všichni členové se navzájem oslovovali “ctihodní pánové”. Takové zdvořilosti však nyní pominuly. Bučení, křik a hlasité zvuky podkopaly důstojnost sněmovny a častěji dochází k hněvivým výměnám názorů.
Máme štěstí, pokud se tato rivalita vybíjí v parlamentu, ale někdy se taková nenávist přenáší do ulic nebo do průmyslu v podobě stávek, demonstrací, bojkotů a podobných aktivit. V souladu s normálním kurzem, který sledují národy v úpadku, vnitřní rozdíly nejsou usmířeny ve snaze zachránit národ. Naopak, vnitřní rivalita se vyostřuje, protože národ slábne.
Jedním z často se opakujících jevů velkých říší je příliv cizinců do hlavního města. Římští historikové si často stěžují na množství Asiatů a Afričanů v Římě. Bagdád v době svého největšího rozkvětu v devátém století byl co do počtu obyvatel mezinárodní – v jeho ulicích se mísili Peršané, Turci, Arabové, Arméni, Egypťané, Afričané a Řekové.
V Londýně se dnes v autobusech a v metru mezi sebou přetahují Kypřané, Řekové, Italové, Rusové, Afričané, Němci a Indové, takže se někdy zdá, že je těžké najít nějakého Brita. Totéž platí pro New York, možná ještě více. Tento problém nespočívá v nějaké méněcennosti jedné rasy ve srovnání s druhou, ale prostě v rozdílech mezi nimi.
Ve věku prvního vzplanutí a v následujícím věku výbojů je rasa obvykle etnicky víceméně homogenní. Tento stav usnadňuje pocit solidarity a kamarádství. Ale ve Věku obchodu a hojnosti zaplavují velkoměsto, jehož ulice jsou údajně dlážděny zlatem, všechny typy cizinců. Jelikož je toto velké město ve většině případů zároveň hlavním městem říše, kosmopolitní dav v sídle říše uplatňuje politický vliv, který značně převyšuje jeho relativní početnost.
Cizinci druhé nebo třetí generace se mohou navenek jevit jako zcela asimilovaní, ale často představují slabinu ve dvou směrech. Za prvé, jejich základní lidská povaha se často liší od původní imperiální populace. Pokud byla dřívější imperiální rasa tvrdohlavá a pomalá, mohou přistěhovalci pocházet z emotivnějších ras, a tím vnášet do národní politiky trhliny a rozkoly, i kdyby byli všichni stejně loajální.
Za druhé, dokud je národ ještě bohatý, mohou se všechny různorodé rasy jevit stejně loajální. Ale v případě akutní nouze budou přistěhovalci často méně ochotni obětovat své životy a majetek než původní potomci zakladatelské rasy.
Za třetí, přistěhovalci mohou vytvářet vlastní komunity, které budou chránit především své vlastní zájmy a teprve v druhém stupni zájmy národa jako celku.
Za čtvrté, mnozí z cizích přistěhovalců budou pravděpodobně patřit k rasám, které byly původně podmaněny a absorbovány do říše. Zatímco se říše těší svému vrcholnému poledni prosperity, všichni tito lidé jsou hrdí a rádi, že jsou říšskými občany. Když však nastane úpadek, je zvláštní, jak náhle ožívají vzpomínky na dávné války, možná před staletími, a objevují se místní nebo provinční hnutí požadující odtržení nebo nezávislost. Jednou se tento jev nepochybně objeví i v nyní zdánlivě monolitním a autoritářském sovětském impériu. Je s podivem, jak dlouho mohou takové provinční nálady přežívat.
Historické příklady tohoto jevu jsou sotva potřebné. Zahálčivý a rozmarný římský dav s nekonečnou chutí na bezplatné rozdávání jídla – chleba a her – je notoricky známý a naprosto odlišný od onoho přísného římského ducha, který si spojujeme s válkami rané republiky.
V Bagdádu za zlatých časů Háruna al-Rašída byli Arabové v císařském hlavním městě menšinou. Istanbul ve velkých dnech osmanské nadvlády obývali obyvatelé, z nichž pozoruhodně málo bylo potomky tureckých dobyvatelů. V New Yorku je potomků Otců poutníků málo.
Tento zajímavý jev se do značné míry omezuje na velká města. Původní dobyvatelskou rasu lze často nalézt v relativní čistotě ve venkovských oblastech a na vzdálených hranicích. Přistěhovalce přitahuje bohatství velkých měst. Tak jako dnes s rozvojem průmyslu dosahují města stále větší převahy nad venkovem, tak bude vliv cizinců stále více ovládat staré říše.
Ještě jednou je třeba zdůraznit, že nechci vyvolat dojem, že přistěhovalci jsou méněcenní než starší obyvatelstvo. Jsou jen jiní, a proto mají tendenci vnášet trhliny a rozpory.
S úpadkem moci a bohatství národa se v lidech postupně šíří všeobecný pesimismus, který úpadek sám urychluje. Nic neuspěje tak jako úspěch a ve věku dobývání a obchodu se národ vítězoslavně nesl na vlně vlastního sebevědomí. Republikánský Řím byl opakovaně na pokraji zániku – v roce 390 př. n. l., kdy město vyplenili Galové a v roce 216 př. n. l. po bitvě u Cannae. Žádná katastrofa však nedokázala otřást rozhodností prvních Římanů. V pozdějších fázích římského úpadku však byla celá říše hluboce pesimistická, což oslabilo její vlastní odhodlání.
Frivolita (pozn. korektora: nestoudnost, necudnost, lehkovážnost) je častým průvodcem pesimismu. Jezme, pijme a veselme se, protože zítra zemřeme. Podobnost mezi různými upadajícími národy je v tomto ohledu skutečně překvapivá.
Jak jsme viděli, římský dav se dožadoval jídla zdarma a veřejných her. Jejich vášní byla gladiátorská představení, závody vozů a atletické závody.
V Byzantské říši dosáhlo soupeření zelených a modrých na hipodromu významu velké krize. Soudě podle času a prostoru, které jim věnuje tisk a televize, jsou dnes fotbal a baseball aktivitami, které zajímají hlavně veřejnost v Británii, respektive ve Spojených státech.
Hrdinové upadajících národů jsou vždy stejní – sportovec, zpěvák nebo herec. Slovem “celebrita” se dnes označuje komik nebo fotbalista, nikoliv státník, generál nebo literární génius.
V první polovině devátého století se Bagdád těšil svému „pravému poledni“ jako největší a nejbohatší město světa. V roce 861 však byl vládnoucí chalífa Mutawakkil zavražděn svými tureckými žoldáky, kteří nastolili vojenskou diktaturu, jež trvala přibližně třicet let. Během tohoto období se říše rozpadla a jednotlivá panství a provincie získaly faktickou nezávislost a hledaly své vlastní zájmy. Bagdád, který byl v minulosti hlavním městem rozsáhlé říše, se ocitl ve stavu, kdy jeho autorita byla omezena pouze na Irák.
Práce současných bagdádských historiků z počátku 10. století jsou stále k dispozici. Hluboce litovali degenerace doby, v níž žili, a zdůrazňovali zejména lhostejnost k náboženství, rostoucí materialismus a uvolněnost sexuální morálky. Lamentovali také nad zkorumpovaností vládních úředníků a nad tím, že se zdálo, že politici během svého působení v úřadě vždy nahromadili velké majetky.
Historikové s hořkostí komentovali mimořádný vliv, který na mládež získali populární zpěváci, což vedlo k úpadku sexuální morálky. Bagdádští “popoví” zpěváci doprovázeli své erotické písně na loutnu, nástroj podobný moderní kytaře.
Ve druhé polovině 10. století se proto stále více používaly obscénní sexuální výrazy, které by v dřívějších dobách nebyly tolerovány. Několik chalífů vydalo příkaz k zákazu vstupu “popových” zpěváků do hlavního města, ale během několika let se vždy vrátili.
Nárůst vlivu žen ve veřejném životě byl často spojován s úpadkem národa. Pozdější Římané si stěžovali, že ačkoli Řím vládne světu, ženy vládnou Římu.
V desátém století bylo možné podobnou tendenci pozorovat v arabské říši, kde se ženy dožadovaly přijetí do profesí, které do té doby monopolizovali muži. “Co mají,” napsal soudobý historik Ibn Bessam, “profese úředníka, výběrčího daní nebo kazatele společného se ženami? Tato povolání byla vždy vyhrazena pouze mužům“. Mnoho žen vykonávalo právnickou praxi, jiné získaly místo univerzitních profesorek. Probíhala agitace za jmenování soudkyň, která však podle všeho nebyla úspěšná.
Brzy po tomto období se zhroutila vláda a veřejný pořádek a zemi obsadili cizí nájezdníci. Následný nárůst zmatku a násilí způsobil, že pro ženy nebylo bezpečné pohybovat se na ulicích bez doprovodu, což mělo za následek, že toto feministické hnutí se zhroutilo.
Nepokoje, které následovaly po vojenském převratu v roce 861, a ztráta císařství se podepsaly na ekonomice. V takové chvíli se dalo očekávat, že všichni zdvojnásobí své úsilí, aby zachránili zemi před bankrotem, ale nic takového se nestalo. Místo toho v této chvíli úpadku obchodu a finanční tísně zavedli bagdádští obyvatelé pětidenní pracovní týden.
Když jsem poprvé četl tyto dobové popisy Bagdádu desátého století, sotva jsem věřil svým očím. Říkal jsem si, že to musí být vtip! Popisy by mohly být vyňaty dnešních novinových titulků. Podobnost všech detailů byla obzvlášť dechberoucí – rozpad říše, opuštění sexuální morálky, “popoví” zpěváci s kytarami, nástup žen do povolání, pětidenní týden. Neodvážil bych se pokoušet o vysvětlení! V lidském životě je tolik záhad, které jsou daleko za naším chápáním.
Ideologii naší vnitřní politiky dnes přikládáme nesmírný význam. Tisk a veřejnoprávní média v USA a Velké Británii neustále opovrhují každou zemí, jejíž politické instituce se jakkoli liší od našeho pojetí demokracie. Je proto zajímavé, že životní očekávání velkého národa se nezdá být nijak ovlivněno povahou jeho institucí.
Minulé říše vykazují téměř všechny možné varianty politického systému, ale všechny procházejí stejným postupem od věku průkopníků přes dobývání, obchod, bohatství až po úpadek a zhroucení.
Říše egyptských Mamluků představuje příklad, neboť byla jednou z nejexotičtějších, jaké kdy byly v dějinách zaznamenány. Je výjimečná také tím, že začala v jeden pevně stanovený den a skončila v jiný, což nepřipouští pochybnosti o jejím přesném trvání, které činilo 267 let.
V první polovině třináctého století vládli Egyptu a Sýrii sultáni Ajúbídové, potomci Saladinova rodu. Jejich armádu tvořili mamlúci, otroci dovezení jako chlapci ze stepí a vycvičení jako profesionální vojáci. Dne 1. května 1250 se mameluci vzbouřili, zavraždili Turana šáha, ajúbidského sultána, a stali se vládci jeho říše.
Prvních padesát let Mamlúcké říše bylo poznamenáno zoufalými boji s dosud neporazitelnými Mongoly, potomky Čingischána, kteří vtrhli do Sýrie. Porážkou Mongolů a jejich vyhnáním ze Sýrie zachránili Mamelukové Středomoří před strašlivým osudem, který stihl Persii. V roce 1291 se mameluci zmocnili Akkonu a ukončili křížové výpravy.
V letech 1309 až 1341 Mamlúcká říše všude vítězila a disponovala nejlepší armádou na světě. Po následujících sto let bylo bohatství mamlúcké říše pohádkové, což pomalu vedlo k přepychu, uvolnění disciplíny a úpadku se stále tvrdšími vnitropolitickými spory. Nakonec se říše v roce 1517 zhroutila v důsledku vojenské porážky od Osmanů.
Mamlúcká vláda se nám jeví jako naprosto nelogická a fantastická. Vládnoucí vrstva se rekrutovala výhradně z mladých chlapců, kteří se narodili na území dnešního jižního Ruska. Každý z nich byl odveden jako řadový voják. Dokonce i sultáni začínali svůj život jako řadoví vojáci a povyšovali se z jejich řad. Výsledkem tohoto neobvyklého politického systému však byla říše, která prošla všemi běžnými etapami dobývání, obchodu, bohatství a úpadku a která trvala přibližně obvyklou dobu.
Zdá se, že lidé velkých národů minulosti si obvykle představovali, že jejich prvenství bude trvat věčně. Řím se svým občanům zdál být předurčen k tomu, aby byl po všechny časy vládcem světa. Abbásovští chalífové z Bagdádu prohlašovali, že je Bůh určil, aby vládli lidstvu až do soudného dne. Před sedmdesáti lety mnoho lidí v Británii věřilo, že impérium přetrvá navěky.
Ačkoli Hitler nedosáhl svého cíle, prohlásil, že Německo bude vládnout světu po tisíc let. To, že podobné pocity mohly být veřejně vysloveny, aniž by vyvolaly posměch, ukazuje, že ve všech dobách pravidelný vzestup a pád velkých národů procházel bez povšimnutí. Nejjednodušší statistiky dokazují stálé střídání jednoho národa za druhým v pravidelných intervalech.
Víra, že jejich národ bude světu vládnout navždy, přirozeně podněcovala občany vůdčího národa v každém období, aby své prvenství přisuzovali dědičným ctnostem. Věřili, že ve své krvi nosí vlastnosti, které z nich činí rasu nadlidí, a tato iluze je přiměla k tomu, aby k plnění podřadných úkolů využívali levnou cizí pracovní sílu (nebo otroky) a k tomu, aby do svých bitev nebo na své lodě najímali cizí žoldáky.
Tyto chudší národy se jen velmi rády stěhovaly do bohatých měst říše a tím, jak jsme viděli, zkreslovaly semknutý, homogenní charakter dobyvatelské rasy. Ti nevědomky předpokládali, že budou vždy vůdci lidstva, polevili ve své energii a stále větší část svého času trávili ve volném čase, zábavou nebo sportem.
V posledních letech se na Západě rozšířila představa, že “pokrok” bude automatický bez námahy, že všichni budou stále bohatší a bohatší a že každý rok bude vykazovat “růst životní úrovně”. Z historie jsme nevyvodili zřejmý závěr, že materiální úspěch je výsledkem odvahy, vytrvalosti a tvrdé práce – závěr nicméně zřejmý z historie raketového vzestupu našich vlastních předků. Zdá se, že toto sebevědomí o vlastní nadřazenosti jde ruku v ruce s luxusem plynoucím z bohatství a podkopává charakter dominantní rasy.
Když byl v Británii poprvé zaveden sociální stát, byl oslavován jako nový vrchol v dějinách lidského vývoje.
Historie však zřejmě naznačuje, že věk úpadku velkého národa je často obdobím, které vykazuje sklon k filantropii a soucitu s jinými rasami. Tato fáze nemusí být v rozporu s pocitem popsaným v předchozím odstavci, že dominantní rasa má právo vládnout světu. Občané velkého národa se totiž těší roli paní štědrosti. Dokud si udržuje své vůdčí postavení, je císařský lid rád velkorysý, i když mírně povýšený. Občanská práva jsou velkoryse udělována všem rasám, dokonce i těm dříve poddaným, a je hlásána rovnost lidstva. Římská říše prošla touto fází, kdy bylo rovné občanství vrženo všem národům, takoví provinciálové se dokonce stávali senátory a císaři.
Stejně velkorysá, možná ještě velkorysejší, byla arabská říše v Bagdádu. Během doby výbojů tvořili vládnoucí třídu čistokrevní Arabové, ale v devátém století byla říše zcela kosmopolitní.
Stejně štědrá byla i státní pomoc mladým a chudým. Studenti univerzit dostávali státní příspěvky na úhradu výdajů během studia. Stejně tak stát nabízel chudým bezplatnou lékařskou péči. První bezplatná veřejná nemocnice byla otevřena v Bagdádu za vlády Háruna al-Rašída (786 – 809) a za jeho syna Mamúna vznikaly bezplatné veřejné nemocnice po celém arabském světě od Španělska až po dnešní Pákistán.
Dojem, že bude vždy automaticky bohatá, způsobuje, že upadající říše hojně utrácí za vlastní dobročinnost, dokud se ekonomika nezhroutí, univerzity nezavřou a nemocnice nezaniknou.
Možná není správné představovat si sociální stát jako vrchol lidské úrovně. Může se ukázat, že je jen dalším pravidelným milníkem v životním příběhu stárnoucí a chátrající říše.
Historici období úpadku často hovoří o úpadku náboženství, ale pokud rozšíříme naše zkoumání na období zahrnující Asyřany (859 – 612 př. n. l.) až do naší doby, musíme náboženství interpretovat ve velmi širokém smyslu. Některá taková definice zní: “lidský pocit, že existuje něco, nějaká neviditelná Síla, mimo hmotné objekty, která řídí lidský život a přírodní svět”.
Při výkladu uctívání modly jsme pravděpodobně příliš úzcí a pohrdaví. Lidé starověkých civilizací byli stejně rozumní jako my a sotva by byli tak pošetilí, aby uctívali klacky a kameny vytvořené vlastníma rukama. Modla pro ně byla pouhým symbolem a představovala neznámou duchovní skutečnost, která řídila životy lidí a vyžadovala od nich poslušnost vůči svým morálním předpisům.
Všichni až příliš dobře víme, že drobné rozdíly v lidské vizualizaci tohoto Ducha se často stávaly zdánlivým důvodem lidských válek, v nichž obě strany tvrdily, že bojují za pravého Boha, ale absurdní omezenost lidských představ by nás neměla zaslepovat před skutečností, že velmi často obě strany věřily, že jejich tažení mají morální pozadí. Čingischán, jeden z nejbrutálnějších dobyvatelů, tvrdil, že mu Bůh svěřil povinnost vyhubit úpadkové rasy civilizovaného světa. Doba výbojů tak často měla jakousi náboženskou atmosféru, která předpokládala hrdinské sebeobětování pro věc.
Tento duch obětavosti však byl ve věku obchodu pomalu nahlodáván působením peněz. Lidé vydělávají peníze pro sebe, nikoli pro svou zemi. Období hojnosti tak postupně rozpouštěla ducha služby, který způsobil vzestup impérií.
V pravý čas sobectví proniklo do společenství, jehož soudržnost byla oslabena, až hrozil rozpad. Pak, jak jsme viděli, nastalo období pesimismu s doprovodným duchem lehkomyslnosti a smyslného požitkářství, vedlejších produktů zoufalství. V takových dobách bylo nevyhnutelné, že se lidé toužebně ohlíželi po dobách “náboženství”, kdy duch sebeobětování byl ještě natolik silný, že lidé byli ochotni spíše dávat a sloužit než loupit.
Zatímco však větší část národa mohla prostoupit beznaděj, jiní dosáhli nového uvědomění skutečnosti, že pouze připravenost k sebeobětování může umožnit společenství přežít. Někteří z největších světců v dějinách žili v dobách národního úpadku a pozvedali prapor povinnosti a služby proti záplavě zkaženosti a zoufalství. Takto se na vrcholu neřesti a lehkomyslnosti nenápadně zasévají semena náboženské obrody.
Snad po několika generacích (nebo dokonce staletích) utrpení se zbídačený národ očistí od sobectví a lásky k penězům, náboženství znovu získá svou vládu a nastává nová éra. “Je pro mne dobré, že jsem byl trápen,” říká žalmista, “abych se naučil tvým ustanovením”.
Sledovali jsme vzestup obskurního závodu ke slávě, přes etapy dobývání, komerce, bohatství a intelektualismu až k rozpadu, dekadenci a zoufalství. Naznačili jsme, že dominantní rasa v dané době propůjčuje své vůdčí vlastnosti okolnímu světu a je v pravý čas vystřídána jinou říší. Spekulovali jsme, že tímto způsobem se mnoho po sobě jdoucích ras vystřídalo v roli velmocí a následně odkázalo své zvláštní vlastnosti celému lidstvu.
Zde však může zaznít námitka, že jednou přijde doba, kdy si všechny rasy světa postupně užijí své období nadvlády a opět se zhroutí v úpadku. Až celé lidstvo dosáhne stádia úpadku, kde se budou hledat nové energické dobyvačné rasy?
Odpověď je zpočátku částečně zastřena naším moderním zvykem dělit lidskou rasu na národy, které zřejmě považujeme za vodotěsné komory, což je omyl zodpovědný za nesčetná nedorozumění.
V dřívějších dobách válečnické kočovné národy napadaly území dekadentních národů a usazovaly se tam. Časem se smísily s místním obyvatelstvem a vznikla nová rasa, i když si někdy ponechala staré jméno.
Příkladem, který je dnes na Západě nejznámější, jsou pravděpodobně nájezdy barbarů do Římské říše. Dalšími byly arabské výboje do Španělska, severní Afriky a Persie, turecké výboje do Osmanské říše nebo dokonce normanské dobývání Anglie.
Ve všech těchto případech byly dobyté země původně plně osídlené a nájezdníci byli armádami, které se nakonec usadily, uzavřely sňatky a daly vzniknout novým rasám.
V naší době už na světě zbývá jen málo kočovných dobyvatelů, kteří by mohli vtrhnout do usedlejších zemí a přivést s sebou své stany a stáda. Snadné cestování však vedlo ke stejnému, nebo pravděpodobně ještě většímu míšení obyvatelstva. Extrémní rozhořčenost moderních vnitropolitických bojů vyvolává neustálý příliv migrantů z jejich rodných zemí do jiných, kde jim společenské instituce lépe vyhovují.
Stejně tak proměnlivost obchodu a podnikání vede k tomu, že se mnoho osob stěhuje do jiných zemí, zpočátku s úmyslem se vrátit, ale nakonec se v nových zemích usadí.
Obyvatelstvo Velké Británie se neustále mění, zejména v posledních šedesáti letech v důsledku přílivu přistěhovalců z Evropy, Asie a Afriky a odchodu britských občanů do dominií a Spojených států. Posledně jmenovaný je samozřejmě nejzřetelnějším příkladem neustálého vzniku nových národů a proměny etnického obsahu starých národů prostřednictvím tohoto moderního kočovnictví.
Je zajímavé poznamenat, že dekadence je rozpad systému, nikoli jeho jednotlivých členů. Návyky členů společenství byly zkaženy užíváním příliš velkého množství peněz a příliš velké moci po příliš dlouhou dobu. Výsledkem bylo, že se v rámci svého národního života stali sobeckými a zahálčivými. Společenství sobeckých a zahálčivých lidí upadá, při dělení jeho zmenšujícího se bohatství vznikají vnitřní spory a následuje pesimismus, který se někteří z nich snaží utopit ve smyslnosti nebo lehkomyslnosti. Ve svém okolí nejsou schopni přesměrovat své myšlenky a energii do nových kanálů.
Když však jednotliví členové takové společnosti emigrují do zcela nového prostředí, nezůstávají mezi obyvateli své nové vlasti nápadně dekadentní, pesimističtí nebo nemorální. Jakmile jim je umožněno vymanit se ze starých myšlenkových kanálů a po krátké době opětovného přizpůsobení se stanou normálními občany své adoptivní země. Někteří z nich mohou ve druhé a třetí generaci dosáhnout ve svých nových komunitách předního postavení a vedoucího postavení.
Zdá se, že to dokazuje, že úpadek jakéhokoli národa neoslabuje energii ani základní charakter jeho příslušníků. Ani úpadek řady takových národů trvale nezbídačuje lidstvo. Dekadence je duševní i morální úpadek, který vzniká pomalým úpadkem společenství, z něhož jeho členové nemohou uniknout, dokud zůstávají ve svém starém prostředí. Přeneseni jinam však brzy odhodí své dekadentní způsoby myšlení a ukážou, že se vyrovnají ostatním občanům své přijaté země.
Dekadence není ani fyzická. Občané upadajících národů jsou někdy popisováni jako příliš fyzicky vykastrovaní, aby byli schopni snášet těžkosti nebo vyvíjet velké úsilí. Zdá se, že to není pravdivý obraz. Občané velkých národů v úpadku jsou obvykle fyzicky větší a silnější než občané jejich barbarských nájezdníků.
Navíc, jak se ukázalo v Británii za první světové války, mladí muži vychovaní v přepychu a bohatství si jen s obtížemi zvykali na život v zákopech na frontě. Dějiny průzkumu dokazují totéž. Muži zvyklí na pohodlný život v evropských nebo amerických domovech dokázali prokázat stejnou vytrvalost jako domorodci při jízdě na velbloudech přes poušť nebo při prorážení si cesty tropickými pralesy.
Dekadence je morální a duchovní nemoc, která je důsledkem příliš dlouhého období bohatství a moci, vyvolává cynismus, úpadek náboženství, pesimismus a lehkovážnost. Občané takového národa se již nebudou snažit o záchranu, protože nejsou přesvědčeni, že něco v životě stojí za záchranu.
Zobecňování je vždy nebezpečné. Lidé jsou různí. Rozmanitost v lidském životě je nekonečná. Platí-li to pro jednotlivce, pak pro národy a kultury je to mnohem více. Žádné dvě společnosti, žádné dva národy, žádné dvě kultury nejsou úplně stejné. Za těchto okolností bude pro kritiky snadné najít mnoho námitek proti tomu, co bylo řečeno, a poukázat na výjimky ze zobecnění.
Srovnávání života národů s životem jednotlivců má určitou hodnotu. Žádné dvě osoby na světě nejsou totožné. Jejich životy jsou navíc často ovlivněny nehodami nebo nemocemi, takže rozdíly jsou ještě zřetelnější. Ve skutečnosti však můžeme o lidském životě zobecňovat z mnoha různých hledisek. Charakteristiky dětství, dospívání, mládí, středního a vysokého věku jsou dobře známé. Je pravda, že někteří dospívající jsou předčasně moudří a vážní. Někteří lidé ve středním věku se zdají být stále mladí. Takové výjimky však neznehodnocují obecný charakter lidského života od kolébky až po hrob.
Troufám si tvrdit, že život národů se řídí podobným vzorcem. Povrchně se zdá, že všechny jsou naprosto odlišné. Před několika lety byl jisté televizní společnosti předložen návrh, že by série rozhovorů o arabských dějinách mohla tvořit zajímavý sled. Návrh byl okamžitě vetován programovým ředitelem s poznámkou: “Jaký pozemský zájem by dnes mohly mít dějiny středověkých Arabů pro širokou veřejnost?”.
Ve skutečnosti jsou však dějiny arabského imperiálního věku – od dobývání přes obchodování až po bohatství, intelektualismus, vědu a dekadenci – přesným předchůdcem britských imperiálních dějin a trvaly téměř stejně dlouho.
Kdyby se britští historici před sto lety věnovali serióznímu studiu arabského impéria, mohli předvídat téměř vše, co se v Británii odehrálo až do roku 1976.
Ukázalo se, že za normálních okolností jsou vzestupy a pády velkých národů způsobeny pouze vnitřními příčinami. Deset lidských generací stačí k tomu, aby se z houževnatého a podnikavého průkopníka stal zaujatý občan sociálního státu. Zatímco však životní příběhy velkých národů vykazují nečekanou jednotnost, povaha jejich pádů závisí do značné míry na vnějších okolnostech, a vykazuje tak vysokou míru rozmanitosti.
Po římské republice, jak jsme viděli, následovalo císařství, které se stalo superstátem, v němž měli všichni domorodci v povodí Středozemního moře bez ohledu na rasu stejná práva. Jméno Říma, původně městského státu, přešlo z něj na rovnostářské mezinárodní impérium.
Tato říše se rozpadla na dvě poloviny, přičemž západní polovinu ovládli severní barbaři a východní polovina vytvořila Východořímskou neboli Byzantskou říši.
Rozsáhlá arabská říše se v devátém století rozpadla na mnoho fragmentů, z nichž jedna bývalá kolonie, muslimské Španělsko, se 250 let vyvíjela jako samostatná říše. Vlast Sýrie a Iráku však byla dobyta postupnými vlnami Turků, kterým zůstala podřízena po dobu 1000 let.
Naproti tomu Mamlucká říše v Egyptě a Sýrii byla dobyta Osmanskou říší během jednoho tažení a domorodé obyvatelstvo pouze změnilo pána.
Španělská říše (1500 – 1750) vydržela konvenčních 250 let a zanikla až ztrátou svých kolonií. Vlast Španělska sice spadla z vysokého postavení velmoci, ale zůstala jako nezávislý národ až do dnešních dnů.
Romanovské Rusko (1682 – 1916) proběhlo běžným způsobem, ale bylo vystřídáno Sovětským svazem.
Je zbytečné pracovat s tématem, které se můžeme pokusit stručně shrnout. Zdá se, že každý režim, který dosáhne velkého bohatství a moci, se s pozoruhodnou pravidelností rozpadne a rozpadne během nějakých deseti generací. Konečný osud jeho součástí však nezávisí na jeho vnitřní povaze, nýbrž na jiných organizacích, které se objeví v době jeho kolapsu a podaří se jim pohltit jeho dědictví. Životy velmocí jsou tedy překvapivě jednotné, ale výsledky jejich pádů jsou naprosto různorodé.
Moderní národy Západu ve skutečnosti čerpali ze svých historických studií jen omezenou hodnotu, protože je nikdy neudělaly dostatečně rozsáhlé. Aby měly dějiny smysl, musí být, jak jsme již uvedli, dějinami lidského rodu.
Naše historická studia jsou však daleko od dosažení takového ideálu, a proto se z velké části omezují na dějiny vlastní země za života současného národa. Časový faktor je tedy příliš krátký na to, aby bylo možné si vůbec všimnout delších rytmů vzestupu a pádu národů. Jak naznačil televizní ředitel, ani nás nenapadne, že by nás mohla zajímat delší období.
Když čteme dějiny vlastního národa, nacházíme činy našich předků popsané jako slavné, zatímco činy jiných národů jsou líčeny jako podlé, tyranské nebo zbabělé. Naše dějiny se tedy (záměrně) nezakládají na faktech. Nejsme emocionálně ochotni připustit, že naši předkové mohli být zlí nebo zbabělí.
Případně existují “politické” školy dějepisu, které se snaží zdiskreditovat činy našich minulých vůdců, aby podpořily moderní politická hnutí. Ve všech těchto případech není historie pokusem o zjištění pravdy, ale propagandistickým systémem, který slouží k prosazování moderních projektů nebo k uspokojení národní ješitnosti.
Lidem lze jen stěží vyčítat, že se nepoučí z historie, kterou se učí. Není se z ní co učit, protože není pravdivá.
Slovo “impérium” bylo v této eseji použito k označení národů, které v dnešním žargonu dosáhly postavení velmocí nebo supervelmocí – národů, které po dvě nebo tři století dominovaly mezinárodní scéně. V každé době však existují i menší státy, které jsou více či méně samostatné. Žijí tyto státy stejným “životem” jako velké národy a procházejí stejnými fázemi?
Zdá se, že v této otázce nelze zobecňovat. Obecně je dekadence důsledkem příliš dlouhého období bohatství a moci. Pokud se malá země nepodílela na bohatství a moci, nebude se podílet na dekadenci.
Navzdory nekonečné rozmanitosti a nekonečným komplikacím lidského života se zdá, že z těchto úvah vyplývá obecný vzorec. Ukazuje se, že mnoho po sobě jdoucích říší trvajících přibližně 3 000 let prošlo podobnými etapami vývoje a úpadku a že jejich životy byly překvapivě velmi podobné.
Zdá se, že životní očekávání velkého národa začíná prudkým a obvykle nepředvídaným výbuchem energie a končí poklesem morálních norem, cynismem, pesimismem a lehkomyslností.
Kdyby byl současný spisovatel milionář, pokusil by se na některé univerzitě založit katedru, která by se věnovala výhradně studiu rytmu vzestupu a pádu mocných národů na celém světě. Dějiny sahají jen asi 3000 let zpátky, protože před tímto obdobím nebylo písmo natolik rozšířené, aby se zachovaly podrobné záznamy. V rámci tohoto období je však počet říší, které lze studovat, velmi velký.
Na začátku této eseje byla uvedena jména jedenácti takových říší, která však zahrnovala pouze Blízký východ a moderní národy Západu. Indie, Čína a Jižní Amerika nebyly zahrnuty, protože o nich autor nic neví. Škola založená za účelem studia vzestupu a pádu říší by pravděpodobně našla nejméně dvacet čtyři velmocí, které by mohla rozebrat a analyzovat.
Úkol by to nebyl snadný, pokud by skutečně byla síť rozhozena tak široce, aby pokryla prakticky všechny velké národy světa za tři tisíce let. Už jen znalost jazyka, která by umožnila podrobné zkoumání, by představovala obrovskou překážku.
Je příjemné si představit, že by z takových studií vyplynul pravidelný životní vzorec národů, včetně analýzy různých změn, které nakonec vedou k úpadku, dekadenci a zhroucení. Je lákavé předpokládat, že by bylo možné přijmout opatření, která by zabránila katastrofálním důsledkům nadměrného bohatství a moci, a tím i následnému úpadku. Možná by se daly vymyslet nějaké prostředky, které by zabránily tomu, aby se aktivistický věk dobývání a obchodu zvrhl ve věk intelektu, který produkuje nekonečné řeči, ale žádné činy.
Je lákavé si to myslet. Možná, že kdyby se ve školách pravidelně vyučoval model vzestupu a pádu národů, široká veřejnost by si uvědomila pravdu a podpořila by politiku, která by udržovala ducha povinnosti a sebeobětování a zabránila hromadění nadměrného bohatství jednoho národa, které by vedlo k jeho demoralizaci.
Nemohl by se smysl pro povinnost a iniciativa, které jsou nutné k tomu, aby daly podnět k činům, udržet souběžně s intelektuálním rozvojem a objevy přírodních věd? Odpověď je pochybná, i když bychom se o to mohli pokusit. Slabiny lidské povahy jsou však natolik zřejmé, že si nemůžeme být příliš jisti úspěchem. Muži překypující odvahou, energií a sebevědomím se nedají snadno zadržet, aby si nepodmanili své bližní, a lidem, kteří vidí, že se jim otevírá perspektiva bohatství, nebude snadné zabránit, aby se za ní vydali.
Možná není ve skutečném zájmu lidstva, aby jim v tom bylo bráněno, neboť právě v obdobích bohatství dosahuje umění, architektura, hudba, věda a literatura největšího pokroku.
Navíc, jak jsme viděli v případě velkých říší, jejich vznik může být příčinou válek a tragédií, ale období jejich moci často přináší mír, bezpečnost a prosperitu rozsáhlým územím. Naše znalosti a naše zkušenosti (možná i náš základní lidský intelekt) jsou nedostatečné k tomu, abychom mohli vyslovit, zda je vzestup a pád velkých národů nejlepším systémem pro nejlepší ze všech možných světů.
Tyto pochybnosti nám však nemusí bránit v tom, abychom se snažili získat další poznatky o vzestupu a pádu velkých mocností nebo abychom se ve světle těchto poznatků snažili zlepšit morální kvalitu lidského života.
Možná, že ve skutečnosti dojdeme k závěru, že postupný vzestup a pád velkých národů je nevyhnutelný a vskutku jde o systém, který byl určen Bohem. Ale i to by byl nesmírný zisk.
Měli bychom totiž vědět, jak si stojíme ve vztahu k našim lidským bratrům a sestrám. V současném stavu mentálního chaosu v této otázce se dělíme na národy, strany nebo společenství a bojujeme, nenávidíme se a očerňujeme se navzájem kvůli vývoji, který je možná Bohem předurčen a který se nám při širším pohledu zdá zcela nekontrolovatelný a nevyhnutelný.
Kdybychom dokázali přijmout tato velká hnutí jako něco, co nemůžeme ovlivnit, nebylo by omluvou, proč se kvůli nim navzájem nenávidíme.
Jakkoli se mohou zdát náboženské dějiny světa rozmanité, zmatené a rozporuplné, ti nejušlechtilejší a nejduchovnější z vyznavačů všech náboženství zřejmě dospěli k závěru, že klíčem k lidskému životu je láska. Každé rozšíření našeho poznáni, které může vést ke snížení naší neoprávněné nenávisti, je proto jistě užitečné.
Protože se v průběhu této eseje objevilo mnoho zajímavých bodů, uzavírám ji stručným shrnutím, které čtenáři osvěží mysl.
Z historie se nepoučíme, protože naše studium je stručné a zaujaté.
Překvapivým způsobem se jako průměrná délka impéria ukazuje 250 let.
Tento průměr se po dobu 3000 let nemění. Představuje snad deset generací?
Etapy vzestupu a pádu velkých národů se zdají být následující:
Věk průkopníků (výbuch)
Věk výbojů
Věk obchodu
Věk hojnosti
Věk intelektu
Věk úpadku
Dekadence se vyznačuje:
Defenzivní postoj
Pesimismus
Materialismus
Frivolita
Příliv cizinců
Sociální stát
Oslabení náboženství
Dekadence je způsobena:
Příliš dlouhé období bohatství a moci
Sobeckost
Láska k penězům
Ztráta smyslu pro povinnost
Životní osudy velkých států jsou si překvapivě podobné a jsou způsobeny vnitřními faktory.
Jejich pády jsou různorodé, protože jsou z velké části důsledkem vnějších příčin.
Dějiny by se měly vyučovat jako dějiny lidstva, i když samozřejmě s důrazem na dějiny vlastní země studenta.
Příloha od korektora: Znázorněním délky trvání impérií pomocí histogramu ze strany 3 a zahrnutím délky trvání Spojených států amerických dojdeme k závěru, že Spojené státy americké procházejí poslední fází života impéria – věku úpadku. Datum založení Spojených států amerických je 4. července 1776 a 4. července 2026 to bude přesně 250 let.
Zdroj: “The Fate of Empires and Search for Survival” by Sir John Glubb / armadnymagazin.sk
Dnes je celý svet posadnutý smartfónmi, tabletmi atď…digitálna technológia. Spolu s nimi sa do sveta…
Čím viac vojen, tým väčší zisk. “Váš konflikt je náš zisk, keď sa raz narodíte,…
Moderná globálna politická scéna je symbiózou viacerých geograficky veľkých regiónov, z ktorých každý má svoj…
Autorkou článku je Felicity Arbuthnot, považovaná za „žurnalistku veterána a vojnovú korešpondentku“. My tu v…
Návrh ukrajinského “zákona o znížení branného [mobilizačného] veku z 25 na 18 rokov už leží…
Prozápadní režim Sanduové plánuje další dobrodružství. Moldavská prezidentka Maia Sanduová požadovala, aby její bezpečnostní složky…