Antivirus: Osobní zodpovědnost

Osobní zodpovědnost je koncept zásadní jak pro osobní vývoj, tak pro vývoj celý společnosti. Růst člověka spočívá v jeho rozhodnutích nebo volbách, v pozorování následků vlastního jednání, a v poučení se z nich. Každej čin má nějaký následky, a když jsou špatný, je to znamení, že by se takový činy neměly opakovat. Za svoje omyly, chyby a napáchanou škodu by měl bejt každej zodpovědnej a měl by se z nich učit.

V našem světě ale zodpovědnost chybí na mnoha úrovních. Už dávno to neni něco, co by se lidem vštěpovalo. Lidi nejsou vedeni k zodpovědnosti, ale k poslušnosti, což je úplnej opak. Odpovědnost je mimoto jakýmsi pojítkem mezi příčinou a následkem, ale dnes se tohle spojení záměrně rozbíjí, příčiny se od následků odtrhujou, se všim se manipuluje a ke všemu se uvádí falešný důvody.

Ze slova „zodpovědnost“ se stal jen další prázdnej pojem, kterej se překrucuje a používá k manipulaci a vydírání, a jehož pravej význam už většina společnosti nechápe. A jak jsme viděli v době kovidiotskej, nezodpovědnejm lidem se říkalo, že jsou zodpovědní, a byli štváni proti těm opravdu zodpovědnejm, kteří byli naopak označováni za nezodpovědný. Dá se klesnout ještě níž? (Nemělo by to jít, ale naše „vláda“ určitě ještě něco vymyslí.)

Poslušnost je opak zodpovědnosti

Abysme zas odmaskovali trochu tý manipulace a uvedli pár věcí na pravou míru, vysvětlíme si, co je zodpovědnost a jakej má vztah specificky k poslušnosti.

Podle různejch slovníků je zodpovědnost „schopnost jednat nezávisle a rozhodovat se bez autorizace“ nebo „mravní schopnost stát za svým jednáním a nést jeho následky„.

Takže si to trochu rozvedeme, aby to bylo jasnější. Zodpovědnej člověk je takovej, kterej se rozhoduje sám za sebe, tj. nepřejímá automaticky rozhodnutí někoho jinýho, a nese si následky svejch rozhodnutí. Má to i nějakej morální aspekt, takže zodpovědnej člověk si stojí za tim, co považuje za správný, i když ho někdo nutí se rozhodnout jinak. Co nám to říká?

Když vám vláda řekne, abyste něco udělali, vy se nad tim zamyslíte, zvážíte to, posoudíte, jestli je to správný nebo špatný, jestli to dává smysl, jakej to bude mít na koho dopad, a podle toho všeho se sami rozhodnete, jestli poslechnete, pak jste zodpovědní. Když zjistíte, že se po vás chce něco špatnýho, tak to neuděláte. Berete zodpovědnost na sebe.

Když vám vláda řekne, abyste něco udělali, vy to nijak nezpochybňujete, nezamyslíte se nad tim, neposuzujete správnost nebo jestli to dává smysl, a prostě uděláte, co vám vláda řekne, pak nejste zodpovědní. Pokud uděláte, co vám vláda řekne, ať je to dobrý nebo špatný, říká se tomu poslušnost, ne zodpovědnost, což je velkej rozdíl. Zodpovědnost házíte na vládu.

Když pak věci dopadnou špatně, rozdíl je v tom, že ta první skupina akceptuje následky svýho rozhodnutí, ať jsou jakýkoliv, zatímco ta druhá skupina bude přitrouble říkat, „ale to mi řekli oni!“, jak malí haranti, kteří se nikdy nenaučili jednat samostatně a stále si myslí, že za všechny jejich problémy může někdo jinej, i když do nich skočili oni sami po hlavě.

Teď si můžeme všichni vzpomenout na nedávnou klamdemii. Říkali nám: „Noste roušky! Držte se dál od lidí! Nikoho se nedotýkejte! Zůstaňte doma! Všichni se naočkujte!“

My jsme říkali: „Co je to za blbost? Proč bych se měl vyhybat lidem? Proč bych si měl dávat hadr na hubu? Vždyť je evidentní, že to škodí. Proč bych měl zůstávat doma? A proč bych do sebe měl nechat píchnout nějakou experimentální látku, která evidentně nebyla pořádně otestovaná? A to všechno kvůli něčemu, co vypadá jako normální chřipka? Takový blbosti dělat nebudu.“

Zombíci… nic neříkali a jen dělali, co se jim nařídilo. Když jim někdo naznačil, že je to blbost, jejich reakce nebyla, „No, já jsem o tom přemejšlel a myslim, že je to takhle správně.“ Jejich reakce byla, „Oni říkali, že…“ Všechno nechávali na nějakejch „oni“. (Náhodná poznámka: v japonštině „oni“ (鬼) znamená „démon[i]“.)

Takže kdo byl zodpovědnej?
Kdo se rozhodoval sám za sebe, dle svýho nejlepšího uvážení?
A kdo jen dělal jakoukoliv blbost, kterou mu řekli?

Tady teda máme zodpovědnost v kostce. Poslušnost nejen že neni zodpovědnost, ale přímo ji vylučuje. Když budete na 100% poslušní, tak se zodpovědnosti vždycky vyhýbáte. Je teda absurdní, že jsme za nezodpovědný byli označováni my, kteří jsme přezkoumávali nařízení vlády, rozhodovali se sami za sebe, a byli ochotní nést za svoje volby následky.

A je úplně jedno, že jsme s rouškama, fuckcínama, lockdownama a dalšíma blbostma měli pravdu. To je jen bonus. Z hlediska zodpovědnosti by na situaci nic neměnilo, kdybysme ji neměli.

Zodpovědnost se člověk musí naučit

Malý dítě neni zodpovědný. Nejdřív se musí seznámit s tim světem okolo a naučit se v něm cítit spokojeně a bezpečně. Zodpovědnost po něm ze začátku nemůžeme chtít. Malý dítě je středem vesmíru, kterej se točí kolem něj. Nezajímá se o to, jakej dopad má jeho činnost na ostatní.

Pak se děti učí poslušnost, protože zodpovědnost ještě pořádně nechápou. Musí si po sobě uklidit, protože jim to řekla maminka, protože ty skutečný důvody, proč po sobě uklízet, jsou na ně ještě složitý. Stejně tak dostávaji spoustu příkazů, co nesmí dělat, jako třeba sahat na kamna nebo lízt do silnice, protože maminka ví, jaký nebezpečí tam hrozí. Dítě to ještě nechápe a je mu to jedno, tak se musí naučit nějakou poslušnost.

To ale platí pro malý děti! Jednou z toho musí vyrůst a naučit se myslet samostatně a pochopit ty skutečný důvody, proč se něco nemá dělat. Pochopí, že kamna pálí, po silnici jezdí auta, a že když si po sobě nikdo nebude uklízet, tak se tu všichni budeme topit v bordelu.

Bohužel zombíci v tomhle směru nikdy nevyrostli, zodpovědnost nikdy nepochopili, a celej život operujou na bázi tý poslušnosti. Vláda je v tom samozřejmě podporuje, protože jí se to náramně hodí. Vláda nechce zodpovědný lidi, kteří se umí rozhodovat sami za sebe a všechny rozkazy a nařízení přezkoumávaji. Vláda chce poslušný ovečky, který se na nic neptaji a poctivě plní i ty nejpitomější nařízení.

Nedá se čekat, že bysme ze zombíků vydolovali nějakou zodpovědnost, ale bylo by dobrý, kdyby aspoň věděli, co to je, nepletli si to s poslušností, a neobviňovali ostatní z něčeho, co se týká spíš jich samotnejch.

Zodpovědnost a vláda

Vláda nejen že nemá zájem o zodpovědnost u ostatních lidí, ale hlavně se za každou cenu vyhybá zodpovědnosti vlastní. Politickej systém je už dlouhou dobu natolik zkorumpovanej, že politiky už dávno ani nenapadne, že by za něco nesli zodpovědnost – protože to po nich nikdo nechce.

Politik si může dneska dělat v podstatě co chce, a téměř vždycky mu to projde. Tresty pro politiky prakticky neexistujou. (Výjimky jsou snad jen když dojde na čistky ve vlastních řadách, protože už neni na koho jinýho svádět vlastní chyby.)

Politik může porušovat zákony, protože ví, že mu to projde. Může porušovat předvolební sliby, protože ho nic nenutí je dodržovat. (Ačkoliv celá pointa volebního systému je, že lidi volí politiky, kteří slíbí, že budou dělat to, co lidi chtěji. Když ale politiky nic nenutí ty sliby dodržovat, je celej volební systém dost k ničemu… ale o tom jindy.)

Samozřejmě když zodpovědnost neexistuje „na vrcholu“ společnosti, když nemá kdo jít příkladem, dá se těžko očekávat, že bude existovat někde jinde. Celej náš systém někdo „hacknul“, všude na vyšší místa dosadil svoje parazitický loutky, a celej systém přeorientoval ze zodpovědnosti na poslušnost, protože tak je snadnější všechno a všechny manipulovat.

Poslušnost neni u dospělejch lidí žádná ctnost. Pokud si dospělej člověk myslí, že je „dobrej“, protože je poslušnej a dělá, co mu nařídila vláda, nebo „odborníci“, nebo nedej bože média, tak jen ustrnul na úrovni dítěte, který věří, že je „dobrý“, když poslušně dělá, co po něm chce maminka. Zatímco jako vývojová fáze v dětství je to v pořádku, v dospělosti už je to patologickej stav.

Poslušnost u dospělýho člověka je hlavně známkou mentální nevyzrálosti, závislosti na autoritách, neschopnosti samostatně myslet, a nedostatku právě tý zodpovědnosti. Samozřejmě do toho zapadá ten klasickej příklad nacistický výmluvy z dob Shitlera: „Já za nic nemůžu. Já jsem jen plnil rozkazy.“ Ale můžeš, blbečku. Neměl jsi je plnit!

Podobně jako politici nesou jen minimum odpovědnosti i policisti. Patří mezi ty lepšolidi, kterejm „projde všechno“ a kteří nejsou trestáni za věci, za který jsme trestáni my. Nemá cenu to rozebírat do detailu – všichni víme, že když vy zmlátíte policajta, tak za to draze zaplatíte, ale když policajt zmlátí vás, vůbec nic se mu nestane, i když při tom poruší tři zákony.

To, že politici a policajti by měli ve skutečnosti patřit mezi ty nejzodpovědnější, jen ukazuje stupeň prohnilosti týhle společnosti, a to, že je tu všechno naruby.

Bojovník a zodpovědnost

Jedním z rozdílů mezi zombíkem a bojovníkem je právě osobní zodpovědnost. Zatímco zombík vůbec nechápe, co to slovo „zodpovědnost“ vlastně znamená (ale na ČT mu řekli, že má lidi, kteří s nim nesouhlasí, obviňovat z nezodpovědnosti, tak to dělá), pro bojovníka je to zásadní součástí jeho bezchybnosti, jak už jsem vysvětloval.

Bojovník se vždycky rozhoduje sám za sebe, na nikoho se implicitně nespolýhá, vždycky přijímá následky svejch rozhodnutí, a nikdy si nestěžuje, když věci nejdou podle plánu. Svejch rozhodnutí nikdy nelituje a ze svejch selhání se učí a neviní z nich nikoho jinýho.

Žijeme v době, kdy je všechno pokroucený a postavený na hlavu, včetně základních hodnot. Politiky asi k odpovědnosti hned tak nedoženeme a zombíky chovat se zodpovědně nenaučíme. Nebylo by ale špatný udržet naživu nějakou racionální představu o tom, co ta zodpovědnost je a co neni. Můžeme se pokoušet to vysvětlovat, ale hlavně musíme jít příkladem, snažit se o vlastní bezchybnost, a přijímat zodpovědnost za všechno, co sami děláme.

AUTOR: Antivirus