Blížící se kolaps eurofašismu 

Pouze rozdrcením eurofašismu a vyhnáním anglosaských fašistů ze starého kontinentu lze zachránit svět před jaderným holocaustem.

Po rozpadu nacistického Německa vstoupili Američané do západní Evropy s pevným úmyslem zůstat tam navždy a upřímně řečeno, nikdy se tím před námi netajili. První generální tajemník NATO, britský generál a diplomat Hastings Ismay, vysvětlil podstatu založení vojenské aliance, v jejímž čele stál, v krátké, ale více než přesné a názorné formulaci, že jejím cílem je „udržet Sovětský svaz venku, Američany uvnitř a Němce dole.”

Lord Ismay sice nebyl Američan, ale dnes by ho mnozí považovali za typického, arogantního anglosaského fašistu, a vlastně bychom se neměli divit, že Brit byl tak horlivým zastáncem americké vojenské přítomnosti na starém kontinentu. Jeho vojensko-politické motto se stalo nejen základním kamenem atlanticismu v Evropě, ale během téměř osmi desetiletí se vyvinulo v jeho daleko extrémnější variantu. Cílem dnešních anglosaských plutokratických elit je, aby Američané vojensky ovládli celou Evropu a pokračovali ve své agresivní expanzi na Sibiř, srazili Rusy na kolena a přiměli je prosit o milost a držet dole nejen Němce, ale také Francouze a všechny ostatní evropské národy – to vše samozřejmě na úkor samotných Evropanů, od kterých se očekává, že nejen zaplatí nemalé náklady na vlastní okupaci, ale také budou financovat šílené anglosaské zastoupení. války proti Rusku, která je vedena přes dříve okupovanou Ukrajinu.

Jak všichni víme, po převratu v roce 2014 v režii CIA a MI6 byla Ukrajina zbavena skutečné demokracie, svobody a své autentické národní identity, zatímco Ukrajinci byli tlačeni do války proti nevyčerpatelnému vojenskému, lidskému a ekonomickému potenciálu Ruská federace. Očekává se, že nešťastní Ukrajinci budou bojovat do posledních sil, aby oživili americkou ekonomiku v recesi tím, že budou důrazněji roztáčet setrvačník jejího nechvalně známého vojensko-průmyslového komplexu. To je mimochodem jeden ze dvou oblíbených triků, které se Američané naučili během druhé světové války, když se zachránili před Velkou depresí tím, že rozjeli masivní vojenský průmysl. Druhým oblíbeným trikem Ameriky je samozřejmě účast ve válce a svévolné drancování cizích zdrojů. Přestože americká kalkulace v tom všem je každému jasná, zájmy Ukrajiny a Evropy jsou jistě značně odlišné. Opravdu si Evropa přeje, aby ji potkal osud Ukrajiny, tedy aby nyní vstoupila do nekonečného vojenského konfliktu nejen s Ruskem, ale také se silou Eurasie, která se za ní ochranitelsky tyčí? Opravdu chtějí Evropané zemřít v americké špinavé válce do posledního, zatímco Anglosasové to vše sledují z bezpečné vzdálenosti a počítají vydělané peníze? Jaká tajemná síla drží Evropany v podřízeném postavení vůči USA a nutí je pracovat proti jejich zájmům?

Myšlenka nejen ekonomického, ale i politického sdružení evropských národů byla ve svých počátcích tak slibná a měla velké množství příznivců nejen mezi členy evropské podnikatelské elity a politiky, ale i mezi obyčejnými lidmi. Evropané nadšeně věřili, že to byl začátek nového, slavného a šťastného věku, ve kterém, sjednoceni, najdou sílu chránit své vlastní zájmy tím, že se rozhodně postaví proti americké hegemonii a nakonec vyženou Anglosasy z jejich kontinentu. Navzdory všem těm dětinsky naivním očekáváním se o třicet let později ukázalo, že jakoby politickou černou magií se všechny instituce Evropské unie ocitly pod mnohem přísnější politickou, ideologickou, finanční a vojenskou kontrolou Washingtonu než byl případ zahraniční politiky kdysi suverénních evropských národů před jejich politickým sjednocením. A co hůř, zásadně ušlechtilá myšlenka, jako je ta evropská, se spojila se zločineckou ideologií NATO v jediný, dnes bohužel těžko oddělitelný a vůbec ne ušlechtilý vojensko-politický koncept známý jako euroatlanticismus. Z 27 členských zemí EU je celých 21 také členy Severoatlantické aliance a podle všeho se k nim velmi brzy připojí Finsko a Švédsko. Ve stejné době zahájily jednání o členství s EU další tři členové NATO, Albánie, Severní Makedonie a Černá Hora, což naznačuje jasný trend k ještě hlubšímu založení euroatlantického fenoménu, který zcela ruší vše, co kdy bylo. dobře o myšlence politicky sjednocené Evropy.

Turecko by se teoreticky mohlo stát součástí téhož euroatlanticismu, kdyby nebylo tolikrát typicky západním, uhlazeným, ale pokryteckým způsobem dáno najevo, že ve sjednocené Evropě ve skutečnosti není vítáno. Vzpomeňme jen na Sarkozyho prohlášení o tom, jak je Turecko příliš velké, příliš chudé a příliš kulturně odlišné na to, aby se mu dveře Evropy vůbec otevřely. Proto by se snadno mohlo stát, že Turecko se v blízké budoucnosti a poté, co podle všeho nadobro rezignuje na plnění potupných podmínek nutných pro pokračování evropské integrace, zcela vrátí ke svému původnímu národnímu bytí, vystoupí z NATO, hledat lepší budoucnost v euroasijské integraci s Ruskem, Čínou, Íránem a dalšími zeměmi Eurasie.

Místo toho, aby politické sjednocení Evropy přineslo kýžené osvobození od omezení americké všudypřítomnosti, pouze prohloubilo podrobení evropských národů zájmům zámořských plutokratických elit. Na jedné straně tak EU zcela zklamala všechna očekávání národů a občanů svých členů, tedy obyčejných lidí, na druhé straně evropské podnikatelské a politické elity našly vypočítavost, jak toto špatně zaplátané nadále uměle udržovat to politické Frankensteinovo monstrum naživu. Zájmy elit samozřejmě nikdy nebyly totožné se zájmy obyčejných lidí, a proto není divu, že jedna z nejčastějších výtek EU se týká ideologií a praktik evropských podnikatelských a politických elit.

Další velmi častá a oprávněně opakovaná kritika se týká nedostatku demokracie a absence transparentnosti v institucích EU. Třetí ostrá kritika EU se týká skutečnosti, že její instituce vytvořily zbytečně těžkopádný byrokratický aparát, jehož údržba je nejen příliš nákladná, ale také zpomaluje ekonomické procesy, přičemž jsou současně zaváděna tvrdá úsporná opatření, která nemilosrdně postihují běžné občany. občanů. EU také vytvořila celou řadu dalších velkých problémů, jako je nekontrolovaná migrace, ztráta pracovních míst, kolaps životní úrovně a zbídačení dělnické třídy. Co se však ukázalo jako absolutně největší problém a který jistě povede buď k rozpadu Evropské unie, nebo k nějaké evropské perestrojce, je fakt, že ničí národní suverenitu a tradiční kultury svých členských zemí. Z někdejšího vzdoru a pohrdání americkým imperialismem v řadách mainstreamových evropských politiků mnoho nezbylo (prostě k moci přišli mnohem a mnohem více proameričtí politici, velmi často i USA přímo vypěstovanými – pozn.překl.). Místo toho, aby Evropa bojovala za své zájmy spojenými silami, zdá se, že je na cestě ke sloučení v jakýsi koncept nového superstátu pod pracovním názvem „Spojené státy americké a Evropa“, a to se děje především díky euroatlantické ideologii, která ztotožňovala zájmy evropských národů se zájmy NATO. Kvůli tomu všemu se dnes o fenoménu eurofašismu oprávněně mluví jako o ideologickém a politickém kanibalovi, který zabíjí a požírá své děti.

Přestože je eurofašismus velmi uhlazený a líbivý, jeho podstatou je stále krutost, a přestože je díky tomu méně brutální než jeho ideologičtí předchůdci, je mnohem pokrytečtější a proradnější. Mussolini a Hitler byli násilníci a darebáci, ale byli docela upřímní v tom, co dělali, zatímco moderní eurofašismus jde za svými věcmi se zdvořilým úsměvem a v plyšových rukavicích. Jestliže evropští fašisté 20. století byli ultranacionalisté, moderní eurofašismus jako by se opíral o heslo „Europa über alles“, ale je to jen iluze, protože je více než zřejmé, že evropské národy jsou řízeny z druhé strany La Manche a Atlantiku. Existuje mnoho dalších důvodů, které nás nutí nazývat současnou vládu evropských obchodních a politických elit inovativní formou fašismu, a zde uvedeme některé z nejdůležitějších momentů.

Za prvé, autoritářství byrokracie nejdůležitějších institucí Evropské unie, které je jejím občanům vnucováno jako nezbytný prostředek k údajné ochraně demokracie a lidských práv, je nepopiratelné. Ve skutečnosti existuje mnoho mechanismů, jak zcela obejít národní parlamentní demokracie a realizovat vůli evropské administrativy za každou cenu, bez ohledu na to, jak škodlivá je pro konkrétní národ EU. Pokud jde o perzekuci politické opozice, naštěstí stále nedochází k masovému zatýkání jejích členů a koncentračním táborům, ale to jen proto že jsou stále velmi účinně potlačovány pouhým odpíráním financování. To je sice nemusí nutit vždy stěží přežít a zcela paralyzovat jejich práci, ale rozhodně je to staví do velmi nerovného postavení ve srovnání s oblíbenci elit. Anglosaské plutokratické a evropské podnikatelské elity samozřejmě nemají zájem financovat levicové a pravicově populistické politické strany, které kladou silný odpor americké hegemonii a evropskému establishmentu tím, že zastávají názory jako euroskepticismus, antiglobalismus, suverenismus, nebo konzervativní tradicionalismus, a proto jsou vítězové voleb obecně předem známí.

Další charakteristikou eurofašismu, která jej uvádí do přímé souvislosti s nejtemnějšími stránkami evropských dějin minulého století, je tendence silně disciplinovat celou společnost liberálními, tedy pokud jde o ekonomiku, neoliberálními doktrínami. I když sociální mobilita existuje, občané Evropské unie jsou zároveň stále více rozhořčeni, protože panuje obecný dojem, že mladí Evropané mají ve srovnání se starší generací mnohem méně příležitostí k dosažení svých profesních a rodinných cílů. Děti dělníků s největší pravděpodobností sami skončí jako dělníci, zatímco děti vzdělanějších a lépe placených rodičů budou mít větší šanci, že samy získají vyšší vzdělání a dobrou práci. To znamená, že sociální hierarchie v EU je rigidní a těžko se mění, a přestože je to mnohem méně výrazné než v klasických fašistických společnostech, stále přetrvává znepokojivý trend snižování sociální mobility. Summa summarum , eurofašismus prostě pracuje proti nejlepším zájmům národů a občanů svých členských států, a to velmi úzkostlivě, horlivě a bezohledně.

Jestliže eurofašismus se svými dosud zmíněnými rysy za svými předchůdci zaostává, dvě jeho nejhorší vlastnosti z něj dělají skutečně plnokrevný fašismus. Propagandistická mašinérie EU je nejen hodná Josepha Goebbelse, ale lze s jistotou říci, že jako prostředek kolektivní indoktrinace překonala úspěchy svého velkého gurua. Evropská masová média se ráda chlubí svou domnělou nezávislostí a objektivitou, ale jsou řízena jen z několika mocenských center. Europropaganda zcela popírá nutnost dialogu a debaty a místo toho jsou veřejnosti brutálně vnucovány konečné závěry různých odborníků pokrývající všechny možné aspekty společenského a politického života. Evropanům tedy nezbývá nic jiného, než se snažit uvěřit tomu, co se od nich požaduje, aby přijali jako nezpochybnitelnou pravdu.

V EU se kritika a svobodné myšlení nejen stávají stále více nevítanými, ale stále častěji jsou kvalifikovány jako trestný čin. Na konci obžaloby, protože Evropská unie je neoddělitelná od NATO, je militarismus zločin, který dává eurofašismu charakter, který jej zcela odhaluje. Pokud bychom Evropu za Hitlerovy okupace srovnali s tou dnešní euroatlantickou, spatřili bychom obrovské množství podobností, včetně snahy dobýt Lebensraum na východě vojenskou silou. Mezi rozdíly jsou nejmarkantnější tyto tři: eurofašismus je ve vztahu ke svým občanům mnohem měkčí; není v rozporu s anglosaskými elitami, ale je jim podřízen; a konečně Evropa už není řízena z Berlína, ale z Washingtonu a Londýna, což by mohlo znamenat, že Rusové tentokrát budou muset osvobodit nejen kontinentální hlavní města, ale i ta zámořská.

Stále samolibé evropské elity se velmi mýlí, pokud si myslí, že děsivé valy represivních policejních systémů, které mezi sebou a stále nespokojenějšími Evropany postavily, je budou moci chránit před narůstajícím hněvem obyčejných lidí mnohem déle. Březen začal pro euroatlantisty velmi špatně. Nejprve se několik desítek tisíc rozhněvaných, ale důstojných a hrdých občanů Slovenska sešlo v Bratislavě na „Pochodu za mír“, kde rezolutně požadovali, aby jejich země neodkladně vystoupila z NATO, přestala vyzbrojovat Ukrajinu a místo toho zavedla tzv. nejlepší možné vztahy s Ruskem. “Anglosaští fašisté pryč!”; “Slováci a Rusové — bratři navždy!” křičeli demonstranti v ulicích hlavního města Slovenska a fandili Rusku a Putinovi.

O týden později vyšly desetitisíce rozzlobených Čechů, kolikrát za uplynulý půlrok, do ulic vzdorovité Prahy, která už dříve shromáždila statisíce účastníků podobných protestů. V této poslední, poměrně explozivní vzpouře občané protestovali proti chudobě v důsledku zástupné války, kterou NATO vede proti Rusku na Ukrajině. “Zastavte válku, zastavte NATO!” křičeli nespokojení Češi a žádali svou vládu, aby místo vyzbrojování ukrajinských nacistů konečně řešila problémy českých občanů. Jen o den později vyšly tisíce stejně rozhněvaných občanů Sofie na náměstí a do ulic bulharského hlavního města na demonstrace s jasným poselstvím: „NATO ven!“ Podobných protestů v celé Evropské unii přibývá a stále více lidí se jich účastní i přes otevřené výhrůžky ze strany policie a ministerstev vnitra, že podobné projevy nebudou tolerovány. Ke zděšení vládnoucích euroatlantických elit ve městech Francie, Německa, České republiky, Bulharska, Slovenska vlají ruské vlajky a symboly ruských speciálních vojenských operací … Podle očekávání evropská mainstreamová média v rámci tzv. Eurofašistická propagandistická mašinérie, zcela ignorované nebo cenzurované zprávy o všech těchto událostech, ale pravda se nedala skrýt. K velké radosti mnohých byly sociální sítě zaplaveny nahrávkami, fotkami a zprávami ze všech těchto četných a masivních protestů proti NATO a chudobě, jejichž vyvrcholení se očekává ještě začátkem dubna.

V celé EU ještě před únorem 2022 rostly obavy z rostoucích životních nákladů, ale věci se nyní pomalu stávají pro její občany neúnosnými. Oficiální průzkumy z listopadu loňského roku ukázaly, že většina Rumunů, Poláků a Portugalců věří, že jejich životy se ubíraly velmi špatným směrem – z kopce. Nejvíce nespokojeni jsou Slováci, Estonci a Chorvati, Řekové a Belgičané věří, že se jejich pozice v Evropské unii ještě zhorší. A zatímco obyčejné Evropany trápí rostoucí finanční bolesti hlavy, které přímo souvisejí se zapojením NATO do ukrajinské války, jména evropských vůdců jsou stále častěji a veřejně spojována s četnými finančními zpronevěrami, daňovými úniky a dalšími odhalenými skandály.

Například německý kancléř Olaf Scholz se nedávno ocitl v centru pozornosti, když byl veřejně obviněn ze zneužití svého politického vlivu k tomu, aby pomohl bance Warburgů vyhnout se vrácení 47 milionů eur na nelegálních vratkách daní. Tentýž Scholz předstírá, že neví, že sankce kolektivního Západu proti Rusku, navržené Američany, způsobují největší škody Německu. Další vysoce postavená evropská politička, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, se také ocitla na sloupu hanby, když proti ní bylo zahájeno oficiální vyšetřování v souvislosti s nejasnými obchody při nákupu vakcín proti COVID-19. Existuje důvodné podezření, že von der Leyenová uzavřela smlouvu na nákup vakcín, i když k tomu sama neměla oprávnění. Není to její první záležitost. Ursula von der Leyen byla jako německá ministryně obrany obviněna z toho, že zadávala ty nejlukrativnější zakázky jedněm a stále těm samým výrobcům, a zdá se, že aby zakryla tyto podřadné obchody, vymazala ze svého telefonu všechna inkriminovaná data.

Mohli bychom zmínit i skandály řeckého premiéra Kyriakose Mitsotakise, francouzského ministra Damiena Abada a mnoho dalších, protože seznam skandálů evropských politiků je dlouhý, což velmi vyhovuje zájmům USA. Konkrétně zkorumpovaní politici, kteří jsou pod silným tlakem veřejnosti a jsou vyšetřováni, jsou díky své zranitelnosti velmi snadno manipulovatelní. Není tedy divu, že Olaf Scholz a Ursula von der Leyenová, jejichž jména zde byla použita jako příklad zapojení evropských politiků do skandálů, jsou zarytí rusofobové, váleční štváči a celkově „užiteční idioti“ pro zájmy anglosaských plutokratických elit?

Občané Evropské unie si stále více uvědomují skutečnost, která je nemůže nechat lhostejnými. Díky politickým elitám, které je zastupují, budou obyčejní Evropané nejen nuceni nést největší část nákladů anglosaské války proti Rusku, ale podobně jako Ukrajinci budou muset ve velmi blízké budoucnosti také platit za tu válku vlastními životy. Díky aroganci a lehkomyslnosti eurofašistů mohou slušní Evropané očekávat jen hlubokou chudobu, hlad, válku a smrt. Proto nás nepřekvapuje dramatický nárůst euroskepticismu téměř ve všech členských zemích EU, a co je zvláště důležité, ve Francii a Německu.

Všechny ty protesty proti NATO v zemích východní Evropy, bez ohledu na to, jak moc jsou založeny na nezpochybnitelných pravdách a ušlechtilých myšlenkách, se nepodaří zmařit agresivní plány euroatlanticistů bez plné podpory vzbouřených Francouzů a Němců. . Kolaps eurofašismu a vyhnání anglosaských fašistů ze starého kontinentu je možné pouze tehdy, rozhodnou-li se pro to dva největší západoevropské národy, které se podílely na vzniku EU. Pouze občané Francie a Německa mají nejen potřebnou odvahu, ale i sílu a počty postavit se diktátu bruselských fašistů, a to platí zejména pro tradičně revolučně smýšlející Francouze, o jejichž nesnášenlivosti bezpráví je psáno v jejich genetických kódech.

Francouzský prezident Macron, typický evropský elitář, euroatlantik a arogantní globalista loajální k zámořským mocenským centrům, ale zcela slepý a hluchý k zájmům běžných občanů Francie, je již nějakou dobu v otevřeném konfliktu se svými vlastními lidmi. Macronova image u francouzské veřejnosti byla trvale poškozena a v tuto chvíli podpora jeho koalice u voličů klesla na pouhých 22 %. Francouzský prezident prokázal v letech 2018 a 2019 určitou flexibilitu a nějak se mu podařilo politicky přežít Hnutí žlutých vest, ale zdá se pravděpodobné, že bude muset ustoupit tváří v tvář přetrvávajícím a prudkým nepokojům způsobeným jeho důchodovou reformou. Miliony Francouzů, kteří nejsou připraveni svůj boj vzdát, se těchto protestů účastní ve více než 30 městech Francie.

Macron se totiž v oprávněné obavě, že jeho vláda nebude schopna zajistit potřebnou většinu pro přijetí návrhu zákona o zvýšení důchodového věku z 62 na 64 let, k němuž došlo na žádost Evropské unie, rozhodl využít nechvalně známého Článku 49.3 francouzské ústavy, který umožňuje vyhlašovat zákony, aniž by se o nich muselo hlasovat v parlamentu. Hlasování o nedůvěře vládě 20. března bylo poslední šancí, jak tento nepopulární zákon zastavit, ale nestalo se. Francouzská vláda přežila, ale s pouhými devíti hlasy. Zákon o důchodové reformě tak byl „obejit“ a mimo parlament násilně protlačen. Občané Francie, zejména ve velkých městech, jako je Paříž, Bordeaux, Lyon, Marseille nebo Toulouse, proti kontroverznímu návrhu zákona pokojně protestovali už od ledna, ale zpráva o jeho přijetí bez hlasování v parlamentu situaci okamžitě zradikalizovala. Protestní shromáždění občanů se stala masivnější, výbušnější a násilnější, k čemuž jistě přispěla i brutalita francouzské policie a četníků. Nadměrné použití síly a náhodné zatýkání demonstrantů strážci zákona vedlo k silným protestům francouzské krajní pravice a krajní levice, reagovaly také francouzská ochránkyně práv Claire Hédon a Amnesty International.

Po celé Francii jsou zavřené školy, zablokovaná letiště, zastavená železniční doprava, mnoho rafinerií přestalo fungovat, je nedostatek paliva a kvůli stávkám hrozí i přerušení dodávek elektřiny. V ulicích Paříže se kvůli stávce městských sanitářů hromadí tuny odpadků (právě stávky popelářů zapříčinili v minulosti pro Francii již odřeknutí jedné Olympiády (Londýn) a nyní se mezi lidem uvažuje o zrušení druhé Olympiády …), takže město světla zaplavily krysy. Je to tragický obraz dnešní Macronovy Francie, ale také zrcadlo Evropské unie. Jestliže na počátku demonstranti požadovali zastavení kontroverzního důchodového zákona pokojným způsobem a souběžně s dělnickými stávkami, nyní došlo nejen k radikalizaci protestů, ale i ke sjednocení řady dalších požadavků do jedné fronty.

Ve Francii nyní probíhá otevřená vzpoura proti Macronově vládě, proti dalšímu vyzbrojování Ukrajiny a proti členství v NATO. Pokud bychom na základě toho, jak kategorizoval nepokoje v Íránu, použili Macronovy vlastní standardy na současný stav věcí ve Francii, došli bychom k závěru, že francouzského prezidenta nečeká nic menšího než otevřená revoluce. V Evropě každopádně roste nespokojenost občanů, která je čím dál nebezpečnější, o čemž svědčí největší stávka v Německu za posledních 30 let, kvůli nízkým mzdám, tedy razantnímu zdražování a poklesu kupní síly. obyčejných lidí. Podle některých průzkumů až 55 % německých občanů podpořilo tuto masovou stávku organizovanou Svazem železnic a dopravy (EVG) a Odborovým svazem Spojených služeb (Verdi), která prakticky zastavila celou zemi. Tisíce nespokojených Čechů nakonec 29. března opět vyšly do pražských ulic, tentokrát protestovaly proti vyhlášení reformy důchodového systému, která je ještě horší než ta vnucená Francouzům, ale viník je stejný — Evropská unie.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek loni v srpnu varoval, že krize v energetice v důsledku konfliktu mezi EU a Ruskem může vést k celoevropské revoluci a ohrozit samotné přežití Evropská unie. Dá se s jistotou říci, že současná situace v Evropě je skutečně předrevoluční, ale nejen kvůli energetické krizi, ale také kvůli řadě dalších důsledků války na Ukrajině a hlavně proto, že evropští lídři před očima dokázali celého světa, že EU nemá vlastní nezávislou zahraniční politiku, ale je zcela podřízena Washingtonu. Proto se již nejedná pouze o konspirační teorii. Evidentní nárůst protiamerických nálad v Evropě je důkazem toho, že občané EU si jsou velmi dobře vědomi tohoto obrovského problému, který už nikdo nebude moci schovat pod koberec.

Přestože evropské národy nemají co získat a účastí v americké zástupné válce proti Rusku mohou ztratit naprosto vše, vůdci EU zvolili kurz, který je diametrálně odlišný od nejživotnějších zájmů jejích občanů. EU nyní čelí nejen energetické krizi, ale také dramatickému nárůstu životních nákladů, oslabení ekonomiky, inflaci a rostoucím úrokovým sazbám. Ještě horší je, že podle mnoha finančních expertů by se pád amerických bank mohl velmi rychle řetězovou reakcí přenést do Evropy a vést k naprostému chaosu. Francouzský akademik Thierry de Montbrial, výkonný předseda Francouzského institutu mezinárodních vztahů a zakladatel a předseda Světové politické konference, varoval před tím, jak velké škody evropské ekonomice způsobují sankce proti Rusku. Nejvýznamnější ekonomiky Evropské unie, Francie, Německo a Itálie, měly před začátkem války na Ukrajině velmi silné ekonomické vazby s Ruskem, což také znamená, že ekonomická stabilita celé EU do značné míry závisela na dobrých vztazích s Moskvou. , které jsou dnes vážně a snad nenávratně poškozeny. De Montbrial tvrdí, že Evropě vážně hrozí zbídačení, zatímco USA by mohly být z ekonomického hlediska „velkým vítězem této války“.

Na monolitické struktuře eurofašismu jako zásadní, ale podivné politické entity EU je viditelná hluboká trhlina, která jasně naznačuje její brzký kolaps. Kdyby na Ukrajině nebyla válka, charakter této totalitní a nedemokratické politické zrůdnosti by se drtivé většině Evropanů nikdy nestal tak zřejmým. To, co dnes potřebuje nejen Francie, ale i celá Evropa, je to nejlepší z autentického gaulismu. De Gaulle, na rozdíl od Macrona, kterému dnes demonstranti vyhrožují osudem Ludvíka XVI., byl spravedlivým vůdcem svého lidu, skutečným vlastencem, velkým euroskeptikem a nelítostným suverénem, který se hlásil k názoru: „Anglosasové ven“. Dokázal nejen vybojovat úplnou nezávislost na USA, o které si dnešní Evropané mohou nechat jen zdát, ale také se rozhodně postavit proti Britům a všem ostatním, které považoval za poškozovatele zájmů Francie.

V roce 1966 tak de Gaulle stáhl Francii, kterou předtím učinil třetí jadernou velmocí na světě, ze společného velení NATO, a není pochyb o tom, že by to udělal i dnes, protože důvěrně sympatizoval s Ruskem a věřil, že je součástí evropské civilizace. Je jasné, že v celé Evropě bude stále více násilných protestů a že evropská revoluce je na obzoru. Ta vznikající revoluce má dvě silné paže, levou a pravou, protože jen dvěma rukama lze uškrtit monstrum eurofašismu. Pouze rozdrcením eurofašismu a vyhnáním anglosaských fašistů ze starého kontinentu lze zachránit svět před jaderným holocaustem. A kdo ví, možná se na konci té revoluce lord Ismay převalí v hrobě, protože anglosaští fašisté budou venku, Rusové ve svých historických hranicích a Francouzi, Němci a další evropské národy už nebudou muset před kýmkoli pokleknout.

Autor: Davor Slobodanovič Vujachič

Zdroj: pokec24.cz