Paměť víry předků.

Pohanství je světonázor, pohled na svět, vnímání světa. Pohanství vůbec nepotřebuje vytvářet „posvátné spisy“, protože jeho přirozeným zjevením je sama Matka příroda. Pohanští „bohové“ jsou poetickými personifikacemi jejích životních sil: Země, Voda, Oheň, Vítr. V tyto síly není třeba věřit – jsou prostě cítit, vidět, pociťovat a poznávat.

Jelikož je pohanství starší než ostatní náboženství, má mnohem vyváženější a tolerantnější pohled na svět. Na rozdíl od monoteismu, který netoleruje odlišné názory, je pohanství prodchnuto větší tolerancí k jiným projevům víry.

V pohanství nejsou bohové uctíváni, spíše jsou vnímáni jako nedílná součást přírody a světa. Různé přírodní síly jsou v pohanském paradigmatu považovány za bohy samotné. V pohanství neexistuje pojem kacířství ani jednotná pravidla pro provádění určitých rituálů. Pohanští bohové se navzájem neznevažují ani nepotlačují. Pohanství nemá žádné výslovné zákazy. Toto náboženství je samo o sobě velmi optimistické. To vyžaduje živý a naplněný život. Askeze a umrtvování těla jsou pohanství cizí. Podle pohanství člověk nenese prvotní stopy hříchu, je dokonalý od narození. V pohanství není člověk vládcem přírody, ale spíše její součástí spolu s duchy, zvířaty a rostlinami, které ho obklopují.

Pohanství je založeno na souhře mnoha protichůdných sil a jejich boj je jádrem naší každodenní reality. Pohanství není zasvěcení jediného chrámu, který vytvořil člověk, ale uznání všeho na světě za posvátné. Pohanské náboženství není izolováno od společenského života, naopak, prostupuje jím celým. Možná proto nelze pohanství na rozdíl od křesťanství „vzít a přijmout“. Můžete k tomu dospět pouze sami, ve více či méně uvědomělém věku.

J.H.